Napříč světy

Za jasné noci na procházce po poušti

Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki a Lilian.

Tohle celé se dá těžko nazvat bojem. Tedy boj to je, ale je to jako házet kameny na skálu. Ten tvor na sobě navíc nedává znát, jestli mu třeba nějaký útok nějak více škodí. Naopak se zdá, že vše má stejný účinek a sice, že je to k ničemu.
Celkově jsme dá se říci rozděleni do několika skupinek. Ti co útočí, ti kteří hlídkují, tací, kteří se snaží vybudovat zázemí a tací jako já, kteří se snaží zviditelnit onoho tvora, což minimálně má nějaký ten úspěch. Kov, prach, kameny, dokonce i něco co vypadá a voní jako sůl. To všechno a další obaluje tvora a odhaluje nám jeho tvar. Možná jsem od toho očekával moc, ale vlastně jde jenom o tvora podobného housence.
Ani nevím proč, ale vlastně mi to všechno přijde děsivé. Něco na pohled tak jednoduchého a zároveň tak destruktivního. Jeden by mohl říci, že je na tom i něco krásného, ale já naštěstí nepatřím mezi jedince, kteří by mněli zálibu v ničení.

Jako nějaký výsměch se navíc otvírají další a další trhliny, které sebou mohou přinést cokoliv. Ani mě nenapadlo, že by mohly být svhopné naopak i něco odnést, ale to přesně se začne dít.
Spatřím jen bílí záblesk, kterému se pokusím dát do cesty mojí bariéru, ale blesk jako by jí zcela ignoroval a prošel jednoduše skrze ní. To si však uvědomím až, když cítím jak mě blesk zasáhnul a odneslo si to moje křídlo.

...

Bolest je však ihned zastíněna podivným pocitem, který nedovedu zrovna moc sám pro sebe pospat, ale minimálně vím, že je mi velice nepříjemný a na rozdíl od bolesti i neznámý. Čekám jen pád, jak se zhroutím z oblohy, ale místo toho se svalím jen kousek od země do písku.
Zahrabu nohama a s trochou snahy se postavím.
Rozhlížím se a v záři měsíce si proh...
V záři měsíce? Vzhlédnu na nebeské těleso, které se tyčí vysoko na obloze a které odráží na zem slabé sluneční světlo, jenž odhaluje obrovskou poušť, která nás obestírá.
Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki a Lilian. Ti všichni tu jsou také.
Chci se přeměnit, ale jako by něco z mojí zvířecí podoby mi říká, že bych se brzy mohl muset proměnit zase zpět. Jako by okolní krajina skrývala ve svých stínech nebezpečí, které by se mohlo kdykoliv vynořit a napadnout nás. Nedbám však varování a učiním tak.

Zatnu zuby, neb proměna je dosti nepříjemná, když jsem zraněný, ale není to zase tak hrozné.
"Jste všichni v pořádku?" První slova, která se vyderou z mých úst zatím co se rozhlížím okolo, jestli třeba nespatřím ležet někoho ještě v okolí a nebo něco co by mohla být cesta na bojiště za ostatními.

Přemýšlím nad tím, že bych vytvořil hřejivé světlo a trochu pomohl od chladu, který jsem v podobě tolik nevnímal, ale pocit, který jsem předtím cítil v proměně a který stále přetrvává, mi radí, aby jsem se k tomu neuchyloval. Z mé poslední zkušenosti se stíny jsem se totiž dobře poučil, že stíny velice často reagují na světlo.
"Zatím bych se tady zdržel jakýchkoliv zdrojů světla a tepla." Nadhodím spíše jako návrh pro ostatní. Spíše doufám, že se někdo ozve s tím, jak nás odtud dostat. Sice mám jeden nápad, ale hádám, že ten by stejně nevyšel.
Rozhlížím se okolo, snažíc se odhalit nějaké to nebezpečí, které si nejspíše pouze sám vsugerovávám. (1)

Výlet k moři

Kdesi v moři

Lea, Razvan, Laima, Naira, Oren, Richard

"Jako...to furt taky není výhra..." odpovím, jako kdyby má odpověď byla ještě potřeba. Tohle všechno je totiž dost na nic, sice dokážeme zjistit, kde ta potvora začíná a končí, to je ale asi tak všechno. Plus to možná není ani potvora, ale prostě jen...dění, které má dodělat náš svět. Hurray, fakt mě tahle situace baví. Proč si tu prostě jen tak nesednout a v klidu nepočkat na jasnou smrt? Proč se vlastně pořád snažit přežívat? Vždyť je to tak pracný a stejně úplně k hovnu!

Chci vyhlásit osobní rezignaci nad veškerou činností, když se všechno začne ještě víc bortit. Jako fakt, tuhle zápletku bych nečekal ani v nejvíc depresivním seriálu. Lidi prostě začnou mizet. Z ničeho nic, záblesk, puf, pryč, prázdno.
A pak jeden takový záblesk, puf, bolest jak sviň, co se dá sotva vydržet, snad jakoby se mě něco snažilo roztrhnout zevnitř a prá...ne, voda. Dost nechutně slaná voda.
Dýchání funguje dřív než mozek a moje útroby se brzy plní slanou vodou. (1) Máchám kolem sebe rukama, nohama, snažím se udržet nad hladinou, bylo by ale fajn být si jist, kde přesně ta hladina je. Těch několik prvotních momentů paniky a překvapení mě totiž dostalo do temnoty a přijde mi, že už jen klesám a klesám. Chci kašlat, mé tělo mě nutí kašlat, dusím se a tam někde hluboko v hlavě vím, že pokud se znovu nadechnu, nebudu mít další šanci... A tak se nenadechuji, snažím se alespoň na chvíli zachovat klid a přemýšlet (7), i když jsem pod vodou, tak se rozkoukat a ne jen tak slepě mávat a nořit se ještě hlouběji. Támhle...světlo... A tak se se vším sebezapřením a s napnutím veškerých sil snažím plavat k hladině, k tomu světlu, u kterého doufám, že to skutečně světlo je (8).

A...teď... Teď se mohu nadechnout, neboť cítím na své tváři skutečný vzduch. Koutkem oka vidím, jak ne všichni hladinu nachází, nemám teď ale sílu vydat se na pomoc. Potřebuju...chvíli...alespoň chvíli... Kašlu, mávám nohama, abych zase neklesl a kašlu a kašlu, snad jakoby mé plíce chtěli opustit tu nemalou loužičku, která se dostala do mého těla.

Menší změna počtů...

Co to sakra...
Veškerá naše práce na zázemí je zcela zbytečná, stačí několik blesků a jisker a vše, oč jsme se snažili se bortí jako domeček z karet. To však není to nejhorší, co se děje, neboť každá takhle "prasklina" do sebe natáhne i své okolí a já tak s otevřenou pusou šokem sleduji, jak postupně mizí...všichni. Dobře, ne úplně všichni, naštěstí, ale většina...prostě většina!
Jako jo, tohle je smutný samo o sobě, zatím ale nedokážu myslet nad tím, kam přesně že to zmizeli a zda je to trvalé. Zatím totiž máme trochu jiné problémy - my jsme tu totiž zůstali.
Pořád nás není tak málo... Stojím v ruinách našeho chvilkového příbytku a snažím se spatřit alespoň někoho, kdo by mi dodal alespoň trochu síly a odvahy, trochu důvěry, že to skončí dobře. Bude to dobrý. Musí být, když už jsme se dostali tak daleko, ne? Přece...přece...
Kurník. Co je zase tohle?

"To se musí pokazit úplně všechno?" Skoro až zařvu vzteky a návalem strachu a adrenalinu, který pocítím, když spatřím další okamžité hrozby. Dinosaurus, kupa po zuby ozbrojených robotů a parta zombieků v různém stavu rozkladu. "Co jsme komu udělali?" Nejradši bych se někam schovala a počkala než to přejde, teď je ale potřeba jednat. Pár našich by za prvé potřebovalo pomoc, ale to já budu potřebovat taky, pokud se nezbavím těchto idiotů!

"Jděte už všichni do háje!" Zakřičím na ty nemrtvé, jejichž pozornost jsem upoutala a mávnutím ruky k nim pošlu proud energie s úmyslem je zničit. (6 - Nemrtvý 1). Vlastně nemám jediné ponětí, co dělám, jeden proud energie následuje další (6 - Nemrtvý 2). Pokusím se svůj útok opakovat, je ale dost poznat, že tuhle schopnost ještě vůbec neovládám, neboť jakmile nad tím začnu přemýšlet, tak se to nedaří. (3).
Je čas na...zoufalé činy. A tak se měním do své ptačí podoby, která mě už tolikrát zachránila a rozebíhám se přímo proti nemrtvákům, abych si je mohla vychutnat. Doslova. Oháním se po prvním z nich (9+2) a dávám do toho všechen ten vztek z téhle prekérní nepříjemné situace. A že ho je hodně...


(78%)

V mlze

Kdesi v neznámu

Agnieszka, Chloé, Callum, Rúna, Abayomi, Igor, Santiago

Naše pokusy jsou...možná úspěšné, ale v důsledku zcela zbytečné. Zjišťování, zda se v té valící zkáze nachází alespoň špetka rozumu, přináší jen bodavou bolest hlavy, společné zjišťování rozměrů té "obludy", pokud to tak vůbec mohu nazvat, je již úspěšnější, k čemu nám to nakonec ale je, když nemáme jediného tucha, jak to zastavit? Ta vlna se řítí dál a dál a bere s sebou vše, co jí přijde do cesty.
A k tomu ještě ty blesky... Co můžeme dělat?Jaké máme možnosti? Kam mizí to, co zmizí? Přestává to kompletně existovat, či to změní jen své místo? Odpověď dostávám dříve než bych si přál.

Ani se nestihnu vzpamatovat z prvního z blesků, kdy zmizí jedna část našeho týmu a přichází další a další a ten už bere i mne. V mžiku přestávám být v New Orleans a přichází záblesk temnoty, propad do prázdnoty, do...smrti?
Je to smrt? Možná?
Ne, nemyslím si.
Na to se mi až příliš ozývá žaludek i hlava. Smrt by už neměla bolet, ne? Neměla by být tak nepříjemná. Snad.

Snažím se co nejrychleji vzpamatovat, abych byl hned připraven zasáhnout, bude-li třeba. Dění posledních měsíců mě naučilo, že nemožné se stává možným a člověk musí být vždy připraven na útok či nebezpečí.
Všímám si mlhy, vlhkosti, uvědomuji si, že jsem někde jinde než předtím. Kde? Kdy? Jak? Mnoho otázek. Pojďme se držet toho, co víme.
Třeba toho, že tu nejsem sám. Vnímám spíše přítomnost známých myšlenek než že bych své kolegy v té mlze viděl.
Pokusím se alespoň dostat na všechny čtyři s plánem plné vertikalizace, vnímám ale, že něco je špatně. Nadechnutí už není tak samozřejmé jako předtím, snad jako bych se...dusil? Něco je špatně. Vzduch... Něco je špatně ve vzduchu?
Ohbí loktu dávám hned přes ústa a nos, abych dýchal co nejméně toho jedovatého, co tu všude kolem je a konečně má mé konání a myšlení nějaký cíl. "Musíme se dostat z té mlhy." Říkám nahlas a myslí se ujišťuji, zda jsme všichni nezranění a schopni pohybu. Nejvíce připraven se zdá Callum, vnímám zde ale i Agnieszku, malou Chloé, Rúnu, Abayomiho, Igora a Santiaga Potřebuje někdo pomoc?"

Pokusím se "vyrobit" světelný zdroj, který by ostatním i v té mlze napověděl, kde se nacházím (2), tentokrát se mi to však nedaří a já vím, že není mnoho času nazbyt, abych to pro teď mohl opakovat. S kašlem se postavím na nohy a doufám, že odsud třeba uvidím více - je nějaké místo bez mlhy? Je zde nějaká skrýš, něco, kde se neudusíme?

V neznámu
New Orleans

Nakonec nebyl jsem to sám, kdo dostal se na hřbet stínovému výtvoru.
K mému příjemnému překvapení se ku mě přidala i Lexi, tedy vypomohl jsem jí nahoru a mohli jsme se pustit do díla. Nebo tedy spíše našeho průzkumu téhle nehezké situace. Mohla se kdyžtak chytnout mé maličkosti nebo našeho dopravního prostředku.
Avšak jak už jsem na tohle nadělení nahlížel jakkoliv jsem chtěl, nedalo se z toho moc poznat. Nedostalo se mi vůbec žádného nadhledu ani pohledu na tu věk, která se rozhodla tu ničit nás svět až už úmysly byly jakékoliv.
"Tohle.. se mi ani zamáku nelíbí.." poznamenal jsem. Jsem si jist, že v tomhle názoru bychom se oba mohli shodnout.

Vidno ani ostatní nebyly příliš úspěšní ve své snaze dovědět se více o tomhle.. tvorovy, věci..? Netuším ani vůbec jak bychom to měli nazvat.
Jinak bychom zřejmě dostali jiný pohled na tuhle věc. Jeden zřejmě nemůže mít hned a vše.
"Raději se vrátíme zpět.." pronesl jsem, protože neviděl jsem další důvod proč bychom v tomhle měli pokračovat. Třeba, když dáme hlavy dohromady tak přijdeme s nějakým nápadem či plánem..
Avšak sotva jsem to stihl otočit začali se dít naprosto děsivé věci. Blesky začali udeřoval mezi lidi a lidi poté mizeli.. jako kouzlem. Než stihl jsem vůbec nějak zareagovat, jeden takový sebral i mou maličkost..

Vybavuju si jenom ohlušující ránu, díky které mi neskutečně pískalo v uších a tělem se mi jímala bolest.. co vlastně stalo?
Bylo ticho.. až moc velké ticho na to, když vezmu čemu jsme čelili.. Ležel jsem, o tom nebylo pochybu a ruce nahmatali kolem sebe něco vlhkého. Nebylo mi příjemně ale přesto jsem se donutil otevřít oči a byl jsem v šoku. Tohle rozhodně nebylo New Orleans.. byl jsem snad přenesen..? Bylo tohle to, co se stalo i s ostatními, které jsem zahlédl zmizet..? Jsem tu jen já sám nebo se sem dostal ještě někdo..?
Přinutit se posadit byl další bod mého programu což se tak trochu i podařilo.
"Haló...? Je tu někdo..?" pronesl jsem do okolí, tak silně jak jsem v tuhle chvíli svedl, ale začínalo se mi špatně dýchat. Zřejmě moje tělo nebylo stavěno na tenhle druh cestování a tak nebylo divu, že nakonec musel jsem i zakašlat několikrát, snažíc se tak zpřístupnit dýchací cesty. Nicméně zdálo se, že.. jen násobilo se to..
"Haló..?"

Moře neštěstí

New Orleans -> neznámo kde

Malinko jsem doufala že Agnieszka mojí poznámku přeslechne, že se můj tichý hlásek ztratí v okolním hluku. Ale ona slyšela a svoje vysvětlení následovala otázkou na mě. Právě toho jsem se bála, nevím totiž jak to dělám já. Jak to podala ona se mi zdá docela podobně jak to asi dělám já. “Já..um. Nejsem si jistá. Když cítím něčí přítomnost…ve své blízkosti. Nějak svedu použít jeho oči. Jen se mi to nepodaří vždycky” Vysvětlím jak jen nejlépe dovedu. Právě jistotou při tom ale zrovna neoplývám. Jen s napjetím doufám že se na to nebude už dál vyptávat protože už nemám co víc bych k tomu mohla říct. I za ty občasné záblesky jsem moc ráda.

Příležitost říct cokoliv další zmaří náhlá bolest a ohlušující rána po které mi zůstává pískat v uších. Bolestiví výkřik záhy umlčí šplouchnutí vody, která nahradila pevnou půdu pod nohama. Rychle se snažím alespoň plácat rukama a kopat nohama.. zkrátka cokoliv jen abych se udržela na hladině. Těžko bych mohla nepanikařit když byla pryč i Agnieszka s Chloé a dalšími u kterých jsem ještě vpřed chvílí stála. Podobné pocity na mě doléhají i od ostatní ostatních co se se mnou ocitly ve vodě a to mi rozhodně nepomáhá zachovat klid a nepanikařit (2). Marné pokusy se nadechnout končí hlubokým loknutím slané vody (1). A dech mi tak rychle uniká. Držet rytmus mi normálně nedělá problém ale teď mě každé zhoupnutí vody mě rozhodí a já nemůzu navázat zpátky, takže se pod hladinou postupně ztrácím (2).

Nelehké bytí

Elaina

Na protloukání existencí tak nějak na vlastní pěst sis už zvykla, nebyla to novinka... Výboj tomu ovšem nasadil nový význam. Vědělas, že jsou tví rodiče mrtví. Netušila jsi, kde jsou tví sourozenci. Svět se proměnil coby lusknutím prstů...
... a kde jsi pohlédla, tam byla jen zkáza.
A postupem času i nemrtví.

Časem tě nalezla skupinka osob z hnutí, co si říkalo Bratrstvo... prvně to byla lákavá věc. Možná ne úplně společnost ostatních, leckdy podivných existencí, ale jistota jídla, bezpečného útočiště se střechou nad hlavou a suchou, teplou postelí. I tvrdé, někdy až kruté tréninky a zacházení se daly prvně snést.
I kdyby se zatnutím zubů.
Protože se kolem otevřel netušený svět. Lidé, kteří měli mnohdy až magické schopnosti, Nadaní. A jednou z nich jsi byla i ty, alespoň ti to mnozí neustále opakovali. A tréninky, zamýšlené krutostí a bolestivostí přimět tvé schopnosti ukázat se, se znásobily a zintenzivněly.
Trvalo týdny, než se prvně ukázala proměna... kterou pak již v rychlém sledu následovaly ostatní schopnosti.

Měsíce plynuly... než se Bratrstvo začalo hroutit. Pohlcovat samo sebe.
Krutější, násilnější stránka Bratrstva se očistila od těch, kteří ji brzdili,
sociálně umírněnější ale fanatická složka se pod velením Becketta po vraždě vůdce Maxmilliana Wernera odtrhla od Bratrstva úplně. Šla jsi s nimi. s 'Loutkařem' Eikkinenem by zůstával jen psychopat či masochista.

Ani to však nebylo ideální... náboženství bylo v Řádu Světla prvním a posledním. Tím druhým byly děti - zajistit ve jménu Světla pro svět tolik zdravých, Nadaných potomků, kolik je jen možné. Nechtěnému zájmu ses zatím vyhýbala jen dobrovolničením, co se týče průzkumů... a příliš tě nehnalo vracet se zpátky na Barikádu, do hlavního štábu Řádu.
Občas ses zatoulala daleko... což byl i nynější případ. New Orleans, původně překrásné město s kreolským a jižanským vlivem, bylo částečně zdevastované. Už zdálky jsi slyšela rány, po přiblížení i dunění, které hluboce otřásalo zemí.
Ať už se ti blíže chtělo či ne, úkol zněl jasně, prozkoumat a nahlásit cokoliv zvláštního či užitečného.

A tak ses nakonec přiblížila až k rýze... kde už nějací Nadaní pokoušeli se proti tomu čemusi zasahovat. Nepoznávala jsi je, tedy, většinu... Ke komu patřili?
Tu a tam jsi zahlédla povědomou tvář či siluetu, snad...
(//Elaine by mohla poznat Lotti, Orena, Alexandru, Yevgeniyu, Kazrana, Kristoffa, Dragostana, Mei, Mikkela, Marisol, Athenu, Evelyn, Igora a Ebsaloma, s těmi měla šanci se setkat času u Bratrstva/Řádu, ale nemusela, nechám to na tobě).

Minové pole

Lousiana, New Orleans, Staré Město, 9:20 (ČVP 15:20) - teplota vzduchu 18°C, vysoká vlhkost vzduchu, tmavě zataženo, mlha

Shrnutí akcí předchozího kola:
Mikkel 100% - v zázemí
Marisol 99% - průzkum z výšky (9)
Kazran 96% - hlídkování okolí, pokus odhalit případné další nepřátele (9)
Aurora 94% - průzkum ze vzduchu (3)
Ebsalom 93% - průzkum ze vzduchu (5)
Kristoff 92% - ochrana zázemí (9)
Dragostan 90% - pokus o ochranné kamenné valy kolem existujících prasklin (11)
Samir 89% - přidává se střípky vytvořenými z prachu k odkrývání obrysu anomálie (11)
Ludwig 89% - pokus odhalit případné další nepřátele v okolí (8), pokus o oobezřetnost v okolí trhlin (9)
Jonas 87% - pozemní průzkum (5)
Diyar 86% - obezřetnost (6), pomáhá Maře s pátráním po přikrývkách a dalších užitečných věcech (9)
Lucas 86% - v zázemí
Razvan 86% - pokus anomálii zasáhnout bleskem (9)
Abayomi 84% - pokus pomocí intuice či smyslů získat více infa (1), pokus zviditelnit anomálii pomocí písku (8)
James 83% - kontrola stavu materiálů zázemí (8), podpora stability (11)
Isaac 82% - pokus elektrickými dráty zjistit tvar anomálie (12)
Naira 82% - u Chloé a Agnieszky
Richard 82% - pokus zaútočit na anomálii kovem z okolí (4, 9)
Callum 81% - tvorba stínového ptáka k průzkumu, rozhled (7)
Metatron 74% - pokusy zasáhnout laserem anomálii (3)
Agnieszka 73% - pokus nejbližší prasklinu uzavřít pomocí schopnosti restorace hmoty (8)
Lara 4% - v zázemí
Bunmi 68% - pokus zjistit rozsah poškození země (4), pokus skrze kontakt se zemí zjistit polohu anomálie (11)
Mia 68% - v podobě harpyje se pokouší seslat bolest na anomálii (13)
Yuriko 68% - pokus anomálii zasáhnout bleskem (10)
Lakshmi 67% - proměna v pegase, pokus o bezpečný přelet za anomálii (8), opět v lidské pátrá psychomancií po informacích (8)
Eddie 64% - pokus definovat energii trhlin (9)
Regan 64% - spolupráce s bratrem Caelem, používání kovu proti anomálii (9)
Daniel 63% - pokus telepaticky zjistit, co je anomálie zač (10), pokus o zjištění tvaru kovem (5)
Lea 53% - ostražitý průzkum v podobě lvice (5), pokus o útok ohněm na anomálii (12)
Lilian 51% - pokusy spojit se telepaticky se všemi ostatními (8) a spojením sdílet získané informace všech (9)
William 47% - v zázemí
Yevgeniya 47% - v zázemí, připravena léčit případná zranění (10)
Eliot 45% - pokus změnit libovolné objekty v sůl (10), pokus vytvořenou solnou bouří odhalit obrysy anomálie (10)
Astrid 43% - v zázemí
Oscar 42% - pokus za pomoci drobného nepořádku odkrýt obrysy anomálie (7)
Athena 41% - průzkum seshora v podobě, hlídkování před jinými nepřáteli (5)
Erden 41% - pokus o ochranné ledové stěny kolem existujících prasklin (13)
Chloé 39% - poblíž Agnieszky
Mara 39% - pokus najít nepoškozené deky/matrace/nábytek do zázemí (3)
Hei-Ran 38% - v zázemí
Sage 33% - pokus v podobě pozřít menší praskliny (9)
Igor 30% - pozemní průzkum (7)
Nikolai 30% - v zázemí, manipulací s vlastnostmi předmětů se pokouší nalezené deky a další kousky zbavovat radiace (7)
Loki 25% - přidává se k útoku ohněm (9)
Valeria 24% - krádež energie z okolní zeleně (6), pokusy o energetický štít kryjící zázemí (5, 13)
Josefine 22% - pozemní průzkum v servalí podobě (6)
Matisse 21% - průzkum v gryfí podobě (8), pokus o zjištění obrysů anomálie pomocí kovu (10)
Rúna 20% - v zázemí
Blagden 18% - pokusy spojit se telepaticky se všemi ostatními (1, 7) a spojením sdílet získané informace všech (7)
Laima 18% - pokus najít bezpečnější místo (6), pokus zlepšit stabilitu budovy (6)
Santiago 16% - pokus hodit po anomálii telekineticky krucifix (9), pokus o ochranný rituál kolem zázemí (3)
Erszebet 11% - zkouší Hlasem zastavit anomálii (2)
Naxiya 11% - pokus zadržet flórou anomálii v postupu (3)
Mei 8% - pokus o útok ohněm na anomálii
Oren 8% - pomáhá Maře a Diyar s pátráním po věcech pro zázemí (10)
Roman 8% - v zázemí
Lotti 7% - pokus se v podobě obřího červa podhrabat (9) a pomocí vibrací země zjistit rozměry anomálie (3)
Lyla 7% - pokus anomálii strefit šípem (6, 4)
Alexandra 6% - na hřbetě Callova průzkumníka, hod PETkou na anomálii v pokusu odhalit hranice, nasměrování (8)
Evelyn 6% - pokus o útok ohněm v podobě na anomálii (6)
Emil 5% - v podobě kirina ve vzduchu, pokus využít smítek k odkrytí obrysů anomálie, obezřetnost na štít (6) či dech (6)
Johonaei 5% - pokus o útok světlem na anomálii (4)
Michail 4% - obezřetnost kolem prasklin (6), příprava na boj (1)
Cael 3% - spolupráce se sestrou Regan, používání ohně proti anomálii (10)
Friedrich 2% - pokus používání nicoty na likvidaci prasklin (12)
Phillip 2% - v zázemí
Tristan 2% - pokusy telekineticky zastavit anomálii (1)
Olivia 1% - v zázemí
Scarlett 1% - zázemí
Siegfried 1% - pokus o útok ohněm na anomálii (3)
Veronika 1% - příprava na péči o případné zraněné v zázemí (10)

***

Jo a k tý vodě, to bychom ho asi neměli nechat dostat se až k oceánu, co? na Isaacovu poznámku zareaguje Marisol.
"Trochu s křížkem po funuse, z oceánu to přišlo, teď to míří na druhou stranu k zálivu," usměje se nakřivo.

Všechno v pohodě?
Zvládneme to, jako vždycky...
Na otázku Lakshmi i ujištění Lei se Nikolai ztrápeně pousměje, jeho ruce se chvějí, i když se to pokouší skrývat. "Da... ja jen... nézažíl tólik... stráchu i néjstóty v jéden raz, z ókoli. Éto... budět dóbryje, kak... ja přivýknu."

Jak… Jak to vůbec děláš, že uvidíš přese mě?
Nevěděla jsem že to umíš taky.
Na otázky obou dívek se Agniezska pousměje. "Dokážu to skrze telepatii, víš? V podstatě přesvědčím tvou hlavu, aby mi dovolila vidět, co a jak vidíš ty," odpoví za snahy poradit si s nejbližší prasklinou.
"Skrze jakou schopnost to dokážeš ty, Nairo?"

***

Lakshmi zaplaví různé vzpomínky, ne však přímo na to, na co se ptala. Kus kamene, který si vybrala, má toho tuze co říct - vzpomínku na den, kdy jej pevné ruce vybraly ze skály, nahlédnutí do života kameníka, který jej otesal do podoby původně ozdobné římsy, dny, kdy si při práci zpíval, dny, kdy svou práci prováděl v zamyšleném, skleslém tichu. Pláč i smích jeho dětí, hlas jeho ženy, když pracoval na své zakázce... dlouhá, dlouhá cesta na místo. Sluncem zalitá ulice, kde byl vsazen na své místo fasády domu. Slavnostní průvody, neslavné potyčky, střípečky života tisíců, co mihly se kolem, kterým ten nyní rozbitý kousek svědčil. Je obtížné se z toho vzpamatovat rychle.

Všem, kteří se pokouší o průzkum či hlídku okolí, kazí přínosné výsledky mlha, která se urputně drží v cárech kolem, i přestože se mnozí snaží rozvířením drobností odhalit obrysy anomálie.

Všichni, kteří se pokoušeli zaútočit na anomálii fyzicky, živelně, energeticky, telepaticky či psychicky, zjišťují, že to je jako pokus se vyvolat bolest hlavy či zranit tělo hurikánu, povodni či požáru - je to jako přírodní síla, která nemá vlastní vědomou mysl, jen se hrne vpřed a ničí, cokoliv stojí v cestě, dokud nevyčerpá energii a setrvačnost.

Zázemí se společnými snahami brzy z polorozpadnutého jednopodlažního domku mění v pevnou, poměrně útulnou a pohodlnou pevnost, jištěnou jak štítem a rituálem ochrany, tak i několika opatrnými Nadanými.

Ti, kteří se pokoušeli odhalit meze anomálie, slaví úspěch. I přes mizerné vizuální podmínky je kolem anomálie tolik drobných kousků, že vyznačují poměrně jasně hranice stvoření. Připomíná obří housenku, neúnavným přisunováním se obřího zavalitého těla šinoucí se vytrvale vpřed. I drobnosti, písek, prach, kousky kovu, vše ve vzduchu kolem anomálie, odhaluje tvar pouze na chvíli, než jsou vtaženy dovnitř.
Jakýkoliv pokus zastavit to je zatím marný, všechno v cestě je zničeno nebo pohlceno, a čím víc toho má k pohlcení, tím více prasklin za sebou zanechává.

Některé zůstávají na místě, otevřené a zející jako by kdosi obřími nůžkami vystřihl díru do samotné reality, a za ostře, zářivě bílými řezy zírá z druhé strany jen temně šedá nicota.
Některé prošlehnou jako blesk, klikaté a dlouhé, vůči fyzickým či energetickým bariérám zcela bezohledné, prásknou, zazáří, a zmizí... předtím však vtáhnou do sebe všechny, kteří se nacházeli v jejich bezprostřední blízkosti.

Prvním bleskem takto zmizí Lilian, Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi a Loki.

Druhý blesk s sebou stáhne do neznáma Leu, Razvana, Laimu, Nairu, Richarda, Isaaca a Orena.

Třetí blesk udeří, a když zmizí, už se kolem nenachází Daniel, Agnieszka, Chloé, Callum, Rúna, Abayomi, Santiago a Igor.

Čtvrtým bleskem se z bojiště ztrácí James, Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar a Eddie.

Pátý blesk odnáší pryč Lylu, Johonaeie, Astrid, Michaila, Laru, Bunmi, Marisol, Yuriko, Lucase, Lotti, Naxiyu a Regan.

I když předchozí uvedení zmizeli beze stopy, několik Nadaných nemělo takové štěstí - trhlina v realitě a prostoru prošlehla přímo jimi. S rozsáhlými zraněními neslučujícími se se životem na místě, kde je 'blesk' zasáhl, zůstali ležet Olivia, Siegfried, Cael, Tristan, Veronika, Scarlett a Phillip.
Na zranění neslučitelná se životem skonal i Friedrich - jeho úsilí zavřít co nejvíc prasklin v prostoru pomocí své schopnosti nicoty bylo sice velmi úspěšné, nicméně jeho vnitřní orgány té zátěži podlehly.

Život neohrožující zranění získali Emil a Evelyn, oba mají popálené, podrásané levé křídlo vinou příliš blízkého výboje. Zmizením Calluma se stínový tvor rozplynul a Alexandra spadla z přibližně deseti metrů... naštěstí do bahna, takže nehodu odnesla pouze zlomeným pravým kotníkem a hrstkou modřin.

Na bitevním poli

Lousiana, New Orleans

Alexandra, Mara, Diyar, Erszebet, Aurora, Nikolai, Yevgeniya, Erden, Kazran, Blagden, Kristoff, Evelyn, Luna, Violet, Elaina, Mei, Athena, Jonas, Metatron, Eliot, Roman, William, Josefine, Samir, Sage, Hei-Ran, Ebsalom

Na moment se toho dělo toliko, že i otrlí Nadaní zvyklí na leccos nestačili zavčasu reagovat. A i kdyby stačili, nejspíš... nebylo jak.
Teď tu po ploše poničené rýhy a domů, které měly sloužit jako zázemí, leželi ranění a mrtví. Velká část členů Triskelionu zmizela pro vás neznámo kam.

Nikdy však není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře - z jedné z následujících prasklin se vynořila obří bestie, drobná očka nad dlouhodlouhou zubatou tlamou se popuzeně rozhlédla po místě, na kterém se ocitla.

Prehistorický tvor s rozevřenými čelistmi vyráží proti dračí podobě Mei, chytne ji za konec ocasu a stáhne k zemi, přidupne obří tlapou, a rozmachuje se k finálnímu kousnutí. Ocasem přitom odráží silou Erszebet o několik metrů dál, s vyraženým dechem.

Z jiné praskliny se objeví čtveřice postav humanoidní podoby. Vypadají jako kostry z kovu. Ozbrojeni jsou samopaly a plamenomety, a když se v momentě zorientují, vykročí jako jeden muž k nejbližšímu živému tvoru (v tomto případě Alex se

zraněným kotníkem zapasovaná v blátě).

Z další praskliny vypadne na bojiště dvojice dívek... které vypadají velmi zmateně. Jako by je něco náhle vyrvalo z jejich realit... kdoví z čeho, kdoví odkud.

Anomálie, jen zlehka viditelná obrysy díky snahám nemalé části týmu, se náhle dočista vytrácí. Ať už vyčerpala svou energii a rozpadla se, či se jednou z prasklin přesunula jinam dál, kdo ví - i bez osobní přítomnosti však ve zničené rýze zanechala mnoho dalších otevřených prasklin a řádnou spoušť ve vašich řadách.

Práskání, dunění, otřesy, ruch... to vše nemohlo zanechat klidnými ani nemrtvé, táhnoucí se městem. První příchozí se objevují nejblíže budově, která byla prvně vybrána za zázemí, a teď leží v ruinách díky prasklinám. Mara se zdá být tou, která zachytila jejich pozornost... všichni tři se odhodlaně vydávají jejím směrem.

Spinosaurus: 800HP
Terminátor 1: 1000HP
Terminátor 2: 1000HP
Terminátor 3: 1000HP
Terminátor 4: 1000HP
Nemrtvý 1: 60HP
Nemrtvý 2: 20HP
Nemrtvý 3: 110HP

V neznámu číslo 1.

Kdovíkde, rozlehlá poušť, jasná noc

Emil, Matisse, Ludwig, Lakshmi, Loki, Lilian

Ohlušující praskavá rána, odporný pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak, ticho. Klid. A chlad.
Probouzíte se, pod vámi se nachází písek... kolem se nachází písek... kam až dohlédnete se nachází písek. Obzor lemují duny, nic než duny... a na nebi neskutečně vzácný pohled. Na temné obloze se třpytí hvězdy... i měsíc, tenoučký srpeček pár dní před novem.

Noční vánek s tichoučkým zpěvavým šelestem posunuje zrnka písku... teplota vzduchu je přibližně kolem 10°C, za dne vystřelí vzhůru, ale teď je oproti vlhkému vedru New Orleans v kombinézách příjemně. Široko daleko nevidíte žádnou další prasklinu či jinou nesrovnalost, kterou byste se mohli pokusit dostat zpět... jen poušť.

Nevypadá teď hrozivě... a přesto. Jakýsi podivný pocit, jakoby šimrání kdesi na kraji vědomí, cosi plížící se ve stínech myšlenek, nedovoluje vám úplný klid mysli.

//Prosím dál bez procent, netřeba se omezovat na jediný post.

V neznámu číslo 2.

Kdovíkde, slaná voda kam dohlédneš, slunečný den

Lea, Razvan, Laima, Naira, Isaac, Oren, Richard

Ohlušující praskavá rána, odporný pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak, ticho. Klid. A... VODA.
Slaná voda naprosto všude (//prosím hod na to, jestli jste zvládli nezpanikařit, zavčas se nadechnout a udržet na hladině).

Na míle kolem se rozprostírá voda, silně zářící slunce na obloze bez mráčků jí dává nádherně kobaltově azurovou barvu. Jak je hluboká, netušíte. Jestli se kdesi pod vámi něco ukrývá... také netušíte.
A jestli je suchá zem v dosahu... či se kdesi skrývá prasklina v prostoru, kterou byste se mohli dostat zpět domů... zbývá teprve zjistit.

//Prosím dál bez procent, netřeba se omezovat na jediný post.

V neznámu číslo 3.

Kdovíkde, mlžné městečko, šero

Daniel, Agnieszka, Chloé, Callum, Rúna, Abayomi, Igor, Santiago

Ohlušující praskavá rána, odporný pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak, ticho. Klid. A lezavé, studené vlhko.

Mlha zesílila... přesto je jasné, že jste se ocitli kdesi jinde. Stříšky a věžičky, které se skrze náhle nazelenalý háv cárovité mlhy objevují, působí daleko starším stylem, než elegantní chaos New Orleans.
Ležíte na vlhké půdě, která je pokrytá živou, zelenou trávou. Alespoň usuzujete, že zelenou, v přítmí mlžnatého šera to definovat není zase tak jednoduchý úkol. Každopádně působí vitálně a živě, narozdíl od většina světa, který jste zjevně opustili.
Žádnou anomálii, praskliny, nic z toho nevidíte, neslyšíte nic, než ticho, tak urputné, že vlastní dech a tep vašeho srdce zdá se být nehorázně hlasitým.

A když jsme u toho dechu... zelenkavá mlha zdá se nebude pouhou obyčejnou mlhou. Všichni se přistihujete, že vás začíná pálit v nose, v krku, podivný svíravý pocit sedat na hrudi, sílící s každou minutou.

//Prosím dál bez procent, netřeba se omezovat na jediný post.

V neznámu číslo 4.

Kdovíkde, podivný prales

James, Dragostan, Valeria, Mia, Mikkel, Oscar, Eddie

Ohlušující praskavá rána, odporný pocit, jako by jednoho tahali hákem za klíční kost nahoru, a zároveň hákem kdesi pod žaludkem dolů, na moment šok, připomíjící elektrický... a pak, ticho. Klid. A... vlhké vedro.

Probouzíte se a rozkoukáváte na bujném porostu zelené trávy, skrytí mezi keři. Že se prasklina otevřela i tady, můžete poznat podle poškozených stromů, které na některých místech působí, jako by si na nich vybíjel zlost někdo s laserem. Teď však žádné náznaky toho, že by se v blízkosti nacházela prasklina, která by vám mohla pomoct domů, nevidíte.

Všechno kolem čiší životem. Možná... až moc. Stébla trávy, lístky keřů, kmeny... všechno působí nějak... giganticky. Sytá, svěží zeleň bují všude kolem, jasné barvy květů přímo táhnou oči, zářivé odstíny, jaké snad příroda neměla ani před Výbojem.
Tu náhle sladce a zeleně vonící vzduch rozvibruje se hučením, jako by někde velmi blízko přistávala helikoptéra...
To však jenom vážka. Na listu keře poblíž vás, dosedla s grácií, a sotva křídla ustala v pohybu, všude se rozlehl opět klid. Stvoření si počalo klidně čistit hlavu a kusadla, každé tak dlouhé, jako výška obyčejného člověka.

//Prosím dál bez procent, netřeba se omezovat na jediný post.

Začiatok konca?

Lousiana, New Orleans, Staré Město

Erdenova odpoveď mi nedodá o nič viac istoty alebo jasnosti toho, do čoho ideme. Naozaj jednoducho nikto...nevedel.
Musíme sa sústrediť. Ako hovorí Erden, dávať na seba pozor. Budem jednoducho robiť to, čo sa osvedčilo doteraz. Štítiť ľudí pred najhorším, ochraňovať našich. Nech ich čo najviac prežije. Všetci majú stále takú nádej že sa dá niečo v živote robiť, mali by...musia mať šancu v tom pokračovať.
Na mieste budú aj ostatné sanktá, čo znamená ďalších pár dôležitých ľudí, ktorý od nás odišli - či už s rozlúčením, alebo bez neho, zranené city potrebovali teraz odísť niekam do kúta. Pomaly začnem prestávať bojovať proti tej diere vo mne, ktorá všetko robila monochromatické, tiché a studenšie. Pri misiách sa mi väčšinou zišlo čo najviac potlačiť pocity, nechať sa vnoriť do tmy ktorá nesúdila a nevyžadovala. Zrakom znova skáčem z jedného mne dôležitého človeka na druhého, ako keby som dúfala že ich tým udržím pokope aby sa nestratili až sa premiestnime. Zachytím tak blížiaceho sa Jamesa s Lylou. Ponorenie do tmy a ticha sa spomalí v momente, čo ma Jamie chytí a ja sa ocitnem v objatí tepla. Jamie, ktorý vždy išiel vpred a vždy sa pre ostatných snažil zostať sebou, snažil sa všade vniesť trocha svetla. Hluku. Jamie, pri ktorom bolo občas jednoduché predstierať a takmer veriť, že mám nádej a môj názor na život a smrť je chybný, a nie naopak. Jamie, ktorý musel prežiť. Pomaly ho obchytím rukou okolo pása, stisnem, a trocha z farieb a šumu a pohybu naokolo zostane, aj keď sa vo mne ponorím do toho bezváhového miesta, iba neurčito kývnuc hlavou na príchodzieho ne-blízkeho.

*********

Po presune zisťujem v celkom rýchlom slede tri veci. Ako prvé - príliš veľa teplého oblečenia.
To je zároveň ale jediná vyriešiteľná. Chvíľkové rozopnutie a čiastočné zvlečenie kombinézy a napchatie mikiny do batohu, zostávajúc pod ochranným oblekom v terme, sa dá vykonať aj popri tom, čo počúvam ďalšie pokyny a informácie a registrujem nič dobré neveštiace zvuky z okolia. Posledné, čo sa dá zazrieť pred tým, ako si nasadím helmu naspäť po zapnutí kombinézy je zatnutá sánka a malé myknutie hlavy pri prasknutí, sprevádzajúcom vytvorenie trhlín.
Tie sa mi vôbec, vôbec nepáčia.
Auguste môj zlý pocit z brucha neskôr iba potvrdí, spolu s poznámkou Lei. Brány do iného sveta, možno? Tie, ktoré boli proti...proti všetkému, čomu som verila.

Následne sa natočím na nový hlas, len aby pokračoval ďalší, známejší. Ruka v rukavici sa zdvihni na opätovanie Marisolinho pozdravu, i keď zrovna jej slová sú tie, ktoré mi zmaria moje narýchlo vyrobené zámery. Po odpovedi na moju otázku, či "Dostane sa aj cez energetické štíty?" na chvíľu stuhnem. Chcela som ochraňovať, chcela som zabrániť aby sa niekomu niečo stalo spôsobom, aký som poznala a mala vyskúšaný, a to...bolo momentálne absolútne nemožné.
Tretí problém nastal v momente, ako Erden vydá príkazy, ktoré nás efektne začnú rozdeľovať na dve skupinky - a takmer ihneď sa rozdeľujú aj moji. Daniel vylieta nad oblohu spolu s Miou, zatiaľ čo Jamie odchádza bokom. Logika mi hovorí, že útočiaci budú vo väčšom nebezpečí, ale... ako som im mohla pomôcť priamo pri nepriateľovi, proti ktorému boli moje schopnosti úplne zbytočné? Nepomôže mi energia, pochybovala som že sugescia bude mať akýkoľvek efekt keď ju Marisol nespomenula, premena skupenstva bola podľa skazy naokolo tiež mrhanie v tej malej škále, akú som zvládla, a premena mi umožní sa tak maximálne schovať. Dobre som vedela ako dopadly doteraz moje pokusy slepo sa vrhať do boja, keď som nemala premyslené čo urobím. Nebola som taktik, ani stratég. Mohla som ísť iba na najväčšiu istotu - a ani to nebolo bohviečo, ale bolo to aspoň niečo.
Mohla by som štítiť tie trhliny, aby sa nimi nič nedostalo von či dnu, ale...je ich veľa, a to čosi vytvára očividne ďalšie. Jednoduchšie bude vytvoriť jeden väčší štít, v zázemí ktoré ostatní opevnia, kam by mohli ísť ranený alebo vyčerpaní nabrať silu. Tak ako...ako vtedy pri Hiegenovi.
Ešte raz sa zadívam na zmenšujúce sa postavy na oblohe. Urobím pre nich bezpečný priestor a potom, potom sa sem vrátim a budem dávať pozor, aby ich neohrozovalo okrem toho monštra nič z okolia.
Odhodlane sa zvrtnem a polobehom sa pripojím k skupinke odchádzajúcej od boja preč.

Nasledujem zvyšok našej malej skupiny do budovy, ktorú uznajú ako vhodnú pre základňu. Prejdem celé jej prízemie v akom - takom závese za mojou spolubývajúcou a Marou, zisťujúc aké je to veľké. Následne sa od nich bez slova otočím a vydám sa po vlastných krokoch späť. Zastavím sa však pri Jamesovi, pri ktorom počkám, kým dorobí čokoľvek mal akurát rozpracované a až potom mu na chvíľu položím ruku na chrbát, aby som zaujala jeho pozornosť.
"Vztýčim zvonka budovy štít, aby ju nezničilo nič čo by prípadne letelo týmto smerom, alebo aby sa sem nedostal niekto iný, keď tu budú ranení. Čo myslíš, aký veľký priestor bude na začiatok potreba?"
Poradím sa s ním najskôr. Keď mi povie svoj názor, skĺznem dlaňou k jeho predlaktiu ktoré stisnem a až potom sa vydám von. Najskôr sa pokúsim nájsť akékoľvek zvyšky zelene naokolo mňa, z ktorých by som mohla vysať energiu, ak sa tam nachádzajú. (3+3) Potom sa postavím čelom k nášmu útočisku. Podľa toho, aké je budova veľká, či má poschodie alebo nie a aký bol názor Jamieho sa pokúsim vztýčiť štít, pod ktorého plochu by sa zmestilo aspoň 25-30 ľudí. (2+3) Ak sa mi zdá slabší alebo nie kompletný, skúšam to trpezlivo znova (10+3), kým si nie som istá bezpečnosťou tejto prvej, vonkajšej obrany. Dávam pozor aby štít jednoznačne začínal ešte ešte na ulici, pred možnými vchodmi do budovy. Bolo to bezpečnejšie, a aspoň vďaka fialovo ružovej farbe mojej energie bolo možné budovu ľahšie nájsť z diaľky. Vytváram ho so zámienkou pustiť do neho iba ľudí z Triskelionu.

24%

Nevídaná hrozba

New Orleans

Podívám se na svojí ruku a pak zase před sebe.
"Jen jsem se trochu více škrábl, jak jsem pospíchal." Povím zcela klidně. Hádám totiž, že kdybych mu řekl skutečnost, tak by se na mě díval o dost jinak. V proměně se mě ruka změní v pevné kopyto a jelikož se mi zvětší celé tělo, tak to bude opravdu jenom škrábnutí a nic víc.

Kývnu na Samira, když prochází kolem. Že vyrazí na takovouto výpravu si jistě nepředstavoval, když se k nám připojil. Bojovat s monstrem z jiného světa je něco, co bych sám nikomu nevěřil, když by mi řekl, že mě to čeká, ale to ani to, že se budu měnit v růžového jelena s křídly, který chrlí oheň.
Zbytečné myšlenky však nyní dávám stranou a raději se zaměřuji na Erdena, který sděluje další důležité informace. Tady se bude opravdu hodit každá drobnost, kterou můžeme o daném tvorovi vědět.

Dojdu blíže k Dragostanovi a položím obvázanou ruku Danielovi na rameno, aby jsem mohl být přenesen.

*****

Do New Orleans jsem se vždy chtěl podívat, ale doufal jsem, že to bude za mnohem příjemnější situace a že to nebude po konci světa, kdy se tu místo turistů potulují leda tak tlející zombie. Minimálně mi to podnebím trochu připomíná domov. Především je to zde mnohem příjemnější, než bylo v chladném Německu.

Zvuky z dálky se mi vůbec nelíbí. Nejsem si jist co je může vytvářet, ale hádám, že to možná ani raději nechci vědět. Přesto se jdu podívat a s pootevřenými ústy pozoruji, jak ta věc srovnává vše se zemí a už z tak zničených budov dělá ještě větší trosky.

Hádám, že se podívám nejdříve co mohu dělat. Určitě se to nebudu snažit přilákat, jako minule s tím stínovým hnusem. Napadá mě pár možností, ale asi nebudou moc účinné.
Udělám tedy několik kroků, proměním se a vzlétnu vysoko do vzduchu.

Oscar dělá jednu z možností, která mě předtím napadala, takže se k němu přidám a pokusím se stejně jako on využít prachu a podobných věcí, aby jsme jimi mohli obalit tvora. (3)

Celou dobu dávám pozor na okolí a jsem připraven vztyčit světelný štít (6), nebo vychrlit své zlatavé plameny, když to bude potřeb (4+2)


(5%) nééééé