S dřevem

Holtgast, Šachovnice

"Že jo?" rozzářím se, když Mara ocení hřívu. Vzápětí se péči dostane přesně tomu hrbu na zadku, který jsem se prve pokoušet zahladit.
"Přednost... jako...?" zarazím se s potutelným blýsknutím v oku, který se maličko zklamaně vytratí vzápětí.
"Aha, tys myslela takový ocas."

Lísteček na konci oháňky mě nicméně pobaví. Nesourodé, hrbaté stvořeníčko vypadá víc a víc jako zamýšlené zvíře. A potutelné Mařino mrknutí mě nadchne.
"To je pravda. Každý se po čase cítí sám... společnost nutně potřebuje. Nějakou, která se nebude dívat na jeho nedostatky příliš kriticky," zasměju se nahlas a sáhnu po zbytku větvičky.

Soustředím se, a ze spleti drobných větviček vytvořím její zvířecí podobu, majestátní bojovou slípku. Nechám stvoření tak nějak sedět, aby se, usazeni vedle sebe, mohlo dívat lvu do očí. Usměju se spokojeně nad svým výtvorem (8+2), rozhodně se mi to povedlo lépe než lev, než ho podám Sestřičce.
Je náhoda, že tady máme prakticky jediní prehistorické podoby? Dinosaura protivného tmavovlasa nepočítám, není důvod.

"Když jsme u té samoty, co děláš dneska po večeři?" oplatím Sestři mrknutí s drobným úsměvem.

Z kamene

Holtgast, Šachovnice

Aurora souhlasí, a nic nebrání tomu, začít s úkolem.
Nic, než pár zvídavých otázek. Vlastně mě ten zájem docela překvapí, vezmu-li v úvahu, od koho přichází.

"Bylo to cizí tělo," souhlasím s poslední otázkou. "Nic víc mi nedalo, spíš mi trvalo... ovládnout jej, aby poslouchalo mě. Zbytečná komplikace navíc," shrnu stroze.
"Ale zasloužená, neuváženě jsem nezajistila vlastní tělo, tak můžu být ještě ráda, že to pro mě neskončilo hůře," pokrčím rameny, zatímco sleduji, kterak Aurora lámáním opracovává kámen.

"Pěkná práce," kývnu, jakkoliv se uhrančivá tmavovláska nezdá úplně se svou tvorbou spokojeně. Převezmu si studenou tíhu do dlaní, párkát jej obrátím a palci přejedu tu či onu plošinu, při rozvažování, co s ním.
Nakonec přimhouřím oči, při soustředění (8), a kámen pozvolně mění barvu do temně rudé, poloprůhledné barvy, připomínající červené víno.

Předám jej zpátky. "Co ty? Jak si tu zvykáš?" pozvednu obočí.

Trénink

pevnost Holtgast, 20. listopadu

“Děkuji,” pokývla jsem hlavou nad jeho chválou. Příliš toho ale nebylo… Bude to stačit?
Další otázka byla pro mě trochu obtížnější. Sama jsem si nebyla jistá, co vše vlastně svedu, co jsou možná spíš mé domněnky. A jak to vůbec popsat?
“Umím…,” zamračila jsem se a marně hledala slova. “Myšlenky číst,” ťukla jsem si prstem na spánek, “vidět, co před námi, někdy, a mít… Šestý smysl? Štěstí?” pokrčila jsem rameny.

Sledovala jsem zaujatě, jak Daniel jen myšlenkou vytvaroval kus kovu a nechal plamínek uprostřed. Z jeho myšlenek se mi podařilo získat představu, co by chtěl udělat. (8+1)
Voda tu je, potřebuji jen vzít kov do rukou… Soustředila jsem svou mysl na získání odolnosti. (3+1) Jakmile jsem ale zkusmo přiblížila dlaně ke kovu, cítila jsem žár. Znovu jsem se tedy plně soustředila na své ruce, na celé tělo. (7+1) A zase jsem přiložila dlaně blíž ke kovu. Konečně!
Vzala jsem nyní bezpečně kousek kovu do rukou, tedy spíš podsunula pod něj svou dlaň, abych neporušila Danielovu práci, a přesunula se k poli s vodou, kde jsem kov zchladila. Jakmile syčení ustalo, vrátila jsem se se čtverečkem zpět.
“Plamen pak já vrátit,” dodala jsem ještě na vysvětlení a jen jsem doufala, že jsem Danielovy myšlenky pochopila správně.

Trénink - spolupráce

pevnost Holtgast, 20. listopadu

“Je to krásné,” usmála jsem se na Jona a zálibně si květináč v rukách prohlížela. V tomhle jsem dokázala být marnotratná, můj pokoj doma v Indii, ale i na kolejích v Německu byl plný květin, svíček, světýlek.
“Myslím, že se do toho dostaneme, pro mě je problém domyslet, co s tím můžeš třeba udělat ty,” trochu jsem svraštila obočí, než jsem se pohybem dlaně kolem květiny snažila přimět zeleň k vytvoření liány. (2+3) Nic se ale nestalo. Nebyla jsem zvyklá, že flóra se mnou nespolupracuje, a tak jsem si trochu nervózně skousla spodní ret.
Napodruhé už to vyšlo. (7+3) Z boků květiny vyrašily pevné, ale tenké liány, průměr byl snad centimetr, centimetr a půl. Oba konce se pak spojily v oblouku nějakých 30 centimetrů nad květinou. Oblouk nebyl pevný.
“Říkala jsem si, zda z toho udělat závěsný květináč?” obrátila jsem se na Jona s otázkou. “Ale potřebovalo by to nějaká očka na květináči kolem lián.” Obávala jsem se, že opačně by se kytka brzy z květináče dostala.

“Už to budou dva měsíce?” zapřemýšlela jsem nad Jonovou otázkou. “Ale dřív tu byla má původní verze. Já jsem přišla něco jako… Z jiné dimenze.”
“Co že si neodešel s Friedrichem a spol?” opáčila jsem také otázkou a zkoumavě se na něj podívala. Už si lezli na nervy? Nepohodli se tady? Nebo jejich přátelství nebylo tak hluboké?

Tvoření s tvůrcem tréninku

20. listopadu – Šachovnice, Trénink

Pozorně si vyslechnu pokyny k dnešnímu tréninku přímo od zdroje. Trochu kreativity a spolupráce, v tom bych nemusel být úplně marný. Poslední, kdo na mě do dvojce zbyl, je očividně sám Blagden.

„Ne ne, žádný problém.. čím začneme?“ Odpovím dlouhánovi s úsměvem a možná jiskřičkou očekávání v očích.
Na jeho dotaz o užitečném výtvoru jen přikývnu. Nevadí mi to.
Hned vzápětí mi před očima začne růst stůl, a to doslova, je totiž spletený z rostlin a já na jeho vytváření hledím s úžasem. Když mě pak Blag vyzve, abych pokračoval, chvíli váhám. Nechci mu ničím jeho dílo zničit, či nějak negativně narušit.

Proto se nakonec rozhodnu pro využití iluze, kterou jeho dílo nijak nenaruším alespoň fyzicky. Myslím, že zde by se dokonale hodili nějaké zajímavé zvuky, jako z lesa. Vybavím si, jak zpívají ptáci, šumí listí stromů ve větru, vyjí vlci.. a tyto zvuky se pokusím přenést na stolek. (9+2)
Když se zadaří, otočím se znovu na svého spolutvořitele. „Tak je znovu řada na tobě..“ mile se pousměji.

Tvořit a tvarovat

20. listopadu, šachovnice – trénink

Moje nejisté počínání s nalezením druhého do týmu nakonec vyřešila Alex, když se ke mně přifařila s jasnou otázkou.
„Jasně, a velice ráda… i když si nejsem jistá, zda jsem v téhle disciplíně úplně výhra… kreativita jde trochu mimo mě..“ Poušklíbnu se.
Když mi vyjmenuje své schopnosti, které by se dali použít, zamyslím se, co vlastně můžu nabídnout já.
„Myslím, že moje jediná použitelná schopnost je oheň.. možná manipulace s krví, ale nejsem si jistá, jestli výsledek nebude trochu.. děsivý..“
Rozhlédnu se po šachovnici a očima procházím materiál, který by mohl být pro nás obě optimální. Sice můžu zlato či plasty roztavit, ale určitě to nebude tak přesné, jako práce Alex.

Možná to přeci jenom nakonec bude chtít kapičku krve..

Vytáhnu svůj kapesní nožík a proříznu si kůži na pravé dlani, poté se pokusím začít tvarovat kapičky krve vytékající z mé ruky do delší dýky, s ostrou čepelí, záštitou ve tvaru půlměsíce, válcovitou rukojeť, aby se dobře držela a na jejím konci kulaté zakončení. Daří se mi však až na druhý pokus (4, 9).
Poté se ještě soustředím, aby byla dýka pevná jako kámen a nerozbila se o první překážku. (9) Tvar je sice ještě nepřesný a má své mouchy, ale myslím, že jako základ bude dostačující.. tedy snad.

Svůj výtvor s nejistým výrazem předávám své kolegyni.
„Mno, nic lepšího mě momentálně nenapadlo.. je to tvé… snad to nebude zas taková katastrofa a nevrazíš mi to hned do srdce..“ Pousměji se na Alex polovičatě a podávám jí dýku, poté pečlivě sleduji její další kroky.

Donatello a Michelangelo k vašim službám

Prvnosť Holtgast, šachovnica
Razvan

"O tom nedokážem pochybovať ani na chvíľu."
Benevolentne podporím jeho sebavedomý výrok. Niekedy sa hovorilo že silné reči zastierajú realitu, ale na Razvana sa teda ešte nikto nesťažoval, a to už ťahal ľudí do kríkov.

Cítim potešenie pri pozorovaní Razovho obhliadania sochy. Jednoduchá radosť nad tým, že sa niečo podarilo na prvý krát a príde mu to fajn. Pripojím sa k nemu, aby som si sochu pozrela zbližšia. Pri jeho poznámke nakloním hlavu neurčito zo strany do strany a nakloním sa bližšie k prednej strane "diela".
"Dokážeš to tak rýchlo spoznať?"
Poddám sa na chvíľu so zdvihnutým kútikom jeho nálade, kým presuniem oči späť na nehybnú ženskú postavu.
"Mal byť, ľahšie sa robí niečo čo dobre poznám, aj keď mi teda pár vecí ušlo."
Ťuknem opatrne jedným prstom do ruky, čo sa mala objímať cez pás, ale vyzerala že by najradšej išla kol dokola ako škrtiace chápadlo. Narazenie nechta na pevnú priehľadnú plochu je stále zvláštne, hoci som už pá krát vzduch počas trénovania tejto schopnosti spevnila. Vedela som, že je tam niečo pevné, a predsa môj mozog ako keby čakal, že prejdem dlaňou skrz.

Akonáhle Razvan prevezme štafetu a začne sa sústrediť, odstúpim zo dva kroky dozadu od sochy, aby mal priestor, ale stále sa držím relatívne blízko pri ňom. Cítim zvedavosť čo vymyslí - a nesklame. Drobné výboje ožiaria vnútro sochy, zvýrazňujúc ju v priestore, prepožičajú jej vlastnú, mihotavú a jemnú, no stále viditeľnú žiaru. Socha je zrazu čas od času viditeľnejšia, pričom stále pôsobí akosi étericky.
"To je skvelé. Netušila som, že sa vnútri dá niečo takto voľne pridať."
Druhý kútik úst sa pridá k prvému.
Keby svet zostane normálny aj po objavení schopností, boli by sme dobrý dizajnéri. Čo všetko by sa dalo robiť, keby s tým nemusíme iba vraždiť.
Zatlačím tú myšlienku v hlave. Keby bolo keby - to nemalo zmysel. Ak sa schopnosti používali na tvorenie, z veľkej väčšiny to pre náš život malo momentálne praktické využitie - aby bolo čo jesť, do čoho sa obliecť, kde spať. Jednou z mála výnimiek boli možno oslavy s výzdobou. Fantázie ako by sa dali využiť v normálnom živote boli absurdné. Ten sme nemali. Ak sa to nedalo využiť v rýchlosti v boji, muselo to ustúpiť do úzadia pred efektívnejšie využitie inej schopnosti.
Ako plnenie úlohy, ktorá nám bola zadaná, by som nám ale zatiaľ rozhodne pridelila dobré známky.

Vďaka Razovi ma nakopne inšpirácia, čo s tým ďalej, takmer okamžite. Potiahnem z vlastných zásob energie, aby som z beztvarých vlasov, ktoré sa mi predtým bohvieako nepodarili, vymodelovala pomocou ružovo fialovej energie vytvarovanej do vznášajúcich sa oblakov omnoho impozantnejší kadernícky skvost. Na prvý krát socha pripomína skôr odkvitnutú púpavu, s neforemnými oblými tvarmi okolo hlavy (3+3). Na druhý pokus už je to omnoho lepšie a naozaj to vyzerá, ako keby bola socha obklopená oblačným účesom (9+3). Spokojne založím ruky vzad a otočím hlavu na Raza s povzbudzujúcim pohľadom.
"Sme celkom dobrý tým."
Zhodnotím uvoľnene. Vlastné slová mi pripomenú ešte inú vec, ktorú by som mohla vyriešiť, keď už si ma Raz vybral za partnerku.
"Ozaj, dostala som od Erdena povolenie znova prevetrať kone vonku, ak nepôjdem sama. Premýšľala som že vytvorím malú skupinu, aby sme ich dostali von viac naraz. Mal by si záujem sa pridať?"

Den sem, den tam

12. listopadu

Připojila jsem se do toho jejich kroužku, sice tak nějak do druhé řady ale připojila. Lakshmi i Blagden za které jsem se posadila mě přivítali s radostí. Moc dlouho jsem se ale nezdržela, chvilku s nimi poseděla, možná prohodila pár slov a šla na kutě.

Týden pak byl o něco náročnější než dny které jsem tu zatím měla. Ještě více tréninků, u kterých jsem se snažila jak jen jsem mohla. Také jsem věnovala hodně času abych se s pomocí ostatních podívala jak kdo vlastně vypadá. U většiny jsem totiž stále neměla nejmenší ponětí. Bylo to mnohem náročnější než jsem si ze začátku myslela. Nebyli jsme vždycky všichni pohromadě a také se mi to nedařilo vždy. Občas to bylo tak krátké že jsem se ani nestačila pořádně podívat. No a když kolem bylo zase až moc lidí tak to taky moc dobře nešlo.
Teď už ale vím jak kdo vypadá.
Ze všech nejvíc jsem ráda že už znám tvář svojí spolubydlící. Snad jsem se jí mohla zeptat už dříve ale přišlo mi hloupé ptát se jí jestli by se mohla chvilku dívat do zrcadla, zatímco já bych jen stála vedle a snažila se podívat se skrze její vlastní pohled. Hlavně poslední dny nebyla v moc dobré náladě, a bylo ještě méně do řeči než normálně. Tak jsme si toho zase mnoho neřekli a takovouhle, pro ní nejspíš hloupostí, bych jí nechtěla obtěžovat. Už jsem se ale smířila s tím že to nebude tak jednoduché. Ale neztrácím naději že se to časem snad zlepší.

Společnosti ostatních jsem se snažila nevyhýbat tolik, jen větší sešlosti jsem pořád raději vynechávala. Víc se spřátelit třeba s Chloé, Lylou nebo Lotti. Ta mi ale přijde až moc...divoká. Také jsem zkusila požádat Lylu jestli by mě mohla naučit něco na piáno, na oplátku bych jí mohla něco ukázat i já. Určitě jsem se ale nikomu nevnucovala.

20. listopadu, Holtgast, šachovnice

Docela mě překvapí když se dnes namísto Erszebet ujme vyučování Agnieszka. Nevěděla jsem že je taky učitelka. Nějak mě povzbudilo že se nenechá odradit od toho co má ráda, i když také nevidí. Už předtím jsem věděla že je na tom stejně jako já. Nepřála bych to nikomu to rozhodně ne, ale přece jsem byla ráda že nejsem jediná kdo se potýká s takovým problémem.
K učení se přidali také Diyar s Nikolaiem. Z toho jsem byla za začátku krapet mimo, rychle jsem si však přivykla. Stejně bych asi byla raději kdyby se ta naše “mini třída” už dál nerozšiřovala.

Dnešní cvičení neznělo zase tak složitě, nenapadá mě jak využít co umím.
Nevím ke komu do dvojice bych se mohla přidat. Ostatní se rozdělovaly a ti které bych ráda požádala už někoho do dvojice měli. První na mysli byla Mia, tu však požádala Lotti. Jako další mě napadli Chloé nebo Lyla. Ta se však rozhodla přidat k naší učitelce a Lyla tu nebyla vůbec. Byly ještě další ale já se příliš dlouho nemohla rozhodnout a tak si mě nakonec vybral Nik.
“Ahoj. Klidně můžeme” přikývnu na jeho nabídku. Před jeho dotekem mírně svěsím ramena. Pořád bych byla raději kdyby to nedělali.
“Mohl by jsi prosím začít ty?” zeptám se poněkud nejistě. Nechci zdržovat ale bude jednodušší když začne on a sebere něco ze země.
“Promiň, ale můžu přidat asi jenom sklo” jinak ruku k dílu asi přidat nemůžu. Snad bych mohla zkusit použít i mlhu, ale ta dlouho nevydrží a byla by asi jen tak pro efekt než aby něco pořádného udělala.

Trénink

"Budiž teda diadém," kývnu a přijde mi to fakt jako dobrý nápad. Jasný, nebude to úplně užitečný, ale na další párty tím můžeme korunovat královnu večírku, ne? Takže i využití si to najde. "Jako...skoro jako magie. Dost dlouho mě štvalo, že to moc nedokážu využívat v boji, nejsem tak rychlej v myšlení, aby dokázala vymyslet nějaký užitečný, kreativní využití. Ale pak jsem zjistil, že v tom normálním životě je to dost užitečná schopnost." Byly asi i chvíle, kdy jsem tu schopnost nesnášel, kdy jsem prostě místo toho chtěl nadlidskou sílu či něco jinak bojově užitečného, nakonec jsem ale pochopil. Nebo spíš byl nucen pochopit, teď si bez toho už moc nedokážu představit fungování.

"Evropa by byla dost cool, kdyby...víš co, stále byla. Teď už je všechno úplně stejný." Pokrčím rameny, zatímco sleduji jeho počínání. Kamínky mění do krásných zábrusů. "Dobrá práce! Jako...přijít o základnu je vždycky úplně na nic. Pak si i říkáš, zda by prostě nebylo lepší jen tak pendlovat a nikde nemít ten domov, o který můžeš tak jednoduše přijít." Snažím se o pochopení, podávané krystalky ale mávnutím odmítnu, rovnou se natáhnu pro kus větve, co leží opodál.
Chvilku na ní hledím, snažím se vymyslet správný tvar a pak se dávám do práce (3+2), na některých částech větve nechávám nové výronky růst, jinde je zase ničím. To vše s jednoduchým cílem - vytvořit nosnou část pro krystaly, diadémovitý tvar i se zdobením. "V dalším kole se z toho pokusím udělat nějaký kov."

"Tak si to zkus zatím aspoň trochu užít než zase zmizíš. Většina z nás jsme fakt docela přátelští, není třeba se bát kohokoliv oslovit a seznámit se." Předám mu korunku i korálky a povzbudivě se na něj zašklebím. "A třeba se ti tady nakonec zalíbí tak, že nebudeš chtít mizet. Život průzkumníka může být docela...osamělej, ne?"

Neschopnost

Holtgast, Šachovnice

"Díky."

Matissovy to díky jeho schopnosti s kovem jde opravdu dobře. Přihlížím jeho práci s očekáváním, jaké další detaily přidá. Netrvá to nijak dlouho a Matiss mi podává on dřevěnou desku. Prohlédnu si jeho práci z blízka až nyní mi dochází, že ty detaily na postavě připomínají právě mě. Trochu mi to lichotí.
Že by měl o mě zájem? Je pravda, že se vždy chová trochu podivně, když spolu mluvíme, ale, že by to bylo právě kvůli tomu?

Opět se usadím. Původně jsem uvažoval, že bych udělal nějaké pozadí, ale jelikož tam jsem já, tak by bylo na místě, aby tam byl i někdo další. Opět se usadím a pokouším se soustředit. (5), ale kamínky se mi už nedaří ovládat s takovou precizností, takže toho po chvilce raději nechám a místo toho se chci přeměnit, pak mi však dojde, že nemám drápy, ale kopyta.
Rozhodnu se tedy, že vytvořím malý světelný nůž, kterým bych naznačil krajinu a další postavu, (1) ale nestalo se vůbec nic. Žádný nůž. Jediné co je tedy na prkně, je původní postava a několik škrábanců, které lehce naznačují, že by tam měla být i další postavy, nebo něco takového.

Trochu zklamaně sám nad sebou podávám Matissovy desku.
"Nějak jsem přišel o soustředění." Povím spíše výmluvně, i když spíše jemu to říkám sám sobě. Ještě, že jsme nedělali s tím sklem, jinak by tu všude byly střepy.