Saha o kreativitu...
Trénink - Holtgast

Tak nakonec se na mne usmálo kouska štěstí a partner pro dnešní trénink si mne našel sám.
Bylo to rozhodně příjemné překvapení, že dokáže se najít i někdo další než byla jen doslovná hrstka těch, které bych sám považoval za své skutečné přátele a né jen známé tváře, se kterými jeden prostě nějak spolužije a koexistuje.
Nastalo poté trochu fópá v tom, že naše schopnosti dohromady nejsou nic z čeho dalo by se vystavět nějaké úctyhodné dílo hodno obdivů ze široka daleka. Hold vždycky se najde nějaké to klopýtnutí na sebelepší cestě životem. Ale prozatím to nebylo na to, abychom vhodili pomyslný ručník do ringu.

"Hmm.. nemyslím, že to by bylo moudré.." okomentuji jeho návrh ohledně užití radioaktivity.
Jeden ze základních stavebních kamenů, nebo tedy ˇvětví´ k nám doputoval, k čemu jsem lehce uznaně kývl. A zatímco on si prohlížel naší stavební větev, já též usilovně přemýšlel jak tohle dáti dohromady. S lehkým zájmem sleduji i dále to, jak vytáhl kapesní nástroj a dal se do činění. Avšak nevypadala to příliš nadějně, že by z toho vzešlo něco kloudného. Škoda.
"Nemyslím, že bychom měli házet flintu do žita tak rychle... tvoje snaha nebyla špatná." řeknu mu.
"Tvůj nápad s požvýkáním není až tak úplně mimo. Pokud to svedeš, požvýkal bys její konečky? Pokus se je přitom neukousnout. Aby byly roztřepené." navrhnul jsem část své myšlenky, doufajíc, že se mu povede tak dobře jak jen svede. Ve finále vymyslel jsem něco jako strašáka, ale ještě záleželo na tom, jak se mu to povede. Stejně jako mě.
Sám jsem se ujal toho, že bych ještě zkusil jí trochu polámat (2), aby měli bychom více jednotlivých částí, ale zdá se, že síla mě dneska provázela.
Myšlenka toho, že mohli by mi s tímhle pomoci stíny jako takové (2+3), dopadli tak nějak podobně, nebo tedy stejně..
"Nah, zdá se, že ani dnes není příliš mým dnem..." řeknu s lehkým politováním.

Kreativitě se meze nekladou...

šachovnice

"Vždycky to může být horší, ale myslím, že se nám to vlastně i daří." Ohodnotím náš zatím prozatímní výkon. Lev vypadá trochu jako lev, má hřívu, má kůži, co více si přát? "Díky té hřívě aspoň víme, co je to za zvíře. Trochu."Zasměji se a přemýšlím, co by se dalo ještě vylepšit.
Hmmm...
On tu část na zadku zahlazoval, já jí ale chci využít jinak. "Nedostatky musíme přetvořit v přednost." A stejně jako on manipuluji dřevem, tentokrát se snažím aby vyrašila jedna z větívek v zadní části a vytvořila tak ocas. Ještě lísteček na konci a hotovo (7+1).

"A víš co by bylo fajn? Žádný lev by neměl zůstat sám..." Mrknu na něj, zatímco mu předávám svůj výtvor k dalšímu kroku. Možná jsem trochu zapomněla jak flirtovat. Ale to se rychle zase osvěží! Některé dovednosti určitě nemizí!

Den, dva...osm

12. listopad, Holtgas, společenská místnost

Mia ze své nabídky neustoupila a ani to nevypadala že by s tím měla nějaký problém, skoro jsem se až divila že vůbec nic nenamítala. Její obavě že by snad mohla být opilá se jen uchechtnu. Jako kdyby to snad mělo něčemu vadit.
Neuhnula jsem před jejím pohledem a dál se jen vesele usmívala. Když se pak bolest v jeden okamžik zhoupla do ještě větší intenzity přece jsem překvapeně mrkla a ucukla ale ani to mě neodradilo. Možná to tak úplně nezamýšlela, ale nebyl to špatný nápad, tedy stupňující se a kolísavá bolest přeci jen byla horší než ta konstantní. Určitě jsem si z toho tak něco vzala.
Úsměv se ještě více rozšířil do zářivého úsměvu ostrých zubů. Oči se s tím mrknutím změnily, a pokožka poněkud zešedla.
Tak Mia narozdíl od Calluma opravdu nezklamala. Tohle dokáže vážně znepříjemnit chvilku.

"Mhmm…" pokývla jsem jí potěšeně hlavou. "Na tohle si stěžovat nebudu" mrkla jsem na Miu stříbrnýma očima. Trochu jsem tím narážela na její vlastní myšlenku. Ale jestli si to spojila nebo ne…na tom už tak docela nezáleželo. Zatím jsem se k používání telepatie nijak extra neměla a podobné šelesty myšlenek ostatní mi byly spíš na obtíž. Jestli to ale dokážu já se svojí omezenou znalostí téhle schopnosti, někdo zkušenější to určitě zvládnul ještě lépe. Nebylo to sice tak že bych se styděla za svoje myšlenky a představy, ale měli patřit jenom mě.
Jako takový přípitek Mie jsem to zapila zbytkem drinku od Siegfrieda.
Mia potom odešla a chvilku po ní se vrátila Alex. S tou jsem si dala ješte sklenku, ale pak jsem se také odebrala k odchodu. Ještě předtím jsem si ale telekinezí vezmu z baru některou z už načatých lahví whisky (6+2). Na cestu. Nemám totiž v plánu vracet se zpátky do pokoje, alespoň ne hned.
Pár skleniček už jsem měla za sebou a ten nepříjemný pocit nepohody z téhle podoby na mě začínal doléhat čím dál tím víc. Musela jsem ven. Trochu na vzduch. Boty jsem vyzula u baru a svojí podobu jsem samou nedočkavostí změnila už cestou ze společenky. Košile mi možná přece jen bylo trochu líto když jí na zádech protrhly ostré konce rostoucích křídel ale bohužel. Ani nadkolenky nevydržely. Ale s těma jsem byla smířená.

Zpátky jsem se vrátila až pozdě večer a jak jsem se to vlastně dostala zpátky do pokoje už si nejsem tak úplně jistá.
Ráno mi ale bylo vážně mizerně, snad jako ještě nikdy předtím. Z pokoje jsem nevytáhla paty snad do oběda a jediný můj pohyb byl když jsem vyměnila podlahu, na které jsem celou dobu ležela schovaná pod křídlem, za postel. A rychlá návštěva koupelny. Alespoň jsem v tom ale nebyla sama, co jsem tak okrajově zaregistrovala Lotti na tom nebyla zrovna nejlépe. Byl to tak jeden z těch výjimečných dní které jsem hned nezačala cvičením.

Potom už to šlo jako obvykle. Opět mě nečekala žádná mise, jen tréninky. Tady asi nebylo žádné překvapení. I když to pomalu začínala být vcelku monotónní rutina. Kromě vlastních tréninků nebo těch s ostatními jsem se tak pustila také do další drobnější úpravy svého těla tak, aby bylo silnější po fyzické stránce (8+1). Je to první proměna která se nijak neprojevuje na vzledu. Překvapivě to nebylo tak obtížné jak bych čekala. Což na jednu stranu vlastně dává smysl. Když nová část jako například křídla šla doslova sama od sebe, upravit něco co už je musí být jednodušší.

Mimo to jsem se také po troškách blíže poznávala s ostatními, na hromadné socializování a dlouhé povídání mě ale příliš neužije takže to kdoví jaké hovory nebyly. A ze všeho nejméně byla nálada na Isaaca a jeho řeči. A to poznal záhy, když mu spustila červená. Jestli ho to ani potom nepřejde, třeba mu to budu muset vysvětlit jinak. Snad nečekal že si jeho posměšky nechám líbit.
S Lotti jsem se snad taky trochu více sblížila, samozřejmě zatím jen na spolubydlící úrovni. Pořád bych byla raději kdyby nemluvila tolik.

~~~

20. listopad, Holtgast, šachovnice

Týden uběhl ani jsem si to skoro neuvědomila, někdo odešel jiný se vrátil. někdo dokonce s novou tváří v novém těle. I když se zdálo že se toho zase tolik nestalo, stalo se docela dost.
A když mi došlo že je dnes už dvacátého skoro jsem dostala takový mini infarkt. Znamenalo to totiž že zítra mám narozeniny. To mě děsilo snad víc než cokoliv. O žádnou narozeninovou oslavu nestojím, tím méně takovou které pořádají tady. Jenom klid nikdo o tom přeci neví. Nikomu jsem se o tom přece ani slůvkem nezmínila. Nikdo to tak přece nemůže vědět. Nazírači by mohly. Ale ti mají určité lepší věci na nazírání než tohle.
Trochu jsem se tím uklidnila a dál už nad tím raději nepřemýšlela, jen kdyby to mohl někdo z mojí mysli zaslechnout.

Dál už pak byly prioritou jen úkoly a povinnosti. Než nastal čas na další společný trénink. Ten tentokrát řídil Blagden a byla to pořádná kravina. V čem je tohle jako trénink spolupráce? A vůbec co je tohle vůbec za trénink?
O spolupráci mě požádá staronová Erszebet, kterou si hned zacnu zvědavě prohlížet. Předtím jsem tomuhle jejímu novému já nevěnovala moc pozornost. Víc než trénink mě tak zajímá ona. Na její otázku bez většího zájmu pokrčím rameny.
"Jak chceš…ale nic velkolepého nečekej. Tady bude použitelná možná tak telekineze" varuji ji ještě předem. Mohla bych ji taky varovat aby nečekala žádnou velkou snahu, protože si pořád stojím za tím že tohle je ztráta času. Víc se mi ale asi nechce řešit co a jak budeme dělat, takže ta spolupracovní část.

"A co ty, umíš něco nového než si uměla předtím? A vůbec. Cítíš věci stejně jako předtím? Méně a nebo více?...nebo je to pořád jen cizí tělo?" začnu se zvědavě poptávat až skoro zapomenu že jsem souhlasila že s ní mám být ve dvojici.
Pff. Fajn. Neochotně se rozhlédnu kolem co bych tak mohla použít. Dlouho se nerozmýšlím a telekinezí do vzduchu mezi nás zvednu kámen. Ten začne po stranách rychle praskat a odlamovat se až z něj zbyde jen nahrubo osekaný dvanáctistěn (9+2). Není tak symetrický jak bych si představovala, ale stěny má rovné i když ne zcela hladké. Zfouknu z něj zbytek prachu a pokývnu Erszebet že se toho může chopit.

Trénink

Diyar s mou nabídkou souhlasí, na její pokyn tedy položím kus kovu na zem a s tichým zájmem sleduji její počínání. Pod vlivem ohně se kus kovu pomalu roztéká až je z něj dobře tvárná, horká hmota. "Dobrá práce." Pousměji se na dívku a sám již přemýšlím, co s tím dále. "Co vše ještě umíš?" Ptám se jak ze zvědavosti, tak i ze snahy o nějakou strategii. Nerad bych teď její úsilí zmařil něčím, s čím pak nebude moci pracovat vůbec.

Oheň... S tím by to mohlo nějak jít. Prozatím však využívám rozteklé hmoty, se kterou se mi nyní pracuje o něco lépe, jsem však trochu limitován tím, že můj objekt musí ležet na zemi a nedrží...3D tvar. I tak se mi ale podaří ho vytvarovat do podoby čtverce jakožto možný základ...třeba pro lucernu. (4+2) Svou myšlenku - tedy hezky tvarovanou lucernu, ve které plápolá oheň, i když s mnohem menším žárem než na rozpuštění kovu, pak lehce pošlu Diyariním směrem. To bychom to ale pak zase potřebovali zchladit... "Ale jestli má jiný nápad, tak prosím. Já...nejsem příliš kreativní."

Projekt s posledním jednorožcem

Holtgast, Šachovnice

"Já jsem jen a pouze obyčejný Igor," pousměju se. "Perfektní!" ocením Laiminu změnu, by ještě více připomínala lady Amaltheu, čas na to, pustit se do práce, je však neúprosný a další obdivy či lichotky se do něj nejspíš nevejdou.

"Energií a krví mohu přispět já," kývnu nazpět, "dohromady s vlasy a flórou to bude zajímavá výzva."
Zaváhám pak.
"Vím, že dámy mívají přednost, ale pokud nevadí, zkusil bych začít já," pousměju se na plavovlasou a soustředím se na energii (1). Hmh.
Neustávám v soustředění a nedávám nic najevo... a druhý pokus je teprve o něco úspěšnější (8).

Před námi stojí secesní brána z dvou vrat, stojících bez opory sloupů či čehokoliv jiného, tvořená z nitek zelenkavě zářící energie.

"Co myslíš? Tahle cesta může vést mnoha směry," pousměju se na bělovlasou.

"Tvůj tah."

Dřevo

Holtgast, Šachovnice

"Ukaž," pousměju se, skloním a prsty najdu, co přede mě Chloé položila. Bříšky prstů si pak důkladně 'prohlédnu' povrch větve.
"Tři hvězdičky nejsou málo... nějak si s tím poradíme," prohodím na její nejistotu rozhodně, ale samotnou mě momentálně nenapadá, co s tím podniknout.

Vlastnosti předmětů jsou o změně, která nenaruší tvar. Vetknout klacku jinou barvu, vůni, zvláštní vlastnosti, váhu, atd atd z něj pořád neudělá víc, než klacek s vyškrábanými hvězdičkami.
Spektrální podobou toho moc nezmůžu. Mít tak ptačí zobáček, mohla bych pokračovat v Chloině dílku...
Vzduch... hm.
Vzduch?

Natáhnu svou prosbu k vánku, větru, zatímco se s dřívkem opatrně přesunu na pole, kde je písek. Klacík do něj zabořím a pak se pokusím o sandblasting - větrným vírkem (10+1) zlehka dřevo pomocí zrníček písku obrousit, zbavit jej kůry, ohladit do hladka, tak, aby vznikl jen pravidelný váleček s třemi hladkými prohlubněmi ve tvaru hvězdiček, které začala Chloé.

"Myslím, že jsem hotová... Napadá tě, co dál?" dodám, když prsty opatrně ometu zbytky dřevného prachu a písku a zkontroluji, že je všechno hezky hladké a hvězdičky zůstaly.

Kořeny

Holtgast, Šachovnice

Sleduji Lakshmi, jak si vytahuje z vlasů kvítek a plní květináč kořeny, usmívá se spokojeně... jenže... co já s tím pak?
Zamyšleně na květináč zadívám... S kořeny nemám, co udělat, pokud je teda nechci řádně zasolit.
Nebo zalít do plastu.
Takže zbývá buď přidat něco úplně nového (ale co?), a nebo stavět na svém předchozím díle. Snad se to bude počítat, a nikdo nebude držkovat, že jsme si každý jel svoje.

Tentokrát využiju světlo (8) a nechám zdobné mramorování květináče rozzářit tlumeným, zlatavým světlem, žilky se vinou skrze materiál, a dopřávají i světlo kořenům uvnitř.

"Co myslíš? Spolupráce mi fakt moc nejde," prohodím skepticky, když předávám Lakshmi květináč zpět.

"Jak jsi tu vlastně dlouho?"

Dračice, liška a kytka

Holtgast, Šachovnice

"To tady platí u vícera... čekám, že dnešní zadání má spíš trénovat kreativní myšlení než schopnosti jako takové," pousměju se na Rúninu odpověď klidně, a kývnu s díky na pochvalu barvy.

Z drobného růžového keříku začíná být prvně keř, poté koš. Zatímco Rúna tvaruje, já už mám o dalším kroku víceméně jasno.

"Už to bude skoro měsíc, co jsi s námi, viď?" oslovím Rúnu zamyšleně, zatímco se poslední změny jejího tahu uskutečňují. "Jak sis tady přivykla?" prohodím konverzačně.
Což možná bude chyba, neb poslední, co by mi šlo, je nezávazné přátelské rozhovory, nicméně...
Přiznávám, popovídat si chybí i mně. Většinou se s ostatními míjím.

Když je řada na mně, naberu do dlaní další dávku vody, kterou i tentokrát ovlivním (8+2), tentokrát se soustředím na růstový, povzbudivý účinek. Když vodu z dlaní opatrně přemístím ke kořenům rostliny, chvíli se nic neděje... než květy začnou viditelně košatět, lístky nabývat na velikosti, trny na délce a ostrosti.

Tělo

Holtgast, Šachovnice

"Můj jazyk ví, jak se činit, i bez medu," pobaveně na Val mrknu a že je to ona, nechám si proplést prsty a stisknu ty její.
Když se na cosi soustředí, zvědavě přihlížím... a nad výsledným dílem pozdvihnu obočí.
Opatrně se vymaním prsty, abych sochu obešel kolem dokola - je průsvitná, téměř natolik, že v některých úhlech mám potíže ji vůbec vidět.

"Autoportrét?" ušklíbnu se maličko poťouchle, když zachytím tvar a uvědomím si, co jsou všechny ty křivky. Fascinovaně prsty přejedu po rameni sochy.
"Rozhodně může, tohle je perfektní začátek," pousměju se.

Už teď to vypadá, že naše dílo bude nejspíš nejvíc cool... pokud to nepojebu, samozřejmě. Pokus o práci se stíny mi neklapne (1+2, 1+2), na moment zvážím možnosti, a rozhodnu se pro elektřinu.
Není to moc... ale drobné výboje prohánějící se uvnitř výtvoru, ozařující občas linie sochy, se snad budou moct dát považovat za vylepšení (4+3).

Rovnou na důlek

Holtgast, Šachovnice

No teda, Mía se ksichtí, ale spolupráci bere. Super! Zaculím se nadšeně. Kreativní prý není, což asi důlek v šutru potvrzuje. Převezmu si výtvor a párkrát ho obrátím v prstech, dumám, co teď s tím.

"Ovládání země, manipulace se skupenstvím. A SLIIIZZZ!" protáhnu s ďábelským úculem, protože jakkoliv je ta schopnost hnusná... je občas zábava s ní štvát jiné lidi.

Ale co s tou miskou? Jako, ne že by mě nelákalo proměnit ji ve SLIZ a poraď si, hihi. Ale zas na druhou stranu, o to, aby mě s kletbou na zadku vynesl za ucho Blagden z tréninku taky nestojím... Mara už matlí pěkného lvíčka s Kristoffem.
To by bylo trapný, to podělat.
Naopak... chce to něco FAKT BOMBOVNÍHO.

Soustředím se... (6+2)... a proměním šutr s důlkem v nablýskaný diamant. S důlkem.

"Mrkej! Nejdražší popelník na světě! A je multifunkční, může z něj být těžítko a taky vražedná zbraň," uculím se, protože je výtvor najednou těžký jak kráva.
Ale krásný! Je mi jedno, že je hrubý a divný, blyští se moc krásně.
"Na! Teď zas ty," předám pyšně kousek zpátky Mii.