Naslepo kupředu

Holtgast

Danielovu nabídku, že mě doprovodí na pokoj, jsem odmítla. Měla jsem službu, sotva jsem mohla ponechat ošetřovnu opuštěnou. Ono se vždycky něco semele, když je člověk nepřipravený...
I když je připravený. Nakonec ani Dan si ještě neužil odpočinku, čtyřčlenná skupinka Samira, Santiaga, Diyar a Manuela jsou pozdními hosty. Nováčky je třeba zaregistrovat, a vyléčit... dívka je odsouzena k další dávce bolesti, jako by její tělo a bezesporu i mysl dosud už netrpělo dost, a ačkoliv výsledek není perfektní, zvládli jsme pomoct alespoň trochu.

Nováčky si přebírá Erszebet, Daniel odchází spát, a já zůstávám. Tišetichá ošetřovna připomíná dotek nicoty... každý zvuk zdá se v tom mrtvu rozléhat daleko naléhavěji.
Nepřipadám si však sama... ne.

Po další dny, kdy se usilovně snažím naučit způsob, jakým nebýt ostatním na překážku... jak se mohu orientovat, pohybovat, snad i bojovat a vykonávat všechny své povinnosti... vnímám zvláštní pocit.
Jako by byla Anna poblíž.
Zvykla jsem si s ní povídat nahlas, tuším, že někoho ta samomluva může děsit. Najisto vím, že minimálně Yevgeniyi a Dragostanovi není příjemná, ale... nedokážu si pomoct.
Je mi to aspoň malou útěchou... drží mě to na nohách, vzpřímenou a odhodlanou jít dál.
Musím být silná, za nás obě. Tenhle svět není místem pro slabé.

To ví i ostatní... během posledních dní jsem pomohla Lakshmi, která na mne byla odkázána Yevou. V několika večerních sezeních jsem opatrně a postupně manipulovala se vzpomínkami z jejího původního světa, uzamykala je stranou, tak, aby k nim měla Lakshmi přístup, ale aby ji neochromovaly bolestmi hlavy či výkyvy emocí, nežádané a náhodné.
Vítala jsem ta sezení. Jednak jsem mohla být opět užitečná, a pak... ponořit se do cizích vzpomínek mi na moment ulevilo od těch mých.
Stýskalo se mi díky tomu i po podobě brhlíka, jakkoliv by nebyl příliš schopný letu... spektrální podoba nefungovala zdaleka tak blahodárně jako jednoduchost zvířecí mysli a emocí.

20. listopadu, tréninkové prostory, Šachovnice
Dnes jsem toho příliš nenaspala. Probouzela jsem mnohokrát, prohledávala věčnou tmu myslí, jako by se snad poblíž mohl nacházet někdo, kdo by zodpověděl, co může za ten neklid.
Nikde nikdo, nepočítám-li Yevu... opět jsem zavřela oči, varovala jsem se jakéhokoliv zvuku. Těhotná černovláska měla už tak co dělat, aby odpočívala, nechtěla jsem ji budit.
Ráno jsem však vítala s úlevou... zvláštní noc.

Dopolední povinnosti utekly, odchytla jsem Nairu a Chloé na další hodinu dějepisu následovaného zeměpisem, a dnes se k nim přidal i Nikolai a Diyar. Že jsou skoro negramotní jsem se dozvěděla nedávno, ale i když jsem slepá, pořád jsem dost učitelka na to, abych s tím něco zvládla udělat.
A dívky alespoň zjistí, že není ostuda se něco začít učit, i když už jeden není malý.

Po obědě přišel trénink, tentokrát se zadáním spolupráce.
"Koho máš na mysli?" prohodím klidně, a zlehka nakloním hlavu. Ne že bych slyšela hlasy či ke mně sestra promlouvala z nebes či záhrobí, ale občas... mám pocit, jako bych odpověď na své otázky najednou prostě znala.
Soustředím se na telepatické stopy vědomí kolem sebe, kdo se kolem nachází, a automaticky se rozhlédnu, ačkoliv mi to k ničemu není. Váhám... svými schopnostmi jsem si jistá, ale nerada bych, aby mi někdo na spolupráci kývl ze zdvořilosti.

Opět kupředu

Holtgast, 12. listopadu až 20. listopadu 2018

Oslava byla u konce. Nastala noc, pak nový den... a nejeden. Každý byl navíc zaplněn náročnými tréninky, vedení bylo neústupné a 'čas příprav' začal víc a víc zasahovat i do osobního volna.
I tak se našli mnozí, kteří trénovali i sami, na vlastní pěst.

Během těch několika dní proběhlo i pár zajímavých věcí - krátká, krvavá mise do Peru. Tip na další artefakt ovšem nevyšel - skupinku Emila, Lotti, Santiaga, Mary, Mii a Razvana s Erzsebet ve velení potkala jen čtveřice Nadaných dívek, které proniknutí do soukromí oplatily otevřenou a trochu i zoufalou agresí a nedaly si říct ohledně spolupráce.
Ačkoliv stály proti přesile, jejich vzdor stál většinu skupiny bolestivá, v případě Lotti, Mary a Mii dokonce vážná zranění, zejména řezných ran a popálenin.

Potyčka skončila smrtí dvou, ovládnutím třetí a útěkem poslední. A ačkoliv artefakt nebyl nalezen, ať už se nikdy na místě nenacházel, dívky jej příliš dobře schovaly či jej dokázala prchnuvší propašovat s sebou, Dar Smrti poskytl členům skupiny alespoň nějakou útěchu v podobě nových schopností:

Emil - reanimace
Razvan - emoce
Mia - proměnlivec
Santiago - krev
Mara - oživení kreseb/předmětů

Erszebet skončila s novou tváří, vzhledem k nepříliš šťastné shodě akcí a nepříliš vhodně vybranému momentu ke užití schopnosti posednutí.

I doma v pevnosti tu a tam u některých vykoukly nové schopnosti, přestože několika bude nejspíš ještě chvíli trvat, než se naplno projeví:

Lotti - sliz
Nikolai - manipulace s fyzickým poškozením
Chloé - emoce
Daniel - imunita vůči radiaci, dlouhověkost
Lakshmi - dlouhověkost
Valeria - zrychlená regenerace
Kristoff - oživení kreseb/předmětů
Manuel - proměnlivec

18. listopadu se vrátila Naxiya, nakratičko však. Ještě toho dne vyrazila se skupinkou dalších z hlavního štábu zapracovat na dalším sanktu, tentokrát položeném na strategickém místě Gibraltaru.
Kromě ní odešli pomoci budovat nové sanktum i Siegfried, Friedrich, Ludwig, Abayomi, Ebsalom a Hei-Ran.

Dnes

Holtgast, 20. listopadu, 14:00

Mimo hlavní štáb se už od rána nachází Kazran. Na průzkumu jsou dvě skupinky - první vedená Eddie se Santiagem a Richardem, druhá vedená Kristoffem s Oscarem a Leou.
Na poměrně záhadné misi je mimo pevnost i Erden s Alastherem, Dragostanem, Lokim a Lylou - velení nad pevností bylo prozatím svěřeno Yevgeniyi.

Dopoledne uběhlo, oběd také, nastal čas tréninku, kterého se ujal Blagden.
"Dneska si zase procvičíme spolupráci, vážení. Tentokrát si ovšem partnera vyberete sami, dneska nebudu určovat," pousměje se na vás, když se konečně všichni sejdete na šachovnici.
"Na zemi si najděte něco, co budete měnit," mávne směrem k polím, nepřeberným hromádkám větví, kamenů, kusů kovu, kamene, snítkám rostlin, nádržím s vodou a dalším možnostem začátku.

"Ať už na vybraný předmět použijete fyzickou sílu či libovolnou zvláštní schopnost, předejte jej zvolenému partnerovi, který si přidá svou trošku a vrátí předmět zpátky. Po... řekněme šesti změnách, třech pro každého, se podíváme, kdo co zvládl spoluprací vytvořit," pousměje se černoch klidně.

U baru

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Lehce jsem si odfrkla směrem k Lotti, která se objevila i s Marou opět u baru. Její poznámka možná byla trefná, ale během naší poutí z Triskelionu mi tahle holka nijak k srdci nepřirostla.
Obě dvě však zmizely ke kroužku a naše společnost se zmenšila. Navíc chvíli poté se rozloučil i Callum, kterému jsem jen krátce mávla.

Slova Aurory mi přišla neskutečně hloupá, ale kupodivu jsem si to nechala pro sebe. Nuda je fajn, když ji nikdo nemučí, ne? Měla jsem štěstí, že jsem si nic extra z experimentů nepamatovala, ale věřím, že by to jinak nebyla procházka růžovým sadem. A ona si ještě bude stěžovat…

Když ale tak zvesela souhlasila s ukázkou, jen jsem přikývla.
“Doufám, že nejsem moc opilá.”
Soustředila jsem svůj pohled na Auroru s jediným cílem, způsobit ji nepříjemnou bolest hlavy, nijak závažnou, ale jasně rozpoznatelnou. (6+3) Ke konci mi to trochu ujelo a bolest se nejspíš krátce vystupňovala, hned poté ale její intenzita klesla, až bolest zcela vyšuměla.
Jen jsem v otázce zdvihla obočí a čekala na její vyjádření. Zrovna často jsem takto kontrolovaně tuto schopnost nevyužívala, tak jsem byla zvědavá.

Hra

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Brzy se mi dostalo uvítání i vysvětlení, co je hra zač. Názorná ukázka od tmavovlasého byla skvělým dokreslením. Když se ale ocitl u mě, trochu jsem zaváhala. První část jsem pochopila. Chválí mé vlasy… Ale tu druhou… Příliš cizích slov, pro mě nesmyslných spojeních. Jen jsem zmateně zamrkala a krátce přikývla.

Po vzoru hnědovlasého, který byl před chvíli na řadě, jsem zvolila také otázku. Na úkol jsem se necítila.
Otázka byla prostá, ale ne jednoduchá. Lehce jsem se zamračila a na chvíli nechala jídlo bez povšimnutí.
“Být… Vděčná pro svou rodinu. Oni mrtví, ale dát mi mnoho. Moudrost, lásku. Vděčnost pro mé sestry v boji. My chránit své životy navzájem. A…,” zaváhala jsem krátce, “vděčnost pro mé dary. Bez nich… I já mrtvá,” vážně jsem přikývla s pohledem na hnědovlasého, zda jsem úkol splnila. Můj hlas byl prosycen těžkým přízvukem, ale přes kostrbatost mi snad rozumět bylo.

Pak jsem se otočila na mladíka vedle sebe.
“Úkol nebo otázka?” zeptala jsem se po vzoru ostatních. Pokud si vybral úkol, měl ukázat něco krásného na svých schopnostech. Chtěla jsem říci tvořivého, ale to jsem nesvedla. Pokud si však vybral otázku, měl vyjmenovat tři věci, osoby nebo zážitky, co nejvíce miluje.

V kroužku

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

Lehce fascinovaně jsem sledovala Igorovo plnění mnou zadaného úkolu. Lichotku pro Rúnu jsem neslyšela naplno, ale básníkovo jednání bylo pozorné a opatrné.
U Valerie, ač jsem k ní měla momentálně rozporuplné pocity, což mě velmi mrzelo, jsem se musela nad Igorovým popisem usmívat. Přesně to k ní sedělo. U té nové jsem pak trochu zvážněla. Na Syřance bylo opravdu něco zvláštního.
Celkově jsem však byla naprosto spokojená.
“Krásně splněno,” přikývla jsem s úsměvem.
Další přišel na řadu James. Fakt, že vybral Lylu, mě nepřekvapil. Ale jeho další výběr mě jen mile potěšil. Zmínka o rodičích se mísila s pocitem bolestivé ztráty u staré Laki, ale ve mně převládal pocit vděčnosti za to, že jsem je měla a co vše mě naučili.

Sotva jsem vnímala v alkoholovém oparu, kdo vše se připojil ke hře. O to víc jsem si užívala Blagdenovu blízkost a jeho dotyky. Lehce jsem přivřela oči, když jeho prsty pohladily mou tvář a nakonec skončily ve vlasech.
“Pro teď třeba objetí?” usmála jsem se zpod dlouhých řas a vyšla vstříc jeho hřejivé dlani. Nemohla jsem se ubránit myšlenkám na chuť jeho rtů, na sílu objetí jeho paží a teplo jeho těla. V tu chvíli jsem měla dojem, že doslova prahnu po tom, abych se u něj mohla schoulit.

Také jsem ale zaznamenala pohyb za námi. Trochu překvapeně jsem zdvihla hlavu a ohlédla se. Byla to ta nová bledulka, celkem ještě mládě.
“Super, že ses přidala,” usmála jsem se na ni a udělala ji místo ve výhledu, ovšem nechtěla jsem se vzdávat Blagovy blízkosti, a tak jsem poposednutím lehce postrčila svého souseda do strany, aby Naira nebyla zcela schovaná.

Mezi ostatní...

Holtgast, společenská místnost

Jen se s Igorem podělím o svou zemi původu má k tomu hned co říct. Určitě mi to ale nevadí, moc ráda si poslechnu nějakou zajímavost o Finsku. Od dítek ze sněhu a ledu tak přešel k básni. Ani tu ale bohužel neznám. A tak opět jen tiše poslouchám a musím pekelně soustředit svoje snahy abych tomu všemu rozuměla. Anglicky se tedy domluvit dokážu, i když to občas trochu pokulhává, ale takové věci jako například právě básně…u těch už je to těžší. Tahle naštěstí nebyla moc dlouhá ani extrémně složitá.
“Moc pěkné…” pochválím tiše báseň i její přednes když s ním skončí.

Akorát se chystám napít když Igor znovu promluví. Tak rychle polknu abych mu mohla odpovědět.
"... snažím se" hlesnu na jeho povzbuzující slova s mýlím pousmáním. Vypadá to jako kdybych předtím chtěla říct něco víc, ale nevím co. Tak to nechám jak to je.
Igor se pak vypráví k ostatním a vyzývá mě abych šla také. "Umm…možná za chvilku" zamumlám nerozhodně.

Chvíli potom váhám mezi návratem k piánu a přidáním se k ostatním. Nerozhodně
Když se pak však ozve Blagden a zahrne ve svém svolání i mě, trochu se nad tím pozastavím. Zhluboka se nadechnu a sesbírám v sobě odvahu, které na podobné věci mnoho nemám.
"Tak dobře…" řeknu sotva slyšitelně. Říkám to ale spíš sama sobě abych utrvdila svoje rozhodnutí. Opatrnými krůčky pak vykročím k místu odkud se ozýval Blagdenův hlas. Beru ho teď trochu jako takový záchytný bod kam jít. Jako myška se tak přidám k ostatním. Nechci se mezi ně cpát, tak se posadím tak nějak napul za Blagdena a Lakshmi sedící vedle.

Příliš všeho nakonec škodí...
Holtgast, společenská místnost a pak zahrady

Ano... pavouci a vše kolem toho bylo něco v čem jsem se skutečně vyznal.
A nejenom to. Byla tu i spousta dalšího co jsem považoval, že moje znalosti byly na obdobné úrovni a kterými se tu zřejmě nemohl honosit úplně každý. Možná i nepatrně, v koutku duše, byl jsem na to i svým způsob pyšným, že bylo tu něco co vskutku zvládá jen skutečně hrstka z nás a já se do ní počítal. Ovšem.. co do téhle kategorie příliš nezapadalo, byla moje znalost vztahů mezi lidmi jako takovými..
Ostatně, jak bych něco takového mohl znát, když.. nedostalo se mi jich příliš. Nikdy jsem neměl příliš přátel, dali by se hravě spočítat dvěma, třema prsty a někoho blížeji jen k sobě.. to zhola nikoho. Byl to tedy důvod pro to, že jsem reagoval, jak jsem reagoval nyní?
Chápal jsem, že je to součást jejich hry, her které jsem tak úplně nemusel protože.. v člověku potom nabuzují falešné pocity či naopak probouzejí ty, které se někdo snažil zaplašit tak, aby neužírali z jeho duše a osoby.

Nakonec tedy, tiše vydechnu a na pár vteřin zavřu víčka, když probral jsem se z téhle své ztuhlosti.
"Ne... i když zdá se to.. zvláštní.. právě, že.. nedostal.." pokusím se o něco úsměv k Johovi.
Nějak koutkem oka postřehnul jsem, že Lexi někam odbíhá. Vznikla myšlenka o tom, jestli se jí třeba neudělalo špatně, ale na druhou stranu, ona nevypadá, že vy neuměla v těhlech botách chodit, alespoň tedy soudím z toho, co jsem se o ní doposud dozvěděl.
Myslím, že v tomhle okamžiku jsem nepotřeboval ani jisté výzvy od jistého muže, když sáhl jsem pro panáku, který byl přede mě postaven před nějakým tím okamžikem a já jej prozatím ignoroval. Pomalu tedy vypil jsem jej a též neubránil jsem se lehkému zašklebení se nakonec. Ne, tohle vskutku nebylo pití pro mne. Zkusil jsem to zahnat zbytkem vína, které jsem tu ve sklence ještě měl.. no, moc to nepomohlo.
Nakonec rozhodl jsem se, že pro dnešek toho tak nějak bylo akorát.
Chopil jsem se tedy své hole a pozvolna sesedl ze své barové židle.
"Myslím, že se odeberu trochu na vzduch." pronesu tak nějak všeobecně, nikomu konkrétnímu, prostě tak informativně. Aby nebyla po mě scháňka, i když.. scháněl by se něco po mé osobě...? Nenechal jsem tyhle myšlenky ve své mysli dlouho a rozešel se tedy směrem z místnosti, případně ještě zamával či kývl těm, kdo se chtěli rozloučit.
Dále potom výtahem vyjel jsem do příslušného patra a pokračoval do zahrady. Nešel jsem nijak daleko. Pouze jen, našel jsem si místo kde nebudu nikomu dalšímu zde přítomnému vadit a usadil jsem se tam, míníc tam strávit nějakou tu chvilku než se odeberu na pokoji a nakutě.

Rozhovor a hra

"Když to řekneš takhle, tak jasný, ale...laťka je nastavená dost nízko." Zasměji se na Lotti a hlavou mi prolítne plejáda obřích hmyzáků, kterými bychom mohli být. "Zas to ale dost nažene strach." Mě by třeba stačilo podívat se do zrcadla, hmyz docela dost nesnáším. "Takový obří sršeň...nebo mravenec. Brr." Takže ano, skončily jsme ještě dost dobře.

Následně přichází historka o první přeměně a i když to zní extrémně trapně, musím se smát. Rozhodně bych nechtěla být v její kůži, ale aspoň u toho byla v bezpečí a měla někoho, kdo jí pomohl. "Nenápadnost se přeceňuje, hlavní je že to dobře dopadlo. Jak dlouho ti pak trvalo naučit se to ovládat plně?" S tím mám sama občas ještě potíže - což se plně projevilo při záchodové eskapádě.

"U mě to moc vtipný nebylo, bylo to krátce potom co...jsem se vrátila po celé té změně světa domů, jen abych zjistila, že domov už...vlastně není." Zatřepu hlavou, abych vyhnala všechny ty děsivé, smutné vzpomínky, teď tu na ně není místo. "Byla jsem pak v horách, sama, snažila se nepropadat zoufalství když tu na mě zaútočili zmutovaní zdivočelí psi. Už to vypadalo dost mizerně, proti normálním divokým psům jsem se bránit uměla, ale tihle byli zcela šílení..." Vzpomínka na domov vyvolala dobře zahnatelný smutek, vzpomínka na tuhle epizodu jen příval adrenalinu a vzrušení. "Už jsem se loučila se životem, když jsem najednou na svět koukala z větší výšky. Vůbec jsem nechápala, co se děje, ti psi ale taky ne, lekli se a radši zvolili strategický ústup." A já teda v mžiku taky, sotva jsem tak uměla chodit, natož bojovat. "Od té doby mi to zachránilo krk nespočetkrát. Ale nějaký vztah? Hmm, možná jsem jen fakt dost velká slepice."
Pokrčím rameny, napiji se velkého doušku svého drinku, nad tou otázkou se na pár malých chvil skutečně zamyslím, pak ale zavrtím hlavou. "Ale fakt nevím. Na druhou stranu si už nedokážu představit nic jiného. Ber to ale tak, že mutace jsou dost náhodné a věřit, že to má nějaký smysl, účel nebo tak nějak, chápeš, by bylo jako věřit v osud." Filosofické okénko, hehe.

"Ale docela se těším, až uvidím v co všechno se dokáži proměnit ostatní. Nebo co vlastně umí ostatní...co ještě mimochodem umíš?"

U baru

Holtgast, společenská místnost

Jen se usměju nad tím jeho překvapením o tom že snad mohl někdo skončit jako vězeň. Asi už to neberu jako takovou zvláštnost. Už jsem se v takové situaci ocitla asi mě tolik nepřekvapuje že by se to mohlo stát ještě někomu dalšímu. Například jako Mie. I když u té to asi bylo za trochu jiných okolností.
Ušklíbnu se když dojde řeč na experimenty. “Experimenty? Kdyby alespoň to… vážně nemáš představu jak čas neutíká když musíš jen sedět v prosklený komůrce a ještě celé dny neustále poslouchat Isaacovo žvanění. To se ti to pak pořádně protáhne…” skončím o svém pobytu. Nebylo už co víc o tom říct když se během toho vlastně ani nic nedělo.
Nestačím se divit když Mia prohlásí že z experimentů získala schopnosti. Nejsem si úplně jistá jestli to bere jako pozitivní věc nebo ne. Tedy jestli byla obětí nebo nobrovolnicí. Asi by nebylo dobré do toho dál zabrušovat.

Překvapeně mrknu když Mia sama nabídne jestli bych si nechtěla její působení bolesti vyzkoušet. Další schopnosti nějak nerozváděla a asi vlastně ani nemusela. Ovládání stínu už znám od Calluma, energie to bude to samé co používala při boji Eddie a nadlidská síla…ta mluvila sama za sebe. Ale protože ty jsme neměli společné tak mě zase tolik nezajimaly.
“Jistě. Jen do toho! Vůbec se toho nemusíš bát…” přikývnu s úsměvem. I Alex souhlasila že Callum to moc neumí. Tak Mia snad nezklame.

Zatímco se to kolem líbá zleva, zprava, což jde tak nějak mimo mě dokud nejsem terčem já, vrací se ze záchodu Lotti i s novou Marou. Oplatím jí úsměv, který se ještě rozšíří když se pustí do komentáře Lakshmina výběru.
Blagden nás sice pobízel aby jsme se konečně přidaly k té jejích hře, ale s návratem Lotti a přesunu dalších se ten jejich kroužek zase zaplnil, což mi vůbec nevadí. Tady u baru mi to pořád vyhovuje asi nejvíc. Málo lidí, málo pozornosti.
Je pravda že jsem se od baru skoro nehnula, ale vůbec mi to nevadilo.