Poznávat

Holtgast

Nejsem z těch, kteří by se uráželi, že je někdo nepochopil. Popravdě si toho vlastně ani většinou nevšimnu, a na pohled nocivlásky se jen zlehka usměju.
I zbytek večera je příjemný, od závoje padajících hvězdiček z vůle nepříjemně se tvářícího indiána po intimitu zmenšujícího se herního kroužku. Změna nálady je příjemná.
Ačkoliv to nevidí, zasněným úsměvem povzbudím rozhodnutí Nairy přidat se k nám.

Další dny... jsou náročné. Snažím se pracovat svědomitě, i když si povinnosti občas zpříjemním drobnou dávkou. Nikomu nikdy neuškodilo, přidat světu trochu světel a barev... Snažím se trénovat tvrdě, narozdíl od krátkého pobytu u Řádu se skutečně snažím pracovat na všech svých schopnostech.
A zejména, snažím se poznávat ostatní. Možná budu ostatní iritovat, ale zdejší prostředí jsem se rozhodl adoptovat za domov a k tomu patří i znát všechny, se kterým jej sdílím.
Zejména u jídel, pokaždé jsem si vybral neznámou tvář/e, přisedl jsem si, a pokusil se zapříst rozhovor.
Na konci týdne jsem se mohl pyšnit tím, že jsem věděl kdo se jak jmenuje, odkud je, co umí... u některých i co rádi/neradi, či zvláštnosti, které tu či toho oddělovaly od ostatních.
Je tu taková spousta fascinujících bytostí!

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Další krásný den přišel, a po snídani, dopolední stáži v zahradách, kde se proháněly kromě kolegyň a kolegů i nějaké pozoruhodné zvířectvo, a obědě nastal opět čas tréninku.
Jako první by mě ke spolupráci napadla Naira, Chloé nebo Agnieszka, jsou mi zde nejsympatičtější, nicméně... půvabná lunovláska pracující se mnou zahradách je mi pořád poměrně tajemstvím, a společný trénink by možná mohl být příležitostí poznat se víc.

"Smím prosit, lady Amaltheo?" oslovím Laimu s úsměvem a úklonou, jako bych ji zval k tanci. On to vlastně svým způsobem tanec je - tanec schopností.
Nechť ukáže se, kdo komu pošlape střevíčky!

Čas letí

Holtgast

Sezení s Richardem bylo krátké, zajímavé však. Přiřadit myšlenky k emocím, zjistit, co se děje, pokusit se mu pomoci... a vděčně poděkovat za pomoc, kterou poskytl on mně. Mizící jizva mi sice příliš klidu v nadcházejících hodinách nepřinese, ale za to, smazat onu ohavnou připomínku, byl zaplatil daleko více než jen vytrpět pár chvil štípavé bolesti.

Na oslavu se vrátím, nicméně tou dobou je oslavenec již pryč a vlastně i značná část osazenstva... dokončím svůj drink a taky se odporoučím spát.

Následný týden je... náročný. Zajímavý. Zvláštní.
Na jednom z tréninků objevím novou schopnost. S tím, jak se schopnosti projevují, objevují, zanikají a proměňují u všech ostatních... je podivné zvykat si na novou schopnost sám. Všechny dosavadní schopnosti se mi projevily hned zkraje, před Výbojem, a dost výbušně... a od té doby nic.
Nicméně způsob, jakým se projeví, není příliš příjemný. Lei, zraněné poměrně hluboce na paži ostnatým šlahounem při tréninku, jsem se pokoušel tisknutím zastavit krev, než k nám dorazí Daniel nebo Dragostan nebo někdo jiný z léčitelů. A najednou... se řezy na její paži zatáhly, a ty samé otevřely na paži mojí.
Byl to šok.
Velkou porci času tohohle týdne jsem soustředil na to, objevovat a zkoumat, co všechno dokážu.

Další část spolkla novinka o Yevině těhotenství. Vzpomněl jsem si na Heatheřinu malou Emily, a přišlo mi úžasné, že brzo budeme mít v pevnosti prcky, kteří ovšem nikam neodcestují, snad. Nadchl jsem se... nemohl jsem si pomoct. Dokonce jsem našel v knihovně knížku s návody, jak se naučit háčkovat. K mému štěstí byla většina doprovázená názornými obrázky, a já se neohroženě pustil prvně do miminkovských deček z heboučké huňaté příze, pak i do prvního pleteného vycpaného zvířátka.
Dohlížel jsem po očku i na Yevu samotnou, snažil se ulehčovat, co jsem mohl. Od nošení těžkých věcí po šálek čaje, kdykoliv na sebe skrze práci na ošetřovně a v labce zapomínala.

Nebyla jediná, komu jsem se snažil věnovat... zpozoroval jsem, že Miu snad trochu sklíčil odjezd bratrů Engelových, konkrétně jednoho z nich, a navrhl jsem jí, jestli by po večerech nechtěla společně trénovat.
Tedy... ne že by byla migréna či krev z nosu moje oblíbené pocity, ale doufal jsem, že to aspoň trochu pomůže Mii přijít na jiné myšlenky.
Pomáhal jsem i Agni, zorientovat se lépe a uvyknout si boji ve své nové kondici.

Zbylý čas toho náročného týdne jsem se pokoušel poznat nové nováčky. Santiaga, Manuela, Diyar, Samira, Igora, Maru, Jona. U některých to šlo lépe, s některými byl ten rozhovor... trochu komplikovanější.

Rozloučil jsem se i s odchozími, popřál 'gódně štjésti'... budu na ně myslet. Snad se opět v pořádku vrátí, ačkoliv výstavba nového sankta napovídá, že tam opět zmizí někdo z hlavní základny...

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Ráno před snídaní jsem dokončil svůj první 'velký háčkovaný projekt' z chlupaté příze, s všitými tlapkami, čumáčkem a ušima z jemného flísu a s vyšívanýma očkama.
U snídaně jsem ho posadil na stůl před Rúnu.
"Što ty gávariš? Ty tády éxpert," usměju se na ni, a s čajem a croissantem se usadím poblíž.
Jestli se jí líbí, usměju se: "Ták si go néchej." Jestli ne... no... "Pókusim sébje zlépšit."

Dopoledne sotva stihnu pomoct s nádobím od snídaně, když mě z kuchyně loví Agnieszka s poměrně nesmlouvavým výrazem. Ve vzdělávacím vězení jsem neskončil sám, Naira, Chloé a Diyar jsou tu taky. Mávnu na ně s rozpačitým poloúsměvem, a usadím se ke stolu v knihovně. To bude dlouhé dopoledne...

Naštěstí i nekonečné hodiny nakonec uplynou, a nastává trénink. A spolupráce! Původní plán oslovit Daniela změním, když zahlédnu Nairu, moji školní spolutrpitelku z dopoledne.
"Agoj! Néchočeš ty dnéska spóluprácovat?" oslovím ji s lehkým dotekem na rameni.

O týden později, starší o věky

Holtgast

Zabral jsem se do malby důkladně, příchod Blagdena a upozornění na to, kolik je vlastně hodin, mě překvapilo. Minuty prolétly kolem jako splašené, nechal jsem fantazii i myšlenky bloumat a pojit mě s realitou skrze prsty... Z několika pomalovaných listů jsem vytáhl dva.
Na jednom poskakovalo stvoření, které vzniklo, když jsem se vrátil v myšlenkách k Aaronovi, k tomu, co se stalo, k Erdenovým slovům, kterými mi ho s ostatními nováčky svěřoval na starost, k... pocitu provinilosti... když zemřel.

Na druhém slídilo kotě, jako by bylo vystřižené z noční oblohy... které vzniklo, když jsem se snažil urovnat v sobě city a pocity k Richardovi. Není náhodou, že barva kočičí 'srsti' je stejná jako fialová kůže Ríšovy vylepšené podoby...

Povzdychl jsem si, a papíry odložil. Popřál Blagdenovi dobrou noc... ale ten podivný neklid, ta nutkavá roztěkanost, se ne ztratit. Hnalo mě to dál... Zhluboka jsem se nadechl, vzal akrylové barvy... skousnutím rtu si dodal odvahu, než se štětec rozběhl po stěně pokoje. Něco většího... má třeba větší šance odplavit ten nepokoj pryč, utišit hlavu i srdce.

Uzemňující hnědá a zlatavá, jako tygří oko a záhněda a topaz, konejšivá zeleň nefritů, peridotů i turmalínů, kabát z listoví a oči, že by se v nich ztratil celý svět... že mi po lících stékají slzy, vnímám okrajově, zaháním je mrkáním, abych lépe viděl, šudlám do rukávů, zapatlávaje se od akrylových i pastelových šmuh více a více.
Nevadí to.
Špína se dá smýt pod sprchou... tohle je sprcha pro duši, smývající vše, co mě táhlo z zemi, vymývající bolest z každého kouta a odnášející jed, co by jinak rozhlodal duši jako kůrovec zdravý strom.

Když byl hotový, akrylem i brzy suchý, zlehka jsem pohladil líc a krk dračího stvoření. Jeho jméno se objevilo na mysli i na jazyku samo.
"Hiraeth," oslovím jej tiše, cosi v hrudi se mi přitom stáhne. Velšské slůvko, tak dokonale zahrnující stesk po domově a milovaných lidech stejně jako lásku k nim... teskná touha.
"Budeš Hiraeth."
Soustředím se... pohyb (10), ani materializace do světa (10) jako by nebyly žádný problém. Jako by se celá má duše natáhla vstříc a zavolala jej k sobě.
"Vítej," hlesnu, a Hira obejmu kolem jemné, štíhlé šíje. Kolem mě zašustí obří dubové 'listy' křídel jako štít... a já se nemůžu než usmát.

Měli bychom jít spát... sklidím roztahané barvy, když však chci zafixovat a sklidit svoje dnešní malby do složky, drakojelen mě žďuchne nosem do ruky.
Strakatý jelínek a fialový kocour.
"...mám?"
Nejistý pohled mi oplatí Hiraeth klidným, hlubokým jako tůň.

"Tak já to zkusím," kývnu nepříliš jistě. Hluboký nádech, hluboký výdech. A... (1) nic. Druhý pokus... (7) a stvoření se neposedně rozvrtělo na papíře, čeníškem i kopýtky začalo netrpělivě dloubat do hranic svého dosavadního příbytku. Teď už cesty zpátky moc není... nikdy jsem si nedokázal představit, že bych malbu dokázal života opět zbavit. Znehybnit bylo pocitem jako... zabít, trochu. Bez krve a bez těl, jasně, ale... prostě ne.
A tak (7) se i jelínče dostalo na svět.
"Budu ti říkat Ari," oznámím mu vážně, než se zvířátko tryskem vydá zkoumat svět (tedy, obývací pokoj a koupelnu) kolem. Je droboučký, jako malé kůzle... co taky většího dostat z formátu A2. Ale myslím, že tou splašeností, připomínající svého jmenovce, ty rozměry vynahradí dostatečně.

Teď ještě... fialový kocourek se zářnými hvězdami. Soustředění mi tentokrát moc nepřeje. A spíš než kolem bláznící strakáček za to může ten bordel protichůdných pocitů v hlavě, myslím...
První pokusy kocoura rozhýbat nejsou slavné (1, 2, 3, 5). Když už mám chuť to vzdát, teprve se něco stane (9), skoro jako by se můj fialový výtvor bál, že když bude nespolupracovat dlouho, zůstane sám a zavřený v deskách napořád.
Nicméně tím jeho spolupráce končí - obrácený ke mně zády, pošvihávaje nespokojeně ocáskem, přes rameno nakukuje, jak se snažím (2, 3, 1, 5). A opět... v momentě, kdy to mám chuť vzdát (7), je náhle kocour na světě.
"Budeš Rin," povzdechnu si, najednou nesmírně unavený. Na spánek už však vypršel čas.

U snídaně mě zaskočil Emil s dotazem na včerejšek. "Omlouvám se... i tobě, Vali, že jsem se tak vytratil," zahrnu do toho i blondýnku.
"Nebylo mi prostě moc dobře a nechtěl jsem vám kazit náladu," usměju se na oba se stopou dřívější veselé bezstarostnosti. Nemyslím, že je třeba to pitvat dál... a spoléhám na Blagdena, že by o tom, co se mi honilo hlavou, nevyprávěl někomu bez mého přání.
Jeho návrhy na kontakt Lary a profi sezení odmítám. Za prvé se kvůli nešťastnému rozchodu nikdo nehroutí... za druhé, to, co mám, mi stačí. Večerní klidné sezení s Blagdenem, jóga, čaj, relaxace, společnost jak přátel lidských, tak stvořených i rostlinných.
Co víc může jeden potřebovat?

Týden jinak uběhne jako splašený - k povinnostem v kuchyni mazlíky nechávám na pokoji, ke dnům, kdy dělám v zahradě, je ovšem všechny beru sebou. Snad ostatním lidem v zahradách moc nepřekáží.

Emilovi přibyla jedna schopnost, kterou on sám moc nemusí, chudák... a Šeby 'dostala' novou tvář. Bylo zvláštní ji vidět tolik jinou, ale přivykl jsem si rychle, chováním se nezměnila. Pořád má svůj 'vražedný pohled' pro všechny, kteří se flákají, a je fascinující, jak moc stejně působí.
Richard... odjíždí pryč, na průzkum s Eddie a Santim. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. I Oscar odjíždí. A Dragostan.
Aspoň že Blagden, Emil, Valeria a Nikolai zůstávají, přesto mi z toho není moc dobře. Odvážil jsem se před odjezdem rozloučit... a darovat Richardovi i Oscarovi kamínky, Ríšovi obsidián a Oscarovi křišťál na kožených šňůrkách, s vyrytými runami Algiz a Eihwaz, na ochranu.

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Na trénink dorazím i se svým zvířecím doprovodem, usměju se na Blagdena, když nám tentokrát zadává spolupráci, a mávnu na Emila. Nejspíš bych si vybral za partnera jeho, ale pak si povšimnu mlčenlivé Lary. Přátelí se tady s někým vlastně? S Leou? Ta je pryč... s... Alex? Nejsem si jistý, a trochu se za to zastydím. Nicméně k ní impulzivně vykročím, a usměju se na ni.
"Ahoj, chceš to zkusit se mnou?"

O krok dál

Holtgast

Zpestření večera bylo... ucházející. Samir nebyl vůbec k zahození a moje nálada mě díky němu opustila. Jediné čeho jsem tak mohl litovat byl Samirův zadek, který zjevně nemá vůbec zkušenosti s většími rozměry. Bylo to na něm dost poznat, ale nakonec si zvykl a to bylo hlavní.
Ještě jsem sice původně chtěl jít za Orenem, ale páchnoucí sexem bych mu, asi moc náladu nezlepšil, takže jsem se rozhodl využít nabídky a přespat.

Hned následující den jsem se po důkladné sprše šel vydat za Orenem, aby jsem zjistil jak na tom je a pokud bude sdílný, tak i co se včera stalo. Pokud moc nebude, tak se prostě zeptám Blagdena, který dobře ví, že mi na Orenovi záleží. Celkem hodně. Možná proto se ke mě Richard vždy chová, tak nevraživě.
Ještě se pak stavím vyzvednout si svoje dárky, které jsem dostal a nechal je ve společence. Doufám, že narozeniny nějakou dobu mít nebudu.


Tréninky. Mise a dokonce nová schopnosti. To vše přichází s následujícími dny.
Nová schopnost potkala i mě, ale je to přesně jedna z těch schopností, kterými opovrhuji a hnusí se mi. Navíc tomu všemu ještě předcházela mise v Peru, která se sice nevymkla kontrole, ale i tak byla dost nepříjemná a náhlá objevení nové schopnosti mi přišlo, jako výsměch všem mým zásadám a principům, která jsem si během svého života vytvořil. Už takhle mě bolí u srdce, když vidím nějakého nemrtvého, kterého však mohu opět poslat na onen svět. Nyní mám, ale moc sám tytu nemrtvé zrůdy vytvářet... Sice je to vlastně dokonalý příklad znesvěcení, takže je jasné, že je to dar od něj, ale po všem co jsem zažil mu za to ani nechci děkovat.

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Dnešní forma tréninku zní dost zajímavě, ale nevím s kým bych měl jít dohromady. Vlastně nevím ke komu bych se měl chtít připojit. Od mojí oslavy a co se u mě probudila nová schopnost, si přijdu trochu mimo.
"Neustále." Odvětí Samirovi na dotaz a mlčky vyčkám, jestli se někdo bude mít k tomu a bude chtít spolupracovat. Dnes se totiž sám k ničemu nemám. Není to tak, že bych byl bez energie, ale prostě nejsem správně naladěný

Ale tak jako jo

Holtgast

No, tak jak bych to... sex docela dobrej, když se omedovinovaný Viking nechal několika vhodně zvolenými doteky přesvědčit, o tom žádná. Poblitá předložka u postele a poslintaný polštář... eéééh... nad tím se dá přimhouřit vočko, ty svaly a pořádnej pták za to stály.
Zděšený výraz toho pánbíčkáře? Ka-čing, k nezaplacení.
Akorát ráno ten výraz zmatenýho štěněte k vikingovi moc neseděl, ten bobek se ještě omlouval, jestli mě náhodou k něčemu nedonutil, že má vokno, jak jsme se dostali ze společenky k sexování...
No sranda. Sice jsem včera doufal ve lvici, ale zubatej tygr nebyl k zahození a další zářez se počítá, pánové a dámy!
Malinko mi kazí náladu, že Emil včera taky zaskóroval, ale o jeden zářez pořád vedu, a taky jsem na tom pořád daleko lépe než Ríšan, kterému zatím natrhávájí prdel osiny lásky, místo řádně vyvinutého klacku.
Měl by se polepšit!
Titul kurvy pevnosti není zadarmo, vážení.

A když jsme u těch kurev... ehm.
Výprava do Peru přinesla pouze souŽení, naprosto doslovně, a Betyna má hodně štěstí, že jsme tak moudří a dokázali jsme ji včas poznat, jinak by dlabala hlínu.
A jo, taky jsem dostal emoce... a naprosto nechápu Rusáka, jak může být tak outlocitná bečka vzdechů. To je VĚC. Přesně vědět, jak se kdo cítí, jak si co nejúčinněji rýpnout, jak to hezky obrátit, aby citečky ještě více bolely, no luxus...
Ty tréninky mě začaly normálně skoro bavit!

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Kromě dnešního. Spolupráce... no.
Všichni víme, že jsem perfektní, ale pokud je něco, co moc nedávám, je to řešení čísi blbých nápadů v mém projektu. Kysele se ušklíbnu a rozhlédnu kolem... s kým to bude bolet nejméně.
Kdo je tu nejmenší debil?
"Valuško, lásko moje... nechceš se nade mnou smilovat?" ušklíbnu se nakřivo, s blýsknutím v pohledu.

Zajímavý večer i týden

Holtgast

"Objetí zní dobře," přisvědčím o něco vážněji, a chvíli si Lakshmi přitáhnu do náručí, tak, aby se zády opírala o mou hruď, vršek hlavy pod mou bradou.
"Hezky voníš," pousměju se tiše.
Na moment... si připadám trochu rozpolceně. Vnímám, že je příliš brzy. Pro mě určitě. Eliot... to je stránka, kterou přes vyrovnanost se situací nemám stále uzavřenou úplně. Pro Lakshmi, zaláskovanou v jednom světě do Erdena a v druhém do Liliana, to musí být podobný pocit.
Láska se nedá setřást na povel...
A přece. Tohohle večera je tak jednoduché představit si překročit ty překážky jako nic, a udělat něco naprosto neuváženého, a naprosto úžasného. Její křivky se ke mně tisknou... zlehka odhrnu její vlasy, a vtisknu drobný polibek na její šíji.
Tohle bude... nejspíš na studenou sprchu. Pokud se nechci projevit jako hovado, a zneužít Lakshmina značného ovínění...
A to nechci.
Ale povídejte to některým částem těla, zatraceně.

S lákáním těch několika zbylých dušiček do herního kola jsem úspěšný tak napůl, Callum odchází, několik dalších také, i Rúna mi dá košem. Někteří se však přemluvit nechávají. Třeba Igor či Naira, která se usadí za mnou a Lakshmi.
"Vítej v kruhu," usměju se na ni přátelsky, vděčný za to, že sama Lakshmi jí dělá místo ve výhledu, odšťouchnut se stáhnu o něco dál.

Ovšem, co se řeší ve hře se mi vybavuje docela obtížně.
A večer ještě není u konce. Na pokoji mě uvítal Oren, nespící a celý umatlaný od pastelů či čehoto. Svítil dole ještě hodnou chvíli poté, co jsem šel spát.

Následné dny jsem se mu po večerech snažil více věnovat... hodinka meditace po večeři každý den - když se potřeboval vypovídat, proměnila se v tak trochu terapii... o které vím kulové, jasně, ale sdělovat svoje trable tomu nejbližšímu, co máme k profíkovi, Oriš odmítal úplně, a kdo jsem já, abych ho někam nutil?
Naštěstí to vypadalo, že jednoduché věci zabírají...

Co se dalších dnů týče... uff. V jednání s Lakshmi jsem si připadal podivně nejistý, jakkoliv jsem se choval přátelsky jako obvykle. Jasně, nejsem mladý nevyskákaný hošan, částečně proto mě docela vyvádí z míry moje pocity... které nemůžu s pískáním si připíchnout na účet vysoké hladině alkoholu v krvi tak jako na oslavě.

Snažil jsem se pomoct i jedné z nových, Diyar, se zapadnutím do kolektivu - nenechával jsem ji stáhnout se stranou, trpělivě a klidně jsem jí pomáhal s angličtinou, šepoty jejích myšlenek mi tu a tam napověděly, jaké slovo hledá.

Naxiya se vrátila... bohužel jen na chvíli. Moc rád jsem ji viděl, zajímalo mě, jak se jí daří. A jak se daří ostatním v sanktu, hlavně Bunmi a Marisol. S plány na výstavbu dalšího sankta nás opustila hrstka lidí... další se učí, jak na průzkumy. Jsem hlavně na Richarda a Santiaga zvědavý, oba mi přijdou jako materiál přitahující průsery.

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Dnešní trénink si beru na starost já.
"Dneska si zase procvičíme spolupráci, vážení. Tentokrát si ovšem partnera vyberete sami, dneska nebudu určovat," pousměju se na prořídlou, ale pořád docela velkou skupinku lidí hlavní základny.
"Na zemi si najděte něco, co budete měnit," mávnu širokým gestem ruky zahrnuje všechna pole Šachovnice, z adeptů na výběr toho tu je nepočítaně.

"Ať už na vybraný předmět použijete fyzickou sílu či libovolnou zvláštní schopnost, předejte jej zvolenému partnerovi, který si přidá svou trošku a vrátí předmět zpátky. Po... řekněme šesti změnách, třech pro každého, se podíváme, kdo co zvládl spoluprací vytvořit," pousměju se klidně, a sám dohlédnu hlavně na to, že si každý brzo najde partnera, odhodlaný přidělit někoho těm méně rozhodným.

Ou jé

Holtgast

Na Miino odfrknutí se dobromyslně zaculím, vím, že mě asi moc nemusí, ale to mě nikdy nezastavilo!

"Jóóóó, v obří sršeň se mění Athena, z New Orleans. Je to... masakr. Nechtěla bych ji nasrat," přitaknu Maře.
"Ovšem který looser by se měnil v mravence... tak jako fakt chudák, jako."
Jak dlouho mi trvalo se to naučit ovládat... hm.
"Docela rychle!" odpovím, že občas se nehodička stane, s tím se chlubit nové kámošce fakt nebudu, by si myslela, že jsem pako.

"A jako bojová slepice jsi jim nakopala ty zmutované prdele, dobře ty!" zvednu sklenku v uznalém přípitku a džusu s vodkou řádně stáhnu hladinku.
"Tak jako jo, to budu věřit ráda. Bádat nad tím, proč je jeden červ, je docela nahovno," zakyselím se částečně pobaveně, částečně trochu zahanbeně. "Na druhou stranu, teoreticky bych mohla říkat, že jsem dračí stonožka nebo nohatý podzemní had, to nezní tak blbě!"

Co umím... no. "Ještě umím manipulovat se zemí, a hrát si se skupenstvím, ale to se fakt zatím pořád učím. Vůbec mi to nejde... jako v teorii, co mi povídali, to je asi cool, udělat pevnou vodu a tekutý oheň a tak, ale... když ono se to tak blbě a divně představuje... vyšlo mi zatím jenom něco parkrát a vůbec to nevydrželo," postěžuju si. "Taková... schopnost frustrátor! A co umíš ty?"

***

Ráno bylo... těžký. Fakt hodně. Na takovou spoustu vodky jsem nebyla zvyklá... a vlastně si ani tak úplně nepamatuju, jak jsem se vlastně dostala do postele. Ufff. No... snad jsem nevyvedla nebo neplácla nic blbýho, fakt mi na tom záleželo. Hlavně před Marou a Aurorou.

Další dny byly docela ok, zabíračka, ale tak už to bývá, jeden se sezením na zadku nic nenaučí.
Byla jsem vybrána na misi, která nedopadla ani trochu, jak si kdo představoval. Ale spousta lidí měla nové schopnosti kvůli Daru smrti, bo zařvaly dvě holky... vlastně tři, no. Nedůvěřivě jsem si měřila Erszebet. Tuhle schopnost měl i Kazran, a docela mě děsila... zabavit někomu prostě tělo, kdoví, co se s původními vlastníky vlastně stalo... mi nahánělo husinu, sotva mi k tomu pokaždé zabloudily myšlenky.
Představa, že by si někdo jen tak bydlel... ve mně, používal moje tělo... ufff.
Fuj, kurva, fuj.
Nenene.

Já jsem taky našla novou schopnost, btw. Byla... eeeeh. Bude mi chvilku trvat si zvyknout. Ssssliiiiiiiiiizzzzzzz... ew. Nejhnusnější je, že reaguje na sny, párkrát se mi zdálo, že jsem bojovala, a pak se vzbudila v nudlovatých peřinách.
No na grc lidi, co si budem.

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Dopoledne jsme se snažila vyhnout Agniezsce... jako na to, že je slepá, je to docela obtížná věc. Vím, že na mě má spadeno... ale já školní docházce už odrostla, kurnik!
Nejsem malá. Vím, že historie už byla, kde leží USA a Norsko a nic víc mě nezajímá.
K čemu jsou taky znalosti tady, ne? Zlomky nebo chemické vzorečky sotva někoho zachrání před zabitím nebo Zdivočením... to skoro spíš naopak, jeden zařve daleko snadněji, pokud myslí na hovadiny.

Na trénink se dostavím natěšená, jako vždycky. Baví mě to, narozdíl od školy.
"Čaauuu! Nechceš hodit partu?" dlubnu loktem s širokým úsměvem do Mii. Počítám s tím, že mě černovláska pošle do prdele, možná s uřknutím navrch, ale... stejně mi to nedá!

Zajíždění nových kolejí

Holtgast

Týpka s hadem jsem nejspíš otrávil, aniž bych se o to nějak výrazně snažil. Ještě že ta bráchova drápatá holubička nevypadá, že by se urazila permanentně...
Jak trapně by jednomu mělo být, že se emo puberťačka přenáší přes hloupé rýpance daleko lehčeji než dospělý chlap? Pokud si to teda jeden uvědomí...
Nevědomost je požehnání, zdá se.
Nebo dle Friedricha, blahoslavení chudí duchem.

V kroužku je zábava poměrně krotká. Gruzínský 'brácha' Francouze od baru básní, jako by ho za to platili... svatá prostoto. Snad umí mluvit i normálně, než by se takhle vymáčkl na misi, byli bychom v loji všichni.

Syřanka si na další kolo vybírá mě. Jdu do úkolu, necítím se na odpovídání otázek na tělo.
A zadání... něco krásného. Na moment zasoupeřím s pokušením věnovat jí do těch Igorem opěvovaných vlasů třpytkovou bombu, ale... to by bylo jako šikanování několikanásobné minority. Tak trochu.
Hm.

Soustředím se (3), a na druhý pokus (6) se ze stropu na lidi v kruhu začne snášet drobný déšť z maloučkých světýlek. Některé dopadnou na odhalenou kůži přítomných, je to pocit jako slaboulinké kopnutí statického proudu, droboučké světlušky však mizí s prvním dotekem, aniž by za sebou zanechávaly spáleniny či jiné nedobroty.
Na moment se vzduch kolem přímo třpytí... semknu rty. Něčím mi to připomnělo Vánoce... kdoví, kdo se těch tenhle rok dožije.
Mávnutím déšť ukončím a z kola se omluvím, zadání úkolu nechám třeba na Mannym, ať se předvede, jaký je to chytrý hoch. Vydám se spát, v poněkud zamlklé, zamyšlené náladě.

Další dny vítám náročné tréninky. Skýtají nejen procvičování schopností pod kontrolou lidí, kteří jsou daleko více uvyklí je používat, což mi přijde jako nedozírná cennost - napovídají také mnohé o ostatních.
Nejen, co se komu projevilo... i to, jak se kdo ke komu chová. Jak se kdo snaží o výhry. Jak kdo snáší porážky. Žádný z těch poznatků není nedůležitý... všechny mi umožňují vytvářet si obrázky o ostatních, aniž bych s nimi přímo musel štěbetat u čaje.
Vědět, komu se vyhýbat, a komu věřit v akci... tedy, ne že bych nějaké dobrovolničení plánoval. Vždycky jsem si rád hlídal kůži, a bolest Aurichu to zpečetila nadobro železnou definitivností.
Není nikdo, kdo by si zasloužil, abych kvůli němu riskoval.

Bráchové odcházejí hrát si kamsi na Bořky stavitele, a já... já jsem vlastně rád. Siegfried a Ludwig jsou fajn kluci, ale... já vedle nich nejspíš trčel jako divný nevlastní brácha. Budu rád, když mě zdejší budou vnímat jako samostatnou jednotku, ne jako část celku. S Friedrichem jsme měli... vztah komplikovaný už tak, za jeho odchod jsem docela vděčný.
Já prostě nikdy nebyl na pobožné hovadiny, no...

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Téma dnešního tréninku je zajímavé, na druhou stranu... netuším, s kým bych chtěl spolupracovat. A kdo by chtěl spolupracovat se mnou... taky.
"Nějaký dobrovolník...? Nekoušu... myslím," prohodím neadresně a suše k hloučku okolních.

Na vše se dá si zvyknout

Holtgast

Emil je zjevně naturalista... a jen za pomoci slin byl večer drsnější, než bych byl rád, nicméně užili jsme si to oba a já se (na mě nezvykle starostlivě) snažil, aby nemusel litovat, že šel na pokoj právě se mnou.
Však narozeniny má jeden jednou ročně, a ne vždycky se jich musí dožít. Když už se únavou pořádně na nic nevzmůžeme, navrhnu mu, jestli nechce přespat - a jestli svolí, odpadneme společně v rozházených přikrývkách, příjemně vyčerpaní.

Úplně nezodpovědný debil ale taky nejsem, za prvé se ráno na snídani omluvím Siegfriedovi, který z nás měl asi trochu šok. Při výpravě za suchou košilí se mu naskytl poněkud šťavnatější výhled, ehm...
A taky si zajdu na ošetřovnu. Jen pro jistotu, jsem si jistý, že jsou tady všichni zdraví, ale slepě věří jen kokot, a jeden dotek intuitivní diagnózy včas je lepší než průser později. Je mi to sice u vážného zrzka trochu blbý, ale od toho tam je, tak co.

A dny se rozeběhnou, jako by jim někdo hrál do pochodu, do postele padám večer jako ztřískaný. Na průzkumech rozhodně na takovou intenzitu práce a tréninku nejsem zvyklý, ale odmlouvat taky ne.
A tak perfektní lachtaní krasobruslař, jako je Santiago, nejsem taky. Na druhou stranu se říká, že chytré líné kůže jsou pro společnost podstatné... protože kdo je kreativnější než někdo, kdo se chce vyhnout práci, ne?

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
"Je to tady neustále tak hektické?" prohodím k Emilovi, sotva se dostavíme na další trénink a jsme zaúkolováni. Ke komu jinému taky - kromě Emila a Santiho jsem tady nikoho neměl pořádně šanci poznat, a Santi si poletuje kdesi kdovíkde.
Na druhou stranu, měl bych trochu... expandovat. Šuškáním si s Emilem si další kámoše fakt nenajdu - skoro bych řekl, že i naopak.
Být vztahovačný, skoro bych měl pocit, že mám najednou lepru, pro některé dámy... naštěstí vztahovačný nejsem.

"Hej, nechceš to zkusit se mnou?" zeptám se blonďáka... Jamese?, který na mě působil při krátkých momentech v průběhu týdne jako docela sympaťák pohodář.

Známá cizinka

Holtgast (s výletem do Peru)

"Díky, tak aspoň že jsem se trefila napodruhé," usměju se na Miu. Na výzvy Blagdena nedám, zůstanu za barem, až už není koho obsluhovat, a jako jedna z posledních tak trochu bolestně střízlivá dohlédnu na úklid společenky, ať toho zítra úklidová četa s kocovinou nemá moc.
Možná jsem doufala, že se taky odeberu na pokoj s někým, ale... některým dnům není přáno. Zvlášť, když se někteří pohlední mládenci odvádějí na pokoji společně, víme?

Další dny byly ok - víc tréninku, než bych chtěla a pravděpodobně méně, než bych potřebovala. Na druhou stranu mi sebevědomí nechybí a jsem si skálopevně jistá, že nejhorší na trénincích vážně nejsem.
Ne, seru to jenom v přímé akci, zdá se.
Koordinace týmu v Peru, nic moc. Částečně je to mnou, částečně lidma, kteří nejsou zvyklí příliš poslouchat, ale to by byla esej na delší dobu. Výsledkem je, že posednutí, kterým jsem zamýšlela značně převrátit váhy sil, se obrátilo proti mně. Moje tělo zařvalo... a já uvízla v jedné z těch holčin. A přesvědčit bandu Triskelionských, že nepeču boudu, a že jsem to vážně já, Erszebet, bylo těžké nesmírně.
Chuť nadávat do pitomců a retardů byla silná, ačkoliv by mi příliš nepomohla, kdybych se takhle projevila nahlas.

Co se stalo... nedalo se odestát. Každý den od té chvíle jsem na sebe ráno civěla do zrcadla, známý stín za naprosto cizí tváří...
Kdyby to alespoň k něčemu bylo! Kdyby ta oběť doopravdy přinesla ten pošašený artefakt, co jsme pořádně ani nevěděli, k čemu bude...
Ale nic.

Další dny jsem se věnovala zejména tréninkům, v kuchyni jsem dohlížela a prováděla jen to nejnutnější, učitelování za mě vzala naplno Agnieszka. Potřebovala jsem to. Tohle nové tělo... nevím, co vše měla Nadaná v něm za schopnosti, ale ty moje šly ztuha. Dalo to mnoho hodin práce, než jsem si připadala se svými schopnostmi tak pohodlně, jako předtím...
Ale naštěstí se úsilím ten podivný odpor nakonec poddal.

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Dnešní dopoledne konečně opět naplno věnuji kuchyni, a odpoledne přinese poměrně nekonfliktní typ tréninku. Dala bych přednost nějakému boji, ale cvičení je cvičení, všechno je dobré. Hlavně aby nás Blagden nenutil meditovat.

"Co ty? Nechceš do dvojice?" oslovím Auroru s náznakem úšklebku. Z jejích schopností (a řeči) mi přišlo, že má spíš talent ničit... ráda z první ruky mrknu, jestli zvládne i tvořit.