Kapesní kousek přírody

Holtgast, Šachovnice

"U jezírka je takový neosázený palouk, kde se ostatní ze zahrad i z návštěvníků tu a tam zdržují... napadlo mě to tam trochu vybavit, že se dalo setkávat i jinde než jen ve společence nebo jídelně.
Zahrada je dost velká, aby tím ani asociální dušičky neztratily místa, kam se zašít, když je toho moc," pousměju se.

"To ano. Kdyby bylo nejhůř, s tím, co je ve skladech a co umíme vyrobit, si dost dlouho vystačíme, ale nač napínat meze dřív, než to je bezpodmínečně nutné," pousměju se vážně.
"Byl jsem jen párkrát, častěji chodím na mise, kde je nutný boj," odpovím na otázku klidně.
"Vím, že velení usiluje o to, abychom byli všichni schopní alespoň v nějaké míře všeho, ale ne všichni se na to hodí. Třeba já - nemám žádný typ regenerace ani odolnosti vůči radiaci, a i když zvládám krevní očistu, je to poměrně zátěž pro tělo," pousměju se.

To už je Oscar hotový, a další iluze se přidává k té první. Zhluboka se nadechnu.
"Nepoznal bych rozdíl od pravé vůně lesa," kývnu uznale.

Poslední změna je zapeklitá... hmh. První pokus se mi nepovede (1), než se rozhodnu změnit úplně médium.
Kapesním nožem naříznu hranu dlaně, nechám krev volně kanout na stolek, než ji zformuji v tenkou, pevnou, lesklou desku na vrchu stolu (9+2).

Sesterstvo kozí dýky

Šachovnice – Trénink

„Někdy se dýka hodí, když zrovna není dotyčný na dosah ruky, taková hozená čepel může problém vyřešit..“ Poušklíbnu se, když Alex zmiňuje, že jí více vyhovuje boj pěstmi.
„Já osobně moc nemusím střelné zbraně, dělají rámus a jsou zbytečně komplikované… takže je nahrazuji sadou vrhacích nožů..“ Dodám něco málo o mém bojovém stylu, i když je pravda, že poslední dobou mi nejlépe posloužil oheň.

„Toho si cením a neboj se, ani já jsem zatím nedostala chuť ti jednu natáhnout..“ Usměji se do široka, když mne Alex ubezpečí, že nejsem na seznamu adeptů pro ránu.

Alex ode mě přebírá dýku a pouští se do díla, zatím co se rozhlížím po ostatních, jak jim to jde. Vypadá to, že jsme lehce pozadu, to se snad ale brzy dožene. Některé výrobky jsou opravdu velkolepé, třeba Razova a Valeriina zářivá socha je opravdu něco.
Nojo, když má někdo uměleckého ducha, nejspíš to jde samo.

Tři hlavy asi nedám, ale jedna by snad mohla projít ne?
Věnuji opět pohled mé kolegyni, které se pod rukama tvoří kozí tělo jako zakončení rukojeti dýky.
„Je parádní, a originální! Takovou jen tak někdo nemá..“ Uculím se a přeberu si znovu dýku. Chvíli si jí prohlížím, poté se rozhodnu pozměnit tvar ostří. Soustředím se na čepel a pokusím se jí zakroutit podobně, jako u dýk s plamennou čepelí. (5) Bohužel na první pokus se mi povede tak akorát podivně dýku pokřivit.
(6) Druhý pokus už dopadá o něco lépe, i když obloučky nejsou nejspíš úplně souměrné, alespoň to připomíná tvar, kterého jsem chtěla dosáhnout.
„Tak můžeš klidně pokračovat v kozích hlavičkách.. nebo v jakékoliv jiné činnosti, která naše dílo obohatí..“ Zakřením se na Alex, zatím co jí podávám zpět dýku.

„Takže pěstní souboje ti nejsou cizí.. věnuješ se tomu více, nebo jen za účelem přežití?“

Tak co dál?

Šachovnice - Trénink

Prve jsem si nebyl jistý, zda bude iluze dostačující změna, ale vypadalo to, že Blagovi se v celku zamlouvala.
„Jo no, napadlo mě, že by se to mohlo k sobě hodit..“ Odpovím na jeho spíše řečnickou otázku, poté se široce usměji, když můj krok nazve perfektním.
„Vážně? To mě těší.. kam máš v plánu ho umístit?“
Vyptám se, to už ale Blag opět pokračuje a já mlčky sleduji jeho počínání. Prvně se sice nedaří úplně podle jeho představ, nakonec se však přeci jenom stůl nechá přesvědčit a začne dřevnatět a zpevňovat se.

Chvíli přemýšlím, jak pokračovat. Mezitím se mě Blag ptá, jak se mi líbil průzkum. „Až na tu hromadu zombie, to šlo v celku dobře… Je dobré vědět, co všechno je nutno dělat, aby byl dostatek potravy pro celou pevnost. Také bylo fajn na chvíli dělat něco jiného, než každodenní povinnosti tady.. Ne, že bych si nějak stěžoval, to ne..“ Ujistím rychle Blaga, aby si náhodou nemyslel, že jsem nevděčný.
„Ty si takhle někdy chodil na průzkumné mise? Vím, že někteří chodí v celku pravidelně..“ Optám se ještě na jeho zkušenosti.

Vrátím se na okamžik opět ke svému úkolu a zauvažuji, co by mohlo být se stolkem dál.
Mohl bych zkusit iluzi na jiný smysl, co třeba čich? Ke zvukům lesa by se mohli přidat i nějaké pachy...
Soustředím se na vůni jehličí, listí a vlhkého mechu, taky se zkusím soustředit na to, aby se vzduch v okolí stolku zdál takový čistější a osvěžující. (5+2) Když se mi výsledek zdá dostačující, otočím se na svého spolutvořitele, abych vypozoroval, jaký je jeho názor na mou změnu.

„Jsi na řádě.“ Dodám s úsměvem.

Transformace?...transmutace? No, prostě něco měníme

pevnost Holtgast, šachovnice, 20. listopad 2018

Lea vypadá trochu vyjukaně, když k ní přistoupím, teda spíše přiletím s nabídkou na spolupráci při tréningu. Jo, to už jsem já.
Zazubím se na ni.
"V poho. Něco spolu vymyslíme. Tady nejsem žádnej…., odmlčím se, ale nakonec jen dodám:"umělec. I když to bude koza s třema hlavama, tak to nějak sfouknem. Třeba ten oheň se bude ke konci hodit jako velké finále."
To už však udělám krok dozadu a nechám Leu, aby pracovala na začátku našeho společného výtvoru. Má to, holka, těžší, protože začíná, takže mlčím, přičemž si ohryzávám kůžičku kolem nehtu pravého palce.
Sem tam hodím očkem po ostatních, jsou kousek před náma, ale to nevadí, my dvě to nějak doženem. Zatím nevím, co provedu, počkám si, až bude na mě řada.

Takže ne oheň, ale krev. Dobře, dobře, tak co z toho nakonec bude? Nejprve nemám ani tucha, krev si dělá, mrcha, trochu co chce, ale nakonec poslechne.
Ha, takže dýka.
Trochu se s ní sere jako s první láskou, ale já to zase chápu. Dýka vypadá dobře, na mě bude, aby vypadala víc...cool. Sice toho o dýkách vím kulové, takže udělám, to co považuju, že by vypadalo dobře.

"Neboj, na vrážení dýk do srdce mě moc neužije. Obvykle nechávám mluvit tyhle dvě," se širokým úsměvem zvenu obě ruce zavřené v pěst. "Teda teď už rozhodně míň než kdysi, takže klídek. Navíc tebe bych jen tak neflákla."

Převezmu od Lei její výtvor, obracím jí v prstech a uvažuju, co s ní provedu. Nakonec se sehnu pro valoun zlata na jednou čtverci šachovnice, opatrně jej přidržím na kulovitém zakončení rukojeti.
"Tři hlavy asi nedám, ale jedna by snad mohla projít ne?"
Soustředím se sebraný kus zlata (7) a ten se před očima promění na žlutavou figurku půl těla kozy – od pasu nahoru. Není to nijak do detailu propracované, spíš jako pohádková figurka z takových těch dekoračních obchodů pro ženský, co mají doma milion růžových polštářků s kytičkama a háčkované přehozy všude po baráku. Ale že je to koza, pozná i slepej.
"No, teda moc bad-ass to není, mohla jsem se vím pochlapit."
Otočím dýku čepelí k sobě a předávám zpět Lee, aby mohla dál pokračovat.

S vášní

Holtgast, Šachovnice

"Po pravdě, ani já ne," pobaveně prohodím na Valin komentář, a neúspěchy se radši nechlubím. Co si budeme, elektřina mihotající se uvnitř sochy se mi fakt povedla!

"Tohle je parádní," usměju se zeširoka, když Valča ještě poupraví růžový květák na doopravdy rozevláté kadeře. "Jako že fakt hodně."
Úsměv mě nepřechází, ani když se mám soustředit na svůj tah. Já vím, že mě tady má spoustu lidí za debila nebo zmrda, a pečlivě si pěstuju pověst štábní kurvy, ale... tvoření mě vždycky bavilo. Od malování, až k tetování, které jsem dělal profesionálně nadšeně a rád.

"Vylepšit to ještě víc bude výzva," pousměju se, už zabraný do přemítání, co bych. Ona je příjemná výzva už vůbec tvořit s někým. Reagovat na jeho přínos, přizpůsobovat se a zároveň pokračovat svým stylem, než vznikne něco parádního.

Jako i prve, první pokus dopadl nic moc... co to kurva? (2).

Teprve druhý pokus je lepší (6+2)... Když Val, tak Val. Stíny se rozeběhnou po čirém povrchu v tenkých linkách, a já se pokusím zreplikovat všechna tetování, o kterých vím, že je Val má, s přesnou polohou míst těch pravých, kde se stínové, malinko rozechvělé linie zformují na čirém, hladkém povrchu.
A navrch elegantní černé oční linky, jako když Mařena učila Val ty její pověstný winged linery.

Samolibě smetu neexistující smítko z ramena kabátu, jistý si tím, že jsem se trefil přesně. "Kdybych na nějaké opomněl, dej vědět a ukaž, napravím," mrknu na Valuš vyzývavě.

Na otázku ohledně koní se zamyslím.
"Klidně. Bude divné na koni jet, místo toho jím být, ale můžeme, trocha tréninku ježdění mi neuškodí. Kdo tam ještě bude?"

Se zvědavostí

Holtgast, Šachovnice

"Z jiné dimenze," zopakuji skepticky. Jasně, že jsem už o tom u některých tady zaslechl... ale pořád mi to připadá jako sci-fi.

"Zkusím to," kývnu na Lakshminu zmínku o závěsu. Logicky... co jiného taky s květináčem, nožičky mu přidělávat nebudu.
Pokusím se soustředit jak na světlo, tak na plast... a táhnout 'lanko' tvořené do copu splétanými kousky, dvěma pruhy rudého plastu, jedním pruhem zlatavého světla, do oblouku (8).
Uchytit jej na druhé straně a taky vytvořit drobný háček na vrchu oblouku na zavěšení už je hračka, to nejhorší byl cůpek.

Stejně, tohle jsem v životě nezkoušel... setřu rukávem orosené čelo. "Snad ok?"

Na otázku ohledně bráchů se drobně, nikterak přívětivě ušklíbnu.
"Siegfried a Ludwig jsou v pohodě, i když občas trochu... příliš, zejména po ránu. Zejména Sig, občas mi přišlo, že ten hošan jede na stravě z duhy, třpytek a jednorožců, s tím, jak protivně optimistický občas umí být," poušklíbnu se.
"Friedrich... je obtížnější materiál. Ne že by se s ním nedalo vyjít, zejména v krizi je ta spolupráce A++, ale... má na svět jiný náhled, a já taky.
Já křesťan a vzorná ovečka pastýřova nikdy nebudu," poušklíbnu se na tmavovlásku drobně, trochu hořce.

"Ne že bych něco proti nim měl... ale fakt nemám rád, když na mě někdo civí z výšky ze hřbetu pomyslného morálního koně," pokrčím rameny dodatkem. Možná je taky křesťanka, i když teda ze jménu a vzhledu bych to netipl. Ale co, pokud se urazila, moje věc to není.

Z lesa

Holtgast, Šachovnice

Upletený stolek Oscar chvilku přemýšlí, jak vyšperkovat, nakonec se mu to povede.
"Iluze?" pousměju se s příjemným překvapením, když se posunu blíž a zaslechnu zvuky přírody, jako bych stál uprostřed lesa.
"Perfektní," kývnu potěšeně. "Už přesně vím, kam v zahradách se bude hodit."

Navázat není těžké, plán jsem měl už od začátku. Po několika pokusech (2, 1) se konečně zadaří (3+3) a stolek začne dřevnatět a pevnět. Trávou zdobně posplétané cůpky a ornamenty sice změní barvu z tmavě zelené do olivově nahnědlé, nicméně kousek nábytku už funguje jako kus nábytku a dá se na něj něco odložit, aniž by se poroučel k zemi.

"Tvůj tah," kývnu Oscarovi s úsměvem.

"Jak se ti líbil průzkum?"

S citem

Holtgast, Šachovnice

Chytím drobnou špičku Naiřina nepohodlí, když se jí dotknu, a stáhnu se spěšně, s mentální poznámkou pro příště. Proč jsem si to doteď neuvědomil sám?
Protože jsi občas durak? ušklíbne se Kolja.
Jen v klidu, dlouze vydechnu.

"Rózgodně, pókud ty chóčeš," přisvědčím na Naiřinu prosbu o prvním tahu, rozhlédnu se kolem.
"Sklo? Ókej, ja búdju brať ógled na to," usměju se jejím směrem, a po chvilce najdu skleněný džbán.
Soustředím se... ale na poprvé mi nejde jej ani zvednout, natož cokoliv víc (2).

Teprve na podruhé (8+3) džbán roztříštím na tunu čirých delších střípků, připomínajících led, a složím je telekineticky k Naiřiným nohám.
"Máme sklénjenyje střépy, jsóu u tvójch nógou," oznámím přitom, nechci ji přímo varovat, že je to ostré, hloupá není.

"Kak ty se vlástně dnéska máš?" zlehka konverzačně prohodím, v pokusu jí třeba zlepšit náladu... přišla mi taková... odstrčená, až skleslá.

Pro krásu

Holtgast, Šachovnice

"To jo, to rozhodně," souhlasím s Jamieho výrokem. "Můžeš dělat i jídlo? Jak to chutná?" zajímá mě hlavně.
"Pokud dobře, tak to je vážně bingo, udělat si z šišky steak nebo tak něco," pousměju se.

"Evropa pořád je. Nikdo ji nikam nespláchl. A navíc s božím bonusem, kdyby šly foťáky nebo mobily, můžeš mít fotky naprosto bez turistů," suše nadhodím.

"Upřímně? Nebylo. Mít zázemí je k nezaplacení, místo, kam se stáhnout olízat si rány, odpočinout si od ustavičné nutnosti ostražitosti. Staré pevnosti je škoda, byla dost prostorná, aby předcházela i ponorkám, tady je to trochu těžší, předpokládám," pousměju se.

"Super," ocením Jamesův kus práce, vypadá to nečekaně dobře na to, že jsme šperky nevyráběli, nejspíš ani jeden. Já část skleněných kamínků, které jsem netvaroval do třpytných výbrusů, pozměním ještě jinak - udělám z nich kulaté, černým perlám podobné kousky.
Teda alespoň se o to pokusím, ale první várka se mi rozpadne ve skelný písek (2).
"Shit. Moment, zkusím to znova."

A druhý pokus už je o hodně lepší (7+2). Rudé krystalky i černé perly zasadím do míst, které k tomu Jamie na výtvoru uzpůsobil, a výsledek podám zpátky.

"Jo... to hodně. Většina...?" pobaveně se optám. "Kdo je ta menšina, které se radši vyhnout?"

Ve zlatě

Holtgast, Šachovnice

Emilovi se vzápětí moc nedaří.

"Nechceš to zkusit ještě jednou?" vybídnu ho se zaváháním, měli jsme provést změnu na střídačku... ale tak bude mít Emil tah navíc na konci, ospravedlním si a převezmu destičku zpátky.
"To se určitě zlepší," pousměji se jeho směrem v pokusu o povzbuzení, než se zamyslím nad svým tahem.
Co bych mohl provést?

Rýhy kolem naznačují, že měl Emil se zbytkem rytiny nějaké plány, a nerad bych mu do nich vkračoval a něco pokazil.
"Nevadí, že něco přidám?" radši se ujistím, když mě něco napadne, a pokud Emil proti tomu nic nemá, odložím destičku a jdu se porozhlédnout po kovu.

S hrstí zlatých kousků se vracím o chvíli později. Mým cílem je potáhnout některé kousky dřeva tenkou vrstvou kovu - teď zejména hotovou figuru vpředu, rytině dodat hladkost a zlatý lesk, a doplnit nejdrobnější detaily, které už nenechávají na pochybách, že má jít o Emila (9). Zbytek zlata si nechám na příští tah.

"Na," pousměju se na Emila, když mu podávám dílko zpátky.