Jupíí Vánoce... : (

Holtgast, Zahrada

Večer plynul dál v už o něco lepší náladě, přesto ve vzduchu panoval poněkud nepříjemný neklid, který alkohol jen stěží překryje. Snažil jsem se zde být pro Mattise, tak pro Oriho. Oba dva vypadali, že dneska potřebují někoho, kdo jim bude dělat oporu a já už jsem hold takový dobrák, že chci pomoci nebohým dušičkám. Tentokrát dokonce bez postranních úmyslů.

Avšak, i přesto, že jsem se snažil držet, tak nakonec jsem se ráno probudil nahý v křoví ve vzdálenější části od sadu, které jsem zjevně opilí nechal o něco více vyrůst. Díky kouzlu alkoholu jsem si však nemohl vůbec vybavit s kým jsem onu noc strávil. Opravdu nehodlám vyvěšovat letáčky s textem: "Hledá se osoba co se mnou včera spala. V případě informací se dočkáte peněžní odměny."
Ať už se mnou noc strávil kdokoliv, tak doufám, že si to dotyčný užil. Případně dotyční. Já se v tom hrabat nehodlám.

＊＊＊＊＊

Jeden by řekl, že jsme toho zažili dost. Opravdu. Já... já jsem naštvaný. Sice je dnes den radosti a veselí, ale já cítím jen potlačovaný hněv a smutek za všechny, kteří odešli dříve, než tento ten vůbec přišel. Snad se alespoň dnes nic nepokazí a den narození Božího Parchanta tak bude veselý.

Ráno jsem se snažil tvářit jak nejvíce vesele jsem dovedl, ale v hlavě jsem měl stále jen obrazy sebe, jak sedím dole v hrobce hledíc na to co dříve bývalo živé. Cítil jsem jen, jak něco ve mě se plní emocemi dychtící po explozi, která by vše ozářila a ukázala mi cestu kam jít dál. Aby jsem hned nevystrašil svého nového spolubydlícího Abyho, tak jsem prozatím nechal skříňku s oltářem uzavřenou.
Sám sebe se divím, že z toho nemám větší radost, že mám nového spolubydlu, ale po tom všem. To jde nějak mimo mě. Všechno. Stále jen chodím dolů dívat se, jako by najednou měli mrtví promluvit a říci mi odpovědi, které hledám, i když si vlastně nejsem jist, jak zní otázky, které si nesu. Každý si v téhle době hledá nějakou cestu útěchy, kterou se konejší, ale jaká je ta moje. Mám se schovat za flašku alkoholu, nebo se otápět v otupělosti smilstva. Mám hledat útěchu ve své víře, ale má ta vůbec nějaký smysl?

Při práci jsem dnes zcela mimo a jedu spíše na autopilota.
Co jsem dorazil sem do Triskelionu, tak se všechno nějak sere. Už ani já nejsem to co jsem býval. Z optimisty, který najde něco dobré i na noži vraženém do boku jsem přešel k tomu, kdy se jen falešně usmívám a v duchu doufám, že si toho nějaký telepat nevšimne a tak si plním hlavu vším možným bordelem, který ostatní snad odradí.

Na oběd jsem nešel, jelikož jsem o Vánoce zvyklý držet půst a místo toho jsem využil, že Aby není na pokoji a otevřel tak svou skříňku, kde je oltář. Ani nevím jak dlouho jsem klečel před vyobrazení rohatého boha a doufal, že mi dá nějaké znamení. Co jsem se setkal s entitou, která doopravdy vnímá, když jí někdo uctívá si nesu zvláštní rozpoložení, neboť on tu je. Je tu doslova s námi v Callumovi. Mluví s ním a já. Já uctívám Rohatého a ten mi nikdy neřekne ani slovo. Dokonce i můj imaginární kamarád s dětství toho namluvil více.

Holtgast, Společenka

Nyní se už blíží večer a spolu s tím i doba, kdy opět nahodím onen falešný úsměv doufajíc, že jej duch Vánoc změní ve skutečný. Dárky jsem dělal dost narychlo s musím říci, že jsou trochu odbyté, ale lepší než nic. Pomocí svých schopností jsem udělal několik květů zalitých do pryskyřice.
Pro Orena květ pampelišky, s Erdenem nemám žádné silné pouto, ale za jeho práci zde jsem mu alespoň vytvořil květ sněženky, Nikovi květ šeříku, Eddie dostane modrý bodlák, Aby květ pouštní růže, Mattisovi lehce namodralý květ vanilky, Samirovi tořič žlutý pravý a Oscar květ citronu.
Ve skutečnosti to nejsou přímo ty květy, ale pouze květy, které tak vypadají, jelikož na více než tvar a barvu jsem se nezmohl. Ještě, že máme tak velkou knihovnu, když už je internet v háji a jeden si nemůže najít jak co vypadá.
Nehodlám se k dárkům nijak hlásit. Uložil jsem je do malého košíku a na každý pouze nalepil papírek se jménem vlastníka. Snad si to ostatní dokážou rozebrat co je pro koho.

Poté co odložím košík pod stromeček se přesouvám k ostatním s úsměvem, jak se patří. Na sebe jsem si nahodil rifle a náhodou jsem nalezl naprostý skvost v podobě svetru, který jsem si jednoduše musel vzít na sebe a jsem rád, že mě nikdo nepředběhl a nevzal mi jej i když pochybuji, že by tu bylo více lidí co by jej dokázali ocenit, tak jako já.


"Veselé Vánoce lidičky. Tak jak to tu zatím vypadá?" Oslovím přítomné ve Společenské místnosti. Jako skoro vždy nemluvím k nikomu určitému.

Smutek a Vánoce 

Byla jsem ráda, že  Samir přijal moje pozváni. Sice jsem se procházeli v tichosti ale mne to nevadilo. Někdy je mlčení příjemnější než slova stačí pocit, že jste s někým s kým je vám příjemné. 

Pak jsem se Samirém trávila volný čas moc ráda ať už jsem se procházeli v zahradě, trénováli v boji a nebo jen trávili čas při jídle. Měla jsem pocit, že zas konečně nejsem sama a někdo mi zas rozumí stejně jako Marisol. Jenže následují dny začali být zvláštní,hodně z nás zkončilo na ošetřovně a dokonce přišlo o život. Když jsem se dověděla ,že Marisol zemřela jako by mi někdo do srdce vrazil nůž. Nemohla jsem uvěřit, že zde už není a nikdy si s ní už nepopovídám. Cítíla jsem se znova jak tělo bez duše stejně jako když zemřel otec. Byla jsem ráda za úklid zde mohla jsem zapomenout na bolest. Odmítala jsem jíst neměla jsem na jídlo chuť ani myšlenky. Samir se mne sice  snažil podpořit,aby se necítila tak smutná z toho, že Marisol už není mezi námi ale nejraději jsem byla sama. Spát se nedalo, protože Mia moje drahá spolubidlíci řešila své problémy a smutek alkoholem. Zlobit se na ní nemohla každý zvláda své problémy po svém takže jsem spala převážně ve společenské místnosti.

Dnes jsou vánoce a slavit se mi je moc nechtělo ale být sama také ne. Takže jsem se nakonec přece jen připravila a zamířila do společenské mistnosti. Předtím jsem ještě šla zapálit svíčku v marzoleum pro všechny jenž už nejsou s námi ale v srdci budou navždy. Jen jsem vešla do společenské místnosti kde to vonělo sladkou vůni dobrot a smůlou z vánoční výzdoby. ,, Ahoj všem vypadá to zde kouzelně a také i voní." pronesla jsem ke všem.

Bez bráchy a bez ptáka

Holtgast, nakonec zahrady

Zachumlám se pod peřinu, tvář zabořenou v dlaních, které stále slabě a útěšně zaváněly po dezinfekci. Pohodlno tady mají... to ano.
To pořád neznamená, že tady chci být, nebo že se mi tady líbí. Není k tomu jediný důvod. Stále trochu zachmuřená, ale unavená vším, co se dnes stalo, pomalu se propadám do spánku...

... ze kterého se probouzím dezorientovaně a na ošetřovně. Co... se to...?
Co se to...???
"Kde je?? Co se stalo?" protlačím nakřáple skrze hrdlo suché jak cesta. Vzápětí strnu. Můj hlas zní... divně.
Nesprávně.
"Kde je Heigen? A kde je Heikki?" pokusím se znova. Ale nezdálo se mi to. Můj hlas... zní jako holčičí.
Škubnu sebou, když si pátrajícími prsty nahmátnu copy. Barva odpovídá, ale délka??? A... dlaní sjedu na hruď.
"CO TO KURVA JE?" neovládnu se zděšeně. Tam dolů radši ani sahat nechci.

A svět se kolem změnil naprosto drasticky. Jsme úplně jinde, dokonce na jiném kontinentu. Černoch i modrovlasé cosi mi sice nabízejí pomoc s fyzickými změnami, ale já jim nevěřím, nikomu.
Myslel jsem si... že do pevnosti už už začínám trochu zapadat. Užíval jsem si nenávistné pohledy Valerie a pokusy Anny zděšeně zmizet z mého dosahu. Někteří výše postavení mě ale začali brát jako validního, přínosného člena skupiny.
A teď... jsem v holčičím těle, chybí mi podle všeho čtvrt roku paměti a většina lidí, co jsem znal, je mrtvá.
Včetně mého patetického bratříčka.
Kdo by při tomhle zvládl být milý a vstřícný? No, já fakt ne.

Zbytku osazenstva se po mém opuštění ošetřovny úzkostlivě vyhýbám, jak je to jen možné. Mám co dělat sám se sebou.
Ačkoliv... je tu pár výjimek, které mi nevadí... tolik.
Lakshmi a Thadeus jsou na tom dost podobně, jako já. Ne tak hrozně, samozřejmě - Lakshmi chybí jen nějaké vzpomínky a z Thadea je upír, ale aspoň mají svoje tělo. Ale jejich poslední vzpomínky jsou totožné s těmi mými, bitva proti nebezpečnému vetřelci v pevnosti...
No a pak ti dva, Heikkiho amanti, věrný ruský chrt a kudrnaté štěně, oba lidumilní slaboši... oba k zeblití hodní a chápaví. A ačkoliv tím poměrně okázale opovrhuji... v hloubi duše jsem za to vděčný.
Ne že bych to chtěl kdy přiznat nahlas.

Vánoční párty je sice dojemný nápad plný falešného hřejivého šimrání někde u jater, ale já to nějak nedávám. Zároveň... se mi nechce ani sedět na pokoji.
Hodím na sebe tenkou fialkovou košili, zastrčím ji do černých kalhot. Vlasy mám slíznuté dozadu a stažené do pevného uzlu. Už několikrát jsem stál nad umyvadlem s nůžkama v ruce... a pokaždé jsem ztratil odvahu.
Zatraceně... kdybych byl já já, tak se po těle, v jakém trčím, chutě ještě otočím, ale koukat na ně zpoza vlastních očí? Hryznu se do rtu, až na jazyku zacítím chuť vlastní krve.
NECHCI TO! A nikoho to nezajímá.
Čas vyrazit. Kam? Do zahrad.
Neb jabloně a lísky nemívají blbé kecy.
Nebo že by?
Ne, to je jen Isaac s neodolatelnými poznámkami.
"Ah, že to říká zrovna pan 'pro mě pravidla a rozpisy neplatí'," ušklíbnu se na něj přezíravě, než se zachvěju. Nesnáším svůj hlas. Holčičí, až příliš pronikavý, protahující slova skoro americkým drawlem, bez ohledu na to, jak moc se snažím hlasivky ukáznit.

"Co tu chceš? Nemáš náhodou taky nechybět na té naprosto úžasné slavnostní chlastačce?" ohrnu ret znechuceně, a skloním se zpět k jasmínovému keři u lavičky, se kterým jsem se snažil pracovat, než NĚKDO přišel.

Čas krade duše

Holtgast, nakonec venku, ruiny nad pevností

Že to neskončí jenom u wrestlení... nejspíš bylo jasné. Já to věděl. Mila to věděla. Nejspíš všichni kolem stolu to věděli, kdyby je to zajímalo.
A taky že jo. Netrvalo ani pár úhybů a chvatů, než jsme skončili na jedné hromádce, a všechna ta nashromážděná frustrace a adrenalin se přelily v atmosféru tak hustě nabitou, že by se dala krájet.
Po nešetrné a zdivočelé rychlovce přímo v doju a po přesunu na pokoj k nejspíš velké radosti Isaacově ještě jednou, klidněji a poživačněji... nechtělo se mi ji ani pak pouštět z náručí.
Bylo to... životně důležité. Alespoň mi to tak připadalo. Po hodně, hodně, hodně dlouhé době jsem si připadal blízko jiné živé bytosti.
Nejen fyzicky... ale tak nějak i všeobecně. A bylo to moc fajn.

Ráno... by nejspíš bylo trochu rozpačité, kdyby to okamžitě nezahlušily nové, dost mizerné zprávy. Že se na ošetřovně na lůžku ohnivě vyjímaly Elsiny vlasy, jsem vidět nechtěl a málem ani nedokázal. Včera byla tak živá, a dneska je sinalá a nehybná, mysl kdovíkde bloudící...
Chodil jsem za ní. Tu a tam. Myslel jsem na ni skoro pořád. Není možné, aby odešla, ne potom, co Ptáče a Ryška... prosím.
Ať je kdo je tam nahoře nebo kdekoliv jinde, prosím, ušetřte ji, ji i Vílu. Copak už si všichni tady nezasloužíme trochu klidu??

Mila je mi milejší a milejší... sice nešidí úsměvy a provokacemi mnohé jiné, já ale nežárlím. Sice jsem nejradši, když čas tráví se mnou, ať už je to tréninkem, hrou či jinými příjemnými aktivitami, ale... jak bych komukoliv mohl vyčítat, že si chce užít čas naplno? Čas, který zbývá, a kterého může být zatraceně málo...
Však víme.
Z toho samého důvodu ani nedloubu do svého spolubydly, pokud si chce přispat nebo práci dělat jindy, než je jí určená denní doba.
Tady to může být skutečně ze dne na den. A taky je, u některých. Náhlé úmrtí některých ošetřovatelů je jako rána z čistého nebe... a to, že se přeživší hrstečka probouzí bez kusu vzpomínek, taky.
Se žlutou a růžovou gerberou uškubnutými v zahradě jsem se hrnul k lůžkům Elsy i Víly.
Obě na mě hleděly jako na cizího... obě ztratily kus vzpomínek. Na dobu, kdy poznaly mimo jiné i mě. Kamarádky... nemusely zemřít jako Ptáče a Ryška, přesto jsem je ztratil.
Rozpačitě jim shrnu, jakže se to vlastně známe, předám kytku, Else žlutou a Víle růžovou, a vysmahnu jak cukrář.
Nesu to těžce, i Mila může poznat, že nejsem ve své kůži.

K nováčkům jsem milý, tedy, spíš k Julii, její... přítel? mě ignoruje a já mu splácím stejnou. Jak se do lesa volá... víme?
Ačkoliv, je dobře, že díky němu má alespoň Callum klid.
Přívětivý jsem i k Lani, párkrát jsme se viděli, když jsme ještě oba byli na jiné straně... je to milá holka. Hlavně když ji prostředí netlačí být tím nejhorším svým já, které svede. Ale to chápu, nemám co vyčítat.
Kde platí právo silnějšího, málokdo chce nechat karty odkryté a srdce na dlani.
I ostatní ex-Bratři a Sestři byli fajn, když je člověk víc poznal. Laima, Oren, Lottka, Igor, Yeva, Alex, Evelyn... K Mei a Kazranovi si asi člověk musí hledat cestu déle, to uznávám, ale jsou mezi námi taky z nějakého důvodu a to je dobře.

Pokud je tu někdo, kdo mi opravdu příjemný není... tak je to dvojice zombíků, robotka, Mikkelína a Lilianovo mini-me.

Vánoční veselí... mám prvně tendence ignorovat, ale nějak mi to nejde... nějak mě to taky chytne. Ale do společenky se mi nechce... nakonec zamířím ven, vstříc zasněžené pláži. Potřebuju si provětrat hlavu, než se utopím ve svařáku.

Zpátky "doma"

pevnost Holtgast, kuchyně

Jak říká jedno známé africké přísloví – Ať už je noc jakkoliv dlouhá, vždycky přijde rozbřesk. Tím se snažím řídit, protože pak mi přijde snazší jít životem. Pro ty, co ve vážném stavu či dokonce pro ty balancující na hraně smrti, kdy stačí jeden drobný krok a půjdou jí vstříc, to možná tak snadné nebylo.
Člověk mohl jen doufat a nebo se i modlit k jakémukoliv božstvu, které uctíval, aby se tak nestalo. Zkoušel jsem se i nabídnout, že vypomůžu na ošetřovně, ale to, co potřebují všichni na lůžkách, překračuje moje schopnosti a dovednosti. Navíc mám své vlastní povinnosti v kuchyni a ve vzdělávání. Takže se třeba se zaměřit na tělesnou i duševní potravu pro všechny, kteří ji potřebují.
V kuchyni jsem byl po ruce každému, od šéfové Heather počínaje, konče kýmkoliv, kdo mě o to požádal. Snažil jsem se být každému nápomocný. A být co nejvíc pozitivní.

S Agnieszkou jsem vedl velmi příjemné rozhovory. Možná oba pocázíme z jiného koutku Evropy, je to velice milé děvče a já jsem rád, že mám na starosti vzdělávání právě s ní.
Učení – sebe samého – zasahovalo i do mého volného času. Knihovna se stala jedním z mých útočišť, kam jsem chodil moc rád. Kdo by neměl rád ten prostor plný polic s knihami, které měly svou specifickou vůni. Tady jsem rád zabrousil do filozofické sekce, i když poslední dobou se trochu víc rejpu v Jungovi a jeho teorii Identity a stínu. Sem tam tady někoho potkám, ale knihovna je snad jedno z mála míst, kde se ostatní snažím příliš nerušit.

Když už té beznaděje, která čas od času pevnost prosákne jako hustý med, příliš, i já jsem neklidný. Věřte mi, raději řeším pozitivní věci, ale nejsem bez srdce. A když z ošetřovny nepřicházejí dobré zprávy, je to těžké. I když se jedná vcelku o vůbec žádné zprávy, což je možná o to horší.
A v tom případě zabrousím do zahrad, najdu si nějaké místo, kde můžu být pár minut, i půl hodiny, o samotě, vyprázdním si mysl, starám se jen o přírodu kolem sebe a to mě pomáhá vyrovnávat se s mnoha věcmi. Několikrát jsem to nabídl i ostatním, že se můžou přidat a já je rád provedu.
Jako například svém spolubydlícímu. Nevím, zda mu sem tam nelezu na nervy snahami o kamarádské rozhovory, ale myslím si, že je fajn mít vyváženou kombinaci společnosti a samoty.

Na začátku prosince přijdou z ošetřovny nové zprávy. Bohužel někteří z pacientů zaslechli volání banshee a tento svět nadobro opustili. Z nějakého zvláštního důvodu však zemřeli někteří z těch, kteří seděli u lůžek nevědomých. Nebo se o něj starali – chudák Yevgeniya se o ně starala, jak nejlépe mohla. To není fér. Bohužel život fér většinou nebývá.
Na pohřbu jsem stál vzadu, v tmavém oblečení a mé poslední myšlenky byly určeny všem, kteří odešli.
Ar dheis Dé go raibh a n-anamacha."


Další dva týdny byly hodně náročné. Zcela pochopitelně. Nadále jsem se věnoval i tréningu, důležité bylo nepolevovat, protože ani nepřítel nikdy nespí.
Vánoce se v Pevnosti rozhodli oslavit, možná nejenom proto, že zbytek pacientů procitl.
V kuchyni to bylo o to hektičtější, ale já si nestěžoval. Sám jsem trochu přispěl do krámu, když jsem navrhl jedno irské vánoční jídlo – kořeněné hovězí na černém pivě. Jo, vím, že jsme na tom podobně jako britská kuchyně, ale pár jídel z naší kuchyně si vzít nenechám. Ať už je to Irish stew nebo jablečný koláč z Kerry.
Když bylo dovařeno, dopečeno a jídlonaservírováno, zamířil jsem nejdříve do svého pokoje. Voněl jsem trochu jako pečená kachna, takže jsem se chtěl nejprve osprchovat. Oblékl jsem se do zeleného svetru s rolákem, modré džíny a pročísl si ještě vlhké vlasy.

Místo do společenské místnosti – která, jak jsem již věděl – byla připravena a vyzdobena na vánoční zábavu, jsem nejprve zašel do kuchyně. Co kdyby se něco zapomnělo? Znáte...znali jste takový ty lidi, co těsně před opuštěním hotelového pokoje koukali i pod postel, zda někde něco nezapadlo?
Kuchyň však není prázdná. Tedy, nemyslím tím jídlo, ale Lakshmi, která si zrovna hraje s kakaovým práškem.
"Ahoj. Cože ještě nejsi za zábavou?" usměju se a udělám pár kroků směrem k ní.
"Nebo ti můžu s něčím pomoci?"

Co bylo potom

pevnost Holtgast

To, že občas dokážu z pusy vypustit pořádnou perlu, to je známej fakt a po pravdě, asi se to nikdy neodnaučím. Co mě však naučily poslední dny, bylo držet zobák, což taky může bejt řešení.
A abych byla upřímná, moc se mi teda mluvit ani nechtělo.

Když jsme se vrátili z New Orleans, zbití jak psi, možná s úlevou, že je po všem a bude zase dobře. Dobrá, možná jsem si to myslela jen já, ale něco se prostě muselo posrat. Kolosálně. Tolik lidík, kolik se ocitlo na ošetřovně, bylo dost děsivý – i když k některým z jiné reality jsem vztah neměla, čas od času mě běhal mráz po zádech, když jsem sem tam slyšela, jak to s nima vypadá.
Sama jsem se snažila pomoct, ale řekla jsem si, že nejlíp asi udělám, když prostě budu dělat, co mám, aby to v Pevnosti fungovalo i ostatní mohli dělat svou práci. Pracovní lacláče jsem na sobě měla hodně často, občas jsem zjistila, že francouzák mám strčený do kapsy obyčejných, tmavých džín.

Přiznávám, že to všechno kolem na mě docela působilo. Když jsem měla hotovo v práci, chodívala jsem do posilovny, protože když si to tak mlátíte do boxovacího pytle, pak zjistíte, že je o hodinu později. Navíc jste zpocení jak prase, bolí vás všechno a máte prázdnou hlavu. Bylo fajn, když za mnou přišla Mara, že bychom si dělaly sparring partnery v ringu. Na tohle "ne" neřeknu nikdy – no, možná v případě, že bych měla zlomený hnáty. Ukázala jsem jí pár věcí, který by se ji mohly líbit a třeba i je mohla použít.
A aby se neřeklo, tak jsem se sem tam objevila i na šachovnici nebo se proběhla jako velká černá kočka.

Vidět zase Elainu – mino bojiště, bylo fajn. Taky jsme se nemusely ohlížet přes rameno jako předtím. Jo, možná, že jsme si toho úplně moc říct neměly, když jsme nechtěly kecat o minulosti, ale nakonec to bylo fajn a postupně těch témat bylo i víc. Ale těm jejím udělátkám asi rozumět nikdy nebudu.
Trochu mě zamrzelo, že jsem si moc nemohla pokecat i s Callumem, vypadal, že má hlavu v pejru, přesně netuším, co se mu stalo, jak jsem při tom nebyla. No, ani já jsem nebyla schopná přečist toho jeho milovanýho Blakea – říkám to už konečne správně?
Aurora byla milá spolubydlící, popřála jsem jí i k narozeninám, ale protože to v Pevnosti vypadalo, jak to vypadalo – zapumpovala jsem jí rukou a přidala úsměv. Podobné, krátké přání jsem přidala i Santiagovi a Isaacovi. Na další se nedostalo – hlavně kvůli tomu začátku prosince.

Těch několik pohřbů bylo důvodem, proč šla nálada do prdele úplně. Přišlo mi fér a správný se pohřbů zúčastnit, fakt si to podle mě zasloužili.
Tou dobou jsem začala mít menší problémy s mýma věčnejma střevama. Ráno jsem na hajzlu trávila víc času než obvykle, bývala jsem unavenější a bolelo mě břicho. Už se znám dost dobře, že to zatím není akutní, navíc jsem nechtěla votravovat Yevgeniyi, která měla vlastních i cizích starostí nad hlavu. Začala jsem si víc hlídat, co jím, některý jídla jsem odmítala úplně, protože jsem věděla, jako můžou nadělat paseku.
Když se v pevnosti objevila Julie a všem nám řekla, že by nám mohla pomoct i jinak, napadlo mě, že pokud to má co dělat s mou tykví, tak co to zkusit? Nikdy jsem u cvokaře nebyla, ale co si pamatuju, tam můj gastrouš párkrát něco zmínil o tom, že jsou střeva a mozek nějak propojený. Osa mozek-střeva, nebo tak nějak tomu říkal. Přišlo mi to sice trapný, že zrovna já potřebuju doktora na hlavu, – jo, vím, že to není doktor nebo tak něco, ale nakonec jsem se nějak dokopala za ní zajít.


Vánoce přišly s malým dárkem v předstihu. Na ošetřovně přišli k vědomí všichni, kteří tam zůstali. Možná to bylo tím nakopnutím, abychom byli zase "normální" a oslavili spolu Štědrý den. Ale co je to normální? Já s mámou nikdy nepekla a nelepila perníkovou chaloupku, jak se to vždycky snažili ukazovat v televizních reklamách. Dvacátého čtvrtého prosince jsme měli rodinné, vánoční exhibiční představení, kde jsme spíš dělali kraviny pro diváky, pak jsme si dali nějaký jídlo, pár piv a já si v pokojíčku vylepila nový plakát The Undertakera, kterého jsem našla pod něčím, čemu se při troše fantazie mohlo říkat vánoční stromek. Prostě umělý prcek z Dolarového obchodu.
Jako jo, mám nějakou představu, jak by asi mohla vypadat normál americká holka, ale dokážu to já? Ale fakt chci, aby to byla fajn oslava Vánoc a tmavý barvy bylo za poslední tejdny tak trochu moc.

Přes den jsem hejbla kostrou a pomáhala s taháním a rozsvěcením barevných světýlek, stavení stolů. No, něco málo i s dekoracemi, když mě někdo víc kreativní řekl, kam mám co dát. Prostě potřebujete někoho k ruce? Řekněte si Alex. Teda pokud tam dosáhne i ze žebříku.
Pozdě odpoledne jsem se oblíkla, v koupelně sundala piercing a alespoň se namalovala. Jinak jsem si připadala trochu nahá. Zítra to ale už budu zase já.
Pak jsem vyrazila hledat Eddie, aby mě pomohla s posledními úpravami. Nevím, jestli si myslela, že jsem střelená, ale pomohla.

Myslela jsem, že chcípnu studem, když jsem vstoupila do společenky, ale – dejchej, děláš to pro vánoční atmosféru. Přiznám se, že mě místnost přijde jak z letáku Targetu a dokonce jsem se přistihla, že je to docela fajn. Vážně jsem v pořádku?
Zamířím si to k baru, kde vidím Kaze. Jasně, jako první mě napadne dát si pivo, ale pak se trochu zarazím. Mara nabízí všem kolem svařák. Nejsem úplně moc vínová, ale ta vůně koření mě zašimrá v nose. Docela příjemně.
"Já bych si teda dala, dík," usměju se na ní.
Pokud si mě všimne Nik, pozvednu hrneček lehce do výšky, jako němé přáni k proběhlým narozeninám. Pozdě, ale přece, ne?

"Hej, tady!" zamávám rukou na Elainu, která se objeví ve dveřích, až se málem poliju. Bejt normální mě fakt moc nejde. Zatím.

Hrůzy dnů budoucích
Holtgast, tichost knihovny

Věci, které jsem se dozvěděl.. nebyly nikterak potěšující..
Nejprve, myslel jsem, že tohle prokletí ponesu si sám... že tohle břímě bude jenom mé a budu za to platit jen já sám.. ale Pradávný měl jiné záměry. Záměry, které se mi ani zdaleka nelíbili, ale bohužel jsem neměl příliš možností, kterak jsem se tomuhle mohl vzpouzet..
Tedy poté co byla ona malá schůzka rozpuštěna, váhavým krokem jsem se vydal po pevnosti, hledajíc její obyvatele.. prvně ty, kteří byly v oné temné dimenzi a viděli onu hrůzu na vlastní oči.. ptajíc se... ne, žádajíc je o trochu pomoci.. samozřejmě vysvětlil jsem jim jak se věci měli a.. nemohu jsem nikoho vinit z toho, že odmítnul.. nemohl jsem ani v nejmenším. Zpočátku to tedy vypadalo, že mne čekají dny utrpení.
I když to zpočátku vypadalo.. beznadějně, nakonec jsem několik dobrovolníků, kteří se chtěli na tomhle ´obětování´ podílet.
Toho večera jsem usínal.. s rozhodně klidnější myslí, když věděl jsem, že jsem splnil vše co bylo požadováno ode mě.
Jenže, nečekal jsem, že se probudím do hotové noční můry..

Dalšího den, ukázal se jako něco co mohlo vzejít jen z čisté noční můry.
Nejenom, že notná část osazenstva skončila na ošetřovně s nějakou spavou nemocí, ta další se sice dokázala udržet při vědomí, ale bylo to na hraně.. to nejhorší na tom bylo zjištění toho, že jedna z těhlech pacientů, byla i indická kopretinka, která předešlého dne přislíbila mi svojí pomoc. Tohle.. tohle nebylo vůbec dobré. V jistém záchvatu mírné paniky, jsem se znovu obracel na osoby, které jsem se již ptal předešlého dne, zda-li by.. nemohli svůj postoj změnit.. alespoň pro nějaký čas.. tedy pokud se dívka vůbec kdy znovu probudí.. ale nikdo z nich nezměnil svůj názor ani odpověď... a já znovu, nemohl jsem jim nic z toho vyčítat... či.. mohl?
"Smečka jednoduchým omezenců, kteří myslí jenom na sebe.. věřící ve smyšlené věci, či falešné modli.."

Ten večer, tu noc jsem nebyl schopným vůbec usnout.. tolika jsem se obával toho, co přijde s ránem, co přijde s dalším dnem, když nebyly jeho podmínky naplněny a splněny, byť znamenalo to je jediného člověka, který ani nebyl ve stavu, aby něco takového mohl splnit.. Pradávný ale nic takového nebral nazřetel. V jeho mysli, v jeho pohledu neexistovalo něco jako slitování, či pochopení pro slabost..
A já to pociťoval postupnými doušky... plně. První dny to.. nebylo tak hrozné, jak jsem očekával. Občasná migréna či slabosti těla byly něco, s čím jsem se potýkal i předtím, než se ukázalo, že jsem vyjímečným. Z času na čas i poté. Nicméně s každým dalším dnem se to jenom zhoršovalo.. migréna byly skoro konstantní, kdy nepomáhali ani léky či jiné věci.
Nebylo to jenom fyzického typu. Byly to i místy vidiny.. slyšiny, našeptávání kdy si entita pohrávala s mým vědomím a myslí jako takovou. Takové to tedy bude? Dočkám se svého zatracení takto..? Jeho hlas, dohánějíc mě k šílenství dokud nesejdu z cesty jako takové? Z cesty, které už není návratu..?
Snažil jsem se tělo, stejně jako mysl zaměstnávat věcmi, činnostmi, abych se mohl alespoň trochu odprostit od jeho vlivu.. od jeho trýznění. Moc.. jsem toho ale nezvládal. Moje už tak slabé tělo sláblo i tak, samo.. chuť k jídlu se mi vytrácela, i když jsem se snažil jíst více.. postupně začalo vše chutnat jako bláto... řídké, tuhé, zemité bláto...
Myslím, že v tomhle období jsem vypil nejvíce čaje, či bylinných odvarů.
Byly dny, kdy jsem byl schopný se nějak vyskytovat, či fungovat v rámci společnosti a společenství, ale byly dny, kdy jsem příliš nevystrčil nos z knihovny či garáží, kde jsem se záměrně zavalil prací.
Ztratil jsem tak velice rychle přehled o tom, jaký den vlastně byl.. zdali byl vůbec den či noc. Všechno mi tak nějak splývalo dohromady. O spánku ani nemluvím.. když se mi povedlo usnout, mou mysl zaplavili noční můry, ve kterých se entita vyžívala nejvíce.

Kdo ví jak by to nakonec celé dopadlo.. možná bych skutečně pozvolna zešílel.. kdyby se neobjevili nové tváře. Z čehož se jeden nabídl k tomu, že by.. mohl vzít na sebe úlohu pátého člověka. Nevěděl jsem v tu chvíli co říci.. co udělat.. snad i býval bych se rozbrečel na místě.. což stejně udělal jsem potom v koutě, osamotě. Ovšem z toho důvodu, že tohle utrpení.. konečně skončí.
A nakonec i skončilo a já.. nikdy jsem nepocítil větší úlevu.
Myslím, že jsem první den skoro celý prospal. A pospával jsem pak i místy další dny, na židli/křesle.. postupně se mi vracela i chuť k jídlu samotnému. A novou nadějí na mysli, jsem vzhlížel k dalším dnům, kdy.. dám se snad nějak postupně dohromady. Rozhodně.. odmítal jsem prožít znovu něco takového, ale bohužel, tohle nebylo tak úplně v mých rukouch.
"Dobrých" zpráv bylo za tu dobu i nakonec více. Postupně se totiž začali probírat ti co upadli do onoho.. podivného spánku nespánku.. ovšem neobešlo se to bez ztrát, které.. už tak dobrými příliš nebyly.. stále potýkali jsme se s tím, že scházeli ruce na pomoc.. a nyní nás bylo ještě o něco méně.. jakoby nás už tak nebylo pomálu.

Sváteční dny přišli ani jsem netušil moc jak.. to už skutečně byl takový čas? Už uběhlo tolik času..? Napadne třeba ještě někdy i sníh samotný? Ostatní chystali se na tyto dny, stejně jako se chystala i výzdoba pro tuto událost. V mysli přemítal jsem, jestli se mám či nemám účastnit.. ale nakonec vyhrála ona ne strana. Alespoň tedy prozatím ne. Kdo ví jak se rozhodnu třeba za další chvíli.. ale prozatím moje kroky směřovali do knihovny, kde jsem mínil pokračovat v mírné.. reorganizaci části knih.

Tam a zase zpět

pevnost Holtgast, kuchyň

Společnost v jídelně se pomalu rozptýlila. Uklidila jsem po všech nádobí a nakonec zamířila sama do pokoje. Přípravy ke spánku proběhly v rychlosti, ale jen při pohledu na postel jsem se otřásla obavou, co by se mi mohlo po dnešku zase zdát. A tak jsem v lehkém županu zamířila rovnou do zahrady. Ani tam jsem se ale nedočkala klidu, protože v zahradách skončila větší společnost z jídelny posilněná alkoholem. Radost jsem z toho neměla, představa, že druhý den budu odklízet zvratky v sadu, mě příliš netěšila. Ale pochopení jsem měla.
S těžkým povzdechnutím jsem se vrátila na pokoj a uvařila si ještě meduňkový čaj. S modlitbou na rtech ke všem bohům jsem se nakonec uložila ke spánku.

A sny na sebe nenechaly dlouho čekat.

Všude zuřil boj. Známá realita posledních dní. Jenže tento boj probíhal v zahradě. V pevnosti v Mongolsku. Znejistěla jsem. Všude kolem mě byly známé tváře, ale když se na scéně objevil lich, začala jsem propadat panice. Tohle by neměl být můj sen. To nejsou mé vzpomínky.
A přesto jsem se pohybovala s naprostou jistotou. Jakmile vyšlehl černý blesk na Liliana, skočila jsem před něj. Prudká bolest mě udeřila do hrudi a moje srdce poskočilo a utichlo. Padala jsem dozadu, když jsem naposledy uslyšela jeho hlas a poprvé ucítila jeho objetí.

Vše se propadlo do tmy. Tak to bylo správné. Po smrti následuje tma. A pak přijde nový život. Anebo nirvána?
Jenže temnota trvala a zdála se nekonečná. Dusivá, nepropustná. Marně jsem hledala cestu zpět, marně jsem hledala své vlastní tělo. Nebylo tu nic, ani můj dech.

Tohle není nový život. Ani věčná blaženost. Dočkala jsem se zatracení?
Pocit beznaděje v temnotě kolem mě zhoustl. Nakonec jsem tou beznadějí byla já sama.
Čas plynul.
Možná?
A věčnost byla sžíravá.

Jen na krátkou chvíli prozářilo tu temnotu oslnivé světlo. Toužila jsem jít za tou září, toužila jsem obětovat cokoliv, abych se dostala pryč, ale neměla jsem nic. Nebo ano?
Jak náhle světlo přišlo, tak brzy pohaslo. A přesto už se nevrátilo nic do původního stavu. V mém novém světě zůstaly stíny.

Ke stínům se brzy přidaly tlumené zvuky. Pachy. Hlasy? Co to tu duní? Tak rytmicky… Srdce? Moje srdce?
Ztěžka jsem zamrkala, jako kdybych měla na víčkách nános stoletého prachu. A když jsem konečně otevřela oči, zaskučela jsem chraplavě bolestí. Světla bylo příliš, než bych byla schopna unést.
“Jsem… Mrtvá? Kde jsou…?” na mysl mi přibíhalo spoustu jmen.

V místnosti panoval čilý ruch a brzy jsem se dočkala pozornosti. Tváře, které se mi objevovaly před očima, mi však byly známé jen z části. Třeba ta štíhlá černovláska, vůbec jsem si ji nepamatovala, a přesto se zdálo, že tomu tady velí. Nebo dívka, která byla podobná Anně. A pak jiná dívka, zvláštní a dokonalá. Rozverná brunetka a dvě rázné zrzky.
Jednu tvář jsem ale bezpečně poznala.
“Danieli!”
Doslova jsem u něho hledala útěchu.
“Jak to, že jsem přežila? Co ostatní? Kde je ten lich?” sípavě ze mě padaly otázky, jakmile jsem jen trochu byla schopná mluvit.
Zmatek v očích mých ošetřovatelů mi však neušel.
Daniel ale věděl. Byl tam!

Pomalu jsem se začala rozkoukávat. Nebyla jsem na ošetřovně sama, s jistotou jsem však poznala jen tři lidi. Kde se všichni ostatní vzali? Z jiných sankt? Je to možné.
Se cvičením těla přišlo i cvičení mysli. Prý jsem něco zapomněla. Nikolai se mnou, Leou a Dragostanem, který ztratil schopnost mluvit, trávil hodně času, aby nám pomohl. Ale já opravdu netuším, na co bych si měla vzpomenout!
Jaká druhá Laki? Jak můžu žít, když jsem umřela? Kdo tedy jsem?!
To poslední mě trápilo asi nejvíc.

Za celou tu dobu jsem se nebyla schopná zeptat se na dvě osoby. Vlastně na tři.
Lilian, Loki a Valeria.
Ten první se zdál pořád stejný, ale uvnitř mě to při pohledu na černovlasého připomínalo spáleniště. Už jsem mu nabídla vše. I svůj život. A ztratila kvůli tomu přítele. Nechtěla jsem na něj myslet a i když jsem si připadala jak polámaná, odpoutání se jevilo prozatím lehčí, než bych čekala.
Ten druhý jako kdyby si půjčil stíny od svého milence. Jistě, na mě byl rozzlobený, což mě neskutečně mrzelo. Ale děsilo mě, že Loki snad ztratil svou jiskru a nahradil ji temnotou.
Ta třetí se tvářila… Vlastně pořád stejně. Všechno na ní bylo stejné jako vždy, její zjev mi přišel důvěrně známý. A přesto na její tváři panoval stín a její oči byly chladné.
Ani s jedním z nich jsem pořádně nepromluvila.

Poznávala jsem i další tváře, i když některé se jen zdály tak známé. Například kolem Calluma se vznášelo cosi… Zvláštního. Nik mi převyprávěl celý příběh, co se Callovi přihodilo.
James také patřil k těm, co tu byli a nebyli. Kde je ten veselý kluk? Samozřejmě jsem to dokázala pochopit, ale ničilo mě sledovat ho, jaká troska se z něj vlivem ztráty rodiny stala. Lyla pro něj byla vším. Ať už tu byla jedna nebo dvě…
Oren byl vedle Nika a Erdena jakýmsi záchranným bodem. I on byl čímsi poznamenaný, ale přesto se zdál pořád stejný.

Bohužel někteří chyběli. Cassandra. Wanda. A… Nax, ach bohové, proč zrovna ona?![/i]
První noci jsem strávila v slzách. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že všechno je špatně. Já měla být mrtvá, už to tak bylo. Tak proč zemřela ona? Kvůli mě…
Balzámem na duši mi byla přítomnost poněkud rázné Heather a její malé Emily, o kterou jsem s radostí pečovala, když to její maminka potřebovala.
A když se dostavovaly zlé sny, zamířila jsem raději spát do zahrady, kde jsem často potkávala Blagdena. Nejspíš bych ho měla znát lépe, ale jen jsem si matně vybavovala jeho tvář a pamatovala jeho partnera, Eliota.

Fyzicky jsem se cítila mnohem lépe. Psychicky jsem to o sobě nedokázala říct. Přistihla jsem se, že každou chvíli otírám slzy z očí, že leckdy zmateně těkám mezi lidmi a nejsem schopná reakce.
Že se nevyznám sama v sobě a ve svých pocitech. Byly mé, a přesto byly tak cizí.
Vánoční nálada mě tentokrát nějak neoslovila, a to jsem patřila k těm, kteří Vánoce milují, i když spíš jako rodinné svátky se spousty světýlek a svařeného vína. Teď jsem si ale nedokázala představit, že vtančím mezi ostatní a budu se radovat ze svátků míru, klidu a rodiny. Sama jsem si přišla natolik prázdná.

Přestože většina členů kuchyňského týmu už měla svou práci hotovou, já se stále mezi hrnci zaměstnávala. Jednak jsem právě chystala k odnesení dopečené panettone podle receptu od … Jak se vlastně jmenoval?
A také jsem si našla ještě zábavu ve vyrábění čokoládových lanýžů. Ganache jsem už měla připravenou z předešlého dne a nyní zbývalo je obalit v kakaovém prášku. Možná zbytečná práce, jídla bylo dost, ale zatím jsem v pracovním oblečení nechtěla ani myslet na to, že bych se přidala k ostatním.
Tady v kuchyni jsem se cítila schovaná a v bezpečí a aspoň se špetkou vánoční nálady.

Jak jde i nejde čas...
Holtgast, finální pak společenka

"Fajn, už teď se těším." zaculila jsem se trochu na Igiho.
A to vlastně nejenom z důvodu toho, že by moje osoba tímto měla v nějaké blízké době očekávat nějakou poezii, kterou jí někdo jenom tak věnuje.. moje srdce nad tím krapet zaplesalo. Nikdy jsem sice nebyla na nějakou tu velkou romantiku, ale hééj.. nemohla jsem si prostě pomoct.
"Nah, to nevadí. Už jsem si.. docela zvykla. I když nebudu lhát, občas si.. trochu postesknu po večerech, kdy jsem hrála, cpala se fast foodem a svět byl.. prostě jednoduchým.." pronesla jsem s tichým povzdechem. Vzpomínky na dny předtím vším byly.. byly takové těžké.. sem tam bylo fajn si vzpomenout na některé věci, ale potom v druhém okamžiku tu byla zase ona realita.. která byla míry daleko horší, než noční můry..

Když jeden zmiňoval noční můry, tak jedna taková nastala prakticky druhý den.
A bylo to podobné jakoby se zhmotnili právě ony noční můry.. to, že moje spolubydlící nebyla ráno v pokoji.. ok, beru. Byla sranda, oslava, měla svojí zábavu a neberu jí to. Přeju jí to. Každý bychom se měli občas prostě uvolnit.. zejména když už nejsem pod tlakem Řádu. Nicméně nečekala jsem to, že záhy dozvím se hrůzné zprávy o tom, kterak se k jisté menšiny staly prostě ležáci.. jenom tak! Prostě přes noc! A nejenom to.. další část byla taková.. no, chybělo vlastně jenom mála k tomu aby na tom byly úplně stejně.. živé mrtvoly na stole.
Co se to jenom pro Boha svatého dělo..?

Následující dny nebyly.. o nic lepšími.
Pořád se na stavu oněch ´nemocných´ nic nedělo. A to mě na tom děsilo asi ze všeho nejvíce.. možná i více než ona myšlenka toho, že by třeba.. jejich počty nemuseli být úplně poslední.. co když se prostě někdo z nás další neprobudí, stejně jako oni? Tahle malá paranoia způsobovala, že jsem se snažila pomáhat jak jsem jen kde mohla, snad i možná někdy bylo to až hraniční, kdy i byla jsem spíše.. vyhozena, protože nebylo nic třeba a byla jsem příliš otravnou.. s mému problému se spánkem tak přibyl další faktor, díky kterému jsem příliš nespala..
Jestli ale bylo třeba podat nějaké vysvětlení, nebo informace ohledně Řádu, byla jsem sdílná jak jenom to šlo. Sice jsem toho nevěděla úplně moc, ale řekla jsem prostě co jsem věděla. Taky jsem se snažila trochu navázat kontakty se starými známými z Bratrstva a jiných dob, konkrétně tedy Alex, trochu i ňúňa Ori, okrajově i Yev, a maličko i Krise. Byla jsem docela vděčná za tyhle známější tváře, protože prostě.. všechno to bylo takové nové a jednomu trvá než se trochu oťuká..
Když tedy nezaměstnávala jsem svou mysl či tělo prací, povinnostmi, tréninkem či jinými úkoly, přistihla jsem se, že asi mnou nejvíc vyhledávaná osoba.. byl právě Igi. Netuším proč.. možná za to mohli jeho schopnosti či tak podobně, ale mě to bylo víceméně jedno. Stejně jako mi bylo i víceméně jedno jestli jsme třeba jen si povídali, nebo prostě jen vedle sebe mlčky seděli... vždycky jsem se tak nějak cítila u něj líp. Dokonce i natolik, že nebylo nikterak zvláštní.. vlastně to bylo skoro až pravidelné, kdy jsem při něm tak nějak i usínala.. a byly to zřejmě jediné okamžiky, kdy jsem spala skutečně i klidně.. asi jsem i během toho zjistila jak vlastně.. chyběl a chybí mi obyčejný lidský kontakt..

Pomalu jsem přestala vnímat to kolik dní přitom uteklo, jaký čas vlastně přitom utekl, protože.. to tak nějak začalo splývat trochu do sebe.. rozhodně notný čas utekl mezi tím, co se z několika stali přes noc prakticky živé mrtvoly.. než se nakonec mrtvoly ukázali.. nechápu jak, či proč.. nebo jaký to byl důvod, ale i když se ´usnutí´ nakonec probrali, neobešlo se to bez toho, abychom neztratili jiné.
Bože.. skončí tohle někdy? To, že se musíme na deno denní bázi setkávat se smrtí jako takovou?
I tak jsem ale nemohla jinak, než nakonec svojí spolubydlící aspoň obejmout, když se konečně probudila.. a to i když asi úplně nechápala věci kolem.. nevadí, to se poddá. To se nějak časem vyřeší.

Kupodivu jsem docela čučela, když se ukázalo, že svátky, Vánoce, byly prakticky za horem. Jakože doslovně za rohem.
Byla jsem maličko na vážkách.. naposledy jsem něco takového slavila.. ještě než se to všechno pokazilo.. a pak už.. prostě nebyly myšlenky.
Nakonec ale nechala jsem zvítězit to dítě ve mě a rozhodla se tohohle mecheche účastnit. Dokonce jsem i na sebe natáhla něco, malinko lepčejšího, asice takový fajnový overálek, který jsem doplnila podkolenkami a něčím na krk. Nebylo to úplně nic extra, extra, ale.. jeden se může jednou za čas cítit trochu jako člověk ni? Cítit se jako holka prostě. A touhle myšlenkou jsem pak vyrazila do společenky, kde už probíhali přípravy.
"Jůůůůůů, tady to vypadá bože.." pronesu, rozhlížejíc se kolem sebe, stejně tak i nasávající zdejší vůně.
Moc oslav jsem tu nezažila.. tedy, ono ani nebylo moc co oslavovat, když část osazenstva strávila notný čas ve stavu mrtvolnosti.

A co bude dál?

Pevnost -> zahrady

Posledních několik týdnů si musím klást otázku. Jsem vůbec stavěný na to, žít v tomhle světě? Jsem připravený na všechny ty ztráty, na to že se s někým skamarádíš, poznáš ho a on o chvíli pozdějc z tvýho života prostě nadobro zmizí?
Chtěl jsem si dát s Pepkem nějaký to pivko, po kterým by mu bylo špatně. A myšák Pepe to zabalil.
Chtěl jsem jednu nebo klidně i obě Lyli pozvat na panáka, zatrsat si na nějaké té zdejší párty a prostě nějak žít. A i ony teď leží na tom patře, kam sem zatím nepáchnul. Hroby a pohřby nejsou nic pro mě.
Chtěl jsem spoustu věcí, chtěl jsem si tady konečně dělat kámoše, teď když jsme přežili všechnu tu hrůzu - a půlka z těch lidí zase zmizela. Zmizí i ti další? Má to vůbec cenu? Má vůbec něco cenu?
Jo, vím, jsou tady tací, kteří jsou na tom o dost hůř, takovej James přišel fakt o hodně. Pak jsou tu tací, co ztratili velkou část sebe samotných, svou paměť, ale - ale to neznamená, že nemůžu být smutnej a nasranej i já, ne?

Těch několik týdnů je jak na houpačce. Někdy dobrý, někdy špatný, lítá to nahoru a dolů. Jsou dny, kdy překypuju energií, kdy do nového dne vstanu s tím, že to přeci nebude tak hrozný, začnu něco dělat, plánovat, pokusím se i o nějaký ty žertíky a kamarádství. Tu a tam někoho oslovím, zapojím se do diskuze, občas při nějakém jídle vyprávím i historky z bývalého života. V takových chvílích jsem k nezastavení, mluvím, sotva někoho pustím ke slovu, prostě žiju. To pak plánuju i práci tady v rámci údržby a hangáru a jsem v tom docela činný.

No a pak jsou dny, kdy to nejde. Kdy ráno, nehledě na program dne, nedokážu vylézt z postele. To pak vstávám třeba ve dvě, ve tři odpoledne, zanedbávajíce své povinnosti i tréninky. Tu a tam mi někdo vynadá, načež ho já pošlu do hajzlu, nějak se zvládnu najíst a zase hned zalezu do svého brlohu. Možná to Kristoffovi, spolubydlícímu dělá starosti, ale kdo by se v tomhle světě divil, že má někdo nějaký problém? Možná to pan dokonalý nechápe, zatím ale žádný kecy na můj denní režim neměl.

Normálně bych míval i dny, kdy je to tak mezi, kdy nevybočuju z řady ani jedním směrem. Takových dnů je ale čím dál méně, poslední dobou by se daly na prstech ruky zpočítat.
A ani dnešek mezi ty dny nepatří. Ráno jsem se sice vykopal z postele ještě docela včas, krátce po snídani, zvládl jsem i povinný věci, na to abych se ale zapojil do příprav na Vánoce, nemám. Křesťanský svátky jsme doma nikdy neslavili, není to pro mě tedy vůbec důležité a dneska už mi uniklo několik posměšných poznámek vůči těm, kteří to tady řeší možná až moc. Sám ale musím přiznat, že je v tom spíš závist. Oni se na něco těší, z něčeho se radují a já tu radost ne a ne najít.
V čem taky? V ozdobeným stromu? Milionech zbytečných ozdob? Meh.
Ale zase bude určitě pivo...

Přípravám jsem se krásně vyhnul a teď bych se vlastně nejradši vyhnul i samotné oslavě. Po celý den jsem se toho střídavě děsil a střídavě se těšil a teď bych se nejradši někde zavřel, hrál blbý počítačový hry až do rána a ignoroval svět. Jenže to nejde. Maximálně že bych svůj současný život vzal jako nějakou hru a zkoušel, co všechno s tím můžu dělat. Což není marný nápad! Hmm, jen škoda že je jen jeden save.
Škoda?

Ještě na pokoji si jsem jistý, že do té společenky dojdu, dokonce se i upravím, učešu a na sebe hodím tmavé kalhoty a bílou, nepomuchlanou košili. Když se pak ale vydám na cestu, nějakým omylem mě nohy nejdřív donesou do kuchyně, kde si ujmu jedno pivko a pak...pak si uvědomím, že si nejdřív asi potřebuju to pivo vypít někde v klidu, tichosti a bez lidí. Potřebuju se na všechnu tu zábavu naladit.
Do pokoje se mi už vracet nechce a jsou to nakonec zahrady, kam zamířím. Ticho. Klid. Pivo.
Co víc si přát?

Mám v plánu se posadit na jednu lavičku, čumět do blba a pít. Nezní to jako skvělý večer?

Až na to že...tu úplně nejsem sám, na Mikku narazím skoro hnedka. "Neříkej že se tady schováváš! Nahoře jede už určitě velká párty, kde nikdo nemůže chybět!" Co jsem tak pochopil, tak to Mikka tady nemá úplně lehký. Ne že by to tedy lidem ulehčovala, ale za pokus to stojí, ne?