Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Na smrt? Větev je dostatečně ožužlaná a Callum jí několika dalšími pokusy omotá stíny, aby to vypadalo trochu jako strašák na pole. Jakože když si vzpomenu, jak jsme byli úplně marní a k ničemu, tak tohle je poměrně ještě slušný výsledek. Alespoň něco jsme udělali. Radši se nebudu rozhlížet kolem sebe a porovnávat se s ostatními, sladká nevědomost mi stačí. A olízat? Jako proč ne, jsem pro všechnu špatnost. Místo olíznutí strašáka však pohnu hlavou a olíznu ruku Callumovi. Jak moc se nechá vyvést z míry? Hehe. O všechnu zábavu jsem připraven Erdenovým hlasem v mé hlavě a pokyny k přípravě na akci. To jako všichni? Okey, to zní jako pořádný průser. Neměl by aspoň někdo hlídat zdejší pevnost? Zdá se mi jako kravina to tu nechávat nehlídané, na druhou stranu jeden, dva lidi by stejně nic nezmohli a pokud jsme vážně potřeba všichni, je zbytečné tříštit síly. Asi? No já rozhodně nejsem stratég a ani zdejší velitel, já jsem jen maso do mlýnku, maso určené na porážku. Proč to vypadá, že právě to se začíná dít? Kvůli tomuhle nás vlastně Triskelion trénuje, krmí a dává nocleh - abychom byli okamžitě připraveni riskovat krk pro záchranu světa. Haha. Jakože bych mohl přemýšlet, k čemu nás potřebují ve skutečnosti a být trochu více podezíravý, ale asi jsem děvka prodejná, protože mi fakt stačí pravidelné jídlo, teplá, pohodlná postel a možnost alespoň nějakého pohybu. A jejich skutečné záměry? Není to vlastně úplně jedno? Když řeknou skoč, skočím. Co jinýho mi tak trochu zbývá? Nechat se vyrazit venku "na dlažbu" a zůstat úplně sám? Meh, dík, to už stačilo. To asi prostě radši chcípnu v jejich službách. Aspoň dostávám dobrý vybavení, čímž se o trochu snižuje riziko nevyhnutelné smrti. Multifunkční kombinéza, boty, nějaký to jídlo a pití, kdybychom tam zkejsli kdovíjak dlouho. Pak taky lano, pár skob, kdybychom potřebovali někam lézt, pistole s dostatečným počtem nábojů...plus radši ještě jedna pistole navíc, kdo ví co se může stát. Trochu doufám, že nepůjdeme moc daleko. Jako snažím se nebrat si kraviny, ale jeden nikdy neví, co bude potřeba, když nemá žádné instrukce! Navíc má kondička se díky zdejším tréninkům docela dost zlepšila, tak to zvládnu. Ještě pár blbostí a hotovo, jsem připraven a přidávám se k ostatním, kteří již čekají před pevností a poslouchají Erdenova slova. Well... Je náš cíl vůbec z masa a kostí nebo to bude jen pouhá energie, na kterou půlka našich věcí nebude fungovat? Zničí nás pouhou myšlenkou? Je takových možností, jak nás rychle zabít... Skvěle. Výborně. Tak pojďme, bude sranda! Zatímco dost často jsem v pevnosti jako tělo bez života a necítím nic jiného než prázdnotu a beznaděj, tak teď se do mě vlévá zvláštní síla, je to strach, je to napětí, je to adrenalin, je to těšení se na život ohrožující se boj. Jsem blázen? Asi jo, ale koho to vlastně zajímá? Nikdo mi do hlavy stejně nevidí - ehm... Tak jinak. Má hlava stejně nikoho ze zdejších telepatů nezajímá, takže v klidu, Isi, stejně třeba chcípneš a bude klid. | ||
| |||
 | Z legrace přímo do akce Pevnost Ve chvíli, kdy se podivně tvarovaná slepice a malé lvíče pouští do hraného boje, tréninkovou místností se rozezní můj hlasitý smích. Je to už nějaký čas, co jsem měla z něčeho takovou radost, nijak tedy neřeším, zda někoho tím hlukem ruším, či zda je to nevhodné. Mám prostě radost - a to nejen z dobře vykonané práce a nechci to nijak tajit. Že bych konečně měla zase šanci žít? "Souhlasím, myslím že bychom to někdy mohli zopakovat...a teda...i spoustu jiných věcí." Kristoffovi věnuji poměrně všeříkající mrknutí a klidně bych v tom laškování ještě pokračovala, kdyby se neozvalo Erdenovo hlášení. Nejprve tomu nepřikláním nijak velkou důležitost, neuvědomuji si, co všechno by to mohlo znamenat. Akce jsou tady poměrně běžná záležitost, ne? Tak prostě přišla další, co se dá dělat, uděláme co po nás chce a zase se vrátíme domů a užijeme si fajn večer... Až pohledy do tváří ostatních mi napoví, že tohle nebude až taková rutina. Moc nerozumím tomu proč, všichni se ale tváří hrozně vážně, někteří skoro až k smrti vyděšeni. Je to protože jsme svolávání všichni? Bude to něco velkého a nebezpečného? Tak to prostě porazíme, ne? Čeho se bát? Je nás hodně, všichni tady umí dost cool věci, zvládneme to. Když si vezmu, kolik věci jsem zvládla sama... Tak v tomhle počtu a s takovou společnou silou to bude hračka. Jsem o tom přesvědčená ještě při přípravě, kde si kromě kombinézy a pořádných bot beru základní výbavu a tu a tam pokukuji, co s sebou tahají ostatní. Jasný, lékarnička, máme sice spoustu léčitelů, schopnosti ale nejsou všechno, obvazy včetně tlakového, nůžky, škrtidlo, termofolie, hroznový cukr, prostě základy. Taky lahev s vodou, pár energy tyčinek, zapalovač. Plus tužku a papír, jen tak pro jistotu. Co si ještě berou? Zbraně? Jakože já s ničím pořádně neumím, pistole by byla fakt kravina, nůž si ale vzít můžu, ten se hodí i na praktické věci. "Doporučujete ještě něco dalšího?" Ptám se nahlas a pokud mi někdo vnukne ještě nějaký další nápad, klidně to do batohu zabalím. Fakt, pamatuju si Albánské hory bez některých důležitých pomůcek a to bylo fakt peklo. "Hele...čím se tohle liší od jiných akcí?" Ptám se tiše Kristoffa a ostatních v mém okolí, když se shromáždíme před pevností. Jdeme skutečně všichni kromě Alasthera a to už je asi docela průšvih. Erden nám poví nějaké ty základy, i mě ale přijde, že toho nevíme zrovna hodně. Tak zjistíme. A budeme improvizovat. V tak velké skupině to prostě musí nějak jít, ne? Když se přidají i jiná sankta, bude nás prostě hodně a to musí vyjít. Já o tom nepochybuji, ostatní se ale tváří, jakoby šli na smrt a to mě trochu znervózňuje. Že by to bylo až tak mizerný? Ale ne, žádné sýčkování. Strach nikdy nikomu nepomohl, musíme si věřit a bude to dobrý. | ||
| |||
 | Co s tím? Pevnost Holtgast, 20. listopadu Opatrně jsem se usmála nad pochvalou Agnieszky. Je milá, ale tohle mi fakt nejde. | ||
| |||
 | Konec tvoření, jdeme zabíjet pevnost Holtgast, 20. listopadu Trochu mě překvapilo, jak se jednoduše Lotti nadchla mým dalším počinem. Znovu jsem si prohlédla diamant. Ale jo, asi to nevypadá špatně. Když Lotti dotvořila popelníku nožičky, musela jsem se taky pobaveně zašklebit. Její kreativita tím ale nekončila a já jen pobaveně potřásla hlavou. “Ty jo, už dooost,” teatrálně jsem si povzdechla, když došla znovu řada na mě. “Já myslím, že je dokonalý, no ne?” založila jsem si ruce na jasné znamení, že už nechci dělat vůbec nic. Naštěstí, no, spíš “naštěstí”, naši práci přerušil Erden. Ruce jsem spustila a šokovaně jsem si vyslechla jeho sdělení. Všichni? No, tak to bude něco… Byla jsem nervózní. Ne z toho, co nás čeká, ale spíš z toho, co bych zase mohla podělat. “Nech si to, zapracovala si na tom nejvíc,” kývla jsem na popelník a na arkkhakiLotti, a pak už jsem zamířila k odchodu. V pokoji jsem se převlékla do kombinézy, opět si nechala neprakticky rozpuštěné vlasy a zamířila do zbrojnice. Nůž, pistole, další zásobník. S tím jsem byla hotová. Určitě mi něco bude chybět, ale to zjistím až tam… Pak už jsem spěchala před vchod. Tam stál Erden i ostatní, co byli mimo pevnost. Takže fakt všichni… Na moment jsem zachytila Valeriinu přítomnost a její dotyk. Žádný úsměv jsem pro ni neměla, ale opětovala jsem jí stisknutí ruky a druhou jsem jí stiskla paži. Stejně nechápu, jak jsme my dvě k sobě získaly cestu. Informací nebylo příliš. Něco, co bylo velké, silné, se snažilo zničit to, co zbylo z našeho světa. I když bych se před tím spíš raději schovala a pozorovala to, Erdenovo řešení bylo logické. Soustředěně jsem poslouchala otázky a odpovědi, ruce sepjaté za zády. Třeba uvidím Sigiho? Krátce jsem obrátila oči v sloup. Bože, já jsem kráva, teď budu myslet na nějakého jelimana… | ||
| |||
 | Konec tréninku pevnost Holtgast, 20. listopadu Danielovu pochvalu mých darů jsem přijala jen s přikývnutím. Nesledovala jsem jeho mysl, ale i tak ke mně zalétl vánek upřímnosti. Zdá se, že on nemá potřebu mazat med kolem pusy. To se mi líbí. | ||
| |||
 | Konec tréninku pevnost Holtgast, 20. listopadu Váhavá pochvala z jeho strany mě trochu pobavila. Možná bych se i urazila, ale teď mi to přišlo především srandovní. | ||
| |||
 | Návrat do kruté reality našich dní Triskelion "To jsou všechno....dost dobré schopnosti." Chtěl jsem říci užitečné a dobré pro boj, nechci ale působit, že nás jako Triskelion zajímá jen to, jak někdo může přispět týmu. Prý není úplně vhodné z člověka dělat jen bojovou sílu, říkal kamarád... Ale...tyhle schopnosti jsou prostě užitečné. Když se s nimi naučí dobře zacházet a dobře je využívat. V čemž není marná. Sleduji, jak se věnuje zárodkům naší lucerny a s díky zbytek již zchladlého kovu zase převezmu do své péče. Chvíli přemýšlím co s tím, jak pokračovat dál, veškeré soustředění ale ztratím v okamžiku (2+2), jakmile se mi hlavou rozezní Erdenova slova. V mžiku je trénink ukončen a tuším, že v mé tváři je stejný výraz, jako vidím v tvářích ostatních. Tohle je vážné. Tohle bude...velké. Velké a nebezpečné. "Děkuji za spolupráci, Diyar, ale budeme to muset nechat na jindy. Hodně štěstí." Můžeme tu skupinu nováčků poslat rovnou do krutého boje? Zbývá nám něco jiného? Ne. A tak stejně jako ostatní mířím rovnou směr příprava. Kombinéza, zbraň, taser, dostatek kovových součástek po kapsách, nějaké energy tyčinky, voda, prostě klasická výbava na akci, ve které netušíme, co čekat. Už teď ale cítím, že tohle bude jiné, že tohle bude... Ne, nad tímhle není dobré přemýšlet. Je to akce jako každá jiná, jen do ní jdeme všichni. Jsme připraveni, trénujeme, všichni trénují, dělají pokroky. Půjde to. Ať nás čeká cokoliv, uděláme vše, co bude v našich silách. Před pevností nám už Erden sděluje další informace - a není toho mnoho. Podivná silná anomálie, přítomnost lidí z více sankt. Dobrá, teď to vskutku chce jakékoliv emoce dostat do pozadí a soustředit se na nadcházející chvíle. Na chvíle, které budou těžké. Na chvíle, kdy se bude umírat. Je třeba s tím počítat, je třeba brát to racionálně. Nezbývá nic jiného než doufat, že štěstěna a dobrá strategie bude stát při nás. Směsice strachu, úzkosti, očekávání - to vše vyzařuje z očí ostatních a já se jim nedivím. Nikdo netušíme, co nás tam čeká, víme ale, že to nebude dobré. Víme, že teď budeme bojovat na život a na smrt, víme, že navrátit se nemusíme všichni. Na loučení...nezbývá čas. A ani energie. Někteří sice nabízejí či sbírají podporu ostatních, Val na pár malých vteřin nabídne pevné sevření dlaně, já se ale do ničeho takového nepouštím. Emoce posouvám stranou, někam dozadu, někam, kde nebudou rušit. Teď je třeba racionality a stoprocentní kontroly. Teď je třeba, aby vše fungovalo a nebylo vyrušováno. V rychlosti zkontroluji, zda mají všichni dostatečnou výbavu, neboť jakákoliv chyba by mohla být smrtelná, pak už jen stojím vzpřímen a připraven na to, co nás čeká. Mlčím, sleduji ostatní, přemýšlím - a vlastně nemyslím na nic. Protože nic nevíme. Strategie bude muset přijít až na místě. Tak pojďme, dámy a pánové. Je čas. | ||
| |||
 | Náhlý vrtoch osudu I když byly tu prvotní nezdary, nakonec nevypadalo to až tak špatně.. Hleděl jsem na náš výtvor ve formě stínového strašáka. Upřímně, pohrával jsem si s myšlenkou, že možná mohl bych užít temnotu, abych tuhle hračku více rozpohybovat, dal jí tak říkajíc ´život´... dokonce, objevila se mi na mysli určitá myšlenka o tom, k čemu všemu by šlo ještě temnotu využít.. použít jí jak nástroj, jako motor, který by mohl vdechnout život něčemu jiného? Schovat jí do plátového brnění rytíře a nechat jí tuhle schránku ovládat, pohybovat..? Vskutku velmi zajímavé teorie, které vyvstali na mé mysli. Ovšem k příliš dalšímu hloubání těhlech myšlenek jsem se nedostal, protože tento trénink byl tak trochu předčasně ukončen a sice velmi naléhavě znějící Erdenovou myšlenkou. Tohle není něco co by jeden měl nechat bez povšimnutí.. *** Byl to.. lehce šibeniční termín, o tom žádná. Zejména, když moje nekypí zrovna fyzickou zdatností, ale nějak povedlo se mi spěšně dorazit na pokoj, kde mihneme se spolu s Oskarem ve velmi spěšném tempu. Koutkem oka pozoroval jsem, kterak postaral se prvně o své společníky než pak můj pohled stočil se ku plastové krabici. "Musím mi tentokráte prominout, ale bude lepší, když zůstaneš zde.." řeknu ku své čarodějce, než natáhnu si na sebe svůj černý kabát, který by mi měl zajistit lepší tepelnou izolaci venku a poté se spěšně odeberu k místu setkání, se svou holí ve své ruce. Když dorazím na místo, už je tu pár první vran a zanedlouho dorazí další. A jakmile se nás dost, oznámí se nám, o co vlastně půjde. A zprávy, které se dozvídáme, nejsou nijak příliš potěšující. Nějaký tvor, co se dostal skrz trhliny času a reality do našeho světa..? To nezní vůbec dobře... nese to s sebou spousty nebezpečí, včetně největší otázky z neznámého... Padají vcelku zajímavé a chytré otázky, které by zajímali i mě samotného... ovšem stále největší otázka zřejmě nebude tak úplně zodpovězena, co zde ten tvor vlastně chtěl? Skutečně jen zkázu tomuhle světu..? "Ať už touží po čemkoliv, musí být zastaven.." | ||
| |||
 | Všichni do boje Šachovnice – trénink -> před pevností Téma společenské akce v zahrádkách znělo sice dobře, ale i tak mi najednou přišel Blagden svým způsobem ustaraný. Netuším, zda si na něco vzpomněl, nebo se nad něčím zamyslel, nicméně chvíli jen mlčel s vážným pohledem. Váhal jsem, zda se zeptat, ale kdyby mi to chtěl říct, nejspíš to udělá sám. Soustředil jsem se proto raději chvíli zas na úkol. Co se týče práce na základně, odsouhlasil mi, že se tu postupně každý učí i jiné věci, krom svých povinností. Je důležité mít přehled o všem, co je třeba dělat i pro případ, že to někdy budeme sami potřebovat, s tím naprosto souhlasím. Proto mu jeho slova s úsměvem odkývnu. Výsledné dílo zdá se být dobré. „I já tobě děkuji za spolupráci, byla to zábava..“ odpovím s úsměvem Blagdenovi. Mnozí v místnosti sice práci ještě nedokončili, i přesto však byl trénink náhle ukončen hlasem velitele. Měli jsme málo času na přípravu a ještě k tomu jsme byli povoláni všichni. Překvapeně zamrkám, než se rozhodnu rozejít směrem k pokojům. Pokud mám k dispozici kombinézu, obleču si jí. Přes ní si vezmu džísku a na nohy pevnou obuv, pro případ si přibalím pár pastelek a papír, vodu a sušenku do vaku na záda. Ještě podrbu Piškota s Pralinkou a pro případ, že bych se zdržel, jim naplním mističky. Ve zbrojnici si pak vyberu ještě střelnou zbraň, něco podobného glocku a přiberu i dostatek náhradních nábojů, pokud možno i opasek s pouzdrem. *** Na místě s úsměvem mávám na Eddie, Richarda i Draga, všichni se však tváří vážně. Proto se zařazuji vedle Orena, kterému věnuji jeden nervózní úsměv, než Erden začne svojí řeč. Situace nevypadá moc dobře, dneska to nebude jen trénink. Podle všeho proti nám stojí něco, čemu Triskelion ještě nikdy předtím nečelil. Ještě k tomu je to obrovské a asi i dost mocné. Přijdu si trochu jako ve filmu Godzilla, ačkoliv my máme navíc schopnosti, tak třeba dopadneme líp. Povolávají se i ostatní základny. V tichosti vyslechnu i dotazy a odpovědi na ně, sám na žádný kloudný dotaz nepřijdu. Vzhledem k tomu, že Erden sám říkal, že moc informaci nemá, nejspíš by mi na něj stejně neodpověděl. | ||
| |||
 | Druhá vlna konce světa? Šachovnice – trénink S naším výtvorem jsem celkem spokojená, když podávám dýku zpět Alex. Stihneme si ještě povědět pár slov, než nás náhle přeruší dobře známý přísný hlas. Je chladný, jako vždy, ale… že by se mi dnes zdál o něco chladnější? Situace se zdá být vážná. Když dozní poslední hláska, s lehkým úsměvem se otočím na Alex a sevřu jí rukojeť nože v ruce. „Děkuji za spolupráci, byla to zábava… superkozu si můžeš sebou vzít pro štěstí..“ Poté s vážným výrazem prchám na pokoj, abych se mohla připravit. Jsem trochu nervózní a nejspíš to jde i znát, občas se mi trochu zaklepe ruka, nebo něco upustím na zem. Není obvyklé, že se nesvolává pouze skupinka, ale všichni. Tohle není obyčejná mise. Vybavím se kombinézou, přes kterou přehodím dlouhý kožený kabát. Do jedné kapsy kabátu hodím malou petku s vodou, do druhé nějakou tu sušenku. Bůh ví, co nás čeká a na jak dlouho to bude.. Okolo pasu samozřejmě nechyběla sada vrhacích nožů, tentokrát jsem pro jistotu sáhla i po nějaké té menší střelné zbrani, jeden nikdy neví. Na krocení zrzavé hřívy nezbyl čas. Pokud jsem na pokoji potkala spolubydlící, pokusila jsem se o povzbudivý úsměv, případně jsem na ní vyčkala, pokud chtěla jít na místo srazu se mnou. *** Před pevností jsem kývnutím hlavy pozdravila Erdena, že si však sebou vede i většinu lidí, kteří momentálně nebyli přítomni v pevnosti, to se mi ani trochu nelíbí. Ne, že bych je neviděla ráda, ale tak vysoká účast nesvědčí o ničem dobrém. Pohledem ještě starostlivě zkontroluji Kristoffa, Rúnu, Laru, Lakshmi, Dana, Yev a trochu nejistě i Raze, než svojí rukou něžně stisknu ruku Nikovi. Hlasitým polknutím se pokusím zahnat úzkost, poté v tichosti vyslechnu celý Erdenovo proslov. Vypadá to, že za tohle stvoření může stejná anomálie, která mě dostala do tohohle světa. Zarazí mě však, když Erden narazí na velikost problému. Chvilka ticha, která nastane při prostoru pro dotazy se mi zdá nekonečná. Nakonec jí však prolomí Val se svojí v celku logickou otázkou. „Víme jak.. jak moc je to veliké?“ Vydám ze sebe po chvíli, možná jsem však radši měla držet hubu. Nejistě zvednu pohled k veliteli. | ||