Ok, to by bylo

Holtgast, Šachovnice

Slituje se nade mnou sličná tmavovláska, které jsem si v pevnosti vlastně všiml až při jejím plnění úkolu polibkem na oslavě. Sláva, aspoň někdo. Jaký trapas by bylo zůstat sám?
Pokud dobře počítám, je nás lichý počet... někdo takový bude.
Ale já to nejsem, a víc mě zajímat nemusí.

"Použitelné na tuhle výzvu? Nejspíš světlo, plast a sůl, uvidíme, jak to půjde s flórou dohromady," pousměju se na Lakshmi zamyšleně a rozhlédnu se kolem.
Sáhnu po nejbližším obyčejném kameni.
"Co tohle? Napadlo mě vytvořit nejdřív květináč, do kterého můžeš něco vložit," prohodím, a pokud je Lakshmi s tím nápadem ok, pustím se do první změny na šutru.

Tedy... alespoň se o to pokouším. První nápad, květináč jakoby vytesaný z bloku himalájské růžové soli, tak nějak neuspěje (4)... uff.
"Pardon, zkusím radši něco jiného," sáhnu radši po kousku plastu opodál.
Druhý pokus, tentokrát se snahou změnit plastový kousek barvou a vytvarovat, je o odřené uši (5+1).
Zatraceně... jak jsem si zvykl zacházet spíš se světlem či být v podobě, některé schopnosti trochu zrezly. Až se zastydím, plast je moje nejstarší schopnost, a pořád s ní bojuju... meh.
"Snad se s tím něco podniknout dá," poušklíbnu se a předám Lakshmi tmavě červený plastový květináč se zlatým mramorováním. Je sice trochu nesouměrný a nakřivo, ale myslím, že mu to spíš přidává na osobnosti, než škodí.
A vzorek taky leccos maskuje!

Srdce a květy

Holtgast, Šachovnice

...jen nevím, jestli budu k něčemu platná.
"Určitě jo," odvětím s jistým úsměvem Laře, a vyčkám, než se přivítá, sám zamávám s úsměvem nově příchozím/u, a pak se usměju i na Emila, který si už taky našel tréninkový pár.

"Jéé, to je milé," zhodnotím fialovlásčin první tah. "Neublížila sis? To muselo zabolet zobáček," zeptám se však trochu se starostí vzápětí, zároveň přemýšlím, co bych mohl vykutit...
Hmh.
Pokusím se vyklované srdíčko vyplnit drobnými kvítky, nicméně povede se mi to až na druhý pokus (4+1, 10+1). Schválně se snažím, ať mají kvítečky podobnou barvu jako Lařiny vlasy.

"Co myslíš? Ale začínám být v koncích, jak se na tom dají vykoumat ještě čtyři další změny," přiznám upřímně, když předmět Laře podám zpátky. Odchytnu pak Rina, který už už vypadal, že půjde okusovat paty Chloé, a vezmu ho i přes jeho očividnou nelibost a dozadu spláclé uši do náručí.

Možná bych v dalším tahu mohl vytvořit nějaké ouško na pověšení dřívka? Nebo rozhýbat okvětní plátky? Hmm.

Zajímavé kombinace

Holtgast, Šachovnice

"Aha, zase tohle... dobře," kývnu, při prvním takovém tréninku jsem spolupracovala s Erdenem a šlo to... přijatelně.
Teď to tak hladce asi nepůjde, rozhlédnu se kolem na tvořící se dvojice, a přemítám, kdo by ze zbylých mohl mít schopnosti doplňující se s mými. Velký výběr už není... inu, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.

"Chceš to zkusit společně?" zeptám se Rúny. "Snad se nám podaří víc, než dát šok všem na tréninkové ploše," dodám s nepatrným skeptickým úsměvem, když uvážím, že nejsilnější Rúninou schopností zdá se být elektřina a mou zase voda.
To by se zdařilým výsledkem dnešního tréninku nejspíš nepovažovalo.

Pokud Rúna souhlasí, opatrně podeberu do dlaně keřík čajové růže z nedalekého rostlinného pole i s hlínou a kořínky v ní, a přenesu ho zpátky. Naberu pak do dlaní vodu z vodního pole a ovlivním její barvu a rychlost vstřebávání (7+2), než jí zaleju hromádku hlíny s kořínky růže. Ta začne pomaloučku měnit barvu květů, z krémové do tmavě modra.

Rozpačitý začátek

Holtgast, Šachovnice

Na moment zaváhám, než mi dojde, co myslel Emil těmi prvními slovy.
"Myslel jsem zadání tréninku, samozřejmě," odpovím poměrně klidně, přesto mi zlehka ztmavnou líce.
Tužby těla mi cizí nejsou, ale... nebyly něčím, na co byl v posledních měsících existence vůbec čas, příležitost či odvaha, zejména s někým jiným než jen svépomocí.
Na slova 'jen škádlím' se tedy zdvořile pousměju a kývnu.

Výběr materiálů je široký, nicméně Emil má pravdu, že ne ve všem se sejdeme.
"Sklo může být, ale spíš bych preferoval dřevo, tam si můžu pomoct kovem i gryfími drápy, dá se i vypalovat světlem, myslím, že bude skýtat nejvíc možností pro nás oba...?" navrhnu trochu váhavě a rozhlédnu se kolem.

"Co tohle?" zvednu ze sousedního pole plochý kousek dřeva... nebo bambusu? který velikostí připomíná menší kuchyňské prkénko. "Chceš začít?" zeptám se, pokud Emil s volbou předmětu souhlasí.

Trénink

Holtgast, Šachovnice

Malinko se ztrácím v okolních myšlenkách a slovech... když tu mě jako kotva přitáhne zpět k zemi dotek drobné ručky na mé vlastní. Sklopím k Chloé tvář a jemně se na ni usměju.
"Budu za to ráda," odpovím. "Už jsou všichni ostatní spárovaní?" vyzvídám. Sama se stále ve velkých skupinách lidí nevyznám, a nechce se mi sahat ke spektrálnímu pohledu, abych nakoukla, kdo něco dělá a kdo stále postává bez partnera kolem.

Zaváhám pak. "Vybereš něco, s čím si budeš moct poradit zejména ty sama, prosím, Chloé? Já mohu manipulovat s vlastnostmi předmětů, přizpůsobím se ti," pousměju se směrem k ní.

Od začátku

Holtgast, Šachovnice

James mi košem nedal a já jsem za to rád. Rozhlédnu se kolem.
"Co umím, a doopravdy by se hodilo na formování nějakého předmětu? No... nic moc. Umím to se sklem... to je pro tebe v pohodě?" ujistím se radši, než ulovím velký kousek temně rudého střepu.

Soustředím se, a nechám jej rozpadnout na spousty drobných granátově rudých kulatých skleněných korálků.
"Zvládneš s tím něco?" optám se trochu váhavě, nejistý si tím, jestli jsem Jamesovi zrovna příliš nezavařil, než předám plné spojené dlaně korálků k dalšímu tahu jemu.

"My se zatím moc nepoznali..." začnu, vědom si velmi dobře toho, že z velké části je to moje vina. Ale kdy jindy člověk může začít něco měnit, než jak nejdříve to jde?
"Odkud vlastně jsi? A jak dlouho jsi tady v pevnosti?" zeptám se, vím, že originalitou ta konverzační témata prakticky odkapávají.

Tmes Ticking..
Holtgast

Netuším jak dlouho jsem v zahradě zůstal..
Zřejmě poměrně dlouho, protože jsem přistihl sám sebe, kterak jsem na místě dokonce i trochu usnul.. to tak nějak znamenalo, že měl bych to zabalit celkově a to také udělal jsem. Sebral jsem se a po krátké cestě výtahem navrátil se do svého pokoje kde ještě podstoupil jsem krátkou sprchu než pak konečně ulehnul jsem do postele.
I přesto, že jsem se cítil unaven, moje mysl se stále tak trochu ubírala k tomu okamžiku ve společence.. skutečně jsem nechal rozhodit něčím tak fádním jako byl polibek od krásné dívky, v rámci jejich společné hry...? Pocítil jsem, jak vedle mě zhmotnil se černý stín.. tiché vrnění rozeznělo se záhy. S nepatrným úsměvem jsem pohladil kočičí hlavu a tak sdílel jsem svoje lože se stínovou bytostí a osobností domácího zvířete..

Dalšího to naštěstí nevypadalo, že by se ona oslava zvrtla do něčeho.. né příliš vydařeného. Vypadalo to, že k žádným případným faux pas nedošlo, což bylo rozhodně příjemné vědět. Co už tak příliš nebylo, bylo to na jakou misi se to někteří vydali. Onen výlet do Peru dopadl i nedopadl úplně podle představ.. tedy povedlo se jim splnit cíl mise, ale.. za jakou cenu? Je to skutečně teď něco, co bude udávat smysl a chod tohohle světa? Primitivní zákon přežití silnějšího..?
Kdo by to byl řekl, že ale najde se někdo, jako jest Lišče, kterou nezaujímají příliš věci mimo tyto zdi, nebo alespoň rozhodně jest mi příjemným trávit s ní čas, kde probírají se věci, které zaujímají nás oba.
Ponurejší náladu, alespoň tedy tu mou, rozhodně o něco zlepšila návštěva Nax. Vždycky je jistým, sluncem v duši.
Vnitřně přál bys si aby zůstala o něco déle ale i tak jsem byl vděčný za čas, který tu byla. Jeden už mohl by si zvyknou na stěhování a přesouvání lidí mezi jinými sankty, možná jen bral jsem si až příliš osobně, ale kdo ví jestli některé tváře neviděli jsme naposled.. v tomhle světě je nyní možné vše. Ráno žijete a navečer je potravou pro červy a bakterie..
Zřejmě jen prostě, jímali mnou temné myšlenky..

Holtgast, 20. listopadu, 14:00

Člověk by nevěřil jak rychle tu čas vlastně běží.. když nemusí řešit věci, které řešil před vší tou zkázou.. politické machinace, zapomenutí nákupu na nedělní oběd, či narozeniny nějakého jeho příbuzného a shánění dárku na poslední chvíli, ideálně na nejbližší benzinové pumpě.
Vcelku ocenil jsem to, že dnešní trénink nebude o tom se snažit z někoho vymlátit duši, nebo ugrilovat jeho spodní prádlo na popel. A byť většinu času byl jsem hlava chápavá, nyní mi jaksi mysl nedokázala příliš dát dohromady v čem spočíval dnešní úkol. Příteli můj, co si to na nás jen vymyslel za kulišárnu..
Dříve ale než stačím podniknout své kroky k Ryšavé, kterou chtěl jsem požádat o spolupráci, někdo jest poněkud rychlejším.. skvělé.. dvě kohouti na jednom dvorku.. stále a vždycky tím druhým... tím posledním.
Když nakonec osloví mne jiná tvář, jsem vcelku rád, že nemusím se příliš nikomu vnucovat.
"Budu... velice rád, když spojíme své síly." kývnu mu s mírným úsměvem na jeho nabídku. Jenže, zdá se že co se týče toho jak měli bychom dále spolupracovat na určeném úkolu, zdá se, že jsme v lehké.. slepé uličce.
"Obávám se, že jsem na tom lehce podobně.. kdyby.. byly tu nějaké kosti, mohl bych se pokusit udělat něco s nimi.. mohu použít stíny, ale obávám se, že jakmile dotkne se jich tvá elektřina zmizí stejně jako pára nad hrncem.." povzdychnu si trochu nad touhle patovou situací.
"Možná pokud použije větve.. mohli bychom nakonec něco vytvořit.." navrhnu tedy zřejmě nejlepší naší možnost.

Pokračujeme dál

Pevnost -> šachovnice

Emilova oslava narozenin se vlastně dost povedla a já už přemýšlím, čím ozvláštníme další párty, která časem přijde. Do té doby se ale musím držet dost při zemi a makat, makat a makat. Nejde jen o tréninky, kterých během následujících dní máme spoustu, ale i o práci v pevnosti. Všichni ti noví lidé a nové schopnosti jsou sice cool a skvělé a zajímavé, většina má ale nějaké specifické požadavky ve skladech a tak mám plné ruce práce. Naštěstí - a kdo by to byl tušil, že tohle někdy řeknu - tu mám docela pořádek a systém a tak i všichni přidělení mi na pomoc brzy získávají přehled a potřebný um, abychom nic neztratili a o nic zbytečně nepřišli.
Vlastně mi to...jde. Hustý. Něco mi jde. Je to dost dobrý pocit, být si v něčem jistý, být v něčem dobrý a spolehlivý.
Často teď vzpomínám na své začátky ještě v tehdejší pevnosti, na všechen ten chaos a drama a...skoro mi nepřijde, že jsem to byl já. Jasný, kraviny dělám i teď a je jich spousta, přijde mi ale, že co se týče chodu pevnosti, skladů a nějakého toho zázemí, může se na mě Erden a další ve vedení spolehnout. Na mě! Není to prostě strašně divný?
Jasný, nejsem na takové úrovni jako Erdenovi zástupci, nejsem Dan, Yeva, Drag ani Blagden, ale něco umím, něco dokážu, v něčem mám hlavní slovo. Teď už jen abych byl stejně potřebný i během akcí...
Zatím si ale musím vystačit s tím, co mám a s tím, že vedu i nějaké ty tréninky. I to možná není málo?

Co se ale snažím mít tak trochu neoficiálně na starost je socializace všech starých a nových, snaha je zapojit, zabavit či pobavit. Jasný, práce tu máme habaďur a na nějaký pokec moc času nezbývá, i tak bez toho ale nejde žít. Třeba mám teď v plánu udělat pravidelné filmové večery. V archivu toho máme spousta, lidi, co ovládají techniku a elektřinu nám můžou na chvíli zapnout promítačku a počítače a nebude to prostě fajn? Je tady určitě spousta těch, pro které filmy nebyly obyčejnou zábavou, ty to třeba fakt potěší...
Plán to mám hezký, k jeho realizaci ale zatím nebyla úplně příležitost. Trochu zvažuji, že to na někoho deleguji, čímž bych třeba...Prostě uvidíme. Ale přijde to, určitě jo!
Jen ještě zařadím do skladu tohle a tohle a proměním tohle a tamto.

Během těch pár dní jsem se na misi nedostal, rozhodně jsem byl ale strašně rád za krátkou přítomnost Naxi. Najednou to zas na chvíli bylo jako za starých časů - hrozně fajn, spousta pošťuchování a nemístných vtípků a pak smutek, když zase mizela a sebou si brala další várku zdejších. "Zas se někdy stav." Řekl jsem jí, když se loučila a myslel to naprosto vážně. Někteří lidi prostě chyběli.
Ale jiné tu stále mám. A proto jsem ten večer trávil ve psí podobě přebíhal mezi Val, Lylou, Nikem a Blagdenem, rád za jejich stabilitu a za to, že oni neodchází, nemizí.

Dneska odpoledne má trénink na starosti Blagden, který přichází s trochu kreativní výzvou a s cílem spolupráce. Okey, proč ne. Ještě dřív než si začnu hledat partnera do dvojice, oslovuje mě Samir, jeden z nových. "No jasný, rád, bude sranda. Máš nějakou preferenci, se kterým předmětem začít?" Dost marně se snažím vzpomenout na to, které schopnosti to zrovna on ovládá. Je mi ale jasné, že s mými zkušenostmi s transmutací tu mám jasnou výhodu a bude lepší, když se přizpůsobím já jemu a ne naopak. "Co všechno dokážeš? Na tom pak můžeme stavět...já toho zvládnu docela dost." Pokrčím rameny. Nijak se tím nechlubím, beru to spíš jako fakt, který je všem známý, však jsem většinou ten, za kterými lidi chodí, když potřebují nějakou přeměnu či úpravu. Kam navíc nedosáhne transmutace, tam si pomáhám s manipulací dřevem či vodou. Tedy...snažím se. Ne vždycky to jde, že jo. Ale od toho taky trénujeme.

Adaptace na život v pevnosti

Holtgast

"Hele, z toho si asi nic nedělej, nemůžeme asi všichni umět hned všecko. Taky mám pár věcí, se kterými moc netuším jak zacházet...a přijde mi, že se v tom chvílemi docela ztrácím." Odpovím Lotti na oslavě a jsem ráda, že nejsem sama, kdo není ještě stoprocentní. Já se během těch týdnů venku naučila zacházet s tím nejdůležitějším, přijde mi ale, že mám ještě hodně kam směřovat a co trénovat.

A že tréninků je tu spousta. Nikoho moc nezajímá moje mírná kocovinka, se kterou se druhý den probudím, hnedka musím nastoupit do práce i do cvičení. Nikdo nás nešetří, jsme v plném zápřahu a je to naprosto skvělé! Konečně mám příležitost nějak své schopnosti stabilizovat, učit se s nimi pořádně zacházet, být si v nich jistá. Co se týče proměny, snažím se jí plně ovládnout, aby se už nikdy neopakoval incident z oslavy. Dobrou zkušenost mám i s ovládáním energie, v tom si už taky začínám trochu věřit. Ten zbytek...well, snažím se. Snažím se a bude to ještě chvíli trvat. Postupně se i smiřuji se strachy a stíny - ale abych byla upřímná, k tomu jsem pořádně ještě nedospěla. Časem určitě. Ale co se toho týše, stále se mi před očima zjevuje ta dívčina z té akce, její stínová podoba, její šílenství a zoufalství, její tragická smrt. Nechci taky tak dopadnout. Nechci tomu propadnout a tak volím vyhýbací strategii.

To že to není úplně nejlepší nápad se ukáže během mise v Peru. Je to vlastně první pořádná mise, kam vyrážím a chci ostatním ukázat, že na to mám a že jim jsem schopná krýt záda. Dopadne to...všelijak a chtě nechtě si musím přiznat, že mám ještě velké nedostatky. Ono je dost možné, že kdybych se nezdráhala využít všeho, co umím, slavili bychom větší úspěchy. Já a holky bychom nemusely skončit s popáleninami a ošklivými zraněními na ošetřovně, naše protivnice nemusely být mrtvé, Bety mohla být stále sama sebou.
Moc nerozumím tomu, co přesně se tam stalo, vzpomínky mám docela zamlžené a schopnost mé spolubydlící mi je záhadou, nejsem si ale jistá, jestli svou novou tvář a tělo úplně přijala.
Proto, hned jak jsem se dostala ze zdravotky, jsem jí nabídla, že pokud si někdy bude přát změnu, alespoň co se týče vlasů, obočí či tak, mohu se pokusit jí nějak pomoci. Musím trénovat, ne?

Ani po tomhle nás nikdo moc nešetřil a to je dobře. Já zcela mimoděk objevila další novou schopnost. Bříška prstů mě svrběla, když jsem do rukou brala malou lžičku na zamíchání si kafe a najednou lžička...žije. Byl to šok jak pro mě, tak i pro ní - nebo snad něj? Hned jsem si vzpomněla na pohádku Kráska a zvíře a byla jsem dost ráda, že lžička zase umřela dříve než začala třeba mluvit a nadávat, proč jí budím do tohohle světa.
Tak...další věc ke zvládnutí. Sakra. To už abych si dělala seznam. Jsem zmatena.
Naštěstí nejsem sama, kdo s tím bojuje a kdo přichází na nové a nové a naštěstí netrénujeme jen schopnosti, ale můžeme se vypnout i fyzicky. Někdy je to totiž dost třeba, fakt mě z tohohle někdy dost bolí hlava.

Kromě tréninků a práce se snažím věnovat i ostatním lidem tady. Docela fajn mi je s holkama Rúnou, Larou, Leou a Kristoffem. Možná se k nim trochu vnucuju, protože jsem nová a tak, nějak si kamarády udělat musím, ne? Čas se snažím trávit i s Lotkou, která je takové to správné střevo, vždy připravena ke každé špatnosti. A pak...pak tu máme všechny ostatní. Nikdy se nezdráhám s nimi pokecat, seznámit se, trénovat a prostě mluvit. Fakt. Já chci mít kamarády.

Dvacátého odpoledne se zase scházíme u šachovnici, tentokrát nás trénuje Blagden. Zadání zní zajímavě a já se trochu zaraduji. Konečně budu moci využít i ten zbytek schopností, se kterými si tak trochu nevím rady. Plus spolupráce...ehm, jo, to se rozhodně hodí.
Než stihnu vymyslet s kým se dát dohromady, už na mě příliš mnoho možností nezbývá. Naštěstí se objevuje Yeva a Kristoff, který se zdržel na misi. "Že se nestydíš, chodit takhle pozdě!" Zašklebím se na něj, obětí se ale rozhodně nebráním. Rúna se ujistí, že je zcela v pořádku, pak jemu i Yevě vysvětlí, oč tu dnes půjde. Lara mezitím mizí, aby pracovala s Orenem. Tak jo... Tím pádem tu pořád nějaké možnosti jsou...
"Tak co, Kristoffe, půjdeš na to se mnou? Holky můžou být spolu." Zlehka do něj drknu a rukou ukážu na předměty, které se nám nabízí. "Co si vzít spíš něco živého? Větvičku nebo tak?" Nedávám mu příliš šance odmítnout či se vzpírat - a to jak na nabízenou spolupráci, tak i co se týče samotného předmětu. Holka musí vědět co chce, ne?

Co je se mnou špatně?

Pevnost -> tréninková místnost

Ty dny ubíhají sakra divně. Některé chvíle jsou pryč hrozně rychle, jiné se vlečou. Každý den se ale najde něco, z čeho mám divnou pachuť na jazyku, takový pocit, že je se mnou něco špatně. Ještě v normálním světě jsem byl společenský, akční, měl spoustu přátel, užíval si života. Tady - tady jako bych cítil jen apatii, rezignaci. Do všeho se musím nudit, všechno mi hrozně dlouho trvá, lidské kontakty nenavazuji a...jsem sám. Nemám s kým mluvit na obědě či večeři a nemohu v sobě najít sílu nějakou tu konverzaci začít. Nemám s kým řešit tréninky a vlastně ani nechci. Chci si to odbít, chci se něco naučit, pak chci ale pěkně zalézt do postele a nějak...přežít.

Nejhorší jsou rána. V 8 z 10 případů nedokážu vstát z postele a začít se včas účastnit svých povinností. Tuším, že to spoustě lidem vadí, na druhou stranu se to snažím odčinit v noci. Pěkně sám v dílně či různými opravami věcí v pevnosti, za tmy a klidu. Ve tři ráno tu mnohdy nikoho nepotkám a je to...stejné jako když potkám. Jen prostě nemůžu spát. Jak ostatní spí?
Je to tím, že ostatní už přijali vše, co se v tomhle novém světě děje a já se s tím prostě ještě jen nesmířil? Nebo to je tím, že jsem ztratil bráchu, poslední kus mé rodiny a dávných kořenů? Nebo...nebo jen nejsem tak přizpůsobivý jak jsem si myslel?
Možná za to můžou i ty týdny v cele. Jo, o tom se mi někdy docela i zdá a nejsou to úplně hezký sny.

V čem jsem tu měl trochu štěstí je spolubydlící. Já se k němu teda chovám jako totální kokot, někdy mluvím o stošest, sděluji každou myšlenku, která mě napadne, mnohem častěji se ale mračím a mlčím. Abayomi se ale tváří, že je s tím okey a když se mi podaří prošvihnout snídani, něco mi donese...
Pak je ale odeslán někam do prdele a já mám spolubydlícího jiného. Namakaného Kristoffa, který si tu kamarády udělal hnedka a neustále má na svých ramenou nějakou ze zdejších holek. Nezávidím mu, jako fakt ne, jeho výška i...postava je sice imponující, ale já se se svým drobným tělem už dávno smířil. I tak k němu ale nějak nemůžu najít cestu. A snažím se? Ne. Pche, je to snad problém?

Jediný s kým tu a tam prohodím pár slov je Lyla a Dragostan. Tam se snažím přemoci sám sebe a být normální, dělat to, co se ode mě očekává. I s Rorynou si tu a tam něco řeknu, i když to jsou jen posměšky a ironické poznámky. Ale je to kontakt.
Ten zbytek - jako ne že bych nechtěl, ale sorry lidi, já na to přemáhání teď nějak nemam chuť. Stejně zase zmizíte nebo umřete, proč se jakkoliv snažit. Katie s Nell, brácha, Martin, ti všichni, se kterými jsem se snažil za minulého života jsou už taky mrtví... Stejně jako máma, táta, babička... Jop, život je skvělý!

Ještě že jsou ty tréninky, na kterých se mohu vybouřit a dostat ze sebe něco z toho všeho, co cítím. Nebo z toho nic?
Ať tak či tak, snažím se do toho dávat všechno a ještě víc, tohle mě ani nenapadne flákat. Můžu být sebevíc depresivní, pasivní sebevraždu ale páchat nehodlám.

Dnešní trénink ale nevypadá, že budeme někomu ubližovat či se s někým prát. Blagden sděluje, co nás bude čekat a mě polije vlna úzkosti. Očima rychle hledám Lylu než mi dojde, že ta je na nějaké super creepy tajné misi. Cool, cool, cool, tak kdo teda?!
Spousta lidí je hned zabraná, všichni tu prostě ty kamarády mají. Nezbývá teda nic jiného než oslovit někoho pro mě cizího a doufat, že to nějak půjde. Vzchop se, Izi, divadlo hrát umíš. Úsměv, energie, nadšení. Tak se to dělá!

"Čau, ty ještě nikoho nemáš, že jo?" Oslovím vysokého tmavovláska. Callum se jmenuje...tedy alespoň myslím. Pokud souhlasí, nechám ho vybrat, se kterým předmětem chce začít, stejně jako na něm nechám první krok přeměny. Spolupráce... Trochu života do toho umírání, co se trochu začít snažit? Co prostě...být nejlepší a udělat něco velkého, uměleckého, nečekaného a originálního? Hmm... "Máš nějakou představu co a jak? Nevím jestli mou jedinou šancí nebude...to prostě pošlapat jako mýval." Náhle si uvědomuji, že moje schopnosti nejsou možná tím pravým ořechovým, na druhou stranu kdyby to bylo jednoduché, tak by to byla nuda.
"Ale pokud tomu dáme nějakou elektriku, tak se pak můžu pokusit zařídit, aby to fungovalo."