Ve víru večera

Společenka, Holtgast

"Uch," vyheknu překvapeně, když se přiopilý Kristoff o mě na chvíli zapře, a že teda mám co dělat, abychom to ustáli oba. Ale za tu "Ryštičku" mu to odpouštím a jen se usměji. "Nezlobím," ujistím ho, byť tedy pusa na čelo je něčím, co jsem úplně nečekala. Do hájemství sedačky se tak stahuji trochu váhavě, nejsem si jistá, jestli by prostě nebylo lepší odeslat Kristoffa do postele, aby se z toho vyspal a pak se sem vrátit, ale naštěstí k tomu rozhodnutí dospěje sám. Tedy. Sám. Drobně přimhouřím oči, když se ho podezřele ochotně ujme Razvan, co ještě před chvíli oždiboval Leu.

Usadím se pohodlně na pohovce a nohy poskládám do tureckého sedu, zatímco si záda hezky podepřu polštářem. Jo, tady je mi do... Střelím pohledem po Blagdenovi, který nás všechny postupně osloví. Jen s polovičatým úsměvem pokrčím rameny a loknu si medoviny v náznaku nevyřčeného přípitku. Rozhodnu se hru jen sledovat hezky z místa, kde jsem, ovšem jak to tak bývá... Když nejdete vy za hrou, přijde hra za vámi.
Sleduji... Igora? Tak říkal, že se jmenuje? blížícího se ke mně se směsicí zvědavosti, zájmu i toho napjatého podezření.

Jakmile mladík promluví, překvapeně zamrkám. Je to asi tak nejzvláštnější a přitom zároveň snad nejhezčí věc, kterou mi kdy někdo řekl. Rozhodí mě tím v tu chvíli natolik, že sebou ani necuknu, když ke mně natáhne ruku a dotkne se mých vlasů. Pousměji se až s jistým opožděním, když se zase odtáhne a vyrazí vstříc dalšímu plnění úkolu.

Zavrtím se a zapadnu do polštářů ještě o něco hlouběji. Do dna sklenky mi ještě trocha chybí.

Hra

Holtgast, společenská místnost

"Červík, no. Však jsem viděla i daleko hnusnější proměny, náhodou. Všechny hmyzovaté obří mi třeba přijdou děsně eklhaft," zašklebím se.

Posadím se s Marou do kruhu. "Ty máš co říkat! Já abstinuju celý svůj život!" prohlásím dramaticky, široký úcul mi však výsledný dojem trochu kazí.
"Kéž by! Bylo to trochu trapné... přesouvali jsme se ze staré zničené základny do nového domova, sem - no a jedno ráno jsem se na hlídce probrala tak nějak daleko větší. Kdybys chtěla vidět červa velkého jak barák panikařit, asi by ses pobavila, měla jsem hlavu komplet v pejru, prázdno a děs," zašklebím se trochu rozpačitě.
"Furt si vzpomínám, jak jsem si hledala ruce, a ony to takové divné krátké packy, kterýma bych se ani na nose nemohla podrbat, snad žádným z těch mnoha párů... až Razvan mi tehdy pomohl, sice byl u toho příjemný jak osina, ale ukázal mi, jak z toho ven, co s tím, když už se přinahodilo," zhluboka se napiju.

"To víš, v momentě, kdy se všichni snaží řídit heslem 'hlavně nenápadně', se musí projevit podoba, která se nedá jen tak schovat," protočím oči.

"Kde nebo jak se projevila ta tvoje? A máš k ní nějaký... vztah, já nevím? Bo u některých podob mi tady přijdou, že sedí jak prdel na hrnec, a některé prostě nepobírám, jako vůbec. Třeba já bych si velkou a neohrabanou podobu asi neuhodla nikdy, když jsem furt mrňavá a teda jako řekla bych o sobě, že docela obratná a mrštná, pokud to teda nesmrdí sebechválou," zasměju se.

Hra

Holtgast, společenská místnost

Zvláštní černovlásek vyplní úkol po zjevně svém svérázném způsobu. Podivům Jamese se nedivím, taky by mě v životě nenapadlo někomu obdivovat lokty.

Nicméně štafetu předává dál, a já si na moment povšimnu, jak se Lakshmi zatvářila, když si Val nechala říct teprve od Jamese. Nenápadně tmavovlásku pohladím po zádech.
Podle mě je většina důvodů zde někoho nemít rád malicherných - na druhou stranu, zbylo nám toho tak málo, že se usilovně držíme toho, co máme, blízkých osob, věcí, třeba i předsudků, jako by opustit cokoliv znamenalo ztratit sebe sama, jako by změna mohla znamenat krok do propasti.
Nevyčítám Valerii odtažitost vůči nováčkům, zejména těm alter... jen doufám, že si to neberou dotyční příliš k srdci.

"To vskutku je," souhlasím s výrokem Diyar o bezpečí, ačkoliv tuším, že tím obsahuje víc, Erden a ostatní se postarali, aby zdejší sídlo nemohlo dopadnout jako hlavní štáb v Mongolsku... aby byla pro Triskelionské bezpečnou baštou, i kdyby se stalo kdovíco.
"Vítej mezi námi," usměju se pak, když svěří, jak se jmenuje a odkud je, kývnu vstřícně i na Mannyho, který se k nám do kruhu taky usadí. "Hrajeme Otázku nebo úkol. Ten, kdo je na řadě, se buď ptá vybraného na nějakou věci, nebo mu zadá něco ke splnění," vysvětlím jednoduše a usměju se na na Lottku s Marou, které si k nám taky přisedly.

"Ten zrovna odchází se Samem, nicméně jsi zmeškal strip tanec. Kristoff tady vrtěl břišáky a Emil toho ukázal ještě víc, o hodně jsi přišel," pobaveně popíchnu Jamese.
"Lyla? Možná bychom měli její výtvory militarizovat, molotovy z Barevné Smrti... ne?" mrknu.
"Což o to... zajímavých lidí je tady spousta," dám mu s klidným pobavením za pravdu.

"Snad ano," pousměju se nepatrně na Lakshmina slova, když se tak ke mně naklání... a voní si ke mně jako ke kytce v zahradách. Povytáhnu obočí s úsměvem, bezděky ji zlehka pohladím po tváři a prsty pokračuji z líce dál až do vlasů.
"Co by udělalo spokojenou tebe?" zlehka nadhodím, možná i maloučko poťouchle, ale v první řadě zvědavě.
Líbí se mi, většinou vážná a důstojná... ale na téhle uvolněné krásce užívající si drobnosti, jako by nemělo nastat zítra, je něco neskutečně přitažlivého.

Zpět v lidském těle

Společenská místnost

"Hustý k čemu všemu se tyhle dovednosti dokážou hodit, díky moc." Furt se mi sice nelíbí, že mi někdo musel pomáhat, Lotti v tom ale aspoň měla styl. Navíc mě nijak nelituje, právě naopak, sama sdílela své zážitky s podobnou situací. "Pouštní červ? To je...promiň, to je ale hrozný. Já si říkala, že moje slepice není bůhvíjak hezká a sexy, ale červ?! Co jsi komu udělala, taková hezká holka!" Pravděpodobně jsem v tomhle trochu povrchní, moje sebevědomí by ale možná utrpělo nějaké ty rány, kdybych se po světě měla promenádovat jako bojový červ s dračí hlavou. I když je to cool.
Zlatá slepice.

"Dík moc!" Usměji se na barmanku a převezmu skleničku, na kterou se už těším. Na tom záchodě jsem poměrně vystřízlivěla, potřebuji rychle dohnat hladinku. Jen škoda že mnozí už za tu dobu zmizeli, třeba s Kristoffem mohla být ještě sranda. Tak příště.

"Rozhodně se přidám ke hře, beru cokoliv, kde je větší šance, že dostanu nějakou pusu. Měsíce abstinence už musí skončit!" Zašklebím se na Lotti a pokud se nebrání, chytnu jí za ruku, abych jí dotáhla ke skupince hrajících. To zrovna černovlasý bledý kluk skládá roztomilé komplimenty a následně James, aspoň myslím, že se tak jmenuje, povídá o své rodině. Na tohle se napiji. Teda já se napiji kdykoliv, to mi problém nedělá.

"Lotti, jak jsi vlastně přišla na to, že jsi červ? Byla to aspoň nějaká dobrá historka?" Možná jsem jí nedala moc na výběr v tom, zda se taky chce připojit, ale kdyby ne, tak se mě v první řadě neptá, ne? Navíc už jsme kámošky, viděla mou záchodovou nehodu. A já..já tu chci mít kámošky. A kámoše. Já už nechci být sama.

Hrajeme dál

Společenská místnost

Má otevřená náruč je přijata, brzy mohu cítit Valino drobné tělo jak se pomalu skládá mezi mé ruce, jak pokládá hlavu na mou hruď. Skoro instinktivně natáhnu své ruce tak, abych jí mohl obejmout a ona tak byla v ještě větším...bezpečí? větší blízkosti? Chci to já nebo to chce i ona? Záleží na tom? Teď je tu teplo a to je fajn. To je moc fajn.
"Až tak? Ani Emil si zatím nikoho nenašel?" Trochu zvednu hlavu, Emila spatřím opodál, vsadil bych se ale, že ten se do akce teprve chystá a nic není ztraceno. "Já..nebudeš tomu věřit, ale upadl jsem skoro do komatu, prostě mi vypnulo tělo i mozek a já musel spát. Už nikdy nebudu pít nic, co vyrobí Lyla." Se divim že ještě vůbec žiju.

"Hmm, a proč s tím něco neuděláš ty, Blagdene? Neříkej, že by se nikdo zajímavý nenašel," zašklebím se na kamaráda, který veškerou tu nepočestnost chtěl hodit na mě - a to já sám sotva přišel!
Vždyť i Lakshmi je v tom očividně akčnější než Blag!

Přijde i vysvětlení kdo se tu nově objevil a jak, hezká dívčina se představí jako Diyar ze Syrie, musím dát ale za pravdu Val. "Jo...taky se už pomalu ztrácím, myslím že bychom měli nosit visačky se jmény." No co, kdo si má všechno tohle pamatovat?! "Já jsem James, vítej mezi námi a ničeho se neboj, jsme neškodní. Většinou." Usměji se na slečnu. To co se děje v okolí, pár odcházejících či přicházejících nevnímám, však je nakonec stejně nejdůležitější, kdo hraje a kdo ne.

Igor začíná skládat komplimenty a při několika z nich vykulím oči. "Tohle by mě nikdy nenapadlo..." Babí léto? Jak sakra voní babí léto? Bledý klučina přejde dokonce i k Val a pochválí jí..lokty?! Nejdříve nad tím vyprsknu smíchy, jen co se ale trochu zklidním, musím nenápadně zkoumat, co je na nich tak...roztomilého. Jsou to lokty. Ano, drobné, trochu špičaté, rozhodně bolestivé, bude-li chtít, ale...ale pořád lokty!
Jsem divný já nebo on?

Tomu poslednímu komplimentu už nerozumím vůbec, naštěstí hra pokračuje a Igor si vybírá mě. Předpokládám, že kvůli úkolu bych musel někam chodit, vybírám si tedy otázku.
"A asi myslíš nejenom zdejší lidi, co? Tak dobře..." Je to smutné, ale musím pátrat už hodně, hodně v minulosti, abych si vybavil normální život. "Začnu svou ségrou, bez té bych tu asi nebyl." Ve všech možných směrech. "Byla mi v rodině vždycky nejbližší a jsem sakra rád, že tady můžu být s ní." Zlehka si položím bradu na Valino rameno, přemýšlím. "A vybrat ty další dva je taky jednoduché. Máma a otec, stvořitelé mého života. Máma je už dávno mrtvá a otec vlastně vůbec nevím, kdo byl, ale i tak mu za tohle vlastně trochu dlužím." Možná tu otázku mínil Igor jinak, tohle je ale ta odpověď, která mi teď přišla na mysl. Pokročilý večírek. Ano, tím to určitě bude.

"Dobře, Diyar." Otočím se na novou dívku. "Otázka nebo úkol?" Pokud si vybere otázku, zeptám se na tři věci, za které je v životě nejvíce vděčná, pokud úkol, nechám jí ať nám předvede, co umí ze všeho nejlépe. Jsem hodný...není tam žádný líbání ani sex! Asi už stárnu.

Součást herního kruhu

Holtgast, společenská místnost

"Igor," usměju se zasněně na orchidejovou vílu, a na zopakování souhlasně kývnu. Maličko jsem nedával pozor...
"Cítím se odvážně, vybírám si úkol," usměju se, a zadání tentokrát poslouchám pozorně.

"Dobrá," kývnu pak. Kompliment třem vybraným osobám z místnosti... rozhlédnu se, vstanu a zamířím prvně k nejvzdálenější brýlaté zrzce.

"Kdybys byla vonnou svíčkou, museli by tě pojmenovat 'Perfectly Imperfect'... a voněla bys jako babí léto," usměju se na Rúnu, zlehka zasunuje pramen hustých vlasů neuvěřitelně krásné měděné barvy za její ucho.

Posunu se k jemné blondýnce poblíž. "Na stupnici od jedné do deseti, byla bys jedenáct - lepší než trojitá zmrzlina. S řádnou dávkou cukrového sypání. A máš roztomilé lokty!" mrknu na Valerii, s líbnutím na hřbet její ruky.

Nakonec si vyberu orientální krasavici.
"Tvoje vlasy jsou jako půlnoční vodopád... a svědectví tvých očí dává tomu spádu váhu," o něco zvážním, na moment zapátrám Diyar v pohledu, než jí hřbety prstů zlehka pohladím po líci.

"Splněno?" pousměju se zlehka směrem k zadavatelce úkolu, a pokud ano, zasednu zpátky na svůj polštář. Upiju absinthu, a vyberu dalšího.

"Jamesi... otázka, nebo úkol?"

Pokud si mladík vybere otázku, zadám mu zmínit tři osoby, které zásadně změnily jeho život, a to, jak to udělaly - pokud si vybere úkol, dostane za úkol vybrat si trojici osob z místnosti, a každé složit krátkou báseň - stačí dva až čtyři verše.