Záchrana světa..?
New Orleans

Z toho trocha informací co jsme obdrželi ohledně toho co bychom měli očekávat od našeho nepřítele, nebyl jsem příliš moudrým.
Je to asi hodné velké, soudě dle toho jakou to po sobě zanechávala škodu, to mohlo znamenat hodně. Velkost byla rozhodující. Je velké jako budova, či jako mrakodrap..? Pokud ano, jak s něčím takovým máme bojovat? A další, jak bojovat proti něčemu, o čem ani nevíme co dokáže, co můžeme od něj očekávat...?
Mnoho otázek prohánělo se mi hlavou. Otázek, na které prozatím nikdo neznal odpověď..

Z onoho myšlenkového rozjímání vytrhne mě převážně naše přemístění. Kromě toho, že nerovný povrch poničené země nepotěší rozhodně nejednoho člověka, mou osobu zejména, nicméně okolní teplota byla rozhodně příjemnou změnou. Působilo to jak hřejivé pohlazení něčí ruky..
Kdybychom tu nebyly za jiným účelem, rozhodně by tohle bylo velmi příjemné. Ovšem jak moje oči spočinuli na té zkáze kolem nás, útroby se mi lehce sevřeli. Nutí mě to uvažovat nad tím jestli všichni lidé tady mají společně dostatek síly na to, abychom něco takového zastavili. A pokud ano, kolika životy to bude vykoupeno..? Kdo všechno bude muset zaplatit?
Co více, dle toho co se dozvídáme dále, působí zkázu naprosto všude kam jen vstoupí. A to dokonce doslovně, neboť jeho vlastní přítomnost vytváří trhliny v prostoru, což znamená trhliny do jiných světů, realit... které skýtají kdo ví co za možné horory a noční můry..
Jsem vlastně rád, že jsem ponechal čarodějku v bezpečí doma.
"Chtěl bych ´vidět´, s čím máma vlastně tu čest..." pronesu nakonec svoje myšlenky nahlas. Byť bylo řečeno, že je to neviditelné, jeho cesta zkázy by měla být vidět, včetně toho jak jí to ono samo razí. A tak, myšlenkou stáhnu stíny ze okolí, formujíc je do stínové ptáka, který je schopný nést někoho na sobě.
"Chce se někdo přidat?" nabídnu možnost rozhledu z ptačí perspektivy. Vzhledem k mé vlastní váze, neměl by tvor mít problémy unést dva na svém hřbetě. Co se tedy tvor sehne, vylezu mu za krk, kde se chytím jeho ´peří´. Ať už sám či s někým dalším, pokud mě od toho vyloženě nikdo nezastaví, vydávám se do vzduchu, doufajíc v lepší rozhled na situací (7).

81%

Pokus nepřekážet

20. listopadu
New Orleans

S třesoucíma se rukama a sevřeným žaludkem nervozitou jsem jen zavřela oči, chytla se nejbližší osoby a nechala jsem se přenést do úplně jiného konce světa.

První, co mě překvapilo, bylo, jak moc je tady teplo. Nabalila jsem se, protože jsem čekala zimu, tohle opravdu ne. První instinkt byl, sundat bundu a ovázat si ji kolem pasu. Tuhle vrstvu jsem zatím na sobě nepotřebovala, zvlášť, když jsem ještě měla jednu pod kombinézou. Až po chvíli jsem si dovolila zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem sebe, abych zjistila, kde to vlastně pořádně jsme. Hlava mi trhne směrem, odkud vychází ty podivné zvuky, a jen stěž dokáži odhadnout, co se tam opravdu děje.

Hlasitě vydechnu, když zaslechnu informaci o tom, že ta věc prostě projde vším. Když to nezastaví rostliny, nejspíš nemám příliš velkou šanci pomoct, a tak se místo toho vydávám pomalu ulicí.

Vybudovat zázemí, vybudovat zázemí... hraje mi hlavou, zatímco obhlížím okolní poškozené budovy. Snažím se zhodnotit jejich stav, která by byla nejméně... no, nebezpečná. (6) Pokud se nějaká taková najde (ať už ji naleznu já nebo někdo jiný), rozhodnu se pomoci alespoň tam. Zatím stále se svým batohem na zádech, nejprve se pouštím do zajištění lepší stability budovy a stěn pomocí rostlin, jestliže se jim do toho tedy chce. (4+2) Poněkud bezradná, ale přesto se musím aspoň trochu snažit. Jakkoliv.

(18%)

Do boje! Teda, za chvíli...

New Orleans

Srdce mi hlasitě buší v hrudi, všechny řečené instrukce poslouchám tak napůl ucha a nemohu se skoro a vážně se nemohu dočkat přesunu a následujícího boje. Jasný, bude to masakr, konečně ale cítím nějaké zárodky života ve své duši. To ten adrenalin. Jasný, chápu jak to funguje, prostě mozek a tělo reaguje na nastávající nebezpečí, je to ale příjemné, je to vzrušující, je to dobré!
Tak šup, šup!

Konečně. Přesun dvakrát příjemný není, žaludek se mi trochu vzpírá, hned se ale stojím v bojové pozici, připraven bránit se. A...nic. Okey. "Trochu zklamání." zašeptám si spíš jen tak pro sebe. New Orleans je pořád New Orleans, jen trochu omšelé - a támhle, kudy se řítí ta podivná věc i trochu dost zničené. "Ale to už rozhodně zklamání není. Intenzivního zvuku z míst ničení nelze minout, stejně jako těch trhlin, které vznikají v brázdách, kudy se tvor promenáduje. Ani jedno nebude asi žádná pohoda, dle toho jak se všichni tváří. A že nás je fakt mraky! Tolik cizích, mladých tváří! Spousta masa do mlýnku... Jo, asi bych se měl seznamovat až tohle všechno skončí, ať zbytečně neinvestuji svůj čas do mrtvol.

Svou pozornost upřu k Erdenovi a ostatním, kteří tu asi velí a když zazní pokyn zastavení či zviditelnění tvora, jen pokrčím rameny, moc netuším čím bych mohl přispět. Takže radši dělat zázemí? Meh, to je nuda, žádná akce, to ať si dělají jiní. Já radši něco vymyslím, však na dálku pár věcí zmůžu, ne?
"Jakože dobrý, co ale budeme dělat, až na sebe upozorníme a ono se to obrátí proti nám?" Ptám se, zatímco Daniel se už vznáší nad našimi hlavami a o cosi se snaží. No, teď už je to asi jedno.
"Jo a k tý vodě, to bychom ho asi neměli nechat dostat se až k oceánu, co?" Netuším jak moc potentní ty trhliny jsou, ale radši bych to úplně neriskoval. "Nemůžou nějak naši vodobozi kontrolovat, kdy se bude blížit k zálivu a pak tam nechat tu vodu nějak poodstoupit?" Navrhuji ještě. Jako ve městě se neorientuji a nemám ponětí, jakým směrem je záliv, pro jistotu bychom to ale měli brát na vědomí.

Teď už ale konečně ta akce. Nemám sice tak dobrý výhled jako Daniel, už jen kvůli té dálce a mlze, snažím se ale asi o něco podobného, akorát využívám kabelů elektrického vedení. Místy je popadané a rozhodně nefunkční, jako drát, kterým se snažím s napřaženou rukou cosi omotat to ale posloužit může. (10+2). Teda za předpokladu, že to neprojde skrz a že najdu, kde ta věc končí. Soustředím se na dráty v místě krátce zničeném a tam se snažím najít konec potvory. Celé si to představuji jako červa z Duny, pro jistotu ale pár drátu vznesu i do větší výšky, to kdyby to byla spíš Godzilla.

(82%)

Přípravy a akce

Ještě než se zapojím do řetězu, který nás má přenést na místo činu, rychle si všechny prohlédnu, abych se ujistil, že má každý alespoň kombinézu, když už ne nic jiného. Někteří se zdají být více připravení než jiní, nezbývá ale nic jin=ho než doufat, že každý tuší, co dělá a s čím do boje jde. "Pokud někdo potřebujete rychlé léčení, řekněte ještě teď..." Tato slova směřují především ke skupině, která se vrátila z průzkumu a která by to vskutku mohla dle jejich vzezření potřebovat.
Pokud již nikdo nic nechce a nepotřebuje, jsem připraven. V prstech svírám kusy malých kovových součástek a už při přesunu jsem připraven reagovat jak rychle to půjde. Sice se nejprve máme setkat s ostatními sankty, vždy je ale lepší myslet na to nejhorší...

To se naštěstí neděje, neboť se dostáváme do relativního klidu. Tedy, zatím na nás nikdo neútočí. Jinak to taková sláva není.
Shlížím na místa, kudy neznámá entita prošla a při pohledu na tu zkázu a podivné trhliny se mi sevře žaludek. Nechci myslet na to, co vše to může znamenat, přesto mnou projde záchvěv strachu. Kam bychom se těmi trhlinami mohli dostat? Kolik z nás o ně zavadí, spadne do nich, kolik z nás dnes zmizí do neznáma?
Cítím vibrace, které prostupují ulicemi, které vytváří podivnou úzkost někde kdesi hluboko v mém těle.

Tento vjem však nyní dávám kamsi do pozadí, neboť příval spousty nových, mnohdy i cizích myšlenek mě na moment zcela ochromí. Tolik... Je nás tolik. Jedna mysl vedle druhé, staří známí i ti, které znám jen od vidění, toky různých myšlenek, různých "tónů", různých slov - už dlouho jsem nebyl v přítomnosti takového počtu lidí a nemohu říci, že by to bylo dvakrát příjemné. Samozřejmě jsem rád, že nás je tolik co se týče boje, ale...je toho příliš.
Je třeba získat odstup. Se hlubokým nádechem a výdechem odvrátím svou mysl od všech ostatních, udělám několik pomyslných kroků zpět a zaměřím se na ty, kteří jsou v tuto chvíli důležití - velitelé sankt. Netuším, kdo mluví, v tuto chvíli nemám šanci to zjistit a sledovat, proto se zaměřuji na myšlenky Erdena, Yuri, Liliana, který působí, jakoby toho na něj poslední dobou bylo až příliš, Naxiyi a Regana. Od nich se snažím číst to, co se řekne ve skupině o všem důležitém, o tom, co víme a jaké jsou plány. Ano, se všemi bych se také rád přivítal, ale na to teď vhodná doba.
Zviditelnit? Ano, dobrý nápad.

Nejprve se pokusím zjistit, zda ten podivný tvor je myslící či je to jen jakási energie pohybující se ze setrvačnosti. Snažím se natáhnout vliv své hlavy až tam, kudy prochází zkáza a zjistit, zda je čeho se tam chytit. (8+2)
Pak přemýšlím, co dál. Tvor očividně vším prochází, kov k zastavení tedy nijak nepomůže. Co tedy dál? Plus mínus tušíme, kde se v tuto chvíli nachází, hodila by se ale informace, jak je to velké či dlouhé.
Přestože let není má nejvíce oblíbená činnost, vzlétnu několik metrů nad ostatní, abych měl lepší výhled a poté se pokusím využít všudepřítomného kovu z poničených budov a snést je "na" tvora. Jasné, on vším projde, jak je to ale z boku a z konce? Počítám s tím, že to nebude úspěšné a všechno bude zničeno, chci ale vidět, kde přesně začíná to ničení a kde končí - prostě odhadnout velikost a výšku toho, co prochází. (2+2 (+1 najdu-li někde čisté železo). Rozhodně tím ale nechci útočit, spíše jen pomalu snášet tím směrem a doufám, že někde se to musí zastavit nebo zničit.

(63%)

Přípravy

Holtgast

"Nejspíš máš pravdu," přisvědčil ještě o odstín bledší Matisse Emilovi, a zaraženě mlčky kývne na překvapenou otázku Chloé, než se i on zamíří připravit. V kombinéze, s brašnou s pitnou vodou, obvazy a hrstmi různých kovů a s popruhem lovecké pušky přes hruď, postavil se Mati k ostatním.
"Co se ti stalo s rukou?" zeptá se Emila, aniž by přestával sledovat vážný rozhovor mezi Erdenem a ostatními. Chloé stiskne ruku a druhou paží ji k sobě bezděky přivine.

"Mhm, ta by vypadala dobře na leckom. Třeba na tobě," zazubí se Razvan na Valerii, než si teatrálně načechrá tmavé kučery za uchem. "Nebo na mně!"
"Eh... je nás málo a je docela dick move nás ještě víc rozdělovat, ale já jsem nejspíš ten poslední, kdo si může hrát na svědomí..." ušklíbne se pak na Valinu odpověď ohledně diskriminace, jako by si na něco vzpomněl.
"Ostatně, nejsme charita."
Načež po hlášení oplatí blondýnčin zaražený pohled s úšklebkem a pokrčením ramenou. "A možná to večer už ani nebude důvod ani zmiňovat. Na všem se dají najít pozitiva."
S bleskurychlou přípravou je zpět, nebere si víc než kombinézu.
"Klid, buď jsme na večeři zpátky, nebo nám už bude večeře jedno," povzbudí s poloúsměvem nakřivo nejistou společnost, s mrknutím k Lei.

"Tak dík... nasadím ho hned do akce. A pojmenuju ho Eggbert, pokud proti tomu nic nemáš," uculila se Lotti na Miu, shrábla výtvor pod paži a po Erdenových slovech se spěšně zamířila připravit i ona. Kombinéza, jako skoro všichni ostatní, něco k pití, něco k jídlu.
"RÍÍÍÍŠŠŠŠŠŠŠOOOOO!!!!" venku skočí kolem krku Richardovi, div ho nepřevrátí. "Hele, tohle je Eggbert!" strčí diamantový popelník s nožičkama, očičkama a ušima tmavovláskovi pod nos. Stvořeníčko vydá tichoučký zvuk, který zní malilinko jako 'zabijte mě...'.
"Jak ses měl?"

"Chloé?" osloví dívenku před pevností Agnieszka. S teplou dlouhou černou sukní a cípatým šátkem navrch na kombinéze, prsty svírajíc popruh zabalené brašny, působí bledá dívka ještě běleji než jindy.
"Budu potřebovat tvoji pomoc. Ty, Yeva, Naira a já se budeme držet trochu stranou, ať už nás tam čeká cokoliv. A já si budu občas potřebovat vypůjčit tvůj pohled, abych věděla, co se děje. Neboj se, nebude to ani bolet, ani nepříjemné, jen tu a tam mrknu, jak to vypadá kolem, tvýma očima," pokusí se o úsměv.

"Já toho s sebou moc nemám, většinou se přizpůsobím, co je kolem," pokrčí rameny Kristoff Maře, a pokusí se povzbudivě usmát na Rúnu a Leu. Skutečně, žádná zbraň ani brašna mu nezavazí, jen kombinéza.
"No... řekněme, že obvykle na akce typu velkého průseru jde tak max deset lidí," odpoví pak zachmuřeně. "Teď svolávají celý hlavní štáb a nejspíš všechna sankta."

"No jo, můžeme rovnou založit firmu. V postapokalyptickém světě tolik konkurence zase nebude," suše přisvědčil Jamiemu Samir. "Tobě taky díky... hodně štěstí nám všem," kývne nenadšeně, než se i on vyrazí připravit.
S poněkud nepohodlným výrazem pak v kombinéze a vlastně plné průzkumní polní zamíří před základnou ke skupince Valerie, Jamese a Lyly, s kývnutím k Santiagovi a Emilovi.
"Ne že bych nikdy nebojoval... ale nikdy ne mezi tolika lidmi," prohodí neadresně viditelně nervózně.

"Připravená tomu anomálnímu cosi natrhnout pozadí?" pousměje se Erszebet na Auroru, když ta se přidá ke skupince venku. Sama má kromě kombinézy brašnu plnou pomůcek na rituály.
"To se někdo má, když si může vyrobit zbroj přímo na těle," pousměje se růžovláska pak na nedostatek kombinézy.

Lyla se na Jamesovo přitažení na moment zatváří trochu nesvá, s postranním pohledem k Valerii, než vážně položí líc na bratrovo rameno.
"Dopadne to dobře, uvidíš... bude nás tam fakt hodně, není možné, abychom si neporadili," broukne, ale jistě úplně nezní. Navíc, stejně jako skupinka ostatních, co byli mimo základnu, moc odpočinutě a připraveně k náročnému boji nevypadá - s kombinézami špinavými, poškrábanými a na místech snad i popálenými nevypadá čerstvě nikdo z té průzkumné skupinky.
Všichni v kombinézách, Dragostan s brašnou krystalů, Lyla s lukem a toulcem očarovaných šípů, Erden s pistolemi a Loki s vlčím poloúšklebkem na tváři.

Výjimku tvoří Eddie, Richard a Santiago, ti na obyčejném a nepříliš úspěšném průzkumu trvajícím pár hodin k žádné újmě přijít nestačili. Eddie působí unaveně a podrážděně, přesto se pousměje na Oscara a Emila.

Brzy se objeví i poslední opozdilci, Yeva v kombinéze a s brašnou s lahvičkami vody, Igor v kombinéze s nepřítomným úsměvem a bez dalšího vybavení, Nikolai v kombinéze, s lukem a noži a výrazem, že se každou chvíli poroučí k zemi, Leinu a Valeriinu podporu jako by ani nevnímal, Oren v kombinéze, bez své kouzelné zvířecí menažerie, zato s kabelou plnou papírů, fixů a rostlinných semínek a kuší před záda, s povzbudivým úsměvem k Oscarovi a Emilovi a váhavým pousmáním k Richardovi, a Blagden, v kombinéze a s lístky rostlin propletenými mezi dredy.

Vida toho, že jsou konečně všichni přítomní:
"Nechává to za sebou masivní zničenou cestu, podle stopy destrukce usuzujeme, že hodně velké... ohledně schopností si nejsme jistí. Netušíme, jestli se vůbec dají definovat podle toho, co známe z projevů schopností Nadaných," zavrtí hlavou vážně Erden na Valeriin a Lein dotaz.

"Na místě se setkáme s členy ostatních sankt, jediný, kdo zůstane zde, bude Alasther. Kdyby padl, hlavní štáb se stane příliš zranitelným... bude zároveň sloužit jako první pomoc pro příliš zraněné. Velitelé sankt včetně mě u sebe budou mít několik krystalů, kdyby bylo třeba jednotlivce nebo celou skupinu stáhnout do bezpečí," rozhlédne se Erden vážně po ostatních.

"Všímejte si ostatních, kdo potřebuje pomoc, kde je třeba zasáhnout, dbejte na sebe i na druhé. Je nezbytné to stvoření zastavit, ale ne za cenu zbytečných obětí," dodá a semkne rty.
"Připraveni? Přistupte blíž, chytněte se Dragostana nebo někoho, kdo se Dragostana drží. Tři... dva... jedna... přesun."

Prasknutí krystalu... a z ticha před hlavním štábem se svět zostra zatočí přímo do uličky New Orleans.

Mise... záchrana světa?

Lousiana, New Orleans, Staré Město, 9:15 (ČVP 15:15) - teplota vzduchu 18°C, vysoká vlhkost vzduchu, tmavě zataženo, mlha

Lotti, Oren, Alexandra, Loki, James, Rúna, Agnieszka, Igor, Chloé, Emil, Diyar, Laima, Matisse, Oscar, Nikolai, Eddie, Yevgeniya, Richard, Aurora, Erden, Razvan, Daniel, Naira, Lakshmi, Valeria, Lyla, Johonaei, Erszebet, Kazran, Mia, Isaac, Santiago, Lea, Blagden, Samir, Kristoff, Mara, Dragostan, Callum, Lara
Yuriko, Phillip, Mei, Astrid, Lucas, Eliot, Olivia, Roman, William, Josefine
Regan, Cael, Michail, Metatron, Tristan, Veronika, Sage, Scarlett
Lilian, Bunmi, Mikkel, Marisol, Jonas, Athena, Evelyn
Naxiya, Siegfried, Friedrich, Ludwig, Abayomi, Ebsalom, Hei-Ran

Drobná ulička starého města New Orleans je vaším cílem. Na historických domcích a dlaždění se už podepsal značně zub nepříliš přívětivých podmínek po výboji, stále je tu však poměrně teplo a vlhko, alespoň proti mrznoucímu a zasněženému Německu.
Zdálky se ozývají děsivé zvuky - hluboké dunění, které se dá vnímat daleko spíš vibracemi než sluchem, trhavé praskání, které zní jako práskání biče... a přesto jsou zvuky nedaleké destrukce tlumené hustou mlhou.

Vyvýšená poloha uličky umožňuje i přes poněkud zhoršené podmínky nahlédnout tam, odkud zvuky přicházejí - skrze domy a ulice, jako řeka skrze protrženou přehradu, se valí cosi... co nevidíte.
Jen to, co zůstává ve stopě za, je vidět dobře - zničené zbytky opuštěné civilizace, rozmetané čímsi projdivším tak lehce a bez námahy, jako rozfouknuté chmýří pampelišky.

Nezůstává však jen u zničené země... s dalším ostrým prasknutím, které podivně rezonuje až kamsi do hlubin kostí, se vytvoří další zářivá trhlina, kterých je ve stopě pohybující se anomálie už mnoho. Těm z paralelních světů připomíná ty, kterými se dostali sem.

"Objevilo se to kousek od Yucatánu, docela znenadání. Pohybuje se to poměrně rychle," ohlásí jedna z dívek z Lilianova sankta, někteří v ní mohou poznat Evelyn.
"Ať je to co je to, nejde to zastavit ani stínem, ani energií, ani rostlinami. Se vším si poradí, jako by to byl toaleťák," zahlásí k tomu Marisol, s přátelským mávnutím směrem k Valerii, Lokimu a Richardovi.

"Co hůř, vytváří to trhliny v prostoru. Pokud se jimi ztrácí voda kamsi doháje, nebude to dobré... nemluvě o tom, co půvabně kouzelného se z těch trhlin může naopak objevit tady," s důrazem na poslední větu souvětí zakončí větu Lilian, který trochu působí, jako že poslední zbytky jeho příčetnosti se drží kdesi na vlásku. Ostatní vůdci i členové sankt se stále rozkoukávají, stejně jako vy.

"Nevím jak vy, ale já bych považoval za nutné nejdřív zjistit, jak to zviditelnit," ušklíbne se přezíravě Mikkel.

"To nebude od věci," přisvědčí ledově Erden. "Zkuste, co vás napadne. Pokud vás nenapadá, jak to zkusit zastavit nebo zviditelnit, nepřekážejte ostatním a stáhněte se, můžete v jedné z budov tady zkusit vybudovat provizorní zázemí."

//Jdeme do akce :)
Takže jeden post za kolo a procenta nakonec. Navíc bych poprosila pokusy tentokrát nevyhodnocovat podle hodu, shrnu co se komu podařilo a kdo co trefil v dalším vypravěčském, který bude v úterý 8. listopadu. Kdo do té doby nezvládne napsat, hodí aspoň % do diskuze důležitě, prosím :)

Špatné zprávy

Holtgast, šachovnice -> před pevností

"Aha..to jsem nevěděla” kníknu zaraženě když mi vysvětlí že s telekinezí to moc nejde. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím jak že telekineze vlastně funguje, ale asi dává smysl že tvoření nebo měnění konkrétně skla s tím nepůjde moc dobře.
I přes to prvotní nedorozumění s mým nápadem souhlasí a po chvilce škrábání a broušení má kousek dřeva, který padne přesně na díru kterou jsem v kouli nechala. Jako špunt.
Zarazím se když se mě zeptá jak to funguje, jestli se do toho dává voda. To mi nedošlo. Do sněžítka se vlastně patří voda a něco lehkého co by mohlo připomínat sníh aby když se koulí zatřese vypadalo to že uvnitř sněží.
“Ach, to máš vlastně pravdu. To neumím, ale mohla bych zkusit…” přiznám že s vodou nepomůžu. Rovnou chci navrhnout náhradní řešení za vodu, ale v ten okamžik se mi v hlavě rozezní hlas. Vyvalím oči hrůzou když prohlásí že se máme připravit.

“K boji? Všichni…?" dostanu ze sebe zaraženě. Jak jen se mám připravit? Zůstanu jen nerozhodně postávat zatímco se ostatní rozejdou připravovat se. Žádné takovéhle přípravy jsem ještě dělat nemusela tak nevím co dělat. Pokusím se tak podívat přes ostatní, co si berou sebou. (5+1) Všichni měli na spěch a přes ten chaos bylo těžké se soustředit. Zahlédnu tak jen krátké záblesky - pistole, nůž a nějaká sušenka. Nechci nikoho obtěžovat žadoněním o pomoc. Musím si poradit sama.
Ze zbrojnice si vezmu jenom nůž. S pistolí nemám šanci něco trefit, a kudlu stejně nejspíš vůbec nepoužiju ale když, určitě mi poslouží lépe než střelná zbraň. Zamířím pak do pokoje pro kombinézu a teplejší oblečení.
Do batohu taky něco k jídlu i pití a vyrazím ven.

Před pevností se mi přeci trochu uleví když vycítím že tady jsou Eddie s Lylou a dalšími kdo byli do teď pryč. Přišourám se k Lyle, tiše pozdravím a jako obvykle se snažím dělat jako bych tady ani nebyla.
Snažím se poslouchat a pochopit co Erden říká. Nevím co si o tom pořádně myslet, zní mi to naprosto neuvěřitelně. Co říkal přece nemůže být pravda. Stvoření co dokáže hrozit celému světu? Z jiné reality? Hrudník mi uvnitř svírá nepříjemný tlak. Mám strach, nechci o nikoho přijít. Vždyť to by bylo ještě horší než kdybych na všechny znovu zapomněla.
A obavy ostatních mi taky zrovna nepomáhají. Roztřesenými prsty chytím Lylu za rukáv pro trochu opory.

Konec zábavy

20. listopadu
Pevnost Holtgast; šachovnice -> před pevností

Když se úponky úspěšně ovinou kolem brány, pousměji se. Aspoň něco se povedlo, pěkné. Každý malý úspěch je dobrý.

"Hm?" otočím se k němu, když se zeptá, i když se na první pohled zdá, že mi nevěnuje moc pozornost. Pohled mi padne na jeho ruku, kde právě střep narušuje jeho kůži... krev. Vždy mi přišlo ovládání krve zvláštní, neobvyklé... a ne úplně příjemné. Nemohla jsem z toho však odtrhnout oči. "Jsem z Litvy. Pobaltí," odpověděla jsem nakonec, poněkud tiše, zatímco jsem sledovala Igorovu práci. Když byl hotov, pokývla jsem uznale hlavou. "Zajímavé. Zkusím to trochu, hm... dozdobit." Pustila jsem se do práce, kdy jsem začala úponky posouvat, aby postupně ovíjely více z té brány. Když jsem začínala vytvářet poupata, ozvalo se hlášení. Nepříliš příjemné hlášení. Jen jsem věnovala Igorovi omluvný pohled, než jsem zmizela v útrobách pevnosti.

Co nejrychleji jsem na sebe nasoukala oblečení, kombinaci kombinézy, pevných bot, teplé kožené bundy. Pod kombinézou jsem měla ještě další vrstvu, věděla jsem, že venku není zrovna teplo. Ještě rukavice a čepici, pro jistotu. Také jsem si zabalila batoh s nějakými těmi potřebnými věcmi - pití, nějaké to trvanlivé jídlo, lanko, nůž, obvazy, dezinfekci. Nejspíše jsem na něco v tom spěchu zapomněla, ale z celé téhle rychlé přípravy mi zůstala hlava stát. Cestou na povrch jsem si ještě dovolila pozměnit opět vlasy v něco, co se lépe sváže do culíku a bude méně překážet, a také jsem si opět v zahradě nabrala rostliny ovinuté kolem předloktí. Pak už jsem spěchala za ostatními, abych nebyla poslední.

Opravdu tady byli všichni, úplně všichni. Čím delší dobu jsem strávila pohledem na tváře každého z nich, tím větší se mi tvořil knedlík v krku, až mi došlo, že sotva dokážu polknout. Erdenova slova jsem zpracovávala tak nějak napůl. Mexický záliv... Anomálie... Reality... Hrozba... Málo informací... Žaludek se mi sevřel. Strach, obyčejný, prachobyčejný strach. Ale... má to důvod, ne? Marně jsem těkala mezi přítomnými, snažila jsem se najít tvář, která by mě dokázala uklidnit. Je však vůbec důvod být v téhle situaci klidná...?

K osudu světa

20. listopad, Holtgast, šachovice - venku před pevností

Ještě se mile pousměji při jejím překvapeném pohledu a skromném poděkování. Jsem docela ráda že si to nevzala nějak špatně. Třeba jako výsměch jejímu starému já. I když jak se znám nejspíš bych se moc netrápila tím že to nevzala v dobrém. Mám v tom totiž pravdu.

Slovům o tom jak všeho moc škodí platí i v případě vlastního klidu slabě přikývnu. Je to takový ten neochotný souhlas.
“Hmm. Měla jsem namysli spíš trochu…skromnější společnost” přeci jen se pokusím trochu přiblížit co mám na mysli, ale nechce se mi to nějak moc rozvádět. Myslím že v tomhle se tak úplně neshodneme.

Erszebet má k mému způsobu opracovávání kamene pár zvídavých otázek které se jí moc ráda pokusím zodpovědět. Nebude to nejspíš taková odpověď ve kterou by doufala. “Vlastně je to snažší než jsem čekala. Asi jako rýt nehtem do polystyrénu" odpovím zamyšleně nad tím k čemu bych to mohla nejlépe přirovnat. Jen kámen se choval trochu jinak a někdy se vcelku nepředvídatelně odštípne.
"Popravdě jsem tohle nikdy předtím nezkoušela, ani s nástrojem ne…" vyřezávání nebo vyrývání mi nikdy nepřišlo nějak zajímavé. Zajímal mě spíš výsledek než proces. "Ale myslím že to je přirozenější než se spoléhat na nástroj" Porovnat to však nemůžu.

Znovu mě překvapí, to když změní rudé tygří oči do zlatova a zuby v zářivě bílé. "Nevěděla jsem že to jde měnit po částech" poznamenám překvapeně. Brala jsem to celou dobu jako jeden celek.


Erdenovo povolání k boji přišlo opravdu v tu nejvhodnější chvílí protože teď by měla nejspíš opět dojít řada na mě. Za mě už jsme tady ale stejně skončily. I tak jsem ale vděčná za vysvobození. Se svou proměnou neváhám ani vteřinku. Erden ještě ani nedokončí svou zprávu a na zádech už se mi objevují křídla, ocas i zbytek podoby.
V porovnání a tím jak dlouho mi to trvalo dřív je to v podstatě okamžité. Pořád ale ne tak okamžité jako proměna těch kdo se dokážou měnit na zvířata. To ale asi nikdy nebude, s tím jsem ale už smířená.
Rázem působím o dost uvolněnějším a zároveň krapet divočejším dojmem. Spokojeně si oddechnu.
"Hned je to lepší" přihodím s nadšeným úsměvem k růžovlásce přede mnou. S lehkostí se pak otočím na špičkách a vyrazím si po svých dalších přípravách. I když se dá vlastně říct že proměnou jsou u konce. Protože co víc potřebuju? S kombinézou jsem to vzdala už dávno. Stejně mi byla jenom na obtíž.
Žádné velké přípravy tak vlastně dělat nepotřebuji a patnáct minut je času víc než dost. I tak si ale vezmu něco málo s sebou. Z nedaleké zbrojnice si podobně jako většina ostatních vezmu pistoli, s náhradním zásobníkem a na druhý bok nůž. Možná to ani nevyužiju ale nebude špatné to mít alespoň pro jistotu. A když už jsem se tady naučila střílet tak proč ne? Do černého, koženého vaku přes rameno se mi vejde akorát láhev vody a nějaká ta nejnutnější zdravotnická potřeba jako obvaz, lahvička dezinfekce a rolka pevné náplasti bez polštářku. Do kapsy si strčím energetickou tyčinku a něco malého k snědku.

Jestli se na pokoji, nebo cestou ven z pevnosti zastihnu s Lotti poptám se jak dopadl jejich výtvor protože v šachovnici to znělo že se celkem bavila. Případně můžeme jít společně, vyloženě na ni čekat ale nebudu. Venku se pak postavím vedle ní.
Postupně sejdeme všichni i spolu s těmi kdo byly do teď mimo pevnost. Atmosféra opravdu zhoustne když nám Erden sdělí důvod shromáždění. Takže tohle opravdu nebude jen tak nějaký trénink. Nálada kolem není zrovna pozitivní ale já se ani tak neubráním úsměvu nad některými myšlenkami. Jen krátce se podívám tím směrem.
Zaráží jak málo o tom vlastně ví. Otázky tak máme asi všichni a ty které bych se sama chtěla zeptat už padly. Tak si jen počkám na odpovědi.

Konec srandiček, začíná téct do bot

pevnost Holtgast, šachovnice, 20. listopad 2018

Abych řekla pravdu, nečekala jsem, že takovýdle typ tréningu se mi nakonec bude i líbit. Neleje ze mě pot, neoháním se zleva doprava, neproměnuju zlato v projektily, který pak posílám na protivníka. Nevím, zda byl původním záměrem se bavit, ale já se teda bavím až nelegálně.

Tlemíme se jako dvě školačky – no, možná to nebylo tak dlouho, co jsme obě ještě do školy chodily. Leu jsem rozhodně nakazila, jak jsem začala dělat kravinky a na dýku přidělala kozu. Teda teď už je to Superkoza, abych byla přesná.
S kápičkou, "Eskem" uprostřed pláště a cool brejlema.
"Si říkám, jestli jí jde ještě vylepšit," mrknu na Leu, ale v duchu přemýšlím, co s ní budu moct dál udělat.
"Chtělo by to nějaké supr jméno. Jako správnej superhrdina."
No, teď comicsů jsem taky moc nenačetla, ale možná se Lea vyzná líp.

Pokrčím rameny, když vypadá trochu překvapeně ohledně toho, že jsme se ve wrestlingu vrtali všichni.
"Jako zas jsem jim věřila víc než cizímu. Navíc jsme o tom mohli kecat u rodinné večeře. Jaký nás čekají zápasy, jakou vymyslíme strategii a tak. Jako rozhodně jsme asi nebyli úplně...normální," zazubím se na zrzku.

Pak jdou vtípky na chvíli stranou, když mi vypráví o svém dětství. Naši se sice neváleli v prachách, ale její příběh se dost smutný.
"Wow, to je docela síla. Klobouk dolů, žes to zvládla. To fakt muselo bejt hrozný."

Všechno přeruší Erdenův hlas.
Patnáct minut?
Ufff, to zrovna není moc, ale zní to spíš jako průser. Pořádnej průser.

"Nápodobně, zas někdy. A dík!"
Za tréning i dýku, ale to už nestihnu doříct, protože Lea spěchá se vyzbrojit. Což bych měla udělat i já.
Z tréningové místnosti vyběhnu jako střela, není čas ztrácet čas.

***

Nevím, kam se vlastně jde, v hlavě mě to šrotuje, co si vzít a co nechat, protože by to překáželo. Kombinézu, koženou bundu, těžké boty. Zaváhám, zda si vzít pistoli – na dálku se něco hodí, i když nejsem úplně Clint Eastwood. Raději jednu ubalím, ale jistota je jistota. Znova – když ani nevím, co se děje. Popadnu malý poloautomat a dva náhradní zásobníky. Zastavím se v kuchyni pro nějaké sušené maso, proteinové tyčinky a láhve. Jednu z nich naplním vodou, dvě za hlasitého praskání zmačkám, abych si je vzala s sebou. Snad se něco najde i tam, ale je lepší být připraven aspoň trochu. Víc mě nenapadá a upřímně, času taky moc nemám.
Dýku se Superkozou nechávám ležet na své posteli.

Rychlým krokem se dostanu před pevnost, kde už čekají někteří z nás, rychle se k nim postavím. Erden i ostatní se tváří dost vážně, takže si srandičky nechám od cesty. Se nakonec ani nedivím. Něco se děje a zjevně kurva velkýho, ale přesně se neví co. A to už jednomu dokáže rozhodit papuč.
Nějaké dotazy padnou, ale já mám hlavu prázdnou, jak nic není jisté. Jo, mám strach, ale navenek se snažím nedat nic najevo, jen pevně sevřu cípy bundy, až mi zbělají prsty.
Vrátíme se zpátky všichni? A v jednou kuse? Dýchající? Jo, tak nakonec nějaký otázky jsou, jenže na ty odpověď nedostanu.

A teď zase trochu vážně

"Hehe, na některý věci si musíš přijít sám. Navíc každýmu sedne něco jinýho, kdo jsem já, abych to určoval..." zazubím se na Samira, který mi do rukou předává svůj výsledek práce. Potěšeně hvízdnu, tohle vypadá dost super. "Dost dobrá práce, jako šperkaři bychom se asi uživit zvládli. Myslím že bude fajn nechat to na nějakou párty, můžeme volit královnu či krále večírku..." Nápadů bych s tím měl spoustu, než je ale stihnu řádně rozvinout, zábava končí. Svět se totiž rozhodl, že nemůžeme ani v klidu trénovat a už nás zase žene do kombinéz.
"Tak dík za spolupráci, Samire, doufám že v akci nám to půjde stejně dobře!" Poplácám ho po zádech a pak se ještě vcelku bezstarostně vydávám pro výbavu.
To až vážné výrazy ostatních mě donutí trochu přemýšlet. Počkat, to jako máme jít všichni? To se nestalo už...no, pamatuji si nějaké chvíle, kdy se to stalo a to byl většinou naprosto hrozný, děsivý, život měnící masakr. Kurva.
Bez jediného varování se zastavím v půlce chodby, musím se několikrát zhluboka nadechnout, abych zklidnil náhle bušící srdce, které by snad chtělo vyskočit mi z těla. Před očima se mi míhají všichni ti lidé, o které jsem za ty dlouhé měsíce stihl přijít, čelo se mi orosí potem a na jeden malý, silný moment mám dojem, že se nemohu nadechnout, že snad umírám i já.
Kdo to bude tentokrát?
V panice se rozhlížím kolem, snažím se najít všechny ty bez kterých nedokážu žít. Kde mám sestřičku? Kde je Val? Kde Lea, Nik, Dan, Erden a všichni ti ostatní, na které se tu směji a se kterými žertuji? Budou z nich jen mrtvé, bledé tváře? Vydechnou dnes naposledy?

Nádech, výdech. Nádech, výdech.
Matně si uvědomuji, že na všechno tohle teď fakt není čas, snažím se tedy dát zase dohromady. Nikdo neumřel. Zatím. Pokud se ale nevzpamatuji, nebudu moci dohlédnout na to, aby se to nestalo. Nebudu je moci ochránit, nebudu moci jakkoliv zasáhnout!
Nádech, výdech. Klid. Ještě to můžeme ovlivnit, ještě můžeme bojovat. Jen to chce nádech a výdech. Je to chce krok za krokem dojít k uniformě, převléknout se, vzít si základní vybavení, pevné boty, svačinu a pití, pistoli a náboje, nůž, několik pevnějších kusů dřevěných třísek do kapsy. Všechno to dělám jako ve snu, pořádně ani nevnímám a mám strach. To je...něco nového. Při poslední akci jsem byl rád, že do ní jdu a teď, teď bych se nejradši někam schoval, neexistoval, předstíral, že se to neděje. To jsem až takový srab?
Já je jenom nechci vidět zemřít.
Nikoho z nich. Už prostě ne.

Než vyjdu mezi ostatní před pevnost, snažím se už působit vyrovnaně a v pohodě. Snažím se taky hledět vpřed, poslouchat Erdena, aby mi nic neuniklo a přemýšlet nad nějakou strategií. Nebo tak aspoň vypadat. V hlavě mám totiž absolutní prázdno, totální tmu, nic, absolutní nic.
Takhle to nejde! Potřebuju...něco potřebuju.
A tak se několika kroky přesunu směrem k Lyle, kterou chytnu za ruku a bez jediného dalšího slova či vysvětlení jí dotáhnu k Valerii, kterou chytím druhou rukou kolem ramen. Tak tam tak stojím, obě holky si tisknu ke svému boku a snažím se vnímat jejich blízkost, jejich teplo, jejich život. Dopadne to dobře. Nikdo neumře. Nesmí.