Duch Vánoc? Ne, radši trénink

Holtgast, nakonec tréninkové patro

Bylo to mizerné. Do kelu šla při dni bitvy jedna salva jinak naprosto použitelných lidiček, pak další po válení se na ošetřovně, a nakonec třetí, zákeřně nevybíravá v tom, kdo byl v nejhorší chvíli zrovna na místě.
Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli nebyla na ošetřovně. Už by to na mě asi bylo moc... ono smířit se s tím, že mě od smrti vlastně dělila náhoda a nějakých pár hodin střídané služby, to taky nebylo nic moc.
Bude to znít pateticky, ale přišla jsem si, že Smrt kolem mě prošla dveřmi ošetřovny a otřením se zanechala kousek chladu za sebou. Kousek chladu, strnulého šoku, zúženého hrdla, staženého dechu, střípeček upomínky mortality, kdykoliv jsem se k tomu dni na ošetřovně v myšlenkách vrátila.

Byla jsem ale ráda, že to nezasáhlo nikoho, koho jsem měla ráda. Ono to možná bude i tím, že jsem si nestihla pořádně známosti udělat...
Ale druhé zrzce, co nám zachránila zadek v moři s krevetí megazrůdičkou, jsem slíbila rundu, na to já nezapomínám. I když si to nepamatuje... s tím bude ještě práce.
Prostě jen tak ztratit kus sebe sama, vlastních vzpomínek, vlastního života... je hnusný pocit. Nechtěla bych to zažít. Je mi jich líto, těch zmatených duší na ošetřovně. Ale neměnila bych ani s jedním a jsem ráda, že jsem naživu a poměrně bez následků.

Na pokoji jsem s robotkou a vlkodlačicí, která si sice pobyla taky na ošetřovně, ale nesebralo jí to ani život, ani vzpomínky. Jenom kamarády, z toho, co jsem vyrozuměla, ta žlutovlasá asivíla a obří potkan jí byli blízcí.
No, snažím se nezavazet, a kdyby s něčím potřebovala pomoct nebo poradit, co se pevnosti nebo života v tomhle světě týče, ráda vypomůžu, když vím.

Přišly... Vánoce. Nemůžu říct, že bych k nim měla nějaký vztah. Když jsem byla menší, vždycky to znamenalo den hladovění, pak věčné sezení v kostele a po půlnoci nasranou matku, kdykoliv se nám něco nelíbilo na její hostině. A toho bylo dost. Sestra nenáviděla želví polévku, mě pro změnu natahovalo z plněných vajec a ústřic. Protože nedejboha abychom Réveillon slavili něčím, co nám chutnalo, tradice prostě musí být.
A otec to jako vždycky přehnal s vínem.
Jwaye Nwèl!

Ne, díky. V kuchyni s přípravami ráda pomůžu, ale spíš hlavně připravuji ingredience nebo uklízím po ostatních, tak nějak netuším, čím bych mohla přispět na společný stůl... aby to někdo jedl. Neumím péct cukroví, a ze sladkého pečiva jen kořeněnou žemlovku. Tím bych nikoho neuhostila, myslím...
Proto se po přípravách v kuchyni, na pokoji převleču z pracovního do cvičebního, a zamířím si trochu protáhnout tělo dolů.

"Ahoj! Taky nevedete Vánoce? Můžu se k vám přidat?" zazubím se, když spatřím Daniela a Yuriko. U ní je mi jasné, že asi Vánoce ne-e, i když teda netuším, co mají Japonci místo toho. A Dan? Má Německé jméno... třeba slaví Chanuku.

Trocha svařáku nikdy neuškodí...

Společenská místnost

Tak tohle nezačíná špatně. Všichni se fakt snažej a to nejenom s tou čupr výzdobou, ale i celkově. Nikdo se netváří jak kakabus, kterému ukradli Vánoce, tedy snad kromě Jamese támhle, ale ten je teď pes, tak se to nepočítá, všichni se snaží se usmívat, být milí a hlavně neodmítat alkohol! A to je základ každé párty, která se má vydařit. Nebo být alespoň památná.
Nalévám všem, kteří naznačí jen sebemenší náznak zájmu, Nikolai, Julie, všichni! "Ty jo, vypadáš fakt dobře." Pochválím šaty Laimy, zatímco dostává jeden z hrníčků. Další putuje i Samirovi, ať už chtěl či nikoliv, za ty výzdoby si zaslouží rovnou poháry dva!
A Agniezska taky vylezla ze svého brlohu, no super, na tu se taky nesmí zapomenout! "Tady to máš a dobrou chuť."
Na delší pokec se zastavit nemohu, jsou tu další, které musím obsloužit a ve své roli nechci zklamat. Jeden hrníček pro Alex, které do rukou rovnou strčím i hrneček pro Elainu, kterou si k sobě zavolala. Předpovídání skutečností je důležité! A když ho nevypije Elaine, tak někdo jiný a to je taky v pohodě.
Razvan se o svůj podíl hlásí z vesela. "Tvé přání mi je rozkazem!" Zvolám a zatímco on haní Emilův kvalitní vánoční svetr, přistane mu před obličej horký nápoj. A když už jsme v tom, tak rovnou nabízím i Emilovi. "Hlavně se nepolij, byla by toho škoda." Směji se.
To už je tu i Valerie, která se jde hned starat o Jamese a...není těch lidí už hodně? Nebude prostě lepší, když ty svařáky vyskládám sem na pultík, ať si každý vezme dle libosti?
Ne. Oni si pak nevezmou. No jasný, jednoduchá logika.
Takže jedna nabídka svařáku směřovaná rovnou k Valerii, poté jeden pro Thadea a další pro toho nového kluka, Dominika, který k tomu všemu nabízí další zajímavé drinky.

"Tohle se nedá odmítnout. Co všechno to může být?" Ptám se, když se zrovna objevím u baru, na chvíli se zamyslím, zvažuji co bych si ráda dala a pak mě napadá spásná myšlenka. "Vy oba asi víte, co a jak za barem, co? Co takhle to udělat zajímavější? Kdo z vás mi udělá lepší Piňa Coladu?" Šklebím se na kluky a pochybuji, že z tohohle vycouvají.

Skrze bolest

Holtgast, nakonec společenka

Z povídání si s Thomasem a Nairou už toho příliš není, a já to chápu. Po dnešku je těžké nebýt unavený... i já dokončím, co mám na talíři, a zamířím spát.
Akorát že ta únava se spánkem neztrácí.
A na ošetřovně končí hrstka našich, jako by jeden příšerný den plný ztrát nestačil.
Lyla... ta zrzavá, se kterou jsem se přátelila, i ta mlčenlivá šedovláska, obě pryč.
Zbytek ztrát... nebyli mi tolik blízcí. Dá se to považovat za požehnání, nebo jen štěstí?
Dragostan přežil. Jen... si na mě nepamatuje. Ani na Oscara, kterého zachránil. Naira je naživu. Jsem za to vděčná, i když... kdoví, co ze vzpomínek jí vlastně zůstalo.

Nejen ztráty našemu mikrosvětu vládnou... při přehrabování suti v Hamburku jsem objevila dvojici úplně živých Nadaných! Vypadali... jako někdo, kdo se půlroku snaží přežít v radioaktivní pustině, jak jinak.
Děvče mě objalo a já jí objetí překvapeně vrátila. Přesun k pevnosti a klasické kolečko ošetřovna, prohlídka pevnosti, sklady a ubytko na pokoji už jsem zvládla, aniž bych na to nějak víc myslela.
Byla jsem ráda, že jsme je našli. Byla jsem ráda, že aspoň něco v těhle posledních pár podělaných týdnech není negativní.

Protože většina byla. Richard... byl Richard, to se pravda moc nezměnilo, i když něco tam zatraceně divně bylo. Deprimovaný Oren, deprimovaný Emil, deprimovaný Oscar, najednou cizinec Dragostan, najednou skoro cizinka Naira, jako by na kruhu mých přátel ležela nějaká kletba. Daniel, kterého jsem si také vážila, už od boje se zubatými králíky v doupěti Bledé kdesi na Sibiři, se jakoby měnil ve Valerii.
Hlavně nic necítit.
Nic, co by nepříjemně bolelo.
Pocity? Co to je? To neznám.
Mia a Valeria, vůči kterým jsem od... eh, společné asasinace jedné obzvláště hnusné verze Mikkela, cítila nějaké... pouto? (a sama netuším, jestli v pozitivním, či negativním smyslu) se taky vyhýbají, čemu mohou... Jako by někdy šlo prostě... zazdít a nevidět to nepříjemné.
Je to jako přesvědčení malého děcka - když nevidím já tebe, nevidíš ty mě. Když nevidím a odmítám vnímat, co mě trápí, neexistuje to.
Možná jim to funguje.
Možná bych to mohla zkusit taky.

Jenže na některé věci to fakt nefunguje... syndrom, který tak dlouho hajal a o kterém jsem si myslela, že s mou schopností manipulace s organickou hmotou vymizel, se probral. Stres? Únava? Psychické vyčerpání? Nadcházející zima? Kdo ví?
Já sama netuším, co to spustilo.
Já jen vím, že když se ráno probudím, je to bolestí. Ležím se zavřenýma očima, a vnímám každý řez, každou ránu, spáleninu, bodnutí, každé zatracené králičí jehličkovité kousnutí, všechna narušení tkáně, ač dávno vyléčená. Pálivě tepají, řezavě pulzují, berou mi sílu a energii fungovat přes den a v noci spát.
Yeva řekla, že je to částečně nervový, částečně psychosomatický problém.
Výborně, takže skoro nic, s čím mohu co udělat.
Předčasný Vánoční dáreček jaksepatří.
Funguji na práškách od bolesti, posledních pár dní.
Aspoň nějak.
Ale na nějaké fintění se pod stromek už mi síla nezbývá. Rohy a křídla nechám spát. V prostě klučičím těle, s volnou černou flísovou mikinou zdobenou u krku výšivkou, s volnýma teplákovýma kalhotama a v chudelatých tlustých ponožkách dorazím do společenky.
"Ho ho ho," pozdravím s pousmáním všechny už přítomné, ale od energického pozdravu to má daleko.

"Trošku vína taky poprosím," pousměju se na Maru, nešetřící s rozléváním svařáku. Asi bych na analgetika neměl, ale... co tě nezabije, to tě posílí.

"A nějaký nealko koktejl k tomu, klidně sladší," kývnu na hochy za barem, nechť se činí.
"Ahoj, Juli... jak se ti tady zatím líbí?" povšimnu si růžovlásky, se kterou jsem příliš od jejího příchodu promluvit neměl šance.

"Není ten svetr na tebe nějaký moc slušný, co?" dlubnu se stínem úsměvu do Emila, když si všimnu, co má na sobě.

Změny

Holtgast, nakonec společenka

Zatímco se hloučky hloučkovaly v debatách či teskném mlčení, jako hrstka jiných, zamířil jsem i já do knihovny. Vybral jsem si jeden svazek ke čtení na pokoji, překonat noc, kterou jsem stejně nesvedl spát...
Když tu... se přese mě převalila vlna slabosti, ledová kapka jakoby sjela po délce páteře, prsty se mi roztřásly, na skráních vyrazil pot. A svět se rozmazal do nicneříkajících šmouh...
Snad jsem zaslechl hlas Calluma...? Myslím, že i Aurory...? Pohyb, šustot a pach škrobených prostěradel. Blouznění, ze sna do sna... co byly moje myšlenky? Co byly střepy myšlenek ostatních kolem?
Babičko... bráško... Nemůžu si vzpomenout na vaše tváře. Co se s vámi stalo?
Inkubační doba je 4 až 14 dnů a počáteční klinické příznaky jsou charakterizovány horečkou, slzením, nosním výtokem a hypersalivací. Původcem onemocnění je Capripox virus, poměrně odolný vlivům vnějšího prostředí a do těla neprostupuje neporušenou kůží nebo sliznicemi. Incidence (výskyt) je největší ve vlhkém letním období.
Od vektorů viru se vzpomínky prudce připomenou osudným momentem, temný hlas zaléhající uši i přehlušující vlastní bušení srdce, černé blesky, chaos. Strach. Bolest. A štíhlé zápěstí jemné ruky s namalovaným granátovým jablkem...

Probudil jsem se s prudkou, ostrou migrénou, skoro jsem nebyl schopen otevřít oči. Byl jsem slaboučký... i zvednout ruku bylo skoro nad mé síly. A další vjemy... jako by mi v žaludku někdo točil dýkou. Jako by cosi odporně tlačilo na mé dásně a nehtová lůžka. Všechno bolelo. A všechno drásal HLAD.
Já už jsem nebyl já. Nebyl jsem člověk. A chyběly mi měsíce vzpomínek, měsíce událostí...
Transplantační sáčky naplněné krví jsem lemtal jako zvíře, bylo mi ze sebe na zvracení. Ani kapka však nesměla přijít nazmar, a kolik jsem jich vypil, to snad radši ani počítat nechci.
Jistě, řekli mi, co se se mnou stalo. Jak jsem přiskotačil z cizího světa už jako... upír. Jak jiná moje verze přiskotačila z cizího světa a její tělo si prakticky přivlastnil nějaký daleko starší upír, chrnící dole v Kryptě.
Nic z toho nedávalo smysl. Já jsem já... jsem pořád já?
Brodil jsem se jen samým zmatkem... a nejspíš nebyl příliš přátelský k nikomu. Ovládat hlad, smysly i schopnosti jsem zvládal téměř hned, to byla jediná indicie toho, že už jsem to dokázal předtím a někde hluboko si to mé tělo pamatovalo.

Co se ostatních týče... nebyl jsem nejspolečenstější. Nikoho jsem cíleně nevyhledával, ale sešlo-li se to, oceňoval jsem jsem patrně nejvíc přítomnost Daniela, Yevgeniye, Kazrana, Dragostana... i Sheeny.
Vlastně určitou sounáležitost jsem vnímal vůči všem přeživším z ošetřovny. Občas... jsem zamyšleně sledoval Valerii. Pamatoval jsem si náš rozhovor v zahradách... ještě staré základny.
Váhal jsem však s pokusem o rozhovor.
Naopak určitou až animální nedůvěřivost jsem cítil vůči Alexejovi, Violet a Tenshimu. Nedokázal jsem se v nich orientovat tak lehce, jako v ostatních. Iritovali mě. Alexej arogantní nerozvážností, Tenshi povýšenou sebedůležitostí a Violet... prostě tím, že byla. Byl jsem vůči nim chladně zdvořilý, ale znovunalezené dravčí instinkty kdesi hluboko zněly v jejich blízkosti varovně. Podobně varovně, jako v přítomnosti Calluma - ačkoliv to nebyla jeho vina, podle toho, co jsem se mohl dozvědět.

Co se dnešního večera týče... připadám si rozpolceně. Nejspíš bych se měl držet stranou. Zároveň... zároveň mi představa dalšího dne v odměřeném ústraní náhle přijde naprosto nesnesitelná.
Slavnostnější oblečení... na moment hledím do šatníku. Černé kalhoty, ok. Černé tričko. Přes tričko tmavě modrofialovou hedvábnou košili, rozepnutou. Stejně si připadám divně. Ostré nehty zaryju do kůže druhé ruky, sklouznu podél drobných starých jizviček, které na nové bledé a příliš perfektní kůži zvláštně nepatřičně vystupují. Jsem naživu. Jsem tady.
Ok.

Do společenky vkročím trochu váhavě. Pohledem se na moment zastavím u Valerie s Jamesem, než pohlédnu na Laimu, zdobící síň. Její hlas.... znám. Je mi povědomý. Vybaví se mi příběhy, vkrádající se do toho podivného stavu mezi životem a smrtí, mezi osobnostmi, nad propastí vzpomínek.

"Je to... velmi slavnostní. Tedy, působivé," kývnu jí, nakřáplý hlas pokusím se zjemnit.

Vypuštěné rány

Holtgast, nakonec kuchyně

Bylo to jako noční můra. Sotva jsme... většina z nás... přežila boj proti anomálii trhající světy, opět jsme se spěchali vrátit do hlavního štábu, s našimi členy nejevícími příliš známek života.
Zmatek, obavy... nikdo prve nechápal, co přesně se děje. Teprve na ošetřovně hlavního štábu začalo být jasné, oč jde, když se tam ocitli všichni, kteří se v tomhle světě původně nenarodili.
A že si je to něco neznámého, ta síla, která je prvně vedla sem, povolá opět k sobě - bylo jednou z možností. Tou, na kterou nikdo nechtěl myslet.
A nakonec to dopadlo ještě jinak.

Úmrtí tolika a mnohé nečekané... zaskočily většinu Triskelionu, mě nevyjímaje. John zemřel alespoň v akci - ale co je to za smrt, zemřít slabostí v posteli, či při péči o pacienty na ošetřovně? Je to jako dýka do zad ze tmy, nečekaná, neslyšená...
A nesmlouvavá.
Odchody některých se zasekly hlouběji... Tonyho druhá smrt v tomhle světě, odešly i obě Lyly... Šeby a Nax, obě mi budou scházet.
A Yevina ztráta... pokaždé, když narazím pohledem na její pobledlou, propadlou tvář s kruhama pod očima, bezděky k sobě přitisknu Emily blíž. Nechci si to ani představovat.

Když se čas nachýlil k opětovným odchodům, rozhodla jsem se setrvat. Pomoci, s čím mohu. Podpořit každého, kdo pomoci si nechá. A taky... Částečně i pro bezpečí maličké.
Byla jsem vděčná Nikovi a Lakshmi, kteří mi pomáhali s péčí o ni, abych mohla být já užitečnější jak na ošetřovně, tak v kuchyni.
Stejně tak vděčná jsem byla i nové tváři, Julii.
Od Johnovy smrti... jsem nebyla schopná si o něm popovídat. Ne že bych to nedokázala... jen nebylo komu.
Vězelo to jako bolavý uzel z ostnatého drátu kdesi pod žebry... to, jak moc jsem milovala jeho úsměv, jeho smysl pro humor, jeho laskavost. Jak moc mi chybí všechno kolem něj, jeho přítomnost, jeho hlas, jeho objetí. Jaká hrůza mě jala, když jsem kratince po Výboji zjistila, že jsem těhotná.
Ty mihotavé špetičky naděje, že i přesto to nebude tak hrozné... dokud budeme spolu, zvládneme všechno. A... Jak... neskonale těžké bylo... pokoušet se získat jeho ostatky, odhánějíc od sebe i od něj nemrtvé, když se obětoval, aby Tony a Yeva mohli žít. Vidět zmrzačené kusy těla, zmrzačenou tvář, tahat je na jednu hromádku, s Emily pod srdcem divoce se vrtící... s vůní benzínu zarytou hluboce v paměti, škrtnout sirkou a přitom vědět, že v tomhle apokalypsou stiženém světě budu na všechno sama, na mateřství i na prostou existenci. A pak... Smrt Johnovy sestry Allie při raidech Bratrstva na sankta v Evropě...
Slzy valily proudem, a já je nechala být. Bylo to jako vypustit z rány hnis, aby se mohla začít hojit, bolestivé, a přesto nutné... Nedokázala jsem slovy vyjádřit, jak moc mi to pomohlo, ale myslím, že to na mně Julie poznala.

Co se ostatních týče... Richard mi úspěšně lezl na nervy, jak to on jen umí nejlépe, a bylo i pár dalších jedinců, kterým jsem se chutě vyhýbala - ke zbytku jsem byla tak laskavá a přátelská, jak to mé horalské srdéčko jenom zvládlo.
Zejména pro některé se mi lámalo, James, Ludwig a Valeria, kteří ztratili své blízké... pořád mi v uších zní Valin žaluplný nářek, když se dozvěděla o Marisol, o Naxiyi, na ty zvuky nikdy nezapomenu. Sheena, Thadeus či Lakshmi, kteří ztratili kus sebe sama. I Mia, Naira nebo Lottka, které tomuhle šílenství kolem musí čelit, aniž by byly pořádně samy dospělé.
Jenže jiná alternativa není.
Nic než zemřít hned, nebo to zvládnout a zemřít později. A to... je fakt pro mnohé těžký k přijetí. Val i Mia kolem chodí jako ledové sochy, Dan se topí v úkolech, jako by ho platili za každou zaměstnanou minutu, Nik a Oren působí jak unavená, nešťastná štěňata, bezradný skleslý smutek lze vyčíst z očí mnoha dalších...

Ale přežila jsem to. Dohrabali jsme se k Vánocům, dokonce. V kuchyni je milo... nedivím se, že se některým nechce pryč. Našla jsem v databázi vánoční písně a koledy, a vyprosila ze skladů malý zprovozněný přehrávač, takže jsme při práci mohly trochu nasát slavnostní atmosféry.
S Emily poklimbávající na zádech v šátku, zdobím rozpuštěnou čokoládou a cukrovými kuličkami kokosové hrudky.
Kousek ode mě je džbánek s kořeněným vaječným likérem, který je nachystaný k odnesení do společenky. Dala jsem si na něm záležet, babiččin recept. Třeba bude někomu chutnat.
Když zaslechnu Williama, jak se nabízí s pomocí Lakshmi, jen se pousměju a pokračuji dál, tiše, jako bych tu nebyla.

Bylo by hezké strávit alespoň jeden celý den... tak normálně, jak je to možné.

To nevymyslíš

Holtgast, nakonec společenka

Svět šel do sraček. Jaaa, alles is scheiße gelaufen. Všechno kaput. Sportovní stipendium, v hajzlu. Útulný job v baru u Staromáku, v hajzlu. Sidehustly co řádně sypaly, v hajzlu. Naspořené geldy, k hovnu. Z oblíbených zákazníků jsou nejspíš pohyblivé mršiny. Z většiny mých zlatých kámošek s výhodama, nejspíš taky. Teď už bych o pusinku nebo blowjob fakt nestál.
Kdo to přežil? A ještě s abrakama navrch, jako já?
Moje zlatá přítelkyně, průrazná jak mokrá špageta a tvrdá jak houbové rizoto.
Jůlinka by byla ta poslední, do koho bych si tipnul, že přežije apokalypsu... a přesto. Byla tu. Byla naživu.
A já byl pro jednou kurva rád, že je kolem, a že v tomhle světě postaveném na hlavu nejsem sám.

Hrát si na Pacmana v Pražských ulicích se zombíky bylo o hovnu. Bylo jich tam moc. Nějakou chvíli jsme vydrželi... ale zásob, které se daly vyrabovat, valem ubývalo. Některé se zkazily. K některým se někdo dostal dřív - jestli ale byl kolem někdo další, kdo jako my na nálezech přežíval, nebo jestli to byl následek těch pár dní po Průseru, se určit dobře nedalo.

Julčiny schopnosti nebyly zase tak úžasné, ale uměla to s kytkama. Čerstvé ovoce, čerstvá zelenina, bylinky... doplňované konzervami. Tu a tam se mi podařilo něco ulovit, když jsem se naučil, jak pracovat s přeměnou - ale z toulavého psa nebo kočky toho moc nesníš. Obzvláště, když Juls zjistila, že minimálně kytky venku trápí radiace. A pokud kytky trápila radiace, pak čokli pobíhající volně venku a žeroucí mrtvoly na tom s masem nebyli lépe.
Nakonec to došlo do bodu, kdy už nebylo zbytí... Navrhl jsem přesun. Třeba se poštěstí, a někoho najdeme. Nebo můžeme zkusit zajistit loď a přesunout se jinam - třeba je Británie nebo Amerika na tom se situací lépe.
Třeba.
Místo lodi s příhodně plnou nádraží jsme však našli něco jiného - spíše někdo našel nás. Divná holka s modrýma vlasama a černýma očima a rohama a křídly. Tak divná, že nejspíš musela být jako by, uměla kouzlit či jak se tomu...
Nadaní. Říkají si Nadaní. A my jsme taky Nadaní. A je nás víc než já a Juls.
Nebudu lhát, spadl mi kámen ze srdce.
Byl jsem děsně rád, že nejsme sami.

V pevnosti jsem se seznámil hned první den se všemi, co mě pustili z ošetřovny. Spolubydlící Dick byl docela ok, ale co mě bralo víc, byla ta kvanta krásných holek... a samé mladé, žádná stará škeble. Ono celkově tu nebyl nikdo starý... nikdo to nezvládl? Nejstarší z nás nedosáhli ani třicítky...
Ale ani umět čárymáry nezaručilo bezproblémové žití. Ať už oplakávané skoro-mrtvolky na ošetřovně, se kterýma nikdo nevěděl moc co, či utrápený hošan s... démonem? uvnitř? co pochtíval uctívání.
No, co by ne? Mně to neva. Naopak, je to fascinující... hlavně po menší ukázce. Hlas, který zněl za Callumovými slovy, mrazil a zároveň pálil. Nejsem pitomeček, schopný se nadchnout pro boha či nějakou jinou pohádku, ale tohle... bylo fakt real. Ta moc, ta síla, skoro by si na ni mohl jeden sáhnout...
Fakt hustý.
Od té doby jsem si na pokoji udělal malý oltářík, a denně na něj nosil drobnosti. Co mě napadlo, co mi přelítlo přes cestu, kousek masa či ovoce od stolu, kytka, pár kapek vlastní krve, nic, co by chybělo a zároveň mi to nepřišlo jako odbytá blbost.
A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat! Callum už nevypadal, jako že zírá zpoza vlastních očí odněkud z živého očistce. A ačkoliv jsem si daleko víc rozuměl s holkama, nebyl to zase tak špatný borec k pokecu, když na to přišlo.
Minimálně toho dost věděl o víně.

A když jsme u toho pití, konečně nastala příležitost se seznámit lépe. Možnost postavit se za bar jsem lapl chutě, a i když se tam Kazran nacpal první, nenechám se zahanbit. Mista je tam dost - místa je vždycky všude dost, pokud má jeden dostatečně ostré lokty.
"Tak co to bude, přátelé? Ke svařáčku ještě něco tvrdšího? Nebo naopak nějaký sladký koktejlík pro dušičky, pro který je víno moc kyselé?" zamrkám na okolní, zatímco se seznamuju s barem a tím, co kde je.

Snad za trest, či proč

Holtgast, nakonec ve společence

Zbytek večera... uplynul neskutečně příjemně. Uvolněně, živě, chvíle střídané povídáním či sexem, oboje bylo vynikající a oceňované. I přes veškerá ramena, která házím a nepřiznám, bylo fajn si prostě užívat okamžiku.
A nebudu kecat... že Lea projevila zájem o tetování z mých rukou, místo aby lezla jako jiní za tím nedoukem Ořechem, mi polichotilo nanejvýš. Přislíbil jsem jí, že načrtnu pár různých návrhů, a vybere si co a kam, až budu hotový.
Únava pak všechno spolkne, ticho a tma noční pevnosti...
A ráno je zase všechno jinak.

Místo abych se budil v objetí příjemných měkkých křivek a ohnivé hřívy, strnu, když se dlaní dotknu Leiny tváře, a ta je studená, jako by patřila mrtvé.
"Nenenene... na mě neexneš, zrzko, to jsme si nedomluvili!" vypadne ze mě konsternovaně, zatímco se pokouším nalézt stopy dechu či tepu. Zase tolik jsme toho nevypili, a drogy nebyly! Tak co to kurva je???
Když prvotní vlna paniky opadne a já se i trochu víc probudím, konečně se mi podaří je zachytit - sláva, není mrtvá.
Ale neprobouzí se. Ani když s ní zatřesu, ani když se pokusím ji probrat poplácáváním po tvářích, nic. Zatraceně!
Není čas ztrácet čas, a to ani oblékáním. Tak jak mě Stvořitel udělal, vyrazím z pokoje s Leou zabalenou v prostěradle, jen pobledlá tvář a rudá hříva jí koukají...
Na ošetřovně ale rozhodně nejsem první.
Co se to krucinál děje?? To... jsme způsobili my?
Vypadá to tak...

A další dny jsou ještě víc na hovno. Nedokážu se s tím moc srovnat... když jdeme ven, na misi, na průzkum, čeká se, že se někdo zraní, tak trochu se vždycky počítá i s tím, že někdo může zařvat.
Ale tohle... jsme v bezpečí. A stejně se nad kupkou lidí na ošetřovně houpá ostří, blíž a blíž.
A když nastane ten den, kdy se zařízne do živého... hovno pleskne do větráku.
Že zařve Sběračka bavlny i Mařena nikdo nečekal.
"Mrzí mě to..." najdu si čas sdělit takové nemastné neslané vyjádření soustrasti Valči. Sice jsem asi po té poslední (ne)párty vypadl z kroužku 'vyvolených oblíbenců' šoustačkou s 'falešnou' Leou, ale krucinál, ty dvě si byly fakt blízké.
Podobná slůvka bych rád řekl i Jamiemu, ale ten na nějaké sociální konvence teď zrovna prdí, doopravdy zepsovatěl... jako ne že bych se divil. Taky mám větší a větší chuť nahodit koňskou a prostě běhat po krajině jako zvíře a neřešit sračky.

Ale já řeším sračky. Poslední noc s Leou nemůžu dostat z hlavy... jako ne že by ta šukačka byla tak božská, že by na ni nešlo zapomenout, ale tak nějak všeobecně... mi s tou zrzulí bylo příjemně. Nejen sex, všechno kolem, kočkování, špičkování...
U ní to asi ale nebylo tak žhavé... zapomněla na mě. Jasně, zapomněla na půlrok života, ale kurvafix, zapomenout na noc se mnou?
Jako fakt??
Razi, chlapče... ty nejspíš stárneš, nebo co.

Mno... vezmu si příklad z ostatních, a všem na ošetřovně připomenu, co jsme spolu prožili. Prd si pamatují, takže je to trochu jednostranné povídání. Ale... třeba se paměť vrátí.
A já zatím budu nadále dělat na návrzích tetování pro Leu... třeba se upomene.

Den Vánoční nastal. Haha, much happy, so joy. Ale ostatní se snaží, o tom žádná. Asociální miláčci Miuše, Yurinka, Daneček a další společenské dušičky na nějaké shromáždění u stromečku s nadějným třpytem v očíčkách serou zvysoka, ale já se rozhodnu jít. Hodím na sebe černé džíny a tmavě fialové triko s dlouhým rukávem ohrnutým k loktům. Čerstvě umyté kudrliny nechám volně, s očními linkami nešetřím. Vánoce jsou jednou za rok, ne?
A ty další beztak nikdo nedožije, tak jaképak copak...

"Nazdar trosečníci," ušklíbnu se ve společence na tu hrstku přítomných. Valuš tlačí Hafiemu granule, Mařka číslo dvě zase dvounohým přítomným sakra dobře vonící kořeněné vínko. "Dám si!"
Usrknu, a uznale pokývu hlavou.
"Hezká práce, beruško," hodím napůl úsměv, napůl úšklebek k Laimě, a přes ten většinou přítomný nádech posměchu v hlase to myslím vážně.
"Kdes vyhrabal ten svetr, bohy jeho? To je nějaká adventní pomsta, nebo co?" zašklebím se směrem k Emilovi.
Co by od našeho chlupatého alfa samce ale jeden čekal? Některé věci se nemění, a to je dobře.
"Hele, nechcete mu radši dát flák masa? Vždyť je to hrozný, o Vánocích dlabat nějaký komprimát z kuřecích hlav," ušklíbnu se na Val, sotva do mě sklouzne další doušek parádního vínka.

Další dny za námi

všude možně -> tréninková místnost

Tak tohle bylo... Opět hrozné, děsivé a traumatizující.
Kde ještě bereme sílu na to pokračovat? Žít? Navazovat přátelství, vztahy? Kde ještě bereme sílu k neustálému tréninku, když nám ten trénink bude naprosto k ničemu? Ano, tak přesně to bylo, nezáleželo na síle těla, na zkušenostech s používáním schopností, na obratnosti, výdrži, na čemkoliv, co se dá zlepšit usilovnou snahou. Všichni ti lidé zemřeli, protože byli cizí - a nebo protože byli v blízkosti těch cizích. Ve spánku, bez jediné šance to jakkoliv zvrátit.
Bez šance bojovat.
S tím se vyrovnávám asi nejhůře. Jak mám zajistit, aby se tohle nestalo znovu, když je to osud, když do toho nemůžeme zasáhnout? Může se snažit z ostatních dostat jen to nejlepší během bojů a tréninku schopností, proč ale, když pak přijdou chvíle, kdy tohle všechno nestačí?
Obě Lyli, Marisol, Naxiya, ostatní, ti všichni byli zkušenými vojáky, zkušenými členy Triskelionu a pak stačilo tak málo, skoro nic.
Náhoda?
Jak bojovat proti náhodě? Štěstím? Vždyť ani štěstí nestačilo.

Je to tím, že máme každý svůj osud už napsaný? Že smrt se nedá ošálit? Máme každý své datum a to přijde, nehledě na naše činy a snahy?
Kde ale pak najít motivaci v jakémkoliv dalším pokračování?
V podobných otázkách tápu celou tu dobu. Nejdřív jsem trávil skoro všechen čas na ošetřovně péčí o všechny ty, kteří to potřebovali, pak o ty, kteří zůstali, ale myšlenkami jsem už byl jinde.
Kdo bude další?
Další nevinný? Další předurčený k rigiditě, chladu a hrobu?

Pomáhal jsem Yevě, pomáhal jsem Erdenovi s vedením pevnosti, dělal jsem všechny své činnosti a troufnu si tvrdit, že na sto procent, duší jsem ale někde jinde. Kdybych měl potkat Boha, kladl bych mu otázky a byl by to dlouhý, intenzivní rozhovor.
Naštěstí Bůh neexistuje.
Neboť jinak bych se možná uchýlil i k nějakým těm nadávkám.

Ve volném čase - počkat. Nemám volný čas. Odmítám ho mít. Netrávím čas ani s ostatními lidmi, rozhodně ne jako s přáteli, pouze pokud je potřeba něco vykonat, něco naučit, něco trénovat. S Nikolaiem na pokoji vždy prohodím jen pár slov, uzavírám se i před jeho smutkem a samotou, protože proč bych neměl? Jaký je ve všem smysl?
Vždyť se stačí podívat na Jamese...a ne. Pocity jsou zbytečné. Pocity sem nepatří. Pocity ať si nechají jiní, ti, kteří ještě věří, že tohle dobře dopadne.
Dřív jsem si myslel, že hlavní cíl je přežít.
Jak dlouho je ale třeba přežívat? A za jakým cílem? Neskončí stejně všechno jenom smrtí?

Nevyznám se ve svých myšlenkách a tak pracuji, pracuji a pracuji a najednou jsou Vánoce a tady to voní jinak a ostatní se i snaží tvářit jinak. Jakoby to mělo být za námi.
Jenže nic není za námi, protože mi žijeme. Přijdou další boje a další chvíle které přinesou další pohřby a není nic, co bychom s tím mohli dělat. Jen čekat.
A slavit? Co chcete slavit? Nerozumím tomu.
Asi to potřebují. A asi bych se tam měl alespoň na chvíli zastavit. Pozdravit. Ukázat, že to má nějaký smysl. Lhát.

Ne. Teď ještě ne. Možná časem, až s nimi alkohol udělá své.
Místo do společenské místnosti mířím do jedné z mých skutečně oblíbených místností, na trénink. Mám v plánu zkusit vyzvat na souboj boxovací pytel, když všichni ostatní vyzívají na souboj smutek, ztrátu a alkohol.
Jak to tak ale vypadá, nejsem tu sám.
"Nebude ti tu vadit má přítomnost, Yuriko?" Ptám se, najednou by mi nevadilo zkusit třeba nějaký souboj skutečný. Tvrdý, vysilující, bolestný... Chtěla by ale i ona?
"Pokud ne, dala bys ráda souboj? Nebo preferuješ být sama?" Sám se mohu přesunou třeba...plavat. Nebo cvičit. Nebo dělat cokoliv jiného běžného a ne vánočního.

V zahradách v příjemné společnosti

Zahrady

Mikkin něžný, příjemný hlásek mi skokově zlepší náladu, je vždycky fajn se cítit v něčí přítomnosti vítaný. Na znamení, že se jen tak nebudu snažit vypadnout, se rovnou rozvalím na lavičce, před sebe natáhnu nohy, jakobych se protahoval a několikrát upiji z otevřené lahve. "Nenápadně přesouvám párty sem." Odpovím jí a hned co lahev oddělím od svých úst, tak jí nabízím i jí. "Nechceš taky? Ať si můžem připít na všechny mrzouty světa?" Zašklebím se. "Nebo bys radši vlastní lahev? Třeba bych ti pro ní jako správný gentleman mohl dojít, ale musíš slíbit, že zatím někam nezmizíš, fakt nerad bych přišel o tvou radostnou přítomnost." Jako holka je to hezká, jen kdyby se netvářila, že jsme všichni hrozná špína.
Ale kdo ví, třeba se v ní někde ta hezká milounká osůbka skrývá! Jo...a ty jí určitě vytáhneš na světlo. Tak určitě. Když ale milý kecy mě nebaví, provokace je mnohem zábavnější.

Hello Darkness my old friend...again

Holtgast, pred izbou,
Loki

Sledujem jeho ruku, prsty držiace slamu, gesto úplne obyčajné a hádam mimovoľné, a predsa po tej dlhej dobe kompletnej odluky blízke. Bez clony z chladu a tmy, bez toho priestoru vo mne kde všetko mizlo, sa mi chcelo po jeho slovách plakať ešte viac. Nedokázala som vidieť všetko tak logicky, bez emócií ako predtým.
Chýbal mi jeho zmysel pre humor.

Musím si chrbtom ruky viac krát drsne prejsť cez oči, prudko nasať vzduch do pľúc a pomaly vypúšťať, aby som dostala sama seba pod kontrolu a bola si istá, že viem odpovedať. Oči mám stále trochu vlhké, ale keď schovám okraje rukávov, nevidno žiadne slzy.

"Kaziť ti reputáciu? Dobre vedieť že to je vhodný materiál, keby ťa chcem niekedy vydierať."
Iba trochu mi preskočí hlas, naozaj málo. Túžba zložiť sa na zem na kôpku sa však znásobí, keď mi poďakuje. Popraskané spomienky na Lokiho v nebezpečenstve, Lokiho v bezvedomí, Lokiho miznúceho v podzemí - spoja sa dnešným, vyčerpaným, v triaške, v strede bojiska. Toľko krát... Vždy to zvládol. Vždy prežil, napriek tým hrozným veciam. Je tu. Je tu.
Aj tak natiahnem znova ruku, aby som mu chytila prsty, preberajúc sa nimi jeden po druhom. Už sa uistím iba raz, fakt. Ešte raz, že je reálny.
"Kedykoľvek to zopakujem. Pomáhame si predsa navzájom. Videla som, ako si odpútal toho vlkolaka keď som bola na zemi. Ďakujem je na mieste aj z mojej strany."
Dnes mi zachránilo život až príliš veľa ľudí. Príliš veľa na to, keď som sa snažila presvedčiť sama seba, že nemal cenu. To som ale Lokimu nemohla povedať, teraz keď som tak akútne cítila to dobré aj zlé, štipku spolupatričnosti a čosi čo som sa bála pomenovať, ale blížilo sa to k navráteniu niečoho blízkeho, no aj výčitky, a neistotu a hanbu nad tým, ako som to chcel vzdať. A tak len spustím ruku znova dole, zahľadím sa na Eyr a natiahnem ju k nej, aby ju očuchala a prípadne keď mi dovolí, jemne ju pohladím. Prikývnem pri tom Lokimu, keď sa...strachuje.
Stará sa..
"Veľa som toho do seba nedostala, ale najedla som sa v kuchyni."
Zdvihnem zrak od fenky.
"V jedálni bolo príliš veľa ľudí ktorí sú mi cudzí, a veľa rozprávania a...bolo to veľa."
Dokončím chabo, opakujúc sa, nevediac ako to mám vysvetliť.
"Ale budem v poriadku. Musím to iba...spracovať. Ako...ako si na tom?"
Strašne široká otázka, vzhľadom na to koľko sme sa nerozprávali, ale veľmi pravdepodobne som mierila hlavne na ten veľký boj, z ktorého sme ledva prišli.

Či už sme sa zostali rozprávať dlhšie, alebo nie, rozhovor s Lokim ma ovplyvní. Po rozlúčení s ním ani len nejdem po fľašku do izby, otočím sa na päte a vrátim do stajní na prázdno. Schúlim sa pri Connie v jej boxe.
Váham. Ponoriť sa do seba, narvať väčšinu emócií do tmy a ticha a nechať zo seba iba obal, uistiť sa v mojom presvedčení že nemám budúcnosť - pripraví ma to o interakcie, aké som mala dnes. O to teplo, ktoré ma hrialo vždy, keď som bola nablízku ľuďom, ktorých som mala rada. To, ktoré sa rozlialo pri krátkom, no po dlhej dobe prvom rozhovore s Lokim.
Pripraví ma to o možnosť byť bližšie pri mojich dôležitých ľuďoch. O pokus zlepiť priateľstvá, ktoré som vymenila za jednosmernú túžbu a snahu udržať ich majiteľov nažive. Prakticky to zahodí Nikovu dnešnú obeť, pre ktorú som sa mu ospravedlňovala a ďakovala už asi sto krát, doteraz si mysliac, že som si to nezaslúžila, nie pri mojom postoji. Znova by som bola vzdialená. Na druhej strane, ak to nerobím...budem sa musieť postaviť všetkému, čomu som sa vyhýbala. Nebudem vedieť tak efektne odsúvať všetkých, okrem mojich pár vyvolených, stranou a nestarať sa. Vedela som, ako rýchlo som si k ľuďom vedela vytvoriť spojenie. Musela by som...znova žiť.
Znova dúfať.

Dúfanie bolo nebezpečné. Bolo neznesiteľné, keď bolo vyvrátené, zlomené, rozfúkané vzduchom na prach a ten podupaný realitou.
Keby Nik...keby to Nik dnes nezvládne...čo by zo mňa zostalo v tomto zraniteľnom stave? Neviem sa rozhodnúť celú noc, tobôž nie pri viacerých náhlych zobudeniach, zaliata potom z nočnej mory. Takmer...takmer dám tomu šancu. Životu. Pokým mi sám nevmetie do očí, aký som bola blázon, že som vôbec zaváhala.

Posun času

Možno je to trest za to, koľkokrát som ignorovala pohreby, pretože to neboli "moji" ľudia, ktorým sa dávalo posledné zbohom.
Možno za obrovskú úľavu, i keď zmixovanú s okamžitým bodnutím hanby v momente, ako sa prejaví zvláštny komatózny stav a ja po panickom pribehnutí pred ošetrovňu zistím, že ani tentokrát neutrpel nikto z dôležitých. Hanba mi však ani náhodou nezabráni niekoľkokrát za deň, zatiaľ čo mnoho ľudí ledva dýchalo na ošetrovni, obehávať tých mne dôležitých a živých, dotknúť sa ich, priniesť im nejakú drobnosť na jedenie či pitie, prehodiť slovo či len v tichosti sedieť, držiac ich za ruku, vnímať že sú vedľa mňa v poriadku. V prípade Jamieho, ak mi to dovolil, mala som prsty zahrabané v jeho srsti a potichu rozprávala. Spomienky, bežné veci, udalosti zo dňa, hocčo.
Tie dni to skoro pôsobilo, ako keby som sa vrátila v čase, do doby, kedy som žila pre to, aby som bola v spoločnosti ľudí, i keď sa nezoznamujem s tými, ktorých som doteraz ignorovala - tentokrát viac z rozpačitosti, ako z toho, že by mi boli ukradnutí.

Keby som vedela, čo bude nasledovať, možno by som ani nespala, len aby som si ukradla s dvomi osobami viac času.
A možno mi iba vesmír dával najavo, že rozhodnutie po rozhovore s Lokim bolo predsa len zlé, a moje filozofia predtým bola správna. Že nechať priestor nádeji na vlastný život do budúcnosti je nelogická, sentimentálna hlúposť, a ťažký vyhraný boj s vecou, anomáliou o ktorej som doteraz presne nechápala ako vznikla alebo či mala vedomie neznamenal, že máme pokoj, čas vzchopiť sa, že možno môžeme začať budovať aj čosi iné ako zbrane, kobky a dekontaminačné priestory.
Po dlhej dobe, kedy sa darilo všetkým, na ktorých mi záležalo, byť nažive, ma ako dve strelné rany od stredu hrude zasiahli pripomienky, že to bolo iba obrovské šťastie.

Najhoršia na tom bola tá bezmoc. Neboli sme na bojisku, kde by som mohla niečo urobiť, štítiť, bojovať, alebo aspoň videla, čo sa deje. Nax aj Marisol boli jednoducho v zlom čase na ošetrovni, pokiaľ som to dobre chápala. Boli zdravé, bdelé, úplne v poriadku, a potom boli zrazu mŕtve.
Len tak. Jednoducho...prestali byť.

Podobne ako pri Nikovom takmer skonaní, pamätám si útržky.
Strašnú bolesť v hrudi.
Plač. Krik. Nedôveru v to, čo mi bolo hovorené. Odraz zvuku behu od stien, keď som sa o tom ponáhľala presvedčiť na vlastné oči.
Závrať, nevoľnosť, tmu, neschopnosť dýchať.
Slovo "nie", opakované snáď sto krát.
Prsty zvierajúce srsť, keď som mala pocit že jeden alebo druhý čoskoro padneme, prestaneme vydávať tie neľudské zvuky a keď sa na seba pozrieme, uvidíme si v hrudi obrovskú, krvácajúcu dieru.
Bolesť sa zhoršovala, a to aj napriek hrejivým Nikovým rukám, ktoré sa ma snažili držať pokope. Kedykoľvek bol pri mne, prsty som zatínala do akéhokoľvek miesta na ktoré som dočiahla, a ak som polapila dosť dychu, drmolila som dokolečka stále iba to isté. "Neumieraj. Neumieraj aj ty."
Dva dni som strávila v podobnom stave, kedy som nebola schopná poriadne rozprávať, ani fungovať - v pamäti mám prakticky iba plač, veľmi krátky prerušovaný spánok a nekonečné spanikárené vyhľadávanie mojich dôležitých ľudí po tom, čo ma prebúdzali nočné mory s ich nehybnými postavami, pokrútenými na zemi v ošetrovni. Mia musela odo mňa pravdepodobne zniesť viac dotykov, krátkych objatí a všeobecnej fyzickej blízkosti, ako za celú dobu čo sa poznáme dokopy. Po spoločnom útoku na Mikkela, kedy som s úplnou istotou vedela že ona chápe, že cíti skoro to isté ako ja, som ju brala za moju ešte viac, aj napriek našej ohraničenej komunikácii.

Schúlená u Jamieho prvý krát chápem túžbu zostať vo zvieracej podobe.
Nechcela som toľko cítiť.
Nechcela som tú bolesť.
Nechcela som sa motať po chodbách ako miestnostiach ako uslzený prízrak, čo nie je nikomu k úžitku, zanedbávať svoje povinnosti, ktoré som až na roztrasené kŕmenie koní nebola schopná vykonávať.
Prečo som verila, že toto môže byť lepšie?
Prečo som si dovolila na sekundu veriť, že náš všetkých nečaká iba smrť?
Nádej bolela.
Pocity boleli.

"Pre...prestaň..revať." Prestaň. Prestaň revať."
Prvý jasný obraz, odkedy som sa dozvedela tie správy. Vidím ostro odraz bledej tváre v zrkadle, cítim okraj umývadla pod prstami. Dvere od kúpeľne za mnou sú zamknuté. Počujem svoj hlas, aj to, ako ho podfarbuje sugescia, ktorú sa snažím dostať s každým slovom pod kontrolu a vysielam ju priamo proti sebe. Dívam sa sama sebe do očí.
"Prestaň revať a počúvaj."
Neviem, či majú moje schopnosti efekt samu na seba alebo nie, ale potrebovala som sa niečím ukotviť. Sústrediť.

Bola to chyba. Neísť po tú fľašku v ten večer bola chyba. Neurobiť toto v moment, kedy som ešte cítila že stačí iba jeden krok do tmy a podarí sa mi to, bola chyba.
Bola som rozbitá, nemohla som si nahovárať nič iné. Nedokázala som zvládať tieto situácie. Nedokázala som takto žiť.
"Počúvaj. Tvoja úloha...je zomrieť. Zomrieš, čoskoro. Nemáš v tomto svete budúcnosť. Nezaložíš rodinu. Nič tu netrvá dlho. Zomrieš, čoskoro. Tvoja jediná úloha je ochrániť osoby, kvôli ktorým tomu nedopomáhaš hneď teraz. Iba ich. Pokým nezomrieš, chrániš ich. Chrániš Nikolaia. Chrániš Lokiho. Chrániš Razvana. Chrániš Yuriko. Chrániš Blagdena. Chrániš Erdena. Chrániš Orena. Chrániš Miu. Chrániš Jamesa."
Vymenuvávam ich jedného za druhým. Nepridám k pôvodnému zoznamu žiadne meno. Nie viac. Nezvládnem viac. Ťažia ma tie dve premlčané miesta, ktoré v tom pôvodnom boli. Nemohla som ich nahradiť. Nechcela.
Môj čas sa krátil.
Keď dokončím mená, opakujem ich znova.
Znova.
Pripomínam si, že nemám budúcnosť. Že toto je jediné, prečo som ešte tu, a moje pocity mi v tom bránia. Musia ísť preč. Všetky intenzívne musia ísť preč. Chcela som iba ich ozveny. Tiene. Aby som si pamätala, prečo to robím. Aby som neprekročila hranice, ktoré som prekročila kedysi - napríklad nepoužila na niekoho z mojich blízkych sugesciu.
Každým slovom vo mne niečo praskne. Trhliny ako pavučiny sa rozbiehajú na všetky strany z toho tenkého povrchu, ktorý stihol zakryť dieru vnútri.
Tvoria sa rýchlo.
Pripomínam si, že žijem na dlh. Pôžičku.
Že po smrti na mňa čakajú všetci z môjho pôvodného života, a ja tam počkám aj ostatných z toho terajšieho, čo sa k nim ešte nepripojili.
Že na ničom inom nezáleží.
Mala som byť mŕtva. Už dávno som mala byť mŕtva.

Načo sú mŕtvemu pocity?

Neviem, koľko som tam bola. Neviem, kedy som prestala bojovať o každý nádych a slovo a začala hovoriť plynulo. Neviem, kedy sa mi začal telom rozlievať chlad.
Viem iba to, že som prestala a stíchla až keď som konečne prehlušila pokojným monológom krik v hlave - pretože zanikol. Tam, kde bola predtým vnútri bolesť, nebolo zrazu nič.
Tma. Ticho.
Privítala som ich ako starých známych. Tá zima, neprestávajúce vlny chladu, prišla s nimi ako keby k nim patrila, no nepošlem ju preč. Ak to bola cena za to, že som opäť pociťovala pokoj, zmierenie... tak budem žiť v chlade.
Temer ihneď sa mi naskytne aj možnosť oceniť to, čo som pre seba urobila - zháňa ma Yuriko.
Rozhovor. Chcela rozhovor.

Tam, kde by predtým boli výčitky, ďalšie slzy a zbytočné, zdĺhavé výlevy, bol iba pozorný, neprerušujúci poslucháč.
Prikyvujúci, keď spomenie, že toto nie je život. Nepýtam sa, prečo si myslela, že na inom mieste sa to zmení - musel na to prísť každý sám. Ja som vedela, že v tomto svete pre mňa nie je život nikde.
Neodporujem dokonca, ani keď hovorí o Erdenovi. Všetky sympatie bokom, tiež som mala svoje pochyby, hoci sa týkali z drvivej časti Augusteho a rozhodnutí Erdena o ňom odkedy ho sem prijal napriek jeho činom, až doteraz. To spolu s Yuriko zdieľame. Jednoznačnú nedôveru v Augusteho.
Namiesto toho sa spýtam iba jednu otázku.
"Prečo si mi toto všetko nepovedala vtedy? Keď si odchádzala?"
V svojej podstate, ak by som verila na osud...práve jej mlčanlivosť pri tom, ako opustila moje minulé ja, spôsobila moje prvé ponorenie do toho vákua vo mne a neskoršie zistenie, že si ho viem privodiť aj sama - hneď po tom, čo mi ho Erden násilím vytrhol z rúk.
Budem sa mu musieť vyhýbať. Nenechám si to vziať aj tentokrát.

Yurikinu žiadosť o odpustenie odkývam bez problémov. Bola moja dôležitá osoba. Chránená osoba. Blízka. Len slovo "imouto" stratilo pre mňa ten emocionálny význam. Pre ňu však pravdepodobne nie, a tak nasleduje druhé sklonenie brady s hrnčekom čokolády v rukách.
Blízke osoby som chránila aj pred sebou, svojim chladom.
"Vždy budem."
Odpovedám ticho, no isto. Tak to bolo správne.

Nikove narodeniny mi v pamäti svietia temer ihneď, čo otvorím ráno oči. Z toľkých, čo som sa naučila na začiatku, zostalo iba pár. Nebolo zrovna ťažké držať ich v hlave.
Poprosím ho, či pôjde so mnou po raňajkách. Zavediem ho do svojej izbe, kde mu darujem krabičku. Usmievam sa.
Chrániť ich pred sebou. Pred chladom. Vedela som, ako mám hovoriť, ako sa mám tváriť. Myseľ som si nedokázala zmeniť, ak by ju začul, ale všetko ostatné som prispôsobila, aby som pôsobila normálne - tak ako pri ostatných.
Boli dôležitý. Ich som nechcela raniť.
Objímem ho. Teplo. Tep. Srdce. Všetko bolo tam, kde malo. Bol tu. To bolo dobré.
Potom mu podám krabičku. Vnútri sú štyri koráliky do vlasov. Tvar i farbu majú každá natoľko podobnú Vasilise, Potěmkinovi, Tolstojovi a mne v mačacej podobe, nakoľko som to s farbou, vodou a schopnosťou meniť skupenstvo a tvarovať energiu dokázala.
Ak chce, vpletiem mu ich do vlasov rovno.

Ďalšie dni spím celú noc. Budím sa pokojne, plynule prechádzam zo spánku do bdenia. Všetky povinnosti vykonávam na sto percent, stále zachovávajúc svoje zvyky chodiť do stajne vo veľmi včasné ranné hodiny, ešte pred tým ako ma treba na príprave raňajok. Sčasti aby som obe stihla dôkladne, sčasti aby som sa vyhla novej pomoci vo forme Lei, divne zostaršenej Chloé a Mikky.
Nemala som záujem stretávať sa s nimi. Môj postoj k všetkým, čo sem prišli z iného sveta sa, ak to vôbec bolo možné, ešte zhoršil.
Mali byť mŕtvi. Oni boli tí, čo zomierali na posteli. Tí, ktorí okradli nejakým spôsobom o život Nax aj Mari. Čo bolo dokonca horšie, tak ako parazitovali na našom svete predtým, teraz to vyvinuli do dokonalosti. Tvárili sa, že si nepamätajú svoje životy od inakade. Ukradli spomienky ľudí, ktorí s nimi mali byť dávno v nebi medzi blízkymi, urvali si ich všetky a tvrdili, že nič iné v hlave nemajú.
Čo robila naša pravá Lea v posmrtnom živote bez spomienok? Obrali ju oň? Túlala sa teraz, stratená a sama, niekde v priestore medzi, nevediac kto je a skade prišla? Čo Dragostan, Lakshmi?
Ľadová nenávisť, kľudná ako hladina zamrznutého jazera, pokrývala moje oči vždy, keď som niekoho z nich stretla, Mikku nevynímajúc. Tak ako ostatné, videla som tú podobnosť, vzhľadom aj chovaním.
Čakala som na prešľap. Jediné použitie schopností proti niekomu z nás. Videla som už jej verzie umierať dosť krát na to, aby som neváhala.
Teraz by som sa dokonca možno dokázala aj ubrániť proti feromónom dosť na to, aby som zneškodnila tú hrozbu hneď.

Zistenie, že ovládam v minulosti tak nenávidenú schopnosť by mi kedysi prinieslo znechutenie. Potlačenie, odmietnutie ju čo i len trénovať, uznať že ju môžem mať. No takto, keď som ju náhodne objavila pri tréningu, je to iba príležitosť. Ďalšia zbraň proti tým, ktorí by chceli ublížiť mojim dôležitým ľuďom - a hlavne obrana pred nimi. Počas tréningov som mohla, v prípade jej použitia na mňa, trénovať jej odolávaniu.
Pri nevydarených pokusoch som sa naučila veľmi rýchlo zahrabať a roztrhať akékoľvek zvyšky nechutne výrazných emócií voči zosielateľovi.
Počas tréningov si všímam aj schopnosti novších prírastkov Triskelionu. Okrem toho a ich mien nevyzerám, že by som sa o nich akokoľvek inak starala, a to i napriek faktu že zem, z ktorej jedna pochádza, je mi pôvodom blízka.
Iba by mi to bralo čas, kedy som mohla potichu, kľudne sedieť pri niektorom z mojich ľudí. Strážiť. Ponúknuť spoločnosť. Držať.
Uistiť sa, že sú v poriadku. Natoľko, nakoľko to dokážu. V Jamieho prípade prispieť k snahe dohliadnuť na správnu stravu a, ak sa nechá presvedčiť, trochu pohybu. Je to ale čoraz ťažšie, a ja neviem, ako ho mám ochrániť samého pred sebou. Pokým mi to dovolil, hladila som ho. Často.

súčasnosť

izba --> stajne --> spoločenka

Povinnosti. Jedlo. Tréning.
Deň úplne taký istý, ako každý iný. Dátum na tom nič nemenil, aspoň z môjho pohľadu. Vianoce boli dávno zabudnutá spomienka, zatlačená do diery spolu so všetkým, čo sa s nimi spájalo. Aj tak pomáham napiecť čokoľvek tématické, čo v kuchyni vymyslia - bola to moja úloha. Povinnosť.
Recepty precízne vyťahujem z pamäte aj bez kníh, iba slová na stranách, bez toho aby som im dovolila spojiť sa s vôňami, doliehajúcimi mi do nosa.
S ozdobou však, pokým by po mne konkrétne a vyslovene niekto niečo nežiadal, nepomáham. Prejavím presne nulovú iniciatívu. Cez pauzu, kedy sa jej veľa ľudí venuje, odtrénujem toľko koní, koľko stihnem - či už s pomocou, alebo bez nej. Dokázala som oddeliť svoju nechuť k osobám s ich prácou, ktorá im bola pridelená. Ráno som sa im ešte možno dokázala vyhnúť, no cez deň a pri večernom kŕmení nie. Bola som síce tichá, nezdieľna do rozhovoru a najradšej som si robila všetko sama, ale pokiaľ sme boli v stajni alebo na jazdiarni a jednalo sa o práce okolo koní, nevyháňala som Chloé, Leu ani Mikku. Pokým robili všetko, čo mali, a robili to poriadne, v podstate som o ne ani nezavadila inak ako pohľadom. Ten ale cítiť mohli.
Kontrolujúci, pozorujúci čo robia, či to robia správne a poctivo.
Stajne boli moje sväté miesto. Neznesiem v nich chyby. Zanedbávanie koní, či už ich čistoty, stravovania podľa vypracovaného zoznamu visiaceho pri krmivách, či tréningu, ktoré ich udržiavalo zdravé a silné.
Chloé môj priestor často narušovala, ale pokiaľ hľadala útočiško niekde, kde som zrovna nepracovala a nerušila kone, neriešila som ju a mala tak prakticky úplný pokoj.
Pokým boli v stajniach, aspoň som ich mala pod dohľadom, hlavne Mikku. Aspoň som vedela, že nie je niekde pri mojich.

Takto sa tam zrazíme aj po mojej predĺženej šichte v kuchyni kvôli dokončovaniu pečenia. Prinesiem so sebou výrazný závan medovníkového cesta, mlieka, kokosu, orechov, vanilky a škorice. Zdržala som sa dlhšie, ako som plánovala, pretože po tom, čo som videla ako Nik odtŕha z cesta som z toho, čo mu očividne najviac chutilo, robila viac a stoicky mu posúvala kusy pri ktorých som sa tvárila, že sa mi nehodia alebo sú nazvyš.
Chrániť znamenalo aj pokúsiť sa udržať šťastných. Akokoľvek.
Zhlboka sa nadýchnem tej upokojujúcej vône keď prichádzam k prvému boxu. Raz, dva, tri krát a...otočím hlavu. Jeden pach je známy a hlavne sa dá očakávať, druhý...nie.
Prejdem k nemu. Sheena bola... bola jedna veľká neznáma, pre mňa hlavne jej stav, keďže v akýchkoľvek medicínskych vysvetleniach, čo neboli zodraté na detskú úroveň, som sa stratila, ako vo väčšine čohokoľvek odborného. Neschopnosť dočtudovať ani len prvý ročník strednej mi nedal moc dobré základy. Okamžite som preto ostražitá.
Nájdem ju však kŕmiť sliepky, prehovárajúc k Chloé. Prejdem ich obe hodnotiacim pohľadom, načo sa bez vysvetlenia otočím a podujmem sa kontrolovať boxy.
Boli vyčistené. Nanosená slama, seno aj krmivo, doplnená voda. Do pár boxov vojdem. Podvíham nohy. Skontrolujem hrivy, bruchá, chrbty. Prehováram ku koňom príliš potichu, aby sa dali rzooznať slová alebo čo i len tón hlasu.
Až potom sa vrátim. Očividne bolo všetko porobené tak, ako malo byť, pretože nemám žiadne pripomienky - aspoň k Chloéinej práci.
"Ak tu budete celý večer, rozprávajte sa potichu. Kone potrebujú oddych. Chloé, máš to na zodpovednosť."
Dívam sa pri tom na Sheenu tak, akoby malo byť jasné že "to" znamená aj jej činy.
Nie že by som veril bohvieako samotnej Chloé čo sa týkalo čohokoľvek iného, no keď už sa rozhodla tu tráviť čas, musela dozerať na to, aby tu bolo všetko v poriadku.
Nestrpela by som ani náznak nebezpečia v tomto priestore.
Počkám si, až mi to potvrdí pred tým, ako posledný krát cestou preč skontrolujem pohľadom všetko naokolo a pri odchode prejdem prstami rituálne po soche.

V izbe cestou do sprchy objavím dva kusy origami.
Yuriko. Ak ich tu nechala a nebola tu...išla na ten vianočný večer? Budú tam všetci?
Budú tam moji?
Vezmem ich opatrne do ruky. Bola by...šťastná, keby si ich vezmem na seba? Možno. Snáď.
Ochraňovať aj sama pred sebou. Ochraňovať znamená aj udržiavať šťastných.
Zapletiem si hrubý vrkoč. Do mäkkej, huňatej gumičky opatrne, aby som ich nepoškodila, labute zasuniem, takže sa vynímajú na čiernom, dlhom, objemnom svetri. V inom oblečení ako v terme, na ktorom som mala natiahnutú teplú druhú vrstvu, sa ma nedalo posledné dni ani vidieť - ešte aj na tréningoch som mala termoregulačné legíny a tielko či tričko a na tom minimálne mikinu.
Potom vezmem sáčik s granulami, ktorý som nosila pri sebe pre prípad, že by James zvolil mimo jedál z mäsa na obed niečo iné aspoň po troche zjesť, a vyberiem sa ho po pachu stopovať po pevnosti, hľadajúc čo najčerstvejší.
Nie je to príliš náročné, keďže sa zvažuje a spája s ostatnými čerstvými, výraznými pachmi.
Iba dva z nich ma však zaujímajú. Rysy mi automaticky zmäknú, keď nehlučne prejdem k Nikovi. voľnou rukou ho chytím za jeho, dvihnem ju a medzi prstami nechám prekĺznuť prameň vlasov, na krátko sa opriem čelom o jeho hruď v pozdravujúcom, jednorukom, krátkom objatí.
"Vyzerá to dobre."
Ocením potichu naaranžované koláče a iné dobroty, na ktorých sme sa narobili v kuchyni. Odišla som pred tým, ako sa išli nosiť do spoločenky, keď sa dopiekli.
Potom mi však zrak pritiahne James, schúlený na zemi.
Ako som mala chrániť jeho?
Pustím Nika, venujúc mu ešte jeden pohľad, posledný krát lustrujúc či nemá ani len vlas na inom mieste ako by mal byť.
"Idem sa mu pokúsiť dostať niečo do žalúdka."
Poviem to rovnakým tlmeným hlasom, ako som ho pozdravila, venovaným iba jemu, než sa od neho odpojím a sadnem si tak, že sa bokom dotýkam psieho.
"Ahoj Jamie."
Bola to moje prezývka pre neho. Známa.
Opatrne ho pohladím po hlave, za krku, chrbte, než nechám prsta zaborené za ušami a vyberiem zo sáčku dve granule. Položím si ich na dlaň a tú mu prisuniem bez slov k nosu, k tlame, ponúkajúc.