Myslím, že mám kámošku!

Holtgast, toalety u společenky - společenská místnost

Zkoumavě pohlédnu na Alex, která se dovnitř vřítí se zdravou lesní barvou a skončí v další kabince. Tam však nenakukuju, hledím si povzbuzování Mary - a nakonec se skutečně zadaří.

"Jsi dobrá!" uculím se, radši nevzpomínat, kolik pokusů to předtím zabralo mně. "Není zač," mrknu na ni, pak se posunu, svěsím a pustím, aby mohla vůbec otevřít dveře.

"Parkur, byla jsem v něm dobrá... odrazila jsem se od přilehlé stěny," ukážu, když se Mara vynoří z kabinky. S teniskama by to nejspíš šlo líp, než naboso, ale naštěstí tu není taková ta hnusná ostrá omítka.
"Obří pouštní červ. Nebo něco jako červ, má to malé nožičky... takový obrněný stonožkovitý trochu rohlík s docela dračí hlavou. Někdy ukážu," přislíbím, zatímco si myju ruce a před zrcadlem trochu upravím culíky a výstřih krátkého overalu.

"Tak jo," rozhodně kývnu na společného panáka, počkám na Maru a zamířím s ní do společenky. "Džus s vodkou pro mě a pro Maru něco ostřejšího," poprosím Erszebet.
Počkám, než přede mnou skončí mixka a před Marou sklenka whisky.
"Tak... na zdraví? A na nedostatek nehod!" uculím se, cinknu si s Mařinou sklenkou a hluboka usrknu ze svojí, zatímco poslouchám, co se mele kolem.
Aurora je tady pořád, hecuje se s Miou o stínech, usměju se na ni. A Lakshmi líbá Calluma a toho druhého tmavovláska.
Callum je z toho trošec mimo, jej.
"He, a to nebyl ani žádný pořádný pusanec! Lakshmi, styď se, takhle si vybírat favority," vypadne ze mě zvesela.

"Chce se ti přidat k hraní? Nebo chceš zůstat tady?" mrknu pak na Maru.

"Hele, to ti vůbec nehrozí, neboj," uculím se pak na Miu, když zachytím výrok o svatozářích.

Snaha o soustředění

Toalety - společenská místnost

Lotti

Alespoň jsem měla štěstí na někoho, kdo to chápe.. A očividně si nějaký čas zpátky prošel tím samým. Netuším, do jaké podoby se umí měnit Lotti, dle jejích slov ale soudím, že to taky nebude něco úplně drobného. Sotva ale přerostlá slepice. Ne, já mám svou druhou podobu fakt ráda, jen díky ní možná stále existuji, teď se ale fakt, fakt nehodí. Když si vzpomenu, že jsem chtěla i někoho sbalit...well. Příště.

Minulost je už minulostí, teď je třeba poslouchat co mi Lotti radí. Soustředit se. Okey. Na ruce, na nohy, na svoje lidství.
Představuji si svoje nohy, představuji si chůzi po obyčejných bosích chodidlech, studenou zemi, pohyby drobných prstů - a nic. (2). Ze zobáku mi unikne netrpělivé zavřesknutí, celá se ve svém vězení ošiji, div se to tu celé nerozpadne. K tomu třeba fakt dojde.

Tak znovu. Nohy nepomohly, co ruce, co zbytek těla? Co prostě pocit, že se mohu volně nadechnout a nemusím tu být tolik sevřená? Jak to říkala dál? Oči? Pohled z normální výšky?
Pohled na dveře toalety...okey, třeba jenom možnost dosáhnutí na kliku, možnost úniku. Soustřeď se!
Nádech, výdech. Člověk. Chci zase být člověkem. Člověk! Teď hned!
Nádech, výdech. Přivření oči. Lidské ruce, lidská kůže, jsem člověk a ne pták, jsem osoba, mám dvoje ruce, dvoje nohy, dvoje uši a žádný zobák, mám - No konečně! (7)

"Ježišmarjá, to zase byla tragédie." Můj vlastní hlas mi zní jako ta nejkrásnější hudba. Žádný vřískot, žádné ptačí skřeky. Konečně mohu mluvit. "Dík, moc si mi pomohla, já bych tu byla uvězněná snad do zítra." Teď je Lotti dost vysoko a - a jak se tam vlastně dostala? "Jak ses tam vlastně dostala? A v co se vlastně měníš ty?"
Náhle si uvědomím, že jsem stále na záchodcích, což není úplně ta nejlepší pozice k rozhovoru a seznamování se. "Slez ať se dostanu ven a půjdeme na panáka, ne? Já teda rozhodně nějakého potřebuju." Jako nevím kolik přesně jí je, ale mluví jako dospělá a vypadá skoro tak, tak koho zajímají dřívější sociální normy?

Ve společnosti

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Po pár hladových soustech jsem si začala jídlo víc užívat a zpomalila. Osazenstvo se mezitím proměnilo. Můj průvodce nakonec zmizel, u baru to prořídlo a jistý černoch organizoval nějakou hru.
Nejvíc jsem byla ráda, že zmizel ten s holým zadkem.
Každý měl své místo, každý měl svou společnost. Asi až na tu zrzku, co se uklidila na gauč.

A pak nás všechny ten černoch oslovil. Chlastem? Co to je? Naklonila jsem trochu zmateně hlavu, ale pochopila jsem, že nás dotyčný zval k nějaké hře. No, sice je to asi dost šílená hra…, zrak mi padl na brunetku, co olíbala několik přítomných, ale trochu je poznám. To bych asi měla.

Po chvíli váhání jsem se rozešla pomalou chůzí, aby příliš nevyniklo moje lehčí kulhání. Na místě jsem se trochu kostrbatě složila do tureckého sedu i s talířkem, kde už polovina jídla ubyla.
“Děkuju,” odpověděla jsem se silným přízvukem Blagdenovi, “tu je… Bezpečno.”
Nic lepšího mě nenapadlo. Asi to tak nejvíc prozatím vyjadřovalo, co jsem cítila. I když jsem měla neustále nutkání hlídat své okolí, cítila jsem se nejbezpečněji za poslední roky. Dělá to tu sucho a teplo? Jídlo a pití? Nesmím se ale nechat ukolébat.
Slušné vychování jsem měla, a tak jsem se také představila: “Já Diyar. Z Rojava. Sýria.”
Uzobla jsem kousek ovoce a připojila další dotaz: “Co vy… Hrát?”
Úsměvy jsem příliš nevěnovala, ale netvářila jsem se nijak nepřátelsky. Jen jsem zkoumavě hodnotila přísedící.

U baru

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Usrkávala jsem svůj barbie nápoj a poslouchala Callův výklad o pavoucích. Nepochopené?! Neměla jsem nic extra proti pavoukům, ale zrovna toto bych o žádném z nich neřekla. Ale to je prostě Callum.
Rúnin poznatek, že jako liška nepotřebovala brýle, mě docela zaujal. Funguje to tak vždy? Naše lidské nedostatky se ve zvířecí podobě ztratí? A jen ve zvířecí nebo i v těch bájných podobách?
Zaujalo mě i místo původu u Aurory. Zmínka o Fargu už pak příliš ne. Znovu jsem se raději zaměřila na pití, protože na tuhle misi jsem neměla příliš dobré vzpomínky.

Aurora byla ovšem ohledně mých schopností zvědavějších. Pokrčila jsem lhostejně rameny: “Myslím, že to ujde.”
“Chceš to vyzkoušet?” dodala jsem pak a ušklíbla se na tmavovlásku. Není moc příležitostí tuhle schopnost trénovat.
Jon mi oplatil stejnou měrou. Znovu jsem se jen ušklíbla, ale mráz mi přejel po zádech. Ta “nádhera” mi příliš připomínala, čím bych se mohla stát.
“Ne, nehrála jsem si na schovávanou ve stínech, zůstala jsem jako harpyje,” dodala jsem věcně a víc to nerozmazávala.

“Tak to ještě že jsi nepotkal Liliana,” uchechtla jsem se nad zděšením Mannyho ohledně pokusů na Nadaných.
“Ostatně některé mé schopnosti vznikly pomocí experimentů.”
Tyto vzpomínky byly hodně zastřené, ale vlastně díky Lilianovi jsem mohla ovládat stín, zprvu v podobě jakéhosi pokřiveného černého ohně.

Útěk Alex jsem sotva zaznamenala.
“Neboj, ona to zvládne,” mávla jsem rukou nad Mannyho neklidem.

Když se pak k baru přimotala Lakshmi a počastovala dva z přísedících polibky, musela jsem se ušklíbnout. Jon nereagoval nijak zvláštně, ale Call se doslova přimrazil ke stoličce. Chudák… Sama jsem neuměla fyzické projevy lásky přijímat, ale nikdo mě kvůli tomu ani nevyhledával.

Zrovna jsem upíjela další lok, když nás opilce Blagden zval ke hře. Ohlédla jsem se na jeho utěšeně rozrůstající se kroužek, ale sama jsem jen mlčky zavrtěla hlavou. Nemusím se znovu ztrapnit.
Místo toho jsem dopila svůj drink.
“Dobrý to bylo, snad z toho nebudu mít růžovou svatozář,” pokusila jsem se zavtipkovat a usmát se na Erszebet za barem. A asi trochu silnější než pivo, co běžně piju.

V kroužku

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

Bylo zvláštní sledovat jednotlivé reakce políbených. Blag i Kristoff mi pusu opětovali a nemůžu říct ani slovo proti. Vlastně jsem byla ráda, že jsem pak byla schopná chůze a projevilo se to jen na mém roztomile oblouzněném úsměvu.
Neznámý básník u klavíru mě oslovil takovými tituly, že jsem si přišla jak hrdinka indického eposu. U baru jsem se příliš velké odezvy nedočkala. Call nejspíš nadobro zamrzl, a já myslela, že tělesný kontakt by měl spíš zahřívat, a ten druhý byl trochu studený čumák.

Blag byl ale se splněním úkolu spokojený. Jen cíl mé otázky nebo úkolu se stihl odporoučet.
“Dobrá, tedy stejné zadání, ale pro tebe,” otočila jsem svou pozornost k básníkovi, která se mezi nás přidal. “A omlouvám se, zopakuješ mi své jméno?”
Pokud to černovlasý potřeboval zopakovat, což nejspíš ano, nechala jsem ho volit mezi otázkou a úkolem. Když zvolil otázku, měl popsat svou největší lásku. Když úkol, měl vyjádřit kompliment třem vybraným osobám z místnosti. Jak, to bylo na něm.

Sledovat Val, jak … Co vlastně, bojuje sama se sebou? Bylo divné. Bolestivé. Nenávidí mě, že jsem nahradila jejich Laki? A co jsem měla dělat? Já si to sama nevybrala. Vidět, s jakou lehkostí přijala pozvání od Jamese, mě donutilo jen rychle stáhnout svou tvář a věnovat se raději vínu.
Nejspíš nemá cenu navazovat tam, kde ona nebo já jsme přestaly. Nejde to. Nemůžu naplnit jejich očekávání a oni nemůžou naplnit ta moje. Jsme jen stejné schránky s jinou duší.

Má rozvernost se trochu vytratila, ale já o ten skvělý pocit nechtěla přijít. A tak jsem se znovu zhluboka napila a doufala, že červený mok tomu pomůže. Snažila jsem se své zklamání rozptýlit pozorováním hry i změn v kruhu. Uch, Kristoff už je taky pryč? Razvan? Loki? Nejspíš jsem zameškala víc, než bych čekala.
Ale odchod Emila jsem stihla zaznamenat.
"Snad bude oslavenec spokojený," šeptem jsem s potutelným úsměvem poznamenala k Blagovi. V jeho blízkosti jsem se hluboce nadechla a vnímala vůni koření a medu. Bylo to omamné. Trochu déle mi trvalo, než jsem se opět narovnala s lehce omámeným úsměvem.

Na rovinu proč ne

Holtgast, společenská místnost - Samirův pokoj

"Já vím. Jen si prostě příliš cením života. Je jedno, kdo to byl. Žádný život by neměl skončit násilnou smrtí. Samozřejmě jsou výjimky." Zabít vraha, ano. Zabít někoho, kdo si užívá týrání jiných, ano. Zabít pro obětování Satanovi, ano.
Mnoho lidí si smrt nezasloužilo. Mnoho lidí by si zasloužilo řádný pohřeb a aby se na ně vzpomínalo. Tahle doba prostě není pro mě. Jediné pozitivní je, že mi jsme naživu a máme zase nové přírůstky.
V tomhle prostě nemohu se Samirem souhlasit, ale to už díky telepatii jistě ví.

Pozvednu pravé obočí, když promluví.
Řekl to mnohem otevřeněji, než jsem čekal. Nezbývá mi tedy, než se jen usmát a pokývnout hlavou na souhlas. Zamrdat si potřebuji a zbavit se tak všech těch starostí. Navíc pak ještě chci jít za Kulíškem, ale až podle toho jak to bude na dlouho.

Jdu za ním k němu na pokoj, oslavu jsem už nějak pustil z hlavy. Na pokoji je někdo zjevně v koupelně, ale to neřeším. Proti publiku přeci jen nic mít nemohu.

Drámo na hajzlících

Holtgast, toalety u společenky

"To je hustej look!" nadšeně se mi rozzáří pohled, když se Mara neostýchá nastavit zoban pro více drbání. A já jí vyhovím, tak, jak jednou rukou svedu.
"Tyjo, z toho zobáku jde ale hodně respekt," dodám s úculem.

"Hmmm... To znám. Když jsem se proměnila já, taky jsem to dlouho nezvládala s přehledem tam a zpátky, což je teda úplně nahovno, když máš podobu, která skoro bezezbytku vyplní menší místnost," ušklíbnu se rozpačitě s poměrně nemilou vzpomínkou.

"Hele, zkus se soustředit. Na sebe. Na svoje lidské sebe, teda. Vzpomeň si, představ si, jaké to bylo, mít lidské ruce, lidské nohy, koukat na svět lidskýma očima a ze své výšky, a chytni se té představy, fakt hodně se na ni soustřeď. Možná to nepůjde zpátky hned napoprvý, ale lepší radu nemám," usměju se na ni a pokusím se poposunout na hraně kabinky pro trochu lepší stabilitu.

"No a kdyby to nešlo, mám plán B - proměním se já a ty dveře zdemoluju ze své strany," navrhnu, a tak trochu doufám, že na to nedojde. Nechce se mi hned první den zpátky tady vysvětlovat, proč to po mé návštěvě vypadá, jako když na hajzlících vybuchla bomba.

Večer pokročil

Holtgast, společenská místnost

Vybírám si přisedivší Lakshmi, a ta se odvážně pouští do plnění vybraného úkolu.
S tvářemi zrůžovělými špičkou a očima zářícíma, vypadá půvabně... na moment na ni jen s pousmáním hledím, než se ocitnu nečekaně první v jejím výběru.
Jemný, toužebný polibek na rty mě překvapuje, od vždy trochu zdrženlivě působící Lakshmi bych čekal líbnutíčka na tvář a hotovka. Ale stěžovat si rozhodně nemíním a zahanbit se také nenechám, podobně jemně ji při políbení obejmu a vracím zadané s něžným klidem.
Pohled z očí do očí oplatím svým úsměvem, a zamyšleně ji pozoruji, kterak si klestí cestu zadaným počtem.
Kristoff je druhý... Igor třetí. Callum čtvrtý, pousměju se, vida černovláska vyvedeného z míry. A Johonaei poslední... zdá se mi to? Nebo má Lakshmi v oblibě tmavovlasé, bledé a záhadné? Do toho nesedí vlastně jen Kristoff, rezavohnědý opálený norský medvěd.

"V pořádku. Možná si budeš muset ale vybrat jiný cíl," mrknu na Lakshmi, když vidím, že Santiago se přidává na list těch, kteří si díky vydatnému pitnému režimu oslavy musí odskočit.

Kývnu potěšeně na Jamieho, Val, Jona a Mata, kteří se přidali do kroužku naší prořídlé společnosti, a mávnu směrem k loučícím se, Lokimu, Kristoffovi, Razovi a Erdenovi.

"Sam a Santi dorazili před chvílí, přivedli dva nové nalezence," doplním Jimovy díry v informacích. "A pár lidí odešlo, nejspíš však pořád ve vší počestnosti... možná bys to měl zachránit," popíchnu jej pak pobaveně.

"Pojďte se přidat k nám," vyzvu pak s úsměvem a kývnutím dušičky, co se drží stranou. Alex sviští snad jen na toalety, ten zbytek ovšem posedává jen tak.
"Laro, Nairo, Mio, Auroro, Callume, Rúno... i vy dva noví, nejen chlastem je člověk živ," pousměju se.

Pokud se nechají zlákat, oslovím ostražitou tmavovlásku i osmahlého pohodáře, co se představoval jako Manny: "Vítejte u nás. Já jsem Blagden, z Británie. Jak se vám tady zatím líbí?"

Finsko, Indie, celý svět

Holtgast, společenská místnost

"Klidně hraj," vybídnu ji s pousmáním, které se do slov odráží.

"Oh, Finsko. Bezesporu krásná země... Robert Graves o ní napsal báseň," zasněně se usměju směrem ke stěně, k tomu jiskřícímu tanci energie skryté zrakům většiny v krystalech.

"Mmm.
Chodidla i tváře brní
v té mrazivé zemi:
Nohy se podlamují a křiví
Jeden sotva svede stát.

Nebesa posetá drahokamy voukol
Rádlo pluhu láme se v hlíně železné
Fin s tváří jako papír
A očima coby planoucí tříska
Vrhá runu svou hrubou
Na zimní měsíc
A dupnutím značí tu melodii."

Na moment se zaberu do pocitu, jako bych byl v roli ošlehaného farmáře, který vzdorně se staví proti přirozenosti světa, která mu brání v práci, jako bych viděl barvy zimního měsíce, ve vzduchem jiskřícím ledovými krystalky. Jako by mě pohladila polární noc a její neúprosnost.
Vytrhne mě z ní až poletující sklenka, končící v dívčiných bledých prstech.
"Líbí se mi, že i když nevidíš, poradíš si," pousměju se zamyšleně.

"Půjdu za ostatními. Kdyby ses chtěla taky přidat, budu rád," usměju se. Než však doopravdy vstanu, kolem mě se vine čísi hebká paže, tvář polaskají plné rty.
Překvapeně se usměju směrem k dárkyni nečekaného zážitku.
"Těší mě, královno květinových víl a paní orchidejí, se s tebou setkat," pronesu naprosto vážně a zlehka skloním hlavu v uctivé úkloně, než se dotyčná přesune věnovat kousek své určené přízně jiným.

Se sklenkou absinthu zasednu v kruhu a zasněně se zahledím do hloubi zelené hladinky své sklenice. Zajímavý, zajímavý den.