A je to tu znova

šachovnica --> pred pevnosťou

"Naozaj sa nám to podarilo. Táto hodina ma celkom...bavila. Ďakujem za spoluprácu."
Opriem sa o Razvana, dívajúc sa chvíľu na spoločný výtvor, než začnem zrakom blúdiť po ešte tvoriacich dvojiciach.
"Aha, pozri na Jamesovu korunu. Tá by vyzerala na našej soche celkom dobre, čo myslíš?"

Ticho zahmkám pri jeho otázke.
"Diskriminácia? Z ich pohľadu asi je."
Myknem ledabylo plecami, tón hlasu zostáva ľahký, bez štipky ľútosti. Vedela som, že sa s nimi nechcem zbližovať, takže volať ich na voľnočasovú aktivitu bola úplná hlúposť.
"Spýtam sa potom teda ostatných a môžeme sa stretnúť všetci čo budeme chcieť, aby sme sa dohodli na dni a čase čo nám vyhovuje."
Usmejem sa na Raza, otvárajúc ústa aby som niečo dodala, no namiesto môjho hlasu sa ozve hlbší, hrubší, veľmi známy. Prvotná sekunda úľavy, že je Erden v poriadku, pominie akonáhle pojmem význam slov. Doteraz uvoľnená tvár zvážnie, svaly sa stiahnu, sánka zatne, oči otvoria o kúsok viac. Otočím a zakloním hlavu na Raza, v tvári napätý výraz, snáď aj štipka strachu.
"Všetci?"
Hlesnem. Čo bolo za situáciu, že musela bojovať celá pevnosť? Naposledy...to bol Hiegen.
Stečie mi krv z tváre.

*********

Za 15 minút stihnem na seba navliecť teplé oblečenie a kombinézu, vyzbrojiť sa pištoľou a nožom a už po pamäti si pobaliť pevný tmavý ruksak klasickými potrebami, ktoré som brala na každú misiu. Pred pevnosť prídem už s helmou na tvári, efektne zakrývajúcou výraz mojej tváre, i keď všetci z mojich - ErdenLoki, Jamie, Nik, Mia, Blagden, Dan, Oren a Raz - môžu cítiť neistý kŕč, keď ich každého obídem pokým ostatní prichádzajú, aby som im zovrela ruku. Snáď pre šťastie, alebo iba pre istotu.


Hrozbou pre celý svet? Ako veľké veľké to je? Čo to vôbec znamená anomália? Nie je to človek, ani zviera, ani zdivočený?
Popis toho, proti čomu budeme musieť bojovať, mi nedodáva na pokoji aj keď je stručný a nejasný. Možno práve preto. Cítim, ako ma zalieva pot a chlad zároveň, sťahuje sa hrdlo. Niečo, na čo bude treba nielen nás, ale ostatné sanktá, niečo čo bolo tak nebezpečné že sa musí zmobilizovať viac nadaných ako keď na nás útočil prastarý aj s celou armádou a drakom a, pre svet? Celý svet? Čo je tak mocné aby si to vyžiadalo takýto popis?
Môj bože. Toto nie je.. nie je to obyčajná misia. Koľkí...koľkí sa z tejto nevrátia? Koľkí budú mať...pohreb, koľkí pribudnú dole. koľkí...
Snažím sa ovládnuť dych, paniku. Bolo veľmi pravdepodobné, že ja budem medzi nimi, ale...nechcela som, aby boli ostatní. Tí, ktorí chceli žiť ďalej. Čo mali plány, nádej, hocakú vidinu do budúcna.
Objímem si trup rukami, aby som stiahla bublajúcu čiernu dieru vo mne, udržala ju.
Musela som ich chrániť. Tak, ako pri útoku na pôvodnú pevnosť. Pokým to pôjde.
Urobím krok dopredu, trochu sa zatackám, nájdem rovnováhu a pokračujem, kým nie som pri čo najväčšom počte známych tvárí.
Čo ak sa predsa rozdelíme? Budeme nútení? Keď sa mi rozpŕchnu? Nebudú všetci po kope? Ani...ani neviem, pred čím ich vlastne budem brániť. Veľká anomália, čo to je?
Otočím hlavu v prilbe na Erdena.
"Vieme, či to má nejaké... schopnosti? Alebo to zatiaľ ničilo iba fyzickou silou, podľa spúšte čo za sebou necháva?
Viem, že povedal "málo informácií", ale...určite to neznamenalo žiadne informácie? Však?

Další katastrofa

Holtgast, před pevností, 15:15

S úsměvem poslouchám Mattise, jak se vyjadřuje k našemu společnému dílu. Na malý okamžik mé koutky přejdou do vodorovné čáry, když přijde řeč na ty, o které jsme přišli. Sám je mám stále na mysli. Mrtvá těla jsem vídal častěji, než může říci většina lidí na světě. Dotýkal jsem se jich, povídal si s nimi. Dával jsem jim možnost naposledy vypadat co nejlépe, aby se s nimi jejich blízcí mohli rozloučit. Tady se jen změní v popel a loučení proběhne až poté. Je to dost neosobní, ale lepší než nic.
Každopádně si myslím, že Mattisův nápad není na škodu. Mít tu někde vyvěšené portrét všech, kteří ulehli v těchto stěnách a mohli se nazvat obyvateli této pevnosti. Zachytit je v tom nejlepším světle, aby na ně mohl každý vzpomínat. Nebylo by na škodu to později probrat s někým, kdo je zde dlouho a má v paměti tváře. Hádám, že telepaté by byli schopni předat obraz podoby daného člověka do hlavy někoho umělecky nadaného. To co umím já je jenom líčení, což má od skutečného umění na míle daleko.

"Podíváme se jak jsou na tom ostatní?" Nadhodím myšlenku, jelikož jsem se celkem dost soustředil na naši práci a vůbec jsem se nekoukal co dělají ostatní. Už se chystám rozejít k některé z dvojic, když v tu se ozve hlas shůry, který nepatří nikomu jinému, než Erdenovi.
"Hádám, že vyhodnocení našich prací budeme muset nechat na potom." Povím ještě, načež se vydávám pro svojí výbavu, aby jsem byl připravený.

---

Nesmí to dopadnout jako posledně. Tato slova se mi neustále honí hlavou, zatím co běžím, aby jsem byl co nejrychleji připravený. Vzhledem k časové tísni nestihnu ani dojít do chlévů, aby jsem obětoval slepici, nebo celý kurník, nebo koně z stájí, což je trochu přehnané, ale nechci, aby jsme opět o nikoho přišli.
Poslední pár minut, které mám strávím před miniaturním oltářem, který jsem si udělal ve své skříni. Jelikož nemohu prolít krev žádného zvířete, tak proliji svou. Jemně se říznu do ruky a nechám tenký pramínek, aby skrápěl oltář. Krátká modlitba. Pak už jen beru fáč a omotávám si jím ruku, zatím co běžím k hlavnímu vchodu, jak nejrychleji můžu, až jsem z toho zadýchaný jak vůl.

Tohle bude vážné. Tohle bude vážné. Měl jsem obětovat koně. Ne jen koně, ale celou stáj. Uvažuji, když vidím vážné výrazy ve tvářích, zatím co si ještě doutahuji obvaz na ruce. Až se proměním, tak půjde jen o malé škrábnutí, ale nyní to není moc příjemné, ale přesto lituji, že jsem nestihl udělat více.

Monstrum, které zničí už takhle zničený svět. Tohle je opravdu něco. Na tohle by nevystačila celá stáj s chlévem dohromady a já obětoval jen trochu svojí krve.
Chvíli bezduše zírám před sebe, jak zpracovávám tyto nové informace.
Musím je ochránit. Nesmím dovolit, aby jsme přišli o další z nás. Použiji všechny nesvaté dary, kterými jsem byl požehnán, aby jsem ochránil všechny, na kterých mi záleží. V tom už mám nyní jasno.
Rozhlížím se okolo na tváře těch, které by jsem už nemusel nikdy spatřit. Mattisův nápad se měl objevit mnohem dříve.
Hlavní však je, aby bylo monstrum poraženo. Už takhle jsme každý z nás přišel o mnoho a nesmíme dovolit, aby to všechno upadlo do zapomnění.

Konec pokojného tréninku

Pevnost Holtgast, Šachovnice, tréninkové prostory, 20. listopadu, 15:00

Chloin hlásek zní zklamaně, Agnieszka jej převezme zpět do prstů a zlehka zjišťuje, co se změnilo.
"Náhodou, vlnky tomu sluší! Jako hvězdičky, plovoucí v moři," pousměje se bělovláska jemně pak, a barvu dřeva změní na zelenou, podobný odstín jako dívčiny dračí šupinky.
"Možná by z toho mohlo být pěkné těžítko? Nebo ozdobná zarážka do dveří, pokud si naposledy pohraju s váhou?" navrhne Agnieszka trochu nejistě.

"I zabít se dá kreativně, akorát to zmiňovat předtím nahlas asi není chytré," pobaveně se uculí Lottka, když si přebírá od Mii třpytnými žilkami protkaný krystal.
"Wau, to vypadá dobře!" nadchne se děvče černovlásčiným příspěvkem, a na chvilku se zadumá.
"Tadá!" vytvoří pak těžítko-popelníku-vražedné zbrani malé oživené nožičky z mnoha kousků diamantů. Ty se pod vahou předmětu trochu chvějí, ale váhavě cupají každou chvilku jiným směrem.
"Popelník na povel!" uculí se Lottka, než se zarazí. "Ale kurnik, to by měl asi i vidět kam jde a slyšet, kdo ho volá, co? Mno."
A brzy má kus diamantu s žilkami, důlkem a nožkama i černá očička z uhlíku a dírky po stranách. "Hodný popelníček," potlapká ho po vršku. "Tvůj tah," s úculem pak Lotti vybídne opět Miu.

"Díky. Tobě to taky šlo, docela," oplatí Johonaei pochvalu Lakshmi s trochu neochotným náznakem úsměvu.
Ten se ztratí vzápětí.
"Nemám rád náboženství. Nemám rád ten princip, nechovat jako zmrd jen proto, aby tě po smrti nečekal trest. Člověk může být dobrý člověk, aniž by to dělal jen proto, že se dostane do nebe. A uznávat kněží té či oné víry jako morální autoritu mi prostě přijde jako pokrytectví, nic víc," stručně Johonaei odpoví Lakshmi, zatímco ta tvoří poslední změny na společném díle.
"Dobrá práce," ocení pak, už bez úsměvu.

"No... to je vlastně taky pravda," pousměje se nepatrně Matisse na Emilův argument o přehnání poslední úpravy.
Světlovlásek pak zamyšleně sleduje poslední kousek Emilovy práce.
"Děkuji. Napadlo mě spíš to vystavit ve společence. Udělat něco podobného pro všechny - řezby nebo portréty, takovou 'stěnu fotek', ale prostě připomínky všech. A pokud se stane, že někdo další... odejde napořád... ať jejich tváře a jména neupadnou v zapomnění, stranou dole na hřbitově," dodá Mati vážně.

"Docela jo. Vždycky jsem byl pozorný k detailům, a když jsem si vybral práci tatéra, hodilo se mi to dost," ušklíbne se Razvan, polichoceně Valeriinou chválou.
"V pohodě. Já už toho taky moc nemám, jak bych to vylepšil," uculí se pak, a poslední změnou se vrátí opět k zábleskům uvnitř sochy - tentokrát koncentrovaněji v oblasti oči, lehce mihotavě se pod očními linkami bíle rozzáří.
"To díky," mrkne Raz na oznámení, že je první, komu je jezdecký klub nabídnut, potěšeně.
"Ale není to trochu diskriminace nových dušiček?" neopomene si chutě do blondýnky rýpnout.

"Čas občas letí jako splašený, pravda," kývne Yevgeniya souhlasně na Rúnina slova. "Vím, vím... Občas je lehčí prostě počítat s tím, že se někdo nevrátí. A pak je opak příjemným překvapením," pousměje se černovláska trochu sklesle. Nebo je to možná únava, kdo ví.
"Perfektní. Křehká, nebezpečná krása," ocení pak Rúnina květinová ozubená oka.
"Teď jen... nalákat ty dostatečně hloupé," pousměje se, a očaruje několik krůpějí vody, aby se v korálcích kapek třpytně vznášely kolem pastí.

Brána ze zhmotnělé energie je dostatečně pevná, aby se kolem Laiminy úpony dokázaly ovinout.
"Taky ho mám rád... Odkud vlastně jsi?" nonšalantně se černovlásek pouští do další úpravy, ačkoliv pozornost věnuje částečně i dlouhovlásčině odpovědi.
Jedním ze střepů se řízne do boku dlaně, a kapičky krve prolité se sjednotí do jednoho proudu, pokryjí tenkou vrstvou celou bránu, světélkující zelená zmizí pod temně rudou nakonec úplně. Krev se mění do lesklé, tvrdé látky, a energie, kterou mladík použil pro 'náčrt' díla, je jím pohlcena zpět - teď na místě stojí jen úpony ovinutá konstrukce z materiálu, který připomíná tmavě rudý leštěný kov.
"Tvůj tah, jednorožčí vílo," pousměje se na Laimu.

"To rozhodně," kývne Blagden k Oscarově poznámce, a na moment zvážní, jako by si na něco vzpomněl. Snad na poslední párty v zahradách ještě ve staré pevnosti... snad na něco nesouvisejícího.
"Myslím, že to bude čekat postupně každého, ať už na to má schopnosti nebo ne, potřebujeme být ve všem zběhlí. Ne nejlepší, možná ani dobří, ale aspoň znalí," pousměje se.
"I když to občas není jednoduché."
Oscar i potřetí volí iluzi, a na výsledné dílko pokývne Blagden uznale hlavou. "Výborná práce, díky za spolupráci," ocení bělovláskovu snahu.

"Naprosto vůbec žádné plány na večer nemám, budu rád!" nadchne se Kristoff na odpověď Mary.
Lvíček ožívá, a bojové slípce se to za usilovných pokusů (a tlumeného nadávání) Kristoffa chvilku nedaří... než se nakonec taky probouzí k životu a přidává ke lvíčkovi.
"No... bohové bychom byli asi nahovno, ale někde se začít musí," uculí se trochu rozšafně Kristoff a nabídne Maře dlaň na highfive.
"Díky za spolupráci, bylo to fakt fajn!"

"Díky," s překvapeným pohledem k Auroře Erszebet odvětí. "Nedivím se, taky mám radši svůj klid. Ale všeho moc škodí," pousměje se růžovláska pak.
Zaujatě pozoruje, kterak uhrančivá černovláska mění ruce v téměř dračí spáry, a hrubou silou z kamene dostává podobu šelmí hlavy.
"Jde ti to," poznamená s respektem. "Je těžké rýt tak precizně s nehty... drápy? Nebo je to přirozenější než s nějakým nástrojem?"
Převezme si zpátky kámen, oblast tesáků promění na mléčně bílou barvu, a oblast očí na mihotavě zlatohnědou, jako jsou zbarvené kameny tygřího oka.

"Izvini... ómluvam sébje," odvětí Nikolai trochu sklesle. "Ja nět... dóbryj v tómdle, s télekinézi tógo vice zníčim néž prómnjenim," omluví se, když zaregistruje nechápavé zklamání Nairy.
Mlčky pak medovlásek sleduje, jak dívka tvoří se změklým sklem, než je mu předána kupole.
"Éto zájimavyj nápad," kývne na sněžítko překvapeně. "Něčevo tákové by ménje nénapadálo," uzná, než se rozhlédne kolem. Za pomocí zbylých střípků, štěrku, kovových střepinek a jiného ostrého smetí telekineticky opracuje dřevěnou destičku jako podklad pod kouli.
"Kak to ále fúnguje?" podiví se pak. "Dáva se do tégo vóda, nébo něčevo jiné?"

Někteří mají hotovo, někteří ještě pořádně nezačalo, nicméně po hodině je úsilí ukončeno - a ne vedoucím tréninku.

X_____ "Veškeré osazenstvo pevnosti má 15 minut na přípravu k boji, setkání před hlavním vchodem pevnosti," zabřinčí telepaticky celou pevností Erdenův naléhavý hlas. _____X

Nerůžové vyhlídky na zbytek odpoledne

Holtgast, před pevností, 15:15

Před pevností už vyčkává navrátivší se Erden. A nejen on, s ním tam postávají i Kazran, Eddie, Santiago, Richard, Dragostan, Loki, Lyla a Alasther. Většina zúčastněných se tváří smrtelně vážně.

Když se shromáždíte všichni, bělovlásek teprve přidává vysvětlení.
"Kdesi u Mexického zálivu se objevilo něco, co nejspíš není ani Zdivočelý, možná ani Nadaný. Podle lidí ze sankta v New Orleans je to jakási anomálie, pravděpodobně vzniklá nestabilitou... stěn mezi realitami," Erden zaváhá.
""To stvoření... je příliš silné na jedno sanktum. A podle toho, jakou paseku za sebou zanechává a jak je velké, může být postupně hrozbou úplně pro celý svět. Potřebujeme to zastavit," bělovlásek se rozhlédne vážně po vás všech.

""Máme zoufale málo zpráv o tom, co to umí a co tomu může ublížit. Potřebujeme se držet spolu... ostatní sankta byla vyrozuměna, a snad se dostaví včas také. Pokud máte nějaké otázky, pokusím se je zodpovědět, ale víme málo."

Tvoření

Holtgast, šachovnice

Tiše si oddechnu úlevou že Nikovi nevadí začínat a nevadí mu ani materiál. "Díky." špitnu krátce po jeho slovech. Ten jeho ruský přízvuk mi ale dává vážně zabrat. Až si občas přijdu trochu hloupě když skoro rozšifrovávám co mi chce povědět.
Jeho očima pak pozoruji co se mu podaří najít (9+1). Celkem mě překvapí že přijde se džbánem. To přece není něco co by jen tak bylo v tělocvičně ne? S jistým napětím čekám co s ním bude dělat. Nejdřív se neděje nic ale pak se ozve tříštění a cinkání střípků o zem. Leknutím rychle ustoupím pryč, taky do toho nechci náhodou šlapnout.
"Mitä?...” kníknu poplašeně až při tom úplně zapomenu na angličtinu. “Co…proč. Proč jsi ho rozbil?!" Zeptám se pak nechápavě.
I když to tak jistě nemyslel vypadalo to skoro jako kdyby mi to udělal naschvál.
"M-mohla jsem ho…přetvořit na něco jiného" zkusím vysvětlit proč ho měl nechat vcelku. Tedy vlastně já ho mohla vyčarovat, myslím ale že lépe by se pracovalo s hotovým sklem. Taky by to bylo jednodušší než sbírat všechny kousky po zemi.
"Mmm..." zamručím trochu posmutněle nad tím kde střepy shromáždil a dřepnu si k hromádce. Zamračím se jak se soustředím abych zachytila každý kousíček (9+1). Dlaněmi shrábnu hromádku skleněných střepů, ty mi pod rukama změknou a jako sami od sebe se spojí s ostatními jako kdyby byly z měkké modelíny. Dokonce i s těmi kterých se ani nedotknu.
Tu lesklou, nepravidelnou hroudu držím napůl rukama, napůl ovládnutím.
Zvednu k němu hlavu abych abych se zeptala co by jsme z toho mohli udělat a nemumlala si při tom do kolen, když on se najednou zeptá jak se mám. “Umm…mám se” zase rychle postavím. “Mám se dobře” pokusím se svoje slova ještě podpořit úsměvem, ten ale moc jistě nevypadá. Přesvědčivě to tak asi nevyzní. Jistě že jsou věci které mi trochu vadí, které by mohly být lepší nebo jinak, ale nechci ho tím obtěžovat.

Tak se místo toho zaměřím na tvoření. Mám už kousek nápadu co bych tak mohla udělat, potom už to je na Nikolajovi. Jednolitý kus skla se s vlněním nafoukne jako balónek. Zvětším ho až vznikne koule. Tedy skoro koule. Ve spod nechám díru kolem které vystoupne vysoký okraj, takže to vypadá jako taková dutá křišťálová koule spojená s podstavcem.
“Napadlo mě, jestli ti nebude vadit…třeba by jsem mohly udělat…” musím se znovu vzpomenout jak jen se to slovo říká. "... jako sněžítko?" udělám několik opatrných krůčků zpátky k němu abych mu předala svůj výtvor.

Z rubínu

Holtgast, šachovnice

Ani trochu nemá problém s mým vyzvídáním o výměně těla. Přijde mi docela zvláštní o tom takhle otevřeně mluvit, sama bych to asi nedokázala, přijde mi to až moc osobní. Ale když to bylo ze strany někoho jiného přece jsem byla zvědavá.

Že musela bojovat o místo v cizím těle překvapí. Jestli to byl takový boj, který ale vyhrála…známá to že vlastně musela svým způsobem zabít osobu které tělo patřilo původně? To mi trochu zvedne koutky. Už to totiž zní o dost krutější než si jen vypůjčit něčí tělo. I když do stejné kategorie nechutností jako je třeba sugesce bych to asi nedala.
Po tom co jí předám kámen, nesleduji ani tak to jak si bude počínat, ale spíš si dál zamyšleně prohlížím jí.
"Neber to nějak špatně, ale byla to…výměna k lepšímu” řeknu napůl šeptem s mírným pousmáním. Na okamžik se při tom zarazím jak hledám to správné slovo. Ale 'výměna' to vystihuje asi nejlépe.

Kámen mi po chvilce vrací, změněný z obyčejné šedi na překrásně rubínovou. Čekala bych že bude těžší když má v průměru tak patnáct centimetrů…ale on moc neváží.
A vrací mi ho i se svou otázkou. Nad tou jen pokrčím rameny.
“Na tréninky už jsem zvyklá byla, i když na ty nebyl úplně čas než jsem se dostala sem" Na ty normální tréninky, ne to co probíhá teď. Tohle nám ale k ničemu nebude. V situaci kdy to bude potřeba nebude čas vymýšlet nesmysly a střídat se kdo co přidá aby to vylepšil. A když zrovna tyhle schopnosti nebudou fungovat tak to stejně bude k ničemu.
Rozhlédnu se jak se mezitím daří ostatním, co stvořily. U Blagdena stolek, jakýsi strašák u Calluma a Alex si Leou přehazují kudlu.
"No a na velkou společnost jsem nikdy nebyla…" navážu zpátky na téma zvykání když se pohledem vrátím zpátky k Erszebet. Dalo by se tak říct že ostatní spíš vlastně toleruju.
Pořád je řada na mě abych pokračovala. A jak jsem už před chvilkou řekla, kromě telekineze toho není mnoho co bych s tím mohla udělat. I když snad bych mohla…
V hlavě se zrodí myšlenka jak bych možná mohla využít vlastních sil. Moje nehty se změní v o trošku delší, ostré drápy. Černé a lesklé jako čerstvě nalakované. Nechám je potom ztvrdnout aby byly pevnější a odolnější než ten kámen (7+1). Jak už to bývá, proměna nezůstane jen u toho co jsem zamýšlela. Ruce mi výrazně zešedly a prsty se hřbetem ruky až za zápěstí pokryly ostré šupiny.
Když pak nehty poklepu na kámen zní to téměř kovově. Zariju do kamene a konečně se taky pustím do další úpravy. První rýhy se zdají jen docela bezúčelné, ale brzy se začnou rýsovat tvary. Na vrcholku kde se tři pětiúhelníky dotýkají vnikne čenich, na spodní otevřená tlama a ty horní zaberou oči s ušima. Ještě několik dalších jednoduchých detailů tady a tam, navrch ouška a na rubínu vznikne střapatá tygří hlava cenící dlouhé tesáky (7). Pořád ti byl nepoddajný kus kamene a můj první pokus, tak se to na mém výtvoru podepsalo. Jeden zub delší než ten druhý, pravé oko větší než to levé ale jinak to celkem jde. No spokojená ani tak nejsem, ale dál už se tím zabývat nechci tak to podám zpátky Erszebet.

Superkoza

Šachovnice – Trénink

Alex nakonec uznává mojí vizi ohledně nožů a zbraní a já jen s úsměvem přikyvuji.

Zakroucení čepele jí přijde jako dobrý nápad, za což jsem ráda.. Přeci jenom, je to naše práce a mělo by se nám to líbit oběma.

„Pravda, v boji asi úplně nechceš zraňovat sama sebe..“ přitakám na její odmítnutí vytvoření tří hlav a poté vyčkávám, co nakonec vymyslí.

„Náhodou, tohle je bomba..“ uchechtnu se mírně nad zeleným pláštěm, který nakonec Alex vytvoří ze zelené PET láhve. A rovnou mě napadne, jak pokračovat v podobném duchu. Ostřím dýky se ještě lehce píchnu do prstu, abych obětovala dalších pár kapek krve. První obětuji na pravou superhrdinskou masku kolem očí kozy (9). Poté se ještě rozhodnu vylepšit plášť o malé superhrdinské S a dám si záležet, aby vypadalo přesně jako to, co nosil superman. (9)
„Tak… teď je to Superkoza se vším všudy..“ Podám dýku nazpět Alex s úsměvem.

Moje spolutvořitelka mi pak nadále vypráví o své rodině a jejich rodinném „podnikání“, načež uznale pokývu hlavou. „Tyjo, to slyším poprvé, že se tomuhle někdo věnoval takhle kolektivně… To je hezké..“

Další otázky směřují na mojí minulost. „Já jsem jako mimino byla odložená v sirotčinci, byli zde dost přísná pravidla, naučili mě číst, psát a tancovat. V pubertě jsem utekla a většinu života jsem pak strávila na ulici, zde se tak nějak objevila i ta moje láska k nožům, hlavně tedy na sebeobranu, sem tam i odemknutí nějakého toho zámku… chvíli jsem žila na statku, mezi koňmi… ale v podstatě můj život pořádně začal až s Triskelionem, přidala jsem se ještě před výbojem..“ Vylíčím tak nějak stručně svojí minulost, pro tentokrát vynechám tedy smyčku mezi světy, sama tomu pořádně nerozumím.

Úspěšný...trénink

šachovnice

"Ocas je vždycky přednost..." Uh, za tohle bych se měla stydět. Elegance a jemnost na úrovni 13-tileté puberťačky, fakt jsem už asi vyšla ze cviku. Kristoffovi to očividně ale nevadí, neboť neutíká s křikem pryč. Místo toho si bere zbytek větvičky a začíná na čemsi pracovat.
"Nemůžu souhlasit více, samota je..." Zarazím se, myslí mi projede těch několik měsíců, kdy jsem pochopila, co to samota je a nechci se tam vracet, ne teď a tady, ne když vidím, co přesně to můj kolega vytváří.

"Něco co nás už snad nečeká! Tohle je...skvělý!" Celá se při pohledu na ptáka, který má představovat mě, rozzářím, v očích mám skoro slzy. Co se to se mnou děje?To už vážně stačí jen aby na mě někdo byl milý a...projevil zájem? Asi ano. Sakra, už vážně ano. Frustrace je hrozná věc!

"No, doufala jsem, že bych večer mohla strávit s tebou, ale...třeba máš nějaké jiné plány?" Usměji se na Kristoffa. Nikdy jsem nebyla úplně ostýchavá, nikdy jsem se nebála někoho někam pozvat a dát najevo zájem, teď mě však na malý moment přepadnou pochyby. Co když to myslel jinak? Co když...ale ne, nesmysl. Tohle vše, co se tu odehrává, je poměrně jasné a večer bude ještě zajímavý!

"Teď už tomu dát jen trochu radosti a života, co?" Svou podobu nechávám ležet vedle, natáhnu se pro tu lví. Tohle jsem sice ještě nikdy nedělala naschvál, teď si ale poměrně věřím. Vždyť stačí chtít, ne? Chtít a možná se trochu soustředit, představit si, jak se hříva hýbe ve větru, jak se nohy pohybují v běhu, jak se ocas kymácí ze strany na stranu... (7) a ano, výborně, podoba lvíčete ožívá a malá postavička se už brzy probouzí k životu v mé dlani. "Zůstane v tom sám?"

Jak je důležité vůli i štěstí míti

Ačkoliv zadání zdálo se poměrně jednoduché, ba přímo možná až triviální, ukázalo se, že bude zřejmě záludnější než se na první dojem zdálo.
Jak mohlo se to na první poslech zdáti triviální, jak dostali jsme se k věci, bude to zřejmě větší oříšek, než kdokoliv z nás předpokládal. Když viděl jsem, jak moje vlastní tělo zradilo mě a nebyl jsem schopen ani pitomou větev zlomit, zabloudil jsem pohledem kolem abys snad sám sebe přesvědčil, že není to jenom mnou, že nedařilo se..

Maličko jsem se tak na okamžik ztratil ve vlastních myšlenkách o tom, jak dokážu být někdy naprosto neschopným..
Díky čemuž mi tak trochu utekla i ona jeho malá proměna. Malá.. no, ona tak malá nebyla, když si vezmu, že tohle zvíře bývá běžně v poněkud menším provedení. V první sekundě vypadal jsem možná lehce překvapen, ale nakonec natáhl jsem větev jeho směrem. Co se pustil do díla, sledoval jsem jej jak se činil. Alespoň někomu se nějak trochu dařilo.
Když nakonec je v mých rukou jakási ožužlaná větev, musím se krapet pousmát.
"Dobrá práce.." kývnu mu než pak tedy pustím se do dalšího plnění své vize. Asice nyní, soustředil jsem se o něco více, abych přiměl stíny udělat co jsem po nich žádal (8+3). V mé vizi byl jistý obraz ´strašáka´, který jsem chtěl uskutečnit... udal jsem jim tedy, aby se ovinuli kolem větví a zformovali tak strašákovi oblečení.. vlastně celkově aby zformovali tohohle strašáka kolem větví co jsme měli. S tím, co jsme nakonec z tohohle dostali, jsem byl poněkud spokojen.
"Myslím, že tohle by docela šlo... co myslíš?" obrátím se na svého huňatého přítele, ke kterému už tak nějak ze zvyku od Stína, natáhnu ruku, abych jej trochu podrbal na čumáku.
"Jestli se ti chce, můžeš to třeba zkusit ještě olízat..." nadhodím jistý pokus o něco jako vtip.

Poslední tah

„To je dobrý nápad, zahrady by mohli společenskému večeru dodat příjemnou atmosféru..“ Přikyvuji na nápad Blaga, udělat něco jako společenský kout u jezírka v zahradách.
Vybavuji si, jak nás tam s Eddie poprvé vzal Emil. Ty světla a všechny stromy kolem působí tak kouzelně…
Ale zpátky do reality..

„Je pravda, že bohužel nikdy nemůžeme předvídat, v jakém složení tu budeme za nějaký čas… ale povinnosti budou furt stejné a pořád tu bude muset být někdo, kdo je převezme…“ Zauvažuji nahlas o Blagovo tvrzení.

„Asi taky nebudu zrovna nejlepší volba pro průzkumy. Tam, kde jsem byl při výboji, nebyla ani vysoká radiace, ani skupinky zombie a první, koho jsem potkal jako „výjimečného“ byl Drag, který mě zachránil.. Odolnost vůči radiaci jsem si také nevypěstoval, ani žádnou regeneraci… takže nečekám, že bych byl častý účastník průzkumných misí.“ Pokrčím rameny. Možná je to dobře, přijde mi, že jsou tu mnohem vhodnější lidi, než jsem já.

Vůně lesa má zdá se úspěch.
„Děkuji.“ Pousměji se, když dostanu od Blaga pochvalu. Pořád se ještě učím a mám se hodně co učit… takže mě potěší, když se mi něco povede tak, že se to líbí i ostatním.

Řada je na Blagovi, který využívá k dalšímu zvelebování stolu svojí vlastní krev. Jsem touto volbou překvapen, ještě jsem mockrát tuto schopnost v praxi neviděl.
„Páni, opravdu si do toho stolu vložil kousek sebe…“ pokývu uznale hlavou. Prstem poťukám do desky stolu, povrch se zdá být tvrdý jako kámen.
Ale co s tím teď provedu já?..
Říká se „Do třetice všeho dobrého..“, tak zkusím znovu iluzi, tentokrát se ale zaměřím na zrak a zrovna vytvořenou pevnou desku.
Pokusím se vytvořit dojem, že se povrch stolu třpytí, jakoby byl posypán kousíčky drahokamů. (8)

Snad příliš nenaruším Blagovo představu o tom, jak měl stůl ve finále vypadat.

Dva strašáci na bitevním poli...

Jako ve chvíli, kdy se jako nejlepší nápad jeví přežvýkání kusu větve, je něco fakt, fakt špatně. Netuším, jestli to je tím, že ani já ani Callum nejsme tímhle směrem kreativní nebo na to prostě nemáme vhodné schopnosti. Jeden by z toho mohl mít i mindrák, stačí se podívat kolem sebe a pocit méněcennosti se hlásí o slovo.
"V tomhle závodě my ani flintu nemáme, tu jsme někde zapomněli." Namítnu trochu mrzutě a sleduji, jak se zase o něco snaží Callum. A nic, netuším oč se to snaží, výsledek je ale nulový. Nebo tedy, úplně stejný, furt máme v ruce jenom větev.

"No dobře, tak pozor a pak mi tu větev podej..." Povzdechnu si, neboť nám skutečně nezbývá nic jiného než použít hrubou zvířecí sílu - tedy sílu mývalých zubů a jazyka. (9) A tohle samozřejmě jde, ani se nemusím nijak zvláště soustředit a už se svou tlamou natahuji k větvi.
Proč že se snažíme o něco civilizovaného, když můžeme celou dobu dělat tohle?

Nechám Calluma, ať větev drží a sám se snažím ožvýkat koncové části (5) - a docela úspěšně. Nebo alespoň nejvíce úspěšně ze všech našich pokusů, konečně to už není jenom hloupá, obyčejná větev. Teď je to ožužlaná větev, jaj!
Zpátky se zatím nepřeměňuji, zůstávám ve zvířecím a do Calluma jen šťouchnu ocasem na znamení, že teď se má předvést on.