Řada zase na mě

pevnost Holtgast, šachovnice, 20. listopad 2018

My dvě jsme si tréning proměnily na kecací kroužek, ale já si teda nestěžuju. S Leou jsem si do té doby moc nepokecala, takže se teď spíš oťukáváme, ale už mi přijde, že je to docela fajn holka. Myslím, že až bude další párty – pokud na to bude vhodná doba – tak si s ní i ráda zapařím.
"Já teda s pistolema začala až tady. Docela mě to baví, ale jak o tom mluvíš, tak ty nože mají něco do sebe," musím jí dát za pravdu.

Poodstoupím o krok dozadu a sleduju, jak se Lea snaží dýku zalomit do tvaru, který není tak nudný, jak normální, rovná dýka. Nejdřív to vypadá, že se jí moc nedaří, ale to je vlastně úplně fuk.
"Tak to vypadá dost cool. A do tří hlav se mi zas tam moc nechce. Asi by se to i blbě drželo. Jako zranit nepřítele ok, ale sama sebe asi nechci. I když by se dala i někde jen tak vystavit."

Zas je řada na mě, obracím dýku v rukou, přemýšlím a rozhlížím se kolem, co na vylepšení použiju. Nakonec hrábnu po lehce pomačkané zelené PET láhvi od Sprite. Při zemi se moc držet nehodlám, na to už jsem začala s kozou, tak budu v krasojízdě. No, aby pak tu dýku po mě Blagden nehodil, že si z tréningu dělám šoufky.

Plast se mi začne roztékat koze po "ramenou", lehce se zvedá do vzduchu a vlní (8). Když ztuhne – a já jsem spokojená – vypadá to, jako by na sobě měl uvázaný superhrdinský plášt, vlající ve větru. Když se dýka vezme do rukou, plášť kopíruje tvar zápěstí.
"Nic normálního ze mě asi nedostaneš," zazubím se hraně provinile na svou spolupachatelku a dýka zase putuje směrem k ní.

"Přežití bych tomu asi neříkala….ale než se celý svět posral, tak jsem si tím vydělávala. Měli jsme s rodinou – máma, táta, ségra – wrestlingovou show. Mě to i dost bavilo, byla to sranda. Jo, přiznám se, že mě to furt ještě trochu chybí, i když to už není takový jako zezačátku. Co ty? Nebylas někde v cirkuse a neživila se vrháním nožů?"
Pak mi to došlo, doteklo to trochu později. "Nebo ti šlo v životě dost často o kejhák?"

Hrátky s flórou

20. listopadu
Pevnost Holtgast, šachovnice

"No dobře..." pousměju se, i když na mou malou hru nepřistoupil. Chvíle představování se nám pomalu chýlila ke konci, což mi došlo v momentě, kdy představil své vlastní schopnosti. Energie a krev... "No, výzva to určitě bude," poznamenala jsem směrem k němu. Výsledek by mohl vypadat vskutku zajímavě, pokud se nám vše povede, jak má.

Rozhodl se začít Igor, na což jsem mu jen souhlasně kývla. Chvíli jsem tedy jen sledovala, co vytvoří, a když se před námi zjevila brána z čisté energie, nejdřív se mi trošku zatajil dech. Jakmile ale přešlo původní překvapení, trochu jsem popošla, abych si bránu mohla lépe prohlédnout, ruku opřenou o bradu.

"Hm... Hezké, hezké. Secese je dobrá volba, hezký styl." Mohla být možná trošku méně zdobená, abych ji mohla dozdobit já, ale docela si ani nejsem jistá, jestli je energie uchopitelná mými rostlinami. No, zkusit se to bude muset. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co teď s tím udělám, nakonec jsem se však rozhodla.

Vztáhla jsem ruku směrem k rostlinám na šachovnici a nechala jsem je vzájemně se proplést a vyrůst tak, aby bráně dělaly sloupy. (5+2) Poté jsem se pokusila je ještě proplést na koncích právě s tou branou, do čehož se jim napoprvé dost nechtělo (2+2), ale napodruhé už se úponky snažily uchopit kraje brány, jak nejlépe to dovedly. (10+2) Pokud se tedy brána z energie uchopit dá, samozřejmě.

Trénink v marnosti

Holtgast, Šachovnice

"Huhm, měsíc?" zopakuji po Yevě tak trochu zaskočeně. Někdy mi to přijde jako pár dnů, co tu jsem, jindy jako celá věčnost. Dny plynou v tomhle novém uspořádání světa zvláštně, navíc s tím vším, co jsem za tu dobu stačila zažít a čeho být svědkem... "Nějak ztrácím pojem o čase," omluvně pokrčím rameny. Čas totiž jako by náhle ztratil svůj důvod. Není nic, na co bych se v budoucnosti měla těšit, co bych mohla plánovat, jaké datum si v kalendáři zaškrtnout jako důležité...
"Myslím... Myslím, že dobře. S lidmi vycházím, v chodbách už se neztrácím..." pousměji se, abych svým slovům dodala lehkost, "jen si asi nikdy nezvyknu na ten strach. Když někdo odejde, musím se ptát, jestli ho ještě někdy uvidím, jestli se vrátí, jestli... Víš jak to myslím," povzdechnu si. Kňučím tu. To si Yeva nezaslouží.

Pozoruji, co vyvádí s naším květinovým "košem" dál a přemýšlím... Po pravdě si nejsem úplně jistá, co bych měla dělat, v úvahu opět připadá jen flóra, pokud bych to nechtěla usmažit elektřinou nebo si z toho udělat liščí pelech. Což teda s ohledem na trny by byl pěkně hloupý nápad. Přemýšlivě nakrčím nos, chvíli jen váhám a tak trochu u toho tiše mručím - skoro jako ta liška.
Až nakonec...
Opatrně se dotknu jednoho z květů a na okamžik přivřu oči. (10) Květy se začnou zvolna měnit v roztomilé ozubené pasti připravené scvaknout a sevřít se kolem své oběti, zatímco se z nich začne linout zvláštní nasládlý pach.

Muž s citom pre detail

Pevnosť Holtgast, Šachovnica,


"Ďakujem. Popravde, napadlo ma to až pri tvojom ťahu. Podaroval si mi na chvíľu kreativitu."
Priznám sa po jeho chvále, kúskom mysle stále sústredená na energetický účes, aby nezmizol ani nezmenil svoj tvar. Bolo fajn vidieť Razvanov úsmev, akokoľvek bol jedným z ľudí ktorí k nemu nemali nikdy ďaleko. Vždy to trochu zahrialo ten prázdny priestor vo mne, keď sa niekto z mojich ľudí usmieval. Ruka sa mi skoro bez rozmyslu pohne a do prstov chytím jemne kúsok akéhokoľvek oblečenia, aké si dnes obliekol. Držím sa blízko pri ňom, zvedavá čo bude ďalej.

Nesklame. Naširoko otvorené oči zaostria na rozbiehajúce sa linky.
"Myslím, že čelenie výzvam ti veľmi sedí, Raz."
Vydýchnem potichu, pozorujúc čierne linky, pôsobiace na priesvitnej soche tekuto. Látka sa mi vyšmykne z ruky v momente, ako sa pohnem bližšie k soche, pomaličky s udiveným výrazom ju obchádzajúc dokola. Každé tetovanie bolo takmer dokonale presné. Detailné. Vzhľadom na to, že na tréningu som často skončila iba v športovej podprsenke, som sa nedivila ako bolo možné že videl vôbec všetky moje tetovania - no ako si ich dokázal takto vybaviť, to bolo pozoruhodné. Sama by som ich nevedela prekresliť ani z polovice tak precízne, a to ani keby mám talent na kreslenie.
Zastavím sa pred sochou spredu, pri tetovaní na hrudi, prekrývajúcom jazvu a nakloním sa k Oliviinmu stromu V hlave sa mi začne formovať otázka, ako to že viac-menej trafil aj tie dve, ktoré boli aj na tréningoch zväčša zakryté, no potom sa mi vybaví kúpanie keď sme sa sťahovali zo starej pevnosti. Vtedy, kedy mi dal ponuku stálej depilácie. Musel to zachytiť tam, aj keď pocítim obdiv že si ich vôbec bol schopný zapamätať.
"Nemám ti už čo ukázať, máš ich všetky. Sú dokonalé. Musíš mať veľmi, veľmi dobré oko pre detail, a skvelú pamäť. Vieš takto zreplikovať všetko, čo vidíš?"
Prehovorím s počuteľným uznaním. Skloním sa, natiahnem ruku a končekmi prstov opatrne prejdem tesne nad povrchom tetovania na ramene, akoby som sa bála že dotykom ho rozmažem. Oblačné vlasy znemožňujú vidieť celé tetovanie, a tak trocha poupravím oblačný účes, aby dal Razovmu umeniu čo najviac miesta. Takto obídem celú sochu dokolečka, iba jemne posúvajúc energiu tu a tam, kým nie som spokojná s tým, aby tetovania čo najviac vynikli. Úplne nakoniec sa mi úsmev o čosi rozšíri pri pohľade na očné linky. Marisolina špecifická prítomnosť...chýbala. Vždy z nej išla kopa tepla.

Môj ďalší ťah bohužial nie je vôbec taký efektný alebo pekný ako Razvanov - popravde, keď si niekto našu sochu nevšíma alebo na ňu stále nehľadí, asi si ho ani nevšimne. Pocítim trocha viny, že neprispejem nijak viditeľne, ale potrebovala som účes dostať z plazmatickej energie do pevného skupenstva, aby bol trvácny, neexistoval iba počas doby môjho sústredenia. Na prvý pokus sa absolútne nič neudeje (2) a tak sa pokúsim zhlboka nadýchnuť a skúsiť znova zatvrdiť výtvor na mieste. (8)
"Prepáč, že to nie je nič podnetnejšie, ale bez toho by to zmizlo."
Odstúpim s trocha kajúcne sklonenou hlavou, hoci naša socha mi už teraz príde...krásna.

Razove zvolenie s vychádzkou mi znova trocha rozjasní výraz tváre.
"Pripomenutie si jazdy nikdy nezaškodí. Zatiaľ si ale prvý, ktorého som sa pýtala. Chcela by som však ísť za pár osobami čo sú mi bližšie, vieš, tí čo sú s nami dlhšie. Nik , James, a tak.

Poslední úpravy

Holtgast, Šachovnice

"Dělám. Jsem sice zvyklí na jemné a detailní práce, ale k práci se dřevem jsem se nikdy nedostal co se týče jemnějších věcí." Odpovím mu.
Spíše jsem maximálně pomáhal něco někde stlouci a podobně. Na škole jsme měli dílny, ale to mně zase nikdy moc nebavilo.

"Vidíš. Ty jsem opomenul, ale až příště. Tohle by byla škoda nyní předělávat." Povím na rovinu s ušklíbnutím. Jeho sestru jsem tam, asi dělat nemusel, ale takhle v tom nikdo neuvidí něco špatného. Neměl by tedy. Já nevidím. Já vidím jen nádherné dílo, které jsme spolu vytvořili.

Převezmu si desku, když v tu mi dojde co vlastně řekl.
"Dvakrát? Proč by jsem měl dvakrát? Mají to být malé úpravy a já to s tou poslední dost přehnal." Minimálně si to tak myslím.
"Stejně jsem měl nyní v plánu už jen drobnou úpravu." S tím si vytvořím v ruce kouli světla. (4) Ta tam však moc dlouho nevydrží a tak se rozpačitě podívám na svojí ruku, kde ještě před chvílí byla světelná koule, která se tak trochu rozprskla a vytratila se.
"Co to s tím světlem dneska je? Vůbec se mi s ním nedaří." Povím opět trochu nabručeně.

Vydechnu a uklidním se. Položím desku na zem a nad ní položím ruku.
Z ruky mi začne sálat světlo, které spaluje jemné chloupky na dřevě a jemně opaluje dřevěné části. Dávám si záležet, aby vynikla více prostorovost a světlo nebylo moc teplé, aby ovlivnilo zlato. (9)
Máchnutím ruky uhasím malé plamínky, rukávem očistím celou desku a poté ji podávám Mattisovi.
"Tak. Za mě hotovo. Teďka si to budeš moci vystavit někde v pokoji." Usměji se na něj co nejvlídněji, když mu onu desku podávám .Původně jsem ještě uvažoval, že bych mu něco napsal dozadu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Přeci jen se nesnažím o žádný romantický dárek. Mám Mattise rád, ale opět jej beru spíše jako mladšího sourozence, přesto, že je opravdu hodně roztomilý a sladký.

Trénink

pevnost Holtgast, 20. listopadu

Neušel mi Jonův tón ohledně mého původu, ale mlčela jsem. Co k tomu dalšího říct? Sama jsem z toho byla celá pryč a neměla jsem dojem, že by to nadělalo příliš dobroty. Teď už to třeba bude lepší.
“Skvělé,” usmála jsem se, když jsem bedlivě sledovala jeho práci. “Ještě nikdy jsem neovládala dvě schopnosti najednou, pokud nepočítám být v proměně. Vedl sis výborně.”

Převzala jsem květináč a přemýšlela, co s tím dál. Víc pozornosti jsem ale ve skutečnosti věnovala Jonovi a jeho slovům.
“Optimismus dokáže být nakažlivý. Nebo protivný,” s úsměvem jsem pokrčila rameny. Cítila jsem hořkost v jeho projevu, ale nějak jsem postrádala důvod, proč ho litovat. Někdo si prostě rád lebedí ve své trýzni. Sama sebe jsem považovala právě za optimistu.
Přesto jsem ale s hlavou lehce nakloněnou přemýšlela, z čeho ta Jonova ukřivděnost pramenila. Pocit nějaké nedostatečnosti? Nebo právě pomyslná Friedrichova nadřazenost? Osamělost?
“A proč by měl? Máš jiné morální hodnoty?” obrátila jsem se na Jona nakonec s otázkou.

Znovu jsme obrátila pozornost na květináč. Tak nějak mi přišel hotový, ale nakonec jsem z rostliny nechala vyniknout vzrůstem jeden z fialkových květů. (7+3)
Květ zůstal zatím zavřený, ale pokud se podaří, mohl by po rozevření začít hrát ukolébavku. (3+3)

Kreativní tvorba

pevnost Holtgast, 20. listopadu

Protočila jsem oči nad Lottiným nadšením ze slizu. Tak doufám, že ten si nechá od cesty… Nebyla jsem taková barbínka, ale abych si musela hrát zrovna s něčím takovým…
Nakonec ale Lotti předvedla něco zcela jiného a já uznale pokývla hlavou. Převzala jsem těžký diamant a chvíli si ho prohlížela.
“Dobrá práce. Minimálně s tou vražednou zbraní bych si věděla rady, ale to se asi do kreativity nepočítá…,” můj hlas v závěru přešel do temné výhružky, protože pár adeptů na ránu zdobným těžítkem a popelníkem v jednom bych tu měla.

Lehce jsem si povzdychla a potěžkávala diamant v ruce. Tohle mě moc nebaví… Být destruktivní bylo mnohem jednodušší.
Nakonec jsem sáhla po schopnosti, kterou jsem tak často nepoužívala. Z vlastních zdrojů energie jsem vytvořila tmavě červené vnitřní žilkování diamantu, které se mihotalo. (10+3) Vyšlo to lépe, než jsem sama čekala. A snad to vydrží do předvedení.
Mlčky jsem předala výtvor Lotti.

Co s tím?

Pevnost Holtgast, 20. listopadu

Vesele jsem se usmála, když se zdála Agnieszka s mou prací spokojená. Byla jsem zvědavá, co předvede ona. Když zamířila k písku, tvářila jsem se dost nechápavě a následovala ji, abych jí viděla pod ruce.
Málem mi vypadly oči z důlku, když jsem viděla, jak chytře Agnes využila písek.
“Wow, to bylo super!”
Ale co teď já mám dělat dál?! Pomalu mě zaplavovala panika. Napadaly mě různé věci, které bych si snadno mohla přát. Ale nakonec všechno zmizí a teď potřebuju, aby to zůstalo…
Nervózně jsem přešlápla a skousla si spodní ret. Převzala jsem od Agnieszky hladké polínko a položila ho před sebe na zem. Znovu jsem se přeměnila v dráčka. Nic lepšího mě nenapadlo.
Drápky jsem se pokusila ozdobit zbytek polena v rovině s hvězdičkami. (8) Šlo mi to tentokrát docela od ruky. Možná to bylo i tím, že jsem si zvolila jednoduché vlnky.

Znovu jsem se proměnila zpět a předala kousek Agnieszce: “No, moc jsem toho nepřidala.”
Tón mého hlasu neskrýval vlastní zklamání.

Reliéf

Holtgast, Šachovnice

"Mhm," přisvědčím zdrženlivě. Vím, nejspíš bych mohl vytvořit něco daleko neutrálnějšího, nicméně... nic lepšího mne nenapadlo.

Emilovi se moc nedaří ani nadále... způsob, jakým zírá na ten kousek dřeva, ve mně vzbuzuje špetku respektu. Nebo možná o něco víc, než špetku.
Alespoň já bych být právě teď na místě našeho společného projektu nechtěl, tím jsem si docela jistý.

Štěrk a šrapnely se roztančí intenzivně po dřevě, a já zamyšleně hledím do tváře soustředěného tvůrce. Je... přinejmenším fascinující sledovat, kterak se střípečky myšlenek a představ v soustředění objevují dílem mnoha kmitáním drobných ostří a plošek proti prkénku - jako by se obraz přímo nořil z vody Emilových představ.

"Tohle neděláš poprvé, tipuji...?" překvapeně zhodnotím výsledné dílo, moji postavu, drobného dráčka, krajinu kolem. Převezmu si destičku, a s téměř nepatrným úsměvem přejedu prstem po dráčkovi.
"Ještě by to chtělo Valerii a Liliana," malinko pobaveně nadhodím, když už se pustil do mé rodiny.

Já mám ovšem poslední změnu jasnou - soustředím se (8), a z kovu vytvořím kolem destičky ozdobný zdobný rámeček, ornamentální, nicméně tvary silně připomínají pírka, paroží a šupiny. A abych sjednotil svůj předchozí zásah, ještě pokryji i svůj reliéf tenkou vrstvou zlata (10), jehož barvu změním - přes svou postavu bílé zlato, pro maličkého dráčka Chloé růžové zlato.

Postavy mají lesklý metalický kabát, okraje také, volnou plochu nechám čistě dřevěnou.
"Teď ještě dvakrát ty," pousměju se tiše, a podám Emilovi zpět dílko k dokončení.

Vůle hory přenáší

Holtgast, Šachovnice

Zavrtím hlavou, i když je to od Matisse velice milé. Potřebuji se soustředit. Nic víc, ale to bych nesměl myslet a tolik hloupostí. Jindy na ně myslím také, ale se schopnostmi problém nemám. Možná jsem se jenom rozhodil tou telepatií? Je to možné, ale nepravděpodobné.
Usměji se na jeho povzbudivá slova a zvědavě čekám jaký bude jeho tah.

Zmateně zamrkám.
"Ne vůbec. Přidávej si co chceš." Proč se ptá? Půjde snad o nějakou velkou změnu, nebo něco takového? No. Stačí počkat a za chvíli to uvidím.
Dívám se na něj, když si pro něco jde. Jsem opravdu napnutý očekáváním, které mě mile. Ano mile. Mile mě překvapí.
Poté co mi předá desku to ještě jednou zkontroluji a není pochyb. Jsem to já. Že by ke mě přeci jen něco cítil? Ne, že by nebyl hezký, milý a prostě roztomilý, ale já a závazek nejdu moc dohromady.
"Páni. To jsem já? Moc pěkné" Zeptám se jej překvapeně.

Následně si položím destičku před sebe a pokusím se vytvořit si opět ze světla čepel. (4) To končí dalším probliknutím, které mě jen rozhněvá. Cítím, jak můj vztek roste, že nedovedu ani pořádně ovládnout světlo a stvořit z něj něco jako hloupý nůž.
Zírám na desku s hněvem, že mi to nejde. Myslím na to, jak bych chtěl onu desku upravit. Jak se můj hněv zarývá do dřeva. (10) Během toho se v okolí vznesou do vzduchu malé kamínky a kousky kovu. Které se následně roztančí na dřevěné desce. Já sám to moc vlastně ani nevnímám. Místo toho si jen představuji jak ubývá dřevo, na určitých místech a postupně se dostává na povrch obraz, který mám na mysli. Trochu vypadám, jako bych byl u toho v transu.

Zamrkám.
"Ehmm." Zadívám se na desku, aby jsem si zkontroloval, že se mi to jenom nezdálo. Opravdu jsem tak učinil?
Prohlédnu si kamínky a kousky kovu, z které díky tření zteplaly a také se otupily.

Nyní je na desce nejen zlatý Emil, ale také Matiss, který se o něj opírá a v ruce drží malého dráčka, na kterém jsou nyní dokonce i naznačené šupiny. Pozadí je také vybrané a znázorňuje nějakou louku obklopenou stromy. Ještě chvíli se na to dívám, aby jsem byl svědkem své práce.
"Tak tohle už vypadá lépe. Co myslíš?" Podávám desku Matissovi. Určitě jsem udělal více, než jen malé úpravy, ale snad mi to promine.