Kreativitě...sbohem?

Trénink - Holtgast

Callum souhlasí se spoluprácí, když se ale zamyslím nad tím, co umím, mám dojem, že svého ano bude dost litovat. Fakt jsem si nedělal srandu v tom, že to zvládnu maximálně tak rozsednout. Však co umím? Jasný, telekineze je super cool, nemusím pro nic chodit, stačí si to přilevitovat, ale jak to využít k nějakému tvoření? S radiací bych tady max udělat zbytečný povyk, jsou věci, se kterými si nechci hrát - i když radioaktivní í větev by mohla být dost dobrá - a k čemukoliv dalšímu bych fakt potřeboval, aby to už dřív aspoň trochu fungovalo. Sakra.
"Jako upřímně? Větev nebo kost, mě je to asi jedno. Za mě je to asi dost v háji." Podrbu se na bradě, fakt se snažím na něco přijít, něco vymyslet. Většinou mi tohle takový problém nedělá, obzvláště když půjde o nějakou kravinu, teď ale vnímám prázdno.

No, tak aspoň ten začátek. Telekineticky nechám přinést (4+2) jednu z větších, ještě rozvětvených větví. Ta sice leží asi tak dva metry od nás, musím si ale spravit trochu náladu tím, že aspoň něco umím. Tak a teď - teď jsem v háji.
"Hele, mohl bych se pokusit udělat nějaký část víc mrtvou pomocí radioaktivity...ale to bude hezký asi jako opičí zadek. Nebo to jako mýval přežvýkat, což bude určitě ještě lepší..." Větev si prohlížím ze všech možných úhlů a stran a nakonec kapituluji. Moje schopnosti jsou na tohle dementní, musím si zatím vystačit bez nich.
Z kapsy vytáhnu kapesní nožík, vyberu si nejsilnější část větve a dám se do vyřezávání random vzoru (4). Jde mi to mnohem hůř, než jak bych si přál a ve výsledku za to ty trochu pořezaný ruce ani nestojí.
"Tak...a příště už to jenom zničím tou radiací, tohle je dost marný." I tak to ale Callovi podám a vlastně nevím, v co doufám. Když bude stejně marný jak já, tak se aspoň nebudu cítit tak dementně. Když nebude, zachrání nám to reputaci, ale...

Tak jdeme na to

Na Kristoffovu poznámku o čokoládě se pousměji, nezapomenu i mávnout na Leu, která se zde objeví - a také se správným počtem hlav a končetin. Vše je jak má být. No než stačím cokoliv dalšího, i naše malé společenství se rozpadne do dalších skupinek. Připadám si, že jsem asi něco zaspala, ovšem z toho marného pocitu bezradnosti mě vysvobodí aspoň na chvíli Yeva.
"Noo... Nic neslibuju," potřesu hlavou, nicméně proti spolupráci nic nemám a jsem ráda, že to rozsekla za mě. "Akorát se předem omlouvám, moje schopnosti nejsou zrovna... Tvůrčí," pokrčím rameny. To je důvod, proč jsem se u zadání úkolu tak zasekla.

Pozoruji Yevu a její počínání, působí sebejistě a rozhodně že ví, co dělá. No, aspoň jedna z nás. "Krásná barva," brouknu mimoděk a počkám si, dokud okvětní lístky nezmodrají. Sama se poté ostře nadechnu a trochu si protáhnu s tichým zakřupáním prsty. Přimhouřím oči a napřáhnu dlaně kolem keříku.
Krásná. A nebezpečná.
Rozhodnu se nechat keřík značně povyrůst (7) než ho začnu opatrně tvarovat do podoby něčeho, co připomíná proutěný koš pokrytý modrými květy. (7)

Počas týždňa

Pevnosť Holtgast

Celú dobu v spoločenke sa v komforte Jamesovej náruče cítim dobre. Hrejivo. Komfortne. Tichý smiech, aký zo mňa občas vylúdi slovami alebo činmi je v jeho spoločnosti vítaný. Občas mám pocit, čoby som sa mu vnárala do hrude ako sa tam stále zavŕtavam, rukou držiac tie jeho okolo mňa na mieste. V pár momentoch ma napadne, že je to až príliš ideálne aby sa nič veľké, hrozné alebo alarmujúce nestalo - ale asi si zaslúžime pár aj takých večerov. Hra sa iba pozvoľna preklopí k pokojnému koncu. Najzvláštnejší moment je nezvyčajný kompliment od jedného z nových o mojich lakťoch, bezpečne ukrytých pod rukávmi hrubého svetra. Zvyšok toho, čo povie, mi trochu pripomenie dávne časy normality, a tak mu kývnem hlavou v prijatí jeho slov. Ako berie moju ruku a bozkáva mi ju pozorujem bez protestu, ale s neveľkou zmenou kľudného výrazu v tvári.
Pred tým, ako sa odoberiem na izbu, tuho objímem Jamesa, od ktorého sa mi do chladnej prázdnej postele moc nechce. Myslela by som si, že si zvyknem na neprítomnosť Yuriko po takej dobe - hlavne keď ma tu nechala, bez slova, čo stále zaštípalo kdesi vnútri kedykoľvek som si na to spomenula - ale stále som mala pocit že na matraci vedľa mňa je príliš studená diera. Objatie dostane aj Blagden, ktorého upokojujúcu vôňu zhlboka vdýchnem kým sa odtiahnem. Ak zostala do konca oslavy v miestnosti aj Mia, podídem aj k nej a s opatrným chytením za ruku jej poprajem pokojnú noc. Vo dverách sa miniem s Nikom, ktorého zastavím tiež pre dlhšie objatie. Nakoniec sa predsa len vrátil, ako hovoril.
Pred uložením sa do postele musím ešte premýšľať, kam nakoniec bez návratu zmizol Oren, a či čokoľvek, čo riešili, zvládli v poriadku.

Oren sa ospravedlňuje hneď na raňajkách, kedy sa natiahnem aby som ho pohladila po paži a pokrútila hlavou.
"Ak si chcel byť sám, je to v poriadku. Nikdy mi ale nebudeš kaziť náladu, ak budeš potrebovať aby bol niekto s tebou keď sa cítiš zle, okej? Pre budúcnosť."
Uistím ho, hoci som si myslela že to je tak nejak jasné. Počas jedenia sa ho ešte spýtam, či mu je aspoň lepšie, no nevŕtam sa v tom, čo mu predošlý večer pokazilo. Boli sme v plnej jedálni, a ak by o tom chcel hovoriť, urobil by tak.

Nasledujúce dni trávim väčšinu času v stajniach. Stále zachovávam zvyk vstávať veľmi skoro, vďaka čomu vyčistím boxy a nakŕmim kone väčšinou skôr, ako by dorazila stajňová výpomoc, ktorej zostane tak doobeda viac času na ostatné povinnosti a ja stíham aspoň pomôcť po raňajkách v kuchyni ak je treba, pričom na obed tam trávim celý čas jeho prípravy aj pratania, aby som mohla vynechať to isté s večerou. Tréningy a "príprava" mi však riadne ukroja čas z poobednej starostlivosti a jazdenia koní, ktoré nemôžu dlho stáť a potrebujú aj trocha komplexnejší tréning ako zaškolovanie nováčikov či tréning pokročilejších na jazdení, a na niektorých to začína byť vidno. Okrem neskoršieho večera ma je možnosť teda na 90 percent nájsť na jazdiarni alebo v boxoch, kde vyšúchavam spotené zvieratá do sucha. V tých krátkych voľných chvíľach však stihnem vyhľadávať mojich ľudí - spoznať Orenových z papiera oživlých spoločníkov, zájsť za Erdenom s otázkou, s ktorou si však zároveň pozorným, neuhýbajúcim zrakom prezerám jeho tvár. Sadnúť si k Lokimu na obed a spýtať sa ho, či sa začína cítiť lepšie, minimálne po fyzickej stránke. Keď sa mi podarí naraziť na večeri na Dana, sa ho spýtať či nechce niekedy počúvať pred spaním hudbu - tak ako vtedy, v spoločenke. S otvorenou náručou keedykoľvek privítať pribiehajúceho retrievera , dokonca aj zastaviť svoju večernú prácu v stajniach ak ma nájde tam a či už sa nechajúc zavaliť psím telom, alebo venovať chvíľu sediac na balíkoch slamy s premeneným Jamesom, pýtajúc sa ho na jeho deň. Vystískať do hranice udusenia Nax, ktorá sa u nás mihne síce krátko, ale intenzívne, ako okolo letiaca kométa. Vo vzácnych momentoch, kedy mám aspoň na desiatku minút čas iba pre seba a viem sa v mačacej podobe na chvíľu vzdialiť od vlastných myšlienok, pozorovať Blagdena pri práci v záhradách, ak tam zrovna je. Razvana pred misiou chytiť a dať mu letmú pusu na ústa pre šťastie, ktorú zopakujem keď sa vrátia spolu s otázkami, ako to prebiehalo. Od Nika, ktorého stretnem a zastavím na chodbe pred ošetrovňou, zistiť o Yevinom tehotenstve popri mojich otázkach ako zvláda svoju novú schopnosť a čoraz náročnejšie tempo pevnosti. Mala som o tejto novinke veľmi zmiešané, protichodné pocity, ktoré som si prísne nechávala iba pre seba.

Všetky tieto stretnutia sprevádza jeden spoločný znak - veľmi častý fyzický kontakt, ktorý udržiavam so všetkými s ktorými strávim čas, i keď pri Lokim sú to opatrné, ľahké dotyky, ktoré sa iba postupne stupňujú ak sa neodtiahne, a pri Jamesovi sa to stáva v podstate nepretržitým. Výnimkou je Mia, ktorej tichú spoločnosť perzistentne vyhľadávam počas krátkych prestávok medzi tréningami, prelejúc jej trocha z mojej vody ak by už nemala, alebo ju zapriahnuc do tichého rozhovoru ak zbadám že robí niečo zaujímavého s energiou. S ohľadom na jej viditeľnú potrebu osobného priestoru, ktorú vykazovala od začiatku, sa jej dotknem väčšinou neutrálne niekde na pažiach prvý krát, keď ju cez deň vidím, akoby som ju tak vždy zdravila. Výraznú výnimku tvorí jej odchod na misiu, pri ktorom ju za ruku chytím na pár sekúnd a opriem sa pritom o ňu zľahka bokom tela o ten jej popri želaní bezpečia. Aj u nej však nastane výnimočná situácia, keď ju nájdem jedno ráno, kedy sa vrátim do stajní po raňajkách len aby som našla medzi boxami v uličke dosť zmäteného koňa s Miinou vôňou, ako mi plaší zvyšok osadenstva. Pár slovami nútene upokojím kone naokolo, aby si neublížili, načo sa podujmem s pokojným hlasom a naširoko otvorenými pažami zrelaxovať aj nový prídavok - netušila som, čo presne sa deje a či má kobyla tie známe vône na sebe z nejakého špeciálneho dôvodu alebo sa niečo s Miou naozj pokazilo, no ak sa k nej dostanem, upokojujem ju tak ako by som upokojovala hocaké zviera - slovami aj dotykmi - pokým sa nejako naozaj nepremenila na Miu, ktorú som nepúšťala pre istotu ani potom, držiac ju chvíľu okolo pása, kým som si nebola istá že nenašla pôdu pod nohami alebo som jej pomohla sadnúť si.

Od ostatných si, už klasicky, udržiavam úctivý, slušný, no odmeraný odstup. Mimo interakcií na tréningoch či počas mojich povinností vlastne prichádzam do kontaktu iba s Matissom, ktorému veľmi podobným štýlom, akým sa mi niekedy prihovára, skrátka odpovedám, a s Diyar - ako zistím že sa volá výmena Lyly, ktorá ma aj celkom poteší. Diyar bola neznáma, tvár "v dave", niekto s kým som nemala spomienky, a jej prístup a spôsob komunikácie so mnou mi viac ako vyhovoval. Ochotne som ho oplácala tou istou kartou.

Pár udalostí si počas týchto dní vyžiadalo trochu viac pozornosti. Razvanova a Miina misia priniesla so sebou nielen krátku starosť o nich dvoch, ale aj novú tvár, pri ktorej mi trvalo slušnú dobu zistiť, že sa nejedná o nováčika ale o kix pri používaní schopností. Tie samotné tiež ako vlna znova prešli pevnosťou, a či už účasťou na misii alebo len tak, popri práci a tréningoch, sme objavovali novinky. Sledovanie, ako mi namiesto dní trvá hodiny, pokým sa mi zatiahne a úplne zmizne plytká rezná rana, pre ktorú som nechcela otravovať liečiteľov. Po menšom vypytovaní sa mi dostane návrhu, čo sa asi stalo a o čo sa jedná. Poteší ma predstava, že aspoň trochu uľavím ošetrovni, ak sa stane niečo, čo v nej spôsobí nával.
Poslednou je ďalšia misia, na ktorú tentokrát vyráža Erden aj Loki. Ak neodídu náhle alebo bez ohlásenia a stihnem to, objímem ich, trochu sa v duchu mračiac nad tým, aký nedostatok informácií nám o tejto misii oznámili.

Tréning

Zadumaná prídem aj na šachovnicu, na ktorej sa dozviem že dnes ideme drilovať precíznosť a kontrolu našich schopností, spolu so spoluprácou s ostatnými. Pustím kraje trička, ktoré som chcela dať dole pred zbytočným prepotením, ktoré väčšinou na tréningoch hrozilo a začnem sa obzerať, či sa už niekto spároval. Pohľad mi padne na približujúceho sa Razvana, mieriaceho si to priamo ku mne. S odľahčeným, povzneseným pocitom prikývnem okamžite hlavou pri otázke, ktorú položí tým svojim neotrelým, v podstate očarujúcim spôsobom. Usmejem sa nad tým, ako mi to už bolo známe, a tým pádom aj príjemné.
"Samozrejme že chcem, keď ku mne prídeš s takým medom na jazyku."
Prepletiem si prsty jednej ruky s tými jeho hneď, ako sú na dosah a pomaly kĺžem očami po veciach na zemi. Nevedela som pracovať so žiadnym elementom, ale zmena skupenstva mi dávala nejaké možnosti, na ktoré som príliš pevných vecí na začiatok nepotrebovala - a tú som potrebovala aj tak trénovať najviac, pretože som v nej bola najmenej efektívna. Sústredím sa teda hlavne na vzduch pred sebou a premenu jeho presného vyčlenenia do tvaru. Keďže sa jednalo o Razvana, chcela som začať niečím, čo by ho nejak vtiahlo do činnosti a neprišlo mu to ako totálna blbosť. Ak Raz niečo vedel oceniť, boli to ľudia po fyzickej stránke, a keďže málokedy niečo robil polovičato, snažím sa o väčší výtvor. Viac - menej sa mi to podarí (8) a pred nami sa zjaví priesvitná socha takmer v životnej veľkosti. Vzhľadom na nie dokonalé ovládanie schopností a mierny nedostatok umeleckého cítenia nie je kľačiace telo bohvieako detailné, ale rozoznateľné snáď hej.
"Môže byť, na začiatok?"
Otočím sa k partnerovi.

Od seznámení k rozloučení a dál

pevnost Holtgast, 12. listopadu → 20. listopadu

Sigi už se neukázal, Aurora viděla, co chtěla, já už neměla co pít a ani jsem se pořádně neopila. Ale už nějak nebyla chuť. Tiše jsem se vytratila ze společenky a zamířila rovnou na pokoj.
Další dny mi nepřinesly příliš času, abych se mohla pokusit navázat rozhovor s jedním z bratrů. Tak nějak jsem šla z jednoho do druhého. Povinnosti, trénink, snaha trénovat i sama na zlepšení svých schopností. Soustředila jsem se hlavně na sebeobranu.
Vedle toho i mise do Peru, která proběhla pod velením Erszebet. Neměla jsem problém poslouchat její velení, ale spolupracovat s ostatními už pro mě nebylo tak jednoduché. Čtveřice dívek se ukázala silnými protivnicemi a bojovaly jako lvice. Jako vždy jsem do toho dala vše, ale nestačilo to. Někdy jsem měla spíš pocit, že jsme se navzájem pletli pod nohy. Do toho Erszebet, která skončila v těle jedné z nich, a my ji málem poslali na onen svět.
Do pevnosti jsem se vrátila slušně zřízená a s tušením, co by se mohlo stát. Už jsem pomalu chápala, že smrt Nadaného někdy přináší novou schopnost i mě. Ale co to bude a kdy mě to překvapí?

Jenže nejdřív přišel jiný šok. Krátce se v pevnosti objevila Nax a hned si celé trio a pár dalších odvedla pryč. Rozloučení bylo krátké, rozpačité.
A byla jsem vlastně naštvaná. Na něj, jistě, nejspíš zcela neprávem. Ale třeba o to prostě stál a já všemu přisuzovala větší váhu. Tak jako vždy.
Naštvaná jsem byla i na sebe. Za to, že jsem se opět dokázala během pár chvil k někomu upoutat. Zase ta samá chyba. Něco, co jsem si tolikrát zakazovala od smrti Dragostana a stejně se mi to opět povedlo. A ještě po kratší chvíli.
Jestli jsem doteď s Nairou příliš nemluvila, nyní jsem byla ještě skoupější na slovo a doslova se zuby nehty držela, abych nebyla víc nepříjemná.

Mé chování nejspíš někomu neušlo a ani jsem se nemohla divit, že tím někým byl zrovna Nik. Nic jsem mu neříkala, však si to nejspíš dal dohromady, ale za poslední dva dny, kdy se mi po večerech věnoval, jsem byla ráda. Zmordovat se na tréninku do padnutí bylo pro následnou noc ideální. Navíc se Nik stal svědkem seznámení s mou novou schopností. Nevím, jak se ke mně dostal kočičí chlup, i když Nik stále nějaké kočky měl, ale najednou i ze mě byla kočka. Šokovaně jsem vřískla a běhala po celé šachovnici zmatená tím, jak vidím, jak se pohybuji. Nikovi dalo nejspíš dost zabrat, než mě uklidnil a já se mohla soustředit zpět na přeměnu. A byla to fuška. Nebylo to vůbec jednoduché jako u podoby harpyje.

Další den jsem si přivstala a ještě před snídaní si odchytla ve stáji kočku, nechala ji pořádně línat na klíně a pustila se do dalších pokusů. A když to funguje s kočkou…
Sehnala jsem si nůžky, potají odstřihla kousek žíně jednomu z koní, aby mě Val nepřetrhla a po urputném snažení ze mě byl i kůň. Na vlas stejný jako ten, kterému jsem žíni vzala. Zmatek ve stáji byl v tu chvíli značný. Já netušila, jak jsem velká, jak se pohybovat, koně byly v šoku z mé nenadálé přítomnosti.
Ani návrat zpět se mi nedařil, takže když do stájí dorazila po snídani Valeria s Leou, musel se jim naskytnout docela zvláštní pohled.
Stálo mě to znovu hodně sil a soustředění, než jsem se byla schopná vrátit do lidské podoby.
Ještě večer jsem v kočičí podobě zkusila chvíli číhat na myš. Tu jsem sice nebyla schopná ulovit, ale pár chloupků mi zůstalo mezi drápky. I proměna v myš se mi nakonec povedla, ovšem chloupky jsem poztrácela, takže prozatím jsem měla připraveny jen kočičí chloupky a několik koňských žíní. S notnou dávkou trpělivosti se mi povedl uplést jednoduchý náramek z bavlnek, do kterého jsem zapletla jak kočičí chloupky, tak koňské žíně. Nebylo to kdovíjak vzhledné dílo, ale svůj účel plnilo. Dokud se mi nerozpadne.

Při dnešním tréninku jsem si ale nebyla jistá, zda novou schopnost využiju.
Spolupráce… S povzdychnutím jsem protočila oči, když Blagden oznámil téma. Raději bych z někoho vymlátila duši.
S podmračeným výrazem jsem sledovala, jak se ostatní párovali, ruce založené na prsou, když jsem obdržela šťouchanec loktem.
Sykla jsem hněvem než bolestí a obrátila se k puberťačce, která byla strůjcem mé nepohody.
“Chm…,” zvažovala jsem odmítnutí, ale nakonec jsem pokrčila rameny. “Ale co, proč ne. I když já zrovna kreativitou neoplývám.”

Bez řečí jsem popadla kámen, který byl větší než má dlaň, a dvěma kloubky prstů druhé ruky jsem do jeho prostředku vytlačila důlek. Chvíli jsem ještě prsty omílala po stěnách, abych důlek rozšířila a dalo se s ním pracovat. Pak už jsem kámen podala Lotti.
“Co vlastně umíš?” zeptala jsem se spíš informativně.

Začátek úprav

Holtgast, Šachovnice

Mattis se zachoval celkem roztomile, když mu došlo o čem je řeč. Trochu mě to pobavilo, ale jelikož si zachoval klid, tak jsem se jen usmál a více to neprobíral a ani jej nijak nadále nepopichoval.

Prohlédnu si dřevěné prkénko, které Mattis ukazuje.
"Dobře. To by šlo." Sice jsem původně chtěl dělat něco více 3D prostorového, ale tohle také nebude špatné.

"Běž raději trochu stranou. Tuhle schopnost téměř vůbec nepoužívám." Povím mu na rovinu. Zatím jsem neměl k tomu důvod jí použít a ani při trénincích jí nepoužívám. Vlastně přemýšlím jestli jsem jí vůbec někomu ukazoval, jelikož se projevila ve sprše a můj trénink s ní byl spíše jen, že jsem si občas zkusil posunout předmět do ruky, jelikož jsem byl líný.

Usednu do tureckého sedu. Zavřu oči a soustředím se.
Ze země se zvednou malé kamínky, které dopadnou na desku, kde začnou rotovat a svými ostrými hranami tvarovat dřevo. (10)

Kamínky se točí a jemně odebírají kousek po kousku. Nechci dělat moc velké úpravy jelikož si to budeme mezi sebou ještě vyměňovat. Pouze ve středu vyzdvihnu obrys postavy s roztaženýma rukama směrem nahoru. Celá postava je lehce zaoblená a díky kamínkům, které se postupně tupily i vcelku hladká. Přesto se tam nachází i několik hrubých částí, které pak budu muset opálit.

Podám prkénko Matissovi.
"Tak. Nyní se ukaž ty."
Mohl jsem sice použít světlo, ale to by dřevo spálilo a já mám raději jemnější práce, i když přiznávám, že vypalování do dřeva zní zajímavě. Určitě to použiju, ale decentně. Na začátek se to moc nehodí.

Nespolečensky společenský

Konec oslavy -> 12. – 20. listopad

Oren se nezdál být naštvaný, dokonce se mi omluvil, což jsem naprosto nechápal. Neměl se za co omlouvat, já jsem se choval jako debil a já jsem ho odstrčil. A když jsem se to snažil spravit, očividně jsem v něm vyvolal pocit viny. Najednou mi z toho bylo nanic, z celého večera a událostí, kterým jsem nahrál. Kdybych byl s Orenem, možná by teď neplakal, možná by mu nebylo tak nanic a možná by neměl v háji celý večer...
Bylo mi ze sebe do breku a proto jsem raději odešel. Původně jsem si sice myslel, že to půjdu na záchody jen rozdýchat a vrátím se, ale nakonec jsem se ještě před dveřmi WC otočil a zamířil rovnou na pokoj.
Stejně tam není nikdo, kdo by měl zájem o mojí přítomnost..

Místo do postele jsem rovnou zasednul za stůl a rozhodnul jsem se, že se pokusím z toho pocitu prostě vymalovat. Nejdříve to vypadalo, že jen bezcílně čarám, nakonec však moje ruce chytili inspiraci a z obrazu vzniklo cosi, jako zasněžený noční les, tichý, smutný a ponurý. Unavený jsem pak padnul do postele, schoulil se do klubíčka a usnul.

Další dny byla moje nálada už o něco lepší a tak jsem se pokusil znovu navázat komunikaci s lidmi, které jsem předchozí noc zazdil. Pokud měl někdo chuť do hovoru, určitě jsem ho neodbyl. Pokusil jsem se být oporou pro Orena, pokud tedy měl náladu se mnou komunikovat. Nezapomněl jsem nějaký čas strávit i s Nikem, Nairou, Eddie/m, Richardem, Dragem a dalšími, kteří měli případně zájem.

Ve volném čase jsem se věnoval malování a tréninku všech mých schopností, ačkoliv nás vedoucí tréninků ani trošku nešetřili. Většinu večerů jsem proto odpadnul tak rychle, že jsem o sobě ani nevěděl.
Před misí jsem byl popřát hodně štěstí zejména Emilovi, ale i všem ostatním.

20. listopadu – Výzkumná mise -> Trénink
Hned ráno jsem byl povolán na průzkumnou misi do Švýcarska, společně s Leou a Kristoffem. Divil jsem se sice, že jsem byl vybrán zrovna já, ale nijak jsem neprotestoval.
Před odjezdem jsem ještě obdržel od Orena malý dáreček na ochranu, za který jsem mu s úsměvem poděkoval a hned si ho pověsil na krk.

Náš velitel byl Kristoff a cíl zjistit, zda se v Curychu dá vybudovat nové sanktum, plus samozřejmě doplnit zásoby v pevnosti. Krom velké zásoby zombie se zdálo město poměrně klidné, takže jsem ve vybudování nové základny neviděl problém, ale konečné rozhodnutí bylo na našem veliteli.
Z počátku jsem se podivil, proč svalovec nosí do naší „základny“ tolik zlata, ale po vysvětlení jsem ho následoval, abych mu pomohl.
Krom toho jsem sbíral hlavně trvanlivé potraviny, šaty, hygienu a léky, které jsem po prohledání obchodů a domů našel. Dokonce se nám poštěstilo najít i velké množství čokolády, což se v dnešním světě už jen tak nevidí.
Po splnění úkolu a nanošení zásob do pevnosti, nám náš vedoucí pogratuloval k dobré práci, což jsem vítal s úsměvem a se zdvořilým „Děkuji“.

Tím však den ještě neskončil, čekal nás trénink se zbytkem pevnosti.
Dorazil jsem až jako poslední a jelikož jsem nepochytil, o co přesně se jedná, zamířil jsem přímo za vedoucím tréninku. Ostatní už vypadali, že jsou zabraní do práce a proto jsem nechtěl rušit.
„Ahoj, promiň, teď jsme se vrátili z průzkumné mise… mohl bys mi prosím znovu zopakovat pravidla?“

Nečekaná úzkost

Konec oslavy - > 12 - 20. listopad

Je docela zvláštní, jak rychle se člověku dokážou změnit plány. V jednu chvíli nadšeně hledím na Razvana, který mi podává ruku a vyzívá mě k tanci, v druhou chvíli zas vidím ten proklatý kovový roh, který mi ční z hrudi. Neúnosní tlak na prsou mě donutí chytit se za bolavou hruť a se slabým zapípáním „Promiň“ vyrazit na záchody.

Chvíli jen bezradně sedím hledíc na svůj odraz v záchodové míse, než mi tlak z hrudníku přejde i do žaludku a já házím prvotřídní šavli. Nějakou dobu to tak pokračovalo, mě osobně to připadalo jako věčnost, poté se dostavila nepříjemná migréna. A tak, se smutným pohledem ke dveřím společenky, mé další kroky vedou rovnou na pokoj.
Studená sprcha, detailně vyčištěné zuby a poté následuje postel a i když unavené tělo i oči chtějí moc a moc spát, hlava je zase plná nepříjemných vzpomínek. Hodiny a hodiny převalování nakonec přece jenom vystřídá spánek, ale až někdy nad ránem.

Další den se až při snídani dozvídám, že včera večer ještě stihlo dorazit pár nováčků, nevěnuji tomu však příliš pozornosti. Do žaludku se pokusím dostat alespoň silné kafe, kterým se pokouším dohnat chybějící hodiny spánku.

Následující dny jsou už o něco klidnější, krom povinností se snažím trávit čas se svými blízkými, Rúnou, Kristoffem, Nikem, Larou, Danielem a pokud budou mít zájem, tak i rozhovory s Lakshmi a zbytkem týmu odpadlíků z jiného světa. Zajímá mě, jak se oni rozhodli ohledně vymazání vzpomínek na původní svět a zda nemají nějaké triky na zahnání úzkostí, které přichází se vzpomínkami na smrt. Zvažuji i návštěvu Lary v její kanceláři, ale těžko říct, zda by mi pomohla se přenést přes vlastní smrt. Předpokládám, že nic takového je na škole neučili.

Trochu cíleně se vyhýbám soukromým rozhovorům s Razem, kterému jsem na oslavě utekla. Ne, že by mi jeho společnost byla nepříjemná, ale jednoduše se stydím… Ten útěk musel vypadat opravdu zbaběle, ačkoliv nepochybuji, že neměl problém najít si nový cíl.

Na trénincích se snažím soustředit na schopnost manipulace s krví, ve které mám stále ještě mezery a to dost velké.
Moje neopatrné jednání je dost znát hlavně ve chvíli, kdy se mi podaří obdržet nehezkou tržnou ránu na mé ruce. Dříve, než stihnu jakkoliv zareagovat, je u mě starostlivý Nik, který se pokouší zasáhnout, než ke mně dorazí zdravotníci a i přes moje námitky, že se regenerace postará sama, pak překvapeně zírám na jeho ruku, na které se náhle objevuje moje zranění, zatím co z mojí paže mizí.

Z lidí, kteří dočasně odcházejí z pevnosti se loučím hlavně s Erdenem. Také ochotně nabízím pomoc Yevě s čímkoliv, co by potřebovala, jelikož prozatím přebírá vedení pevnosti.


20. listopadu – výzkumná mise –> Trénink
Skoro až vypísknu nadšením, když se ráno dozvídám, že vyrážím na průzkumnou misi společně s Kristoffem a Oscarem. V mém starém světě jsem na takové mise jezdila skoro furt, zde jsem měla funkce jiné.

Možná to bylo pro mnohé nepochopitelné, ale i v tomhle zvláštním světě jsem byla ráda, že se dostanu ven, i když mezi zombíky a do radioaktivního prostředí.

Cíl byl jasný, zjistit, zda se v Curychu dá vybudovat nové sanktum a nasbírat co nejvíce zásob. Naším vedoucím byl zvolen Kristoff, proti tomu nebylo co namítat.
Na místě jsme poté zvolili místní hotel jako hlavní základnu a z okolí jsme sem stahovali zásoby, které jsme našli. Zaměřovala jsem se hlavně na léky, trvanlivé potraviny a pokud se poštěstilo, tak i oblečení do skladu, či nějakou drogerii.
Kristoff narazil doslova na „zlatou žílu“, když z okolních trezorů nosil hromady zlata. Je zvláštní, jak něco takového bylo pro lidi dříve důležité, zatímco teď se tento lesklý kov dá použít tak maximálně na procvičování schopností nadaných.

Hromada čokolády už byla lákavější.
„Kdo by neměl rád čokoládu? Snad jen nějaký alergik..“ Posměji se na jeho poznámku, ohledně následující oslavy narozenin.
Následovalo zabezpečení zásob a přesun zpět do pevnosti, kde jsme se po přenosu nalezených věcí a krátké zastávce na pokojích měli dostavit na trénink s ostatními. Oplatila jsem široký úsměv Kristoffovi, než jsem vyrazila do sprchy.

Na pokoji jsem se trochu zdržela, proto jsem na trénink dorazila o chvíli později, než Kristoff, který byl po příchodu podroben slibované prohlídce všech končetin od mé spolubydlící.
Nenápadně jsem se k nim přidala, abych si vyslechla vysvětlení tréninku a nebyla jsem z něj zrovna nadšená. Tvořivost nebyla moje silná stránka a navíc na mě nezbyl už skoro nikdo do dvojce. Nezbývalo tedy nic jiného, než vyčkat na Oscara a rozhodnutí vedoucího tréninku, jak si s poslední trojicí poradí.

Trénink s Kristoffem

šachovnice

Kristoff se zdá spoluprací s mou i trochu potěšen, což mě samozřejmě zahřeje u srdíčka. Upřímně mu je asi jedno, která z nás si ho vychmátla dřív, ony holky jsou taky dost fajn, ale...ale jo, těší mě to a to nejen kvůli slíbené čokoládě.
"Čokoláda? To ještě existuje? To bude úplně splněný sen!" Nadchnu se pro věc, jen abych své nadšení pak rychle přenesla k našemu úkolu. Kristoff vezme nabízenou větev a vytvoří z ní...

"Jako není to vůbec špatný, podpalovat se nebude. S ohněm ještě neumím." Usměji se na kolegu a opatrně převezmu jeho výtvor. Obhlížím ho ze strany na stranu, přemýšlím, co všechno si můžu dovolit. Jak daleko sahají mé schopnosti? "Víš co...já něco zkusím, ale možná to bude pak vypadat jako hrozné monstrum." Nedaleko vidím kus kůže, která by se mohla hodit. Tohle jsem ještě nedělala... Ale tak uvidíme.
Pokusím se kůži pozměnit natolik, aby obalila jednotlivé větvičky a dala lvovi...skutečný tvar, skutečnou kůži (5+1). Na některých místech tedy trochu nepřesně, takže lev může působit geneticky zmutovaný, ale...ale nějak to vypadá?
"Ehm. A ty s ohněm umíš?" Musím se smát, náš větvičkovo-kožený lev je...no, můžeme být rádi, že máme ještě čtyři pokusy na to to vylepšit.

Kreativita

Šachovnice

"Sklo je úplně v pohodě, neboj, s tím něco vymyslím." Se zájmem sleduji jak Samir přetváří jednolitou hmotu v drobné korálky. "To je cool. Kam s tím budeme směřovat? Spíš náhrdelník nebo...něco většího, nějaká koruna na hlavu nebo tak? Já klidně zvládnu zlato, diamanty a tak." A abych dodal svým slovům pravdivost, vezmu si tak polovinu z granátů a se soustředěním se je snažím proměnit v lesklé diamanty. (2+1) Očividně jsem ale neměl tolik machrovat, protože se mi to samozřejmě nedaři. Druhý pokus je už o něco lepší (8+1), tentokrát jsem ale jednotlivým kamínkům dal různé velikosti tak, tak aby se dali porůznu seřadit. Co ale dál? A proč si své nápady nechávat pro sebe, že, když máme spolupracovat. "Co jim dát buď jiný tvar nebo i jiné složení? A dotvořit k nim ještě řetízek nebo nosnou korunu? Nebo to vidíš na něco jiného?" Já bych představu měl, ale jsme v tom ve dvou, že jo.

"Tak ty tu taky nejsi zrovna dlouho, takže to je úplně v pohodě. Já jsem ze Států, původně z Kalifornie, ale to teď už tolik nehraje roli, jsem tady už fakt...no, sakra dlouho, už mi ten čas splývá. Zažil jsem ještě předchozí pevnost..." A s ní i všechno to špatné i dobré, spoustu jiných lidí, spoustu těch, kteří už nejsou. Nope, úsměv, tam nejdeme.
"Ty jsi odkud? A jak ses sem...ne, to je debilní otázka, na kterou se ptá každý, sorry. Spíš jak se ti tady líbí?" Ptám se se zájmem, jsem rád, že zas můžu poznat nové lidi - a že k tomu mám příležitost. Poslední dobou jsem se fakt dost věnoval práci, tak tohle je příjemná změna.

Lvi a lvice

Holtgast, Šachovnice

"Jo, sedí? Nechybí... nepřebývá? Super, to jsem rád," zazubím se na Ryščiny kontroly.
"Mám pro tebe pak čokoládu! I pro Maru a Laru a Lakshmi, vyrabovali jsme Švajc," dodám hrdě a pobaveně a oplatím zamávání tmavovlásce opodál.

"Teda, ten vás... nás nešetří," zasměju se zvesela na report o tom, co budeme podnikat. Pro některé je už vybrat si sám dvojici nejspíš úkol nepředstavitelný... doopravdy komunikovat s ostatníma.
Zrovna jsem se chtěl zeptat Ryšky, jestli nechce něco spáchat společně, ale Sestři byla rychlejší, a... nu, nebudu lhát, nemálo mě potěšilo, že si o mně řekla první.
I když s drobnou výtkou na začátek.

"Tak hodně štěstí," kývnu Ptáčeti s úsměvem, a mrknu na Sestři: "Není čas ztrácet čas, co?"
S větvičkou souhlasím moc rád, nedokážu si totiž představit nic moc jiného, co bych mohl... tvořit. Kreativně.
Hmh. Umím kreativně někoho sejmout pěstí/drápatou tlapou, nějaké pletení větviček je mi cizí. Ale zase... "Možná bych to pak nakonec mohl oživit!" přisadím si, než se zarazím.
"Teda, pokud to nebude vypadat tak, že by to pak muselo žadonit o ránu z milosti."

Ulomím větvičku, a sevřu ji v dlaních, soustředím se (9+2). Začne se kroutit, nové výhonky drobných větviček narůstat, splétat se, až v rukou držím něco, co vzdáleně připomíná něco...
"No. Měl to být lev. Ale vypadá to jako retardovaná kočka," podotknu nepříliš spokojeně, prohlížeje si výtvor v prstech, než ho podám Maře.
"Na, máš spoustu prostoru to vylepšit... myslím, že i podpálit to by tomu chudákovi pomohlo," pousměju se trochu zahanbeně.