Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Trénink a zase trénink Holtgast Dny nezadržitelně plynou a nedá se říci, že by se snad našla chvíle, kdy bych se nudil. Pořád je neustále co na práci, ať už nikdy nekončící a na intenzitě nabírající tréninky, které navíc doplňuji i tím vlastním, tak i častou službou na ošetřovně či u jiných povinností. Málokdy mi zbývá najít si čas na...trénování i sociálních dovedností - dokonce bych řekl, že zrovna tohle v záplavu toho ostatního zanedbávám. Ale nemohu být na více místech naráz. I já musím spát a jíst, bohužel. Jediné chvíle, kdy se mi daří prohodit s pár lidmi nějaká ta slova, jsou chvíle kdy se zároveň věnuji tomu, co je třeba. Na ošetřovně vypomohu komukoliv, kdo přijde, ať už je to Samir se svou obavou, nebo Lea, která na vlastní kůži zjistila sílu Nikovi nové schopnosti. Nové schopnosti několika členů týmu mě samozřejmě těší, vždy je dobré rozšiřovat arsenál toho, co umíme... Třeba takový Matisse, ten do našeho světa přichází se silou kovu a telepatie a to je něco, co mě vskutku zaujme. Všimnu si, že mě mladík na trénincích pozoruje a nikterak mi to nevadí, právě naopak, dávám si větší pozor na to, abych byl ještě více transparentní, aby se mohl učit. Už jsem se mu sám chystal nabídnout svou pomoc a učení, když za mnou přišel sám - a já velmi rád souhlasil. Však tímhle se můžeme učit oba dva najednou, já mu mohu předávat stabilitu toho, co již umím a on nový pohled, nový způsob myšlení. Navíc je to dobré i do boje... Budeme na sebe zvyklí - jak co se týče kovu, tak především i co se týče telepatického myšlení. Rád bych se věnoval i dalším, rád bych je i třeba více poznával, aby poznali, že nejsem jen tichý kluk z ošetřovny či chlévů, ale... Ale zaprvé tak trochu jsem. A za druhé ten čas prostě není. Po večerech zvládám maximálně pár slov s Nikem, Val, Leou či s pár dalšími u večeře, dále se snažím trochu dohlížet na Agnieszku, aby nebyla pořád tak sama, pomáhám i Yevě, aby toho neměla ve svém stavu tolik a...a mohl bych toho dělat víc a víc, měl bych toho dělat víc a víc, i tak už ale padám do postele naprosto unaven a vysílen. Zítra...tohle zase udělám zítra. Prostě všechno postupně. Naštěstí za celou tu dobu máme za sebou jen jednu výpravu do světa. Ta končí...spíše nezdarem, dá-li se tak říci. Je spousta raněných, Erszebet si musí zvykat na nové tělo a to, pro co skupina šla, nikde. Ale nikdo z našich nezemřel. I tak se ale zranění Lotky, Mary a Mii dávají dohromady složitě. 18. se na moment objevuje Naxiya a je fajn vidět, že se jí daří a zjistit, že i ostatní jsou v pořádku. Dívka ale hned zase mizí jinam a s sebou bere skupinu našich. Nevadí, další sankta jsou potřeba. Nové mise přichází až o dva dny později, na průzkum vyráží skupiny vedené Kristoffem a Eddie, Erden a pár dalších vyráží zase jinam. Na nás tu odpoledne čeká trénink, tentokrát vedený Blagdenem. Spolupráce. Konečně. Zrovna spolupráci trénovat musíme, vzhledem k tomu, kolik tu máme nováčků. Mnozí se začnou rovnou párovat, já se trochu zkoumavě rozhlédnu kolem. Kdo by... Pohled mi sklouzne k mladé dívce ze Sýrie, Diyar. Nejprve nechám svou mysl, ať se zlehka dotkne té její, spíše takové jemné upozornění, že se blížím, poté udělám těch pár kroků směrem k ní, kdy cestou rovnou do ruky vezmu kus kovu, který se nám nabízí jako možnost úvodního předmětu. "Nechceš být se mnou? Nabízím tohle." Vlastně si nejsem jist, jak je na tom její angličtina, snažím se tedy mluvit pomalu a jednoduše a nabídku doprovodím i jasným gestem - rukou s předmětem vpřed - bude-li chtít, může jej rovnou převzít a začít. "Nebo můžeme najít i něco jiného, ale..." Uvědomím si náhle, že to ode mě není úplně fér, vybrat si rovnou kov, ale - ale musíme využít všeho, co umíme. Všech našich výhod. | ||
| |||
 | První dny v pevnosti pevnost Holtgast, 12. - 20. listopadu K splnění úkolu ze strany hnědovlasého došlo beze vší pochyby. Oslnivý deštík sice připomínal výbuchy ve válečné linii, takže jsem se trochu napjala, ale jejich dotek s kůži byl naštěstí neškodný. Večer se pomalu rozvolňoval, já dojedla, a tak jsem s přáním dobré noci společnost opustila. Následující dny se mi ukázalo tempo pevnosti v plné síle. Po snídani, která vypadala jako z pohádky, následovaly povinnosti. Byla jsem přidělena k úklidu. Nijak mi to nevadilo, nikoho jsem si příliš nevšímala a svědomitě plnila své povinnosti. Vedle toho mi bylo doporučeno navštěvovat hodiny u jisté Agnieszky. Neprotestovala jsem, byla jsem si vědoma svých nedostatků, na druhou stranu jsem si nebyla jistá, zda v současném uspořádání světa ještě něco ze vzdělání užiju. Ale číst a psát bych se naučit fakt mohla. Z dnešního prvního sezení, kde jsem byla společně s dvěma mladými dívkami a Nikolaiem, jsem měla vcelku dobré pocity. Po obědě následoval trénink. V případě střelby jsem byla v klidu. Většinu zbraní jsem bez problémů ovládala, muška se také nikam neztratila. S naprostou jistotou a ledovým klidem jsem bezchybně trefovala terče. U schopností to bylo horší. Tu a tam mi pomohla telepatie odhalit útok protivníka, tu a tam oheň či nečekaný příval štěstí, kdy jsem uhnula, ani jsem nevěděla jak. Po večeři jsem věnovala ještě nějaký čas tréninku o samotě. Snažila jsem se rozpohybovat zpět své tělo a seznámit se lépe se svými schopnostmi. Ne že bych netrpěla únavou, ale spánek se mi stále vzdaloval, takže nač ho marně volat. Kolem půlnoci, někdy i později jsem se doklopýtala na pokoj, který jsem nově sdílela s platinovou Valerií, a po důkladné sprše jsem doufala aspoň v pár hodin spánku. Někdy se poštěstilo, někdy to bylo horší a druhý den mě zdobily kruhy pod očima. O své spolubydlící jsem toho mnoho říci nesvedla. Zdála se mladinká, krásná, tušila jsem v ní citlivou osobu, ale přesto jsem z její mysli cítila jakýsi odstup. Jedinou zvláštností, která mi k ní napoprvé neseděla, bylo množství tetování. Komunikovala jsem s ní omezeně, ale ve vší slušnosti. Až překvapená jsem ale byla ze zájmu jiných o mou osobu. Sama jsem příliš žádný kontakt nevyhledávala, jen občas pozorovala útržky myšlenek při společném jídle. Pár hovorů jsem měla s urostlým Blagdenem, který se ukázal jako dobrý pomocník v mých nedostatcích v angličtině. Občas jsem mluvila se světlovlasým Nikolaiem, který byl velmi obětavý ke všem, jak jsem ho pozorovala. Jen jeho mysl byla trochu… Zmatená. Nechápala jsem, čím to je. Trochu jsem poznala i Igora, jehož slova pro mě ale často byla příliš složitá a leckdy jsem netušila, o čem mluví. Mluví vůbec anglicky? Dnešní trénink mě ale měl donutit k další spolupráci a vlastně i seznámení. Trochu nejistě jsem se rozhlédla, jak se ostatní začali v klidu párovat a někteří už dokonce plnili zadání. Vybírají si čistě podle svých osobních preferencí nebo přemýšlejí i nad vhodností svých schopností? Zkoumavě jsem sledovala ty, co zatím zbývali, ale sama jsem se k rozhodnutí neměla. | ||
| |||
 | Další dny Pevnost Holtgast, 12. listopad → 20. listopad A další dny plynuly. Trošku mi přišly jeden jako druhý a hlavně plné práce. Po snídani chvíli s Nikem a Laimou nad prádlem, což mě bavilo. S oblibou jsem nechala skákat mezi prádlem duhové jednorožce a doufala, že tihle dva mi jen tak něco nezatrhnou. Pak ale byla škola. Bavilo mě to, ne že ne. Jenže to jasně ukazovalo, že jsem prostě mrňavá. Aspoň díky za Nairu! Jaké překvapení však bylo, když se přidal i Nik a nějaká nová. Hned to bylo veselejší. Ovšem přestala nás učit přísně vyhlížející Erzsebet a zůstala jen něžná Agni. Ono celkově Erzsebet po té misi vypadá… No, cool, ale i děsivě. Vyhýbala jsem se jí, ale v jídelně jsem na ni nezvládala nezírat. A odpoledne tréninky. Snažila jsem se ze všech sil, ale přesto jsem měla dojem, že nemám nic, čím bych opravdu přispěla. I tak jsem ale nezahálela. Zbytek volného času jsem se snažila trávit s Matim. Přišlo mi, že se stále necítil ve své kůži, a mrzelo mě, že jsem mu moc neuměla pomoci. Když to šlo, sledovala jsem jeho tréninky s Danielem nebo jeho tvorbu ve skladu, kterou jsem fascinovaně vychvalovala. Večery se teď staly snesitelnější. Lara mi vždy před spaním četla pohádku a já jí vyprávěla o své rodině. Zatím to hezké. K tomu dalšímu jsem se ani neopovážila přiblížit. Jedno překvapení na mě však čekalo. Stalo se to jednoho rána při snídani. Vesele jsem si křoupala svůj rohlík, když ke mně začaly doléhat zvláštní… Pocity. Obavy, starosti, spokojenost z dobrého spánku, hlad… Byl to jako kolotoč a houpačka zároveň. V jednu chvíli jsem to vše vnímala a v druhou už se dusila rohlíkem. Strach kolem mě zesílil, ale já cítila, že není můj. Jakmile jsem byla zase schopná popadnout dech, zmateně jsem vysvětlovala svému okolí, co se to stalo. Nechápala jsem to, ale ostatní byli bystřejší. Jak se ukázalo, uměla jsem něco jako Nik. Vnímat, co ostatní cítí. A je to super! Někdy trochu těžké, ale super! I teď na tréninku jsem si tak nějak plula na vlně emocí ostatních a vůbec mi to nevadilo. Když byly některé emoce silnější, nebylo to příjemné a nejlepší bylo utéct. Nedokázala jsem se tomu ještě příliš bránit, jak mi Nik vysvětloval. Ale když byly takové… akorát, dalo se s tím být. Ale koho si vybrat? Můj pohled zamířil automaticky k bráškovi, ten ale sám vyrazil k Emilovi. No, dobře.. Tak ten ne… Trochu jsem byla nakvašená, ale zase nemůže být jen se mnou. Tak Naira? Jenže u ní už byl Nik, který mě napadl hned jako další. Ach jo… Tak kdo…? Konečně jsem se vítězoslavně usmála a přihopkala do její blízkosti, když jsem se dotkla její ruky. “Můžeme být spolu?” usmála jsem se a tak nějak nasála její klid, který z ní poslední dobou sálal. | ||
| |||
 | A po párty zase práce pevnost Holtgast, 12. listopad → 20. listopad Bylo mi krásně. Cítila jsem jeho tlukot srdce, jeho rty na své kůži a kdyby se tu neobjevila Naira, úplně bych zapomněla, co dělám. | ||
| |||
 | A dny plynou... Párty jsem si nakonec užila po svém, chvíli jsem tančila, snažila jsem se připít tak, abych dohnala ostatní a nakonec jsem se raději nenápadně vypařila. Nezvládla jsem se zapojit do konverzací s novými příchozími, i když mi to bylo líto. Nemělo ale cenu se přetvařovat a snažit se zapojit, když by mi to žádné přátele nepřineslo. Přestože bychom si spíš měli užívat každého okamžiku kdy jsme spolu, měli bychom se poznávat, protože skoro každý den, každá mise přináší nové a nové utrpení. Tento večer ale nebyl tím, kdy jsem se dokázala bezstarostně bavit, ne, možná i těch lidí na mě bylo prostě moc. Je to hrozně náročné snažit se poznat nové lidi a zase je ztrácet, nebo vysílat někam do světa. Nevím, jak to ostatní zvládají už tak dlouho. Možná proto někteří vypadají, že se již od všeho emočně odcizili. V následujících dnech jsem si ale dala záležet, abych každého nováčka navštívila, představila se mu a nabídla mu mé služby. Když o ně budou stát. Popíšu jim, že mě mohou navštívit naprosto kdykoliv, od časného rána, do pozdní noci. I když se bude jednat o závažný problém, i kdyby šlo jen o naprostou hloupost nebo si jen neměli s kým popovídat. Dále jsem se jen věnovala svým povinnostem, četla, zjišťovala nové informace a snažila se vymyslet, jak si získat více důvěry. Také jsem trávila dost času s Leou, Rúnou a Chloé, které jsem se vždy snažila najít novou knihu a číst jí každý večer před spaním. Dost mě zamrzel odchod Abayomiho, protože byl jediný, kdo se ty moje dveře nebál otevřít. Ale třeba vybudují nové sanktum a zase se vrátí. Je dobře, že se nová sankta budují, když jsme o tolik z nich v poslední době přišly. A třeba se tak taky někdy stavím na návštěvu…jak to teď asi vypadá na Gibraltaru? Někteří z nás se opět vydali na mise, trochu mě zamrzelo, že jsem nebyla někam vyslána také. Třeba s Leou a Kristoffem, ty dvě horké hlavy by určitě potřebovali ještě někoho na pomoc, kromě Oscara. Hlavně ať se v pořádku vrátí 20.listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice Nový den přinesl novou výzvu, která byla absolutně příšerná. Když jsem slyšela, co je předmětem dnešního tréninku, ani jsem nechtěla věřit vlastním uším. Dost dlouho jsem bez hlesu stála a přemýšlela, co vůbec mohu s čímkoliv udělat a pořád jsem neměla žádný pořádný nápad. Ani jsem nezačala přemýšlet nad tím, s kým bych mohla spolupracovat a přišel za mnou Oren. „Jasně, určitě, jen nevím, jestli budu k něčemu platná.“ Odpovím mu. Do toho se vrátil Kristoff, který zahnal i tu jedinou jiskřičku nápadu, kterou jsem měla. Přesto ho pevně obejmu. Je zpátky a je celý, podle toho, že si sem jen tak v klidu nakráčel, předpokládám, že se nic nestalo asi ostatním a mohu si alespoň trochu zase oddechnout. „Podnikáme velmi zajímavý test spolupráce. A já jdu…tvořit…“ Pronesu a přejdu k Orenovi. Rovnou se přeměním na sýkorku, přeletím ke kusu dřeva, který na šachovnici najdu, vydloubu do něj zobáčkem tvar srdce a za chvíli přenesu kus dřeva, který má na sobě vyryto něco, co by i srdce mohlo připomínat. A přeměním se zase zpátky do lidské podoby. „No, nevím, jestli zvládnu s použitím schopností, něco lepšího než tohle.“ Zakroutím hlavou a podám Orenovi kus dřeva, na kterém jsem se pokusila předvést sílu svého zobáku. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
5841.jpg){kind=icon} |
Čas běží a my klopýtáme s ním Holtgast, 12. listopadu až 20. listopadu 2018 Z oslavy jsem se nakonec po dopití medoviny odporoučela přímo do postele, zaspat všechno to zlé i dobré, co se stalo. Následující dny se nesou v rytmu rutiny, tréninky, denní práce, začala jsem zase více plavat, když mi ubylo večerní mordování se s výukou boje na blízko. Trochu více času trávím i v knihovně, která je vlastně tím nejlepším místem na to, kde si můžeme povídat s Callumem o knihách a vůbec věcech, co nijak nesouvisí s tím, co se děje mimo tyto zdi. Mise jsou prozatím mimo mě a já jsem za to vlastně ráda. Venku... Venku je to nebezpečné a zdaleka ne jen kvůli tomu, jak se změnil svět jako takový, ale... My ostatní. Někteří odcházejí vstříc zakládání nových základen, což znamená, že se nějaký čas neukáží. I takový je život, začínám si zvykat, že osazenstvo Holtgastu se neustále mění a není úplně radno se na někoho příliš upínat. Z vícero důvodů. Což... Se lépe řekne než udělá. A tak na to nemyslím a zkrátka se snažím žít. Nějak. A užívat času, který můžu trávit s přáteli. Stejně, když Kristoff s Leou opět vyrazí na misi, trochu mě bodne u srdce. Moc dobře si vzpomínám, že to není zase tak strašně dlouho, co se z jiné málem nevrátili. S oběma se tak rozloučím i s poučením, ať si mě nepřejí, jestli se nevrátí minimálně v takovém počtu končetin s jakým odcházejí. 20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice Překvapeně zamrkám, když přede mě u snídaně Nik postaví... Lištičku. Ani nevím, proč mě pohled na něco tak... Vlastně obyčejného a běžného jako "plyšovou" hračku na okamžik tak strašně rozhodí. "Tos dělal ty?" vyhrknu překvapeně. "Je roztomilá," pousměji se. A úsměv v mé tváři se rozšíří, když Nikolaj řekne, abych si ji nechala. "Jé," uteče mi možná až příliš nadšení vypísknutí, "díky!" Lištička se od té chvíle stává právoplatným strážcem pokoje shlížejícím na něj z mého nočního stolku. Dopoledne poté uteče rychle a trénink, který nám Blagden vymyslí je tentokrát... Opravdu jiný. Trochu se na to mračím, ale spíš, že přemýšlím, co a jak a... Huhm. Zamrkám. Všichni kolem se začínají velmi aktivně rozdělovat do dvojic, zatímco já stále hloubám nad nesmrtelností... Zadání. Teda aspoň do chvíle, než se kousek ode mně doplouží rozcuchaná Yeva, co vypadá, že dneska raději neměla opouštět postel. "Vlastně o nic, Blag nás totiž zákeřně nechal, ať se sami rozdělíme do dvojic. Máme dělat... Jestli to dobře chápu, změny nějakého předmětu, každý tři, na střídačku," podrbu se ve vlasech v tom nenápadném gestu vlastní nejistoty. "Počkej, počkej, nejdřív ti musím spočítat počet rukou, nohou a hlav," zarazím Kristoffa, který se tu nečekaně také objeví a už se hrne s tím svým medvědím objetím. Leu ještě nikde nevidím, ale hádám, že se taky přiřítí každou chvíli. "Dobrý, počet sedí," usměji se. "Zrovna jsem se to snažila vysvětlit i Yevě. Zatím jste nepřišli o nic, budeme dělat změny předmětů, ve dvojicích. Tři na každého a pak to frankensteinovo monstrum nějak společně zhodnotíme," vysypu ze sebe. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1