Do neklidu

Holtgast -> New Orleans

Na přesun se zůstanu držet Lyly. Nechci teď hledat někoho jiného a riskovat tak že mě tady nechají. Hlava se mi zatočí jak to se mnou hodí na jiné místo. Hned musím zahnat nutkání zakrýt si uši před tím hlasitým práskáním z okolí. Vlastně to není zase tak hrozné, příjemné to sice není ale dá se to vydržet. Jen jsem něco takového nečekala.

Bezradně se snažím s pomocí očí ostatních najít skupinku ke které se mám přidat (1+1, 2+1). Moje snahy o soustředění ale vůbec nevycházejí a v mojí mysli se tak neobjeví jediný, treba jen kratičký obrázek okolí. Je to moc velký zmatek. Nevím kam se vydat, je tu tolik nových lidí, pachů a všeho možného že zůstanu jen postávat na místě. Nechci nikoho obtěžovat prosením o pomoc, zvlášť teď když o nic nejde.

Kolem začnou probírat co a jak s tím tvorem a mě je z toho ještě víc úzko.
Už odpovědi které nám Erden dal mi nedali zrovna naději na úspěch, ale teď si přijdu opravdu v koncích. Zhluboka se nadechnu abych posbírala aspoň špetku odhodlání. Když se do toho pustí ostatní, musím to zvládnout i já. Prostě musím.

Zavetřím mezi spoustou nových pachů a rychle a rychle si najdu Yevu s Agnezskou a Chloé. Říkala přeci že se máme držet pohromadě a tak se nechci nikde ztratit. A nakonec mě navede hlas Chloé, to když se poptá jak funguje vidění o kterém mluvila Agnieszka. Ráda bych na to odpověděla ale sama vlastně nevím jak to funguje. Vím jen že to svedu a za to jsem opravdu ráda.
"Nevěděla jsem že to umíš taky" špitnu k bělovlásce. Ale asi bych se nad tím neměla tolik podivovat. Určitě nejsem jediná kdo to svede. Snažím se snažím zůstat klidná, ale co chvilku nepatrně otáčím hlavu za zdrojem toho rámusu, jako by se k nám mělo něco blížit.

82%

Hurá do boje s neviditelným nepřítelem

Lousiana – New Orleans

Odpovědi na naše otázky nebyli vůbec povzbudivé a bohužel ani příliš obsáhlé. Přikývla jsem hlavou na znamení přijmutí nových informací, na víc jsem se nezmohla. Moje ruka úzkostně stiskla tu Nikovo, ale když jsem se na něj podívala, radosti mi to moc nepřidalo. Vypadal ještě zničeněji, než já. Možná za to mohla ta atmosféra a taky fakt, že všude kolem na něj doléhali negativní emoce. Lehce jsem ho pohladila po tváři a pokusila se o povzbudivý úsměv.
„Zvládneme to, jako vždycky..“ Prohlásila jsem vedle něj spíše pološeptem.

Ačkoliv nerada připouštím možnost, že se dnes nevrátíme všichni zase domů, Razovo slova mě tak trochu proberou.
Má pravdu, nemá cenu být teď v depresi, nijak nám to náš úkol neulehčí, možná spíš naopak…
Pokusím se trochu poprat se strachem a nasadit alespoň odhodlaný výraz. Na moment mi koutek úst uteče do polovičatého úsměvu jeho směrem, když na mě mrkne.
Na flirtování bude čas snad později, teď nás čeká boj.

Kristoffovi oplatím jeho povzbudivý úsměv odhodlaným kývnutím, v rychlosti ještě zkontroluji Rúnu, která vypadá také na mrtvici a pokud na ní dosáhnu, ještě jí povzbudivě stisknu rameno, než se začneme pomalu formovat k přemístění.

***

Na místě je na první pohled jasné, že zprávy nebyli ani trochu přehnané. Před námi v dálce je patrné, že cosi řádí a ničí vše kolem, jenže jaksi není možné vypozorovat, co to vlastně je. Větší strach mi však v tu chvíli naženou trhliny po zemi všude kolem nás.
Je mi to tak povědomé…
„Je to jako ta brána.. ta brána, kterou jsme se sem dostali z jiného světa…“ řeknu nahlas hned potom, co Lilian dokončí svoje vysvětlení trhlin. Možná je to vhodná informace, možná ne. Každopádně to snad alespoň okolí naznačí, že by si měli dát velký pozor, kam šlapou.
Mě se tenhle svět líbí, jinam už rozhodně nechci…Nicméně když vidím, co se tu vše děje, začínám se bát, že s tou spouští má náš příchod sem cosi společného..

Zatímco se snažím spíše nepřekážet, než vymyslím něco užitečného, okolí se dává do práce.

Oscar, který až doteď překvapeně a téměř bez pohnutí sledoval okolí, se rozhodnul, že použije vzduch a pokusí se větrem posbírat drobné částečky prachu, popelu a listí, kterými by mohl posypat onu bytost a tím jí alespoň trošku zviditelnit, pokud je to tedy možné. (7)
(42%)

Bunmi ze sankta Liliana se po vyslechnutí všech informací a pár nadávek směrem k neviditelnému čemusi pouští do práce. První jí napadne zjistit, jak hluboko do půdy zasahují praskliny a jejich celkový vliv na zem kolem, dotykem rukou na povrchu. (1+3) Následně se pokouší zjistit, zda se stvoření někde dotýká země, tím určit jeho přibližnou polohu. (8+3)
(68%)

Abaoymi ze sankta Naxiyi neváhá příliš dlouho a roztahuje křídla pro průzkum. Ze vzduchu se snaží co nejvíce přiblížit předpokládanému místu, kde se nachází bestie a pomocí intuice vycítit alespoň nějaké stopy, pach, cokoliv, co by mohlo napovědět něco o nepříteli. (1) Další pokus o zviditelnění neznámého je pomocí písku, který se pokusí vzít z okolní půdy a místo, odkud se zkáza šíří, jím posypat. (7+1)
(84%)

Ludwig, též ze sankta Naxiyi, zůstává ostražitý. Napíná všechny svoje smysli, především citlivý sluch, aby případně zjistil další nepřátelé pohybující se v okolí. (8) Nadále dává na Lilianova slova o trhlinách a dává pozor především v blízkosti největších trhlin v okolí, aby případně mohl útočit na to, co vyleze, nebo varovat ostatní. (9)
(89%)

Sama se nakonec rozhodnu dostat se blíže k našemu hlavnímu problému a to nejlépe nenápadně, v podobě lvice. Našlapuji opatrně a dávám pozor na různé pachy kolem, které by mohli znamenat další blížící se nebezpečí. (5) Na vhodném místě se přeměním zpět do lidské podoby a pokud budu moci určit polohu alespoň části neviditelné bytosti, zaútočím sloupcem ohně. (10+2)
Pokud vím, ještě to nikdo nezkoušel, třeba budu míst štěstí…
(53%)

Mise

New Orleans

Dál jsem věnovala pozornost Erdenovým slovům, ale i změti myšlenek kolem mě. Převažovala obava o své blízké, nejistota. Dalo se to pochopit. Stejné pocity jsem měla, dokud jsem byla na frontě. Ale teď z nich nezbylo nic.
Chytla jsem se tedy nejbližší osoby a připravila se na přesun, jakkoliv se na to připravit nedalo. Trhnutí a svět v nekonečném kolotoči na sebe nenechali dlouho čekat.

A pak přišlo teplo a vlhko. Zvláštní. Teplo jsem znala, ale do toho spíš palčivě suchý vzduch naplněný částečkami písku. Tohle bylo jiné.
Rozevřela jsem v oči a vnímala své okolí. Nezvyklé zvuky, při kterých se mi ježily chloupky. Mlha a tmavá obloha jak po setmění.
Sklouzla jsem pohledem dál za ostatní. Tam kdesi jsem vnímala nepřítele. Nedal se vidět, ale jeho dílo bylo patrné i na tu vzdálenost.

Snaha soustředit se na okolí mi pomáhala zvládnout to šílenství myšlenek kolem mě. Bylo to jako být uprostřed hlučícícho davu, přestože ve skutečnosti mluvil nahlas vždy jen jeden. Doposud jsem si na svou schopnost zvykala jen v mnohem menší společnosti.
Ti, co zde byli už dříve, začali podávat informace. Snažila jsem se soustředit na různé projevy angličtiny, leckdy i s přízvukem. Nebylo to snadné. Pochopila jsem, že některé schopnosti na to neplatí a že se to pohybuje rychle. Ovšem nechápala jsem, o čem mluví ten bledý mladík. Co je s vodou? Že je v blízkosti moře, to bylo cítit ve vzduchu.
Stejně tak jsem si nebyla jistá, co říkal ten druhý mladík.
Pokyny ale byly jasné. I když jsem se boji nevyhýbala, neměla jsem moc představu, co bych měla dělat. A než bych se tam dobelhala… Můžu pomáhat s tvorbou zázemí a jeho hlídkováním.
Ještě chvíli jsem sledovala Daniela a tu podivně vyhlížející dívku, jak zamířili do vzduchu, ale pak už jsem se obrátila.

A tak jsem následovala ostatní k rozpadlinám budov. Věrně to připomínalo bojovou zónu a i když jsem se stále trochu belhala, pohybovala jsem se naprosto sebejistě.
Veškerou svou pozornost jsem věnovala blízkému okolí. (3+3) Nečíhá někde nepřítel? To dole tu nemusí být jediné… Nechystá se na nás nějaká budova zhroutit? Nehrozí nám jiné nebezpečí? Snažila jsem se vidět, slyšet a cítit všechno, co se nabízelo.

Jakmile jsem byla přesvědčena o bezpečnosti okolí, následovala jsem štíhlou hnědovlásku v jejím průzkumu.
“Já ti pomoct?” nabídla jsem se a snažila jsem se najít uvnitř budov cokoliv užitečného. (9)

86 %

Další zkáza

New Orleans

Od toho mého drobného rozptýlení mě odvede Erszebet.
“To je jasný” odvědím s úsměvem na otázku jestli jsem připravená. Úsměv se pak ještě rozšíří když poukáže na moje brnění. Na to už nic neřeknu, jen na ni po očku mrknu.

Erden zodpoví dotazy, ale vlastně to zase o tolik nerozvede. Víme že je to velké a má schopnosti které si nedokážou zařadit. Takže se dá říct že nevíme nic. To jsou vážně super vyhlídky. Po dalších stručných instrukcích co a jak dělat už dojde na přesun. Lehce předtím položím ruku Erszebet na rameno.
Jak to s námi ale zamává křečovitě její rameno sevřu. Je to teprve podruhé co se takhle přesouvám a je mi z toho pořád stejně na nic. S omluvným pohledem ruku zase rychle stáhnu. Krátce se taky podívám jestli jsem jí drápy něco neudělala…i když má kombinézu.

Jen co se objevíme na novém místě moje poměrně dobrá nálada rázem je ta tam. A není ti ani tak tou apokalyptickou atmosférou nebo podivnými zvuky z okolí, jako spíš tím kolik je kolem najednou lidí. Lidí a myslí.
Lyla sice zmínila že tu bude hodně lidí, ale o tolik víc jsem opravdu nečekala. Některé tváře už sice znám, například Bunmi nebo další kteří byli v Holtgastu, ale jinak většinu ostatních vidím poprvé. A to jsem si myslela že mi vadí kolik lidí je u nás. Nedůvěřivým pohledem těkám mezi tvářemi kolem, zvláště těmi novými.
Někteří doplní ještě další informace k té…věci. Nejsem si jistá co je horší, jestli to že zasebou nechává doslova díry v prostoru, nebo že není vidět. Mám takový nepříjemný pocit že trhliny budou o něco větší problém.
Vymyšlení co s tím, stejně jako budování základny nechám na ostatních a místo toho se půjdu stejně jako Callum s Alex trochu porozhlédnout po okolí.
Prudkým máchnutím křídel se rychle dostanu do vzduchu. Vyletím na opačnou stranu než ostatní, nad rýhou v krajině která se táhne za anomálií prozkoumat jak to vypadá (3). Zároveň taky trochu dál od shromáždění.

94%

Mise

New Orleans, s Agnes

Nechala jsem se objímat Matim a snažila se ovládnout svůj dech i srdce, které mi tlouklo tak zběsile, až jsem si vážně říkala, zda to ještě vydržím a zda to všichni neslyší.
Nebyla jsem schopná vnímat téměř nic, dokud se vedle mě neocitla Agnieszka.
Je jak… Bílá paní. Trochu omámeně jsem jí hleděla do tváře a pochytila pár slov. Připitoměle jsem přikývla. Dobře, budu s ní. A bezděky jsem se ještě víc přivinula k Matimu.

Pak už nastala chvíle přesunu. Aniž bych se pustila Matiho dlaně, chytla jsem se někoho dalšího a zavřela oči. Ten zvláštní pocit na zvracení mě hned zaplavil a já to jen tak tak ustála. A pak už jsme byli na místě. Bylo teplo, vlhko a tmavo. Nebyla jsem si jistá, zda je brzy ráno nebo večer. I když teď je takhle pořád…
Někteří už podávali informace a Erden zadal úkol.
“Budeš muset jít?” pípla jsem francouzsky směrem k bratrovi. Pokud přikývl, dala jsem mu pusu na tvář a silně ho objala s přáním, ať se vrátí. Pokud se ale rozhodl zůstat, byla jsem vděčná.
Tak jako tak jsem se po chvíli odpojila a vyhledala Agnes, kterou jsem nyní bez ostychu chytla za ruku.
“Jsem tady,” tiše jsem špitla, oči stále navrch hlavy a při každém dunění a skřípotu jsem se krčila jak vyplašené zvířátko.

“Jak… Jak to vůbec děláš, že uvidíš přese mě?” zapředla jsem rozhovor, abych přišla trochu na jiné myšlenky. Marně jsem totiž přemýšlela, čím bych byla užitečná.

39 %

Nejlepší obrana je útok

New Orleans, ve vzduchu

Padlo několik otázek i nejasných odpovědí. A pak už neoblíbený způsob cestování a objal mě vzduch New Orleans. Teplo a vlhko. Fuj… No jo, byla jsem děvče z hor. Mé rozpuštěné vlasy se pomalu začínaly kroutit do nezbedných vlnek.
Okolí vypadalo tak, jak se dalo v naší realitě očekávat. Ovšem zvukové efekty byly mnohem výživnější. Dunění jak na techno párty a trhavé praskání, jako když se otevírají pekelné brány. Co to sakra je…!
Pohlédla jsem s ostatními do údolí města. Bylo jasné, že náš nepřítel je tam. Ulička demolice byla to hlavní, co z něho bylo patrné. A k tomu zvláštní zářivé trhliny.

Někteří už podávali informace. Nic povzbudivého neměli. A Lilian vypadal ještě hůř než obvykle. Kysele jsem se na něj zašklebila.
Úkol byl jasný. Zázemí jsem budovat rozhodně nešla. Možná bych tam k něčemu byla, ale já nemohla stát na místě.
Můj pohled padl krátce na Siegfrieda. Zaplavil mě zvláštní štiplavý pocit. Trhla jsem hlavou, plynule se přeměnila do podoby harpyje a vznesla se do vzduchu.
Nemůžu být takový idiot!!

Pokusila jsem se přehlédnout, odkud naše stvoření přicházelo a kam snad mohlo mířit. Zakroužila jsem z bezpečné výšky nad jeho polohou a poté se snesla o trochu níž. Takže stín mi je k ničemu. Energie taky. Tak zbývá jediné, ať to můžeme vyloučit.
S naprostým soustředěním jsem se snažila seslat bolest do samého nitra toho netvora. (10+3) Bylo ale těžké si cokoliv vizualizovat. Neměla jsem představu, kde je, jak vypadá.

68 %

Hledání informací

New Orleans, ulička

Erden začal odpovídat na otázky a … Nebylo v tom nic lepšího. Je to ničící, nevíme, jak proti tomu bojovat, ale musíme to zastavit, než nám to přeroste přes hlavu. No… Bezva!
Na moment jsem se cítila naprosto opuštěná. Rozhlédla jsem se kolem sebe, pozorovala některé skupinky. A až když jsem spatřila známé dredy ozdobené lístky, trochu jsem se usmála, ať už Blagden můj pohled zachytil nebo ne. Jeho přítomnost mi znovu dodala útěchu.
Neušel mi ale ani výraz Nikolaie, který vypadal příšerně. Už jsem neměla čas zjišťovat, co mu bylo, ale nespustila jsem ho z očí, dokud se se mnou celý svět nezatočil.

Tmavo jako vždy. Ale tentokrát i teplo. Trochu mi to připomínalo domov. Dokud jsem necítila vibrace po celém svém těle a při každém prásknutí sebou netrhla. To… Je… Ono?! Otřásla jsem se neklidem. Pokusila jsem se prohlédnout skrz mlhu. Jistá jsem si byla jen jedním. Něco tam bylo a nenechávalo to za sebou nic. Naprázdno jsem polkla.
Mezi vší zkázou bylo ale ještě něco. Zářivé trhliny. Zamrkala jsem zmateně. Před očima jsem hned měla jeskyni, v ní jezero… Je to možné? Nevěřícně jsem pootevřela ústa.
Zatřásla jsem hlavou a vyhledala Nika.
"Všechno v pohodě?" podívala jsem se mu do očí, abych měla čas postřehnout, zda se mě snaží jen uchlácholit, jak je u něj obvyklé. Bylo, snad je... Tenhle člověk je téměř totožný s tím, kterého jsem znala já...

Okrajově jsem vstřebávala další informace. Je to rychlé. Rostliny, stín a energie nejsou žádný protivník. Trhliny jsou problém. A je to vlastně neviditelné. Uf, to není málo.
Znovu jsem se soustředila na lidi okolo sebe. Zachytila jsem přítomnost Hei-Ran a krátce jsem se na ni usmála.
Úkoly byly rozdány. Otočila jsem se se samozřejmostí k těm, co šli vytvářet zázemí.
Po pár krocích jsem se ale ohlédla zpět na destrukci v mlze pod námi. Možná… Kdybych zjistila, jak to ničí? Jaká je podstata? Dalo by se? Možnostmi jedné ze svých schopností jsem si stále nebyla jistá, ale nenapadlo mě nic lepšího, než to zkusit.

“Nechám ti tu batoh, můžu?” kývla jsem na Jamese, který následoval Laimu a hodila mu zlehka své menší zavazadlo.
“Díky.”
Pak už jsem se přeměnila v pegase. Nejprve jsem se pokusila dostat do bezpečné vzdálenosti od toho čehosi. (8) Hodlala jsem zaujmout místo za ním, v té spoušti, kterou vytvořil. Ne tak, abych přilákala jeho pozornost, ale ani ne příliš daleko. Snad to odhadnu a bude to akorát.
Na místě jsem se přeměnila zpět, klekla si a vyhledala nějaký kus zdiva, kamene, čehokoliv. Přiložila jsem na něj ruku, zavřela oči a doufala, že dostanu alespoň nějaké odpovědi na své otázky. Jak to ničí? Jaká je podstata jeho schopností? (5+3) Nebyla jsem si vůbec jistá, co přijde, zda pokládám dobře svou otázku a jestli to bude užitečné, ale zkusit jsem to musela.

67 %

Nebylo to pěkné město?

"Takže tohle bude tak...sedminásobně větší průšvih?" Je to spíš takový odhad, kolem sedmdesátky nás tu ale určitě bude. Jsem tím dost překvapená, tolik lidí na jednom místě jsem už fakt dost dlouho neviděla! To by byla teprve párty, kdyby přišli všichni! A jak musí být zajímaví! Nejradši bych se šla seznamovat, vážné výrazy ve tvářích ostatních a dunění procházejícího čehosi opodál mi ale tyhle plány kazí. Tak příště. Snad.

Netrpělivě poslouchám co o té "věci" víme a nemohu říci, že bych byla nadšená. Shrnutí všeho toho povídání by bylo: 1) Ničí to všechno, je to průšvih, nelezte tomu pod nohy. Za 2) Nelezte pod nohy ani těm divnostem v brázdách, dopadnete špatně. A za třetí: 3) Vlastně nikdo neví, čím proti tomu bojovat.
Výborně. No prostě skvěle.
Nikdo moc dlouho neotálí, hned se pár nápadů zkouší. Co ale já? Energií nic neudělám, ovládání hmoty bude určitě taky dost na nic a ani v ptačí podobě se zatím přibližovat nechci.
Chvíli přemýšlím, co dělat a nedělat a nakonec se radši vydávám za těmi, kteří tu prostě jen nechtějí překážet. Zázemí, jo, zázemí bych možná mohla zvládnout. Jen co najdeme nějaký vhodný barák, začnu s přípravou prostorů, kam se budeme moci uchýlit. Stačí jedna větší místnost, pak už jen odhazuji nepotřebné harampádí pryč a snažím se tu hledat nějaké deky, matrace nebo jenom neponičené židle, které by se mohly hodit na nějakou tu provizorní ošetřovnu. (3)

(39%)

Akce v New Orleans

New Orleans

"Já vím, bude to v pohodě a večer se tomu už zas jen zasmějeme." Drknu do ségry a než se přemístíme kamsi do háje, pokusím se jí vyspravit několik největších děr v kombinéze. Jako vrchní švadleně mi to vždycky slušelo!

A pak už jsme...tam. První co zaregistruji, je ten hluk, ta rozvibrovaná zem, zvuky padajících budov roztrhaných na kusy. Pak přes mlhu registruji obraz té zkázy, tu neviditelnou vlnu, která ničí vše, co jí přijde do cesty.
Plus tu máme trhliny, které nás pravděpodobně můžou vzít do jiných svět - v tom lepším případě. V tom horším nás prostě jen roztrhají na částice a smůla. Jo, už teď mám tuhle misi rád.
Jednu výhodu téhle akce tu ale je, konečně zase vidím staré známé tváře. Na pozdrav jen tak všeobecně mávnu, takové Marisol a Naxi ale věnuji alespoň nějakou snahu o potěšený úsměv.
Na víc ale není čas, hned se dáváme do práce. Někteří se snaží o zastavení té anomálie, jiní jdou budovat zázemí. A čím mohu přispět já?
"Hele, můžu se o to pokusit, ale na to teď nemám dostatečně dobrý výhled, budu to ale hlídat." Kývnu na Isaacka a rovnou se pokusím identifikovat, kde se tady nachází nějaký velký zdroj vody a jak daleko od nás a od anomálie asi je. Ještě nikdy jsem něco podobného nedělal, snažím se tedy soustředit seč to jde (9).
Alex a Callum si dělají výlet vzduchem a já, ačkoliv bych nejradši zůstal v "boji" se vydávám za Laimou, která se vrhla na obstarání zázemí. Pomáhám jí najít vhodnou budovu, kontroluji stav materiálů i dřeva (6+2) a nalezené závady na stabilitě se snažím svými schopnostmi pospravit (10+1). Vím, kde jsem díky svým schopnostem užitečnější, tu a tam mi ale neunikne pohled ven, kde se řeší "zábavnější" věci. Nojono, švadlena a stavař... Ale co, lepší než aby nám to tu spadlo na hlavu v těch nejhorších chvílích.

(83%)

Try not to kill myself...someone...anyone

pevnost Holtgast →New Orleans, USA, 20. listopad 2018

Očima těkám po ostatních, kteří se shromáždili, připraveni postavit se něčemu, co ani nevíme, co je. A proč mám kurva pocit, že to o moc lepší nebude? Rozhodně bych neřekla, že si to myslím, jen proto, že jsem děsně negativistická. To teda fakt nejsem, ale teď jsem tomu blíž než jindy. Teď nejde doufat, že to rychle sfoukneme, vrátíme se a otevřem plechovku pivka. Není to jako bouchat rukou do žíněnky, rozhodčí odpočítá a šlus.
Na okamžik založím ruce na prsou, napjatě poslouchajíc posledním instrukcím. Spolupráce a oči na stopkách budou asi kritické. No, tak to doufám, že k něčemu budu, když jsem ani nedokázala ochránit vlastní rodinu. Ale udělám pro to všechno. Vzpamatuju se, přichomejtnu se k Dragostanovi a puf.

New Orleans vůbec nevypadá, jak si jej pamatuju. Teda nikdy jsem tady nebyla, jen jsem si vždycky dělala srandu, že se sem jednou podívám na Mardi gras, ale teď to rozhodně nebylo na gumbo a beignets. Spíš to vypadalo, jako když v telce dávali záběry z řádění hurikánu, akorát tady bylo viníkem něco jinýho. Počasí mě trochu překvapí, ale bundu si zatím nesundávám.
Rozhlédnu se kolem, abych zjistila, kdo nebo co, dělá ty zvuky, i když mlha to dost omezuje. Můj pohled následuje….Nic, co za sebou nechává spoušť, a zamračím se.

Co to, do prdele?
Myšlenku už nedokončím, při dalším prasknutí, další trhlině mě vstávají všechny chlupy na těle. Chvíli mě je i trochu na zvracení, něco jako předzápasová nervozita, když uvidím i další lidi z jiných sankt s novými informacemi. Člověk se snaží, aby se mu do nedostalo pod kůži, ale furt přicházejí věci, který nutí připomínat, že to není vůbec žádná prdel.
Ohlédnu se na Erdena a snažím se rychle uvažovat, co můžu provést.
Zviditelnit to asi nedokážu, zastavit – no, prej to projde vším, co zkoušeli. Předpokládám, že živém masem ne, ale pravda, nejsem sice nejostřejší pastelka v penále, ale sebevrah fakt nejsem, abych to zkoušela. Rozhodně nejsem Hulk, zastavující Leviathana. Plast, zlato jsou mi teď asi k ničemu...možná si trochu pohrát s radiací, ale na to mi něco chybí. Třeba vědět, kde to končí.

Ale možná kdybych počkala, k něčemu bych…..zarazím se, když zaslechnu Callumův hlas, který nabízel, že může někoho vzít na obhlídku zhora.
"Jdu taky," zakřičím na něj a přidám do kroku, abych se vyškrábala na stínově vytvořeného ptáka.
Rychle hrábnu pro jednu z prázných flašek, podržím si ji v ruce a snažím se držet na ptákovi. Pokud cestou ničí objekty, rozhazuje je kolem, možná kdybych po něm mrštila flašku, dokázala bych zjistit, kde to má hranice, pokud se odrazí nebo zmačká. Pokud tedy nějaké má. A pak...trochu se zachvěju, když si vzpomenu na svůj šílený nápad. Ale jedno po druhém. Myšlenku zatlačím někam hluboko do hlavy.
"Myslíš, že by šlo nějak bezpečně blíže, abych jej mohla trefit tímhle?" křiknu na Calluma.
Pokud se to podaří, mrsknu lahví směr neznámo, trochu jí pomůžu (8) a doufám, že se to neposere.

6%