Otevřená otázka

Holtgast, společenská místnost - pokoj

"Tak už to bývá. Nevšiml sis? Slabí umřou, silní se drží zuby nehty při životě. Většina z těch skoro osmi miliard lidí co chodila po světě je mrtvá, část s Výbojem, většina po něm. Tenhle nový, drsný svět nepřeje chybám nebo smůle," pokrčím rameny klidně.
Nazvěte mě klidně bezohledným, ale smrt dvou pro mě neznámých cizinců mě nedojímá.
Stejně jako zdejší by nedojala ta má.

Emil mi dá za pravdu s přitažlivostí vzpomínek na známá místa, vzápětí pohlazením přes moje pozadí dá najevo, že by se nejspíš rád seznámil s místy novými.
Koneckonců, proč ne?
Doteky, tlapkání přes kůži, se násobí, a příjemně šimrají, lákají. Probouzejí hlad, o kterém jsem měl za to, že mě z něj Santiago na pěkných pár dní vyléčil.
A taky - kdo jsem já, říkat 'naser si' oslavenci?
To se přece nedělá.

Na parketu jsme zůstali sami, zbytek se kvapně přelil k baru či do kroužku nějaké hry.
S přímostí mi vlastní a beze studu, jak jinak, pousměju se:
"Poslyš, chceš si zašukat? Já nemám nic proti."
Nač taky ztrácet čas okolky či zbytečným ostýcháním?
Pokud Emil kývne, vedu jej k sobě na pokoj - pokud ne, jen pokrčím rameny s pousmáním a 'Škoda'.

Ať už si vybere jakkoliv, s ním či sám zamířím k sobě na pokoj. Siegfried cosi marně usilovně provádí v koupelně v košilí, jen protočím oči a pokračuji směr ložnice.

Prakticky útěk - tedy, strategický ústup

Holtgast, zahrady - společenská místnost

Je pravda řečená nahlas daleko větší pravdou? Zdá se mi... připadám si v přiznávání svých důvodů, obzvláště dvěma cizincům, prakticky nahý.
Slaboučký pitomeček, odhodlaný bránit sestřičku, jako by čerstvé schopnosti, se kterým si zatím sám neporadím, byly nějaká velká změna - jenže dokud se to nenaučím, nejsou mi k ničemu.

"Já... omlouvám se. Na tuhle debatu... jsem možná až příliš střízlivý," vypadne ze mě tichá omluva k zahloubanému kněžímu a mlčenlivému arabovi.
"Dobrou noc," dodám nepříliš jistě a zamířím ze zahrad na svůj pokoj, kde si v koupelně zchladím tváře studenou vodou.
Na moment se pak na sebe podívám. Odraz mi pohled vrací... a já na moment nemůžu odtrhnout oči.
Ne... připadám si pořád cize.
Budu se někdy cítit... jako dřív? Svůj?
Nebo je to oběť, kterou jsem musel nechat cestou za tím, být silnější?
A záleží na tom vůbec?
Na čemkoliv?
Zavrtím hlavou, nuceně zaplaším tu představu. Pochyby jsou to poslední, co bych potřeboval... už tak mám od Lilianových pokusů dojem, že co drží mou mysl pohromadě, jsou jen tenké nitky vůle.
Nemůžu si dovolit nechat chaos ty chabé vazby rozmetat...

Chvíli mi trvá, než jsem si jistý, že zvládnu být klidný, pak zamířím trochu nejistě zpět do společenky. U baru požádám o sklenku silnějšího červeného, a tiše si přisednu do kroužku hrajících.

Odpočinek

Holtgast, společenská místnost - pokoj

Oplatil jsem pozdrav kývnutím Mii, Valerii i dalším, kteří ve společence dali najevo aspoň nějak, že nejsem vzduch, to se vždycky cení, hádám.
"Tradičně," kývnu s pousmáním nakřivo k Rúně.

Usazen na polštáři, od delšího pobytu mě však upřímně odradilo pár věcí - v menší míře pohledy té nové i Laksy - krucinál, ty dvě jsou si nějak něčím hodně podobné - a v té daleko větší a rozhodující, že se konečně nalomila i mysl, a následovala vyčerpané tělo.
Projevilo se to docela ostudným klimbnutím, při kterém jsem si i polil rukáv medovinou...
Hm.
"Fokk," zabručím, cítím, jak mi zezadu do lokte drbne Eyr čenichem.

"Nic se nedá dělat, musím být krutý a připravit vás o svou drahocennou společnost," ušklíbnu se nakřivo. "Dobrou noc a nedělejte, co bych sám nedělal," drobný úsměšek věnuju většině okolních a kývnu i oslavenci opodál, pokud mi zrovna od snědého hošíka věnuje špetku pozornosti.

S tím se vyškrábu na nohy, a se psem i lahví medoviny zamířím na pokoj... než dojdu, je většina lahve prázdná.
Ale usínám, sotva se dohrabu do peřin... a ani nemám sílu či chuť Eyr poroučet místo, když si s naprostou samozřejmostí zabere místo svého pelechu u lůžka většinu postele po mém boku.

Příležitost

Holtgast, společenská místnost - pokoje

Kobyle ušklíbnutí oplatím.
Jen počkej... však se příležitost kusnout zase najde. A vůbec to nebude muset být jen zubama.

Zdánlivě si hledím své sklenky, bedlivě však naslouchám všem rozhovorům v doslechu, šplechtům u baru, divnokecům od piána, šušuňuňu v kolečku... Kývnu s úsměvem na Valerii, která se konečně přidává blíž, ačkoliv mé srdéčko ranilo převelice, že se nenechala pořádně vytáhnout do tance.
Svoji šanci ovšem vycítím až s odcházejícím Kristoffem...
Hodím do sebe zbytek sklenky.
"Počkej! Pomůžu ti, ať sebou někde neřízneš," protáhnu sametově, v pohledu mi blýskne, když svalovce podepřu na jeho odchodu.

Směruju nás však na můj pokoj... a pokud se drahoušek zeblije či odpadne, holt se vrátím nahodit udičku nanovo. Třeba klapne Lea, pokud se na záchodech nevysrala z podoby.
Nebo někdo jiný.
Noc stárne, ale užít si její zbytek je pořád ještě času dost.

Příliš medoviny

Holtgast, společenská místnost - pokoje

Přesunu se s ostatními do kruhu, i když popravdě... dá to trochu větší práci, než jsem zvyklý.
Hra nemešká, Lakshmi dostává první úkol a líbá Blagdena, a pak... pak mě.
Je to... fajn. Moc fajn.
Půvabné prstíky projíždí mi ve vlasech, jemné hezky tvarované rty ve mně vyvolávají zatraceně fajn pocity, objímám ji nazpět, vycházím vstříc a na moment, stejně jako prve při tanci, se ztrácím v okamžiku.
Vůbec nic by kromě její vůně, tepla a měkkých křivek těla nemuselo existovat...

Jenže moment není navěky, a já trochu nechápavě a zklamaně pohlížím za jejími zády, kterak jde plnit zbytek zadání a líbat při tom jiné. No jo... Na druhou stranu, nikdo nedostal tak pěknou pusu, jenom já. A Blagden.
Ale hlavně já.

"Jéé, Ryštička!" překvapí mě zrzečka, která mi už ten nedodělaný strip snad i odpustila, a pokusím se vstát, ať k ní nevzhlížím jak nějaký opitý jelitoidní mamlas...
Ouvej ouvej, moje rovnováha je docela v řiti.
"Oof, pardon," na moment se Ryšky musím zachytit, na chvilku na ní spočine nemalá část mé váhy, "jééé... děkuju," převezmu si sklenku, a napiju se, zamlaskám a zavrtím hlavou.
Nechutná to ani zdaleka tak dobře, jako medovinka, ale... darované sklence na zuby nehleď, nebo tak nějak se to říká.
"To je dobře, že se na mě už nezlobíš," usměju se na ni zeširoka. "Mám tě rád!" políbím ji na čelo, i když se pak stejně rozhodne sednout si někam stranou.

A já bych měl možná taky, někam stranou. Motá se mi hlava, hm... zeširoka mávnu na všechny s trochu přihlouplým úsměvem. "D'brou noooc!"
S nezřetelným 'kuju' přijmu Razovu pomoc, a vyrazíme k pokojům.

Pichlavá konverzace

Holtgast, společenská místnost

Jo, v cele. Běhat mě tu volně nenechali.
"Tak pokud jsi vypadala jako ta nádhera pod kostelem zevčera, vůbec se nedivím," pokrčím rameny přezíravě. Jízlivé odpovědi vždycky riskují oplátku podobným, ze zkušenosti vím dobře. Otázkou pak už jen je, kolik protiváhy protivný jazýček vydrží.

Ostatně když jsme u toho protivenství, sleduji Mannyho breptání o Spidermanech s poměrně kamennou tváří, než se sám rozpačitě zastaví. "Tady nejsme ve školce, ne?" pousměju se zlehka a přezíravě. To jako fakt? Konec světa, hrůza, děs a zombíci - a přežili mimo jiné i šílenci do obrázkových pohádek?

Na Callův výrok o nepochopenosti černých vdov jen pozvednu obočí.
"To nepochybně. Až nějakou potkáš, mohl by ses jí prosím za mě zeptat, proč se jim tolik líbí bydlet pod záchodovými prkénky?" suše se pousměju.

"Wow... vyznáš se, jak vidím," překvapeným pousmáním ocením Callumův následný výklad směrem Mannyho.
Bezděky se ušklíbnu na jeho komentář o Googlu - každý známe něco jiného, žeano. A nepatrně se pousměju na Aurořin Callumovým směrem hozený shade - líbí se mi, kolik je tady lidí, co si nebere servítek.
Možná to tady nebude tak mizerné, co se společnosti týče.

Mladá žena z kruhu jde líbnout Calluma, nejspíš nějaké zadání ze hry - co nečekám, je, že na řadě jsem taky.
"Děkuji za uvítání," odvětím maličko zaraženě, polibky jsem dnes upřímně nečekal od nikoho.
Na Francouze to má poněkud zajímavější efekt, vypadá skoro omámeně. "Jsi snad nikdy pusu od pěkné ženské nedostal?" pousměju se nepatrně.

Jistý efekt pusa má - moje pozornost se přesune ke kroužku hrajících. Ostatně... z většiny okolních jsem dostal, co umí, a na co si dát pozor, není dál potřeba přílišně komunikativní fasády. Většina lidi je stejně k smíchu, se špetičkou zdánlivě upřímného zájmu vybalí, i co neví... i když pár výjimek je. Černovláska předtím pomrkávající po 'bráchovi' odpovídala spíš vyhýbavě, u ní bych se nedivil, kdyby si něco schovávala pro sebe.
Ale to jsou poznatky na jiný den. "Omluvte mě," kývnu společnosti u baru, a přidám se ke kroužku hrajících.

Nečekaná společnost

Holtgast, společenská místnost (u piána)

Nemyslím že by mi chtěl ublížit, to by přeci jinak udělal dřív než bych si ho stačila všimnout a nečekal než se na něco budu moct připravit.
"Nevadíš nevadíš" pokusím se zahnat jeho obavy že by mi snad jeho přítomnost vadila. Ale to spíš jen protože nemám odvahu mu to říct přímo. Zkusím to tak trochu oklikou. "...j-jen jsem myslela že budu ještě hrát" pošeptám si skoro jen pro sebe. Není to ode mě žádná výčitka, jen tiché politování. "Ale to nevadí! Opravdu ne." Vyhrknu posléze.

Už chci znovu protestovat že nejsem ze sněhu když ale pokračuje příběhem raději nic neříkám a nechám ho mluvit. Mlčky, téměř bez hnutí jen poslouchám té kratičké pohádce o kouzelném dítku ze sněhu. Ani mě moc nepřekvapilo jak končila. Zdála se mi zvláštně povědomá, jen se nedokážu rozpomenout kde jsem to slyšela. Snad kdysi dávno ještě jako malá? Matně si vybavuji ženský hlas, ale slova zní zdaleka a nedážu poznat co mi chtějí říct.

Svoje krátké povídání zakončí podivně, tím že mu jí připomínám. A já znovu nevím jak bych měla na něco takového zareagovat nebo co na to říct.
"Aha. Tak dobře" vypadne z mě nakonec.
"Ten příběh moc neznám…ale z ledu opravdu nejsem" dodám ještě a dál si trvám na svém. Jeho otázka odkud tedy jsem nebyla ani trochu férová. Zimy byly dlouhé a zmrzlé bylo snad úplně všechno, takže si trochu připadám jako bych si protiřečila. "No jsem z Finska" hlesnu skoro jako bych se styděla odpovědět. Nechci aby se mě na tohle vyptával, je to divné.

Taky se mi potom představí a já zase moc nevím co dál. Nervózně se ošiju a chytím se za předloktí. V puse začínám mít sucho jako kdybych celý týden nepila. Na okamžik se zamračím soustředěním nad svým nápojem…nebo vlastně tím v čem je, než se záhy ze země kousek od stoličky u piána vznese rovnou do mých rukou (7).

Není to úplně nejčistší pohyb, sklenka se ve vzduchu trochu chvěje. Ale poštěstí se mi džus nerozlít než kolem sklenky neomylně sevřu prsty. Možná jsem si tím mohla nějak pomoc když jsem narazila do Erdena. Ale to bylo tak rychlé že bych to nestihla.
Hned co mám nápoj bezpečně ve svých rukách z něj rychle upiji. To by bylo vážně špatné kdyby se mi to nepovedlo a jen to rozlila po zemi. Oddechnu si proto úlevou že se zadařilo.

Príjemnejšie pohodená

Pevnosť Holtgast, spoločenka,
do kruhu hrajúcich

Zatiaľ čo Lakshmi rozdáva po spoločenke bozky, mňa začne omínať krk tým zvláštnym spôsobom, kedy človek cíti na sebe pohľad ako keby to bola hmotná vec. Keď však otočím hlavu na jednu aj druhú stranu, nevšimnem si nikoho, kto by sa na mňa díval. S výdychom to teda nechám tak a otočím sa späť ku kruhu hrajúcim, kde sa výzva presunie pomaly na ďalšieho hráča. Takmer ihneď na to už môžem reálne potvrdiť, že na mňa niekto zameria oči, pretože Lakshmi mám v zornom poli zo svojej pozície, skade sledujem priebeh hry.

Vedela som, že k nej, tak isto ako k ostatým "z iného sveta", sa správam rovnako ako k nováčikom - slušne, ale s odstupom, viac menej nezáujmom, nepodnecujúc nejaké vrelé emócie naspäť. Nemali prečo chcieť sa so mnou nejak zbližovať. Napriek tomu ma Lakhsmi posunkami volá k nim, hoci som nemala pocit že by som vyzerala nejak nespokojne - pravdepodobne iba pre to, že som sedela oddelená od skupiniek. Jednoducho prejavila s úsmevom...láskavosť.
Tak veľmi sa v tom momente podobá na našu Laki, až mi stiahne žalúdok.
Ale nie je. Nie je to tá istá osoba.
Musím vyhrať boj s vlastnou tvárou, aby som jej neodpovedala podobným dvihnutím kútikov. Vyústi to v nerozoznateľnú, chaotickú mimiku na tvári. Na jednej strane ma to takmer popchne aby som malým pokrútením hlavy odmietla. Na druhej strane sú ale argumenty pre zapojenie, že to celé vymyslel Blag, a sedel tam aj Razvan, ktorý nech bol akokoľvek impulzívny, bol stále náš, a...

Moju nerozhodnosť rýchlo a efektívne vyrieši jedna postava, prechádzajúca okolo a bez váhania sa sunúca medzi ostatných v nepravidelnom kruhu. Jamie sa takmer ihneď natočí mojim smerom a jeho naťahovanie sa za mojim kolenom si vyslúži pozornosť modrých očí ešte pred tým, ako sa ma vôbec dotkne. Ako som mohla pokrútiť hlavou pri následnom geste s otvorenou náručou? To by bolo ako odtisnúť od seba Orena alebo chladnokrvne vynadať Nikovi.
Výraz tváre sa v momente stane otvorenejším ako pred chvíľou. James možno nepotreboval odo mňa pomoc, ale chcel spoločnosť. Bola som viac ako ochotná ju poskytnúť komukoľvek z mojich blízkych, ktorí o ňu požiadali, nehovoriac o tom že aj mne tak bolo príjemne - a kým sa Oren nevráti, neporuším ani svoje slovo.
Úsmev sa na tvári zjaví ľahko, aj s jedným rozhodným prikývnutím.

Uložím na tácku fľašku vínu aj s pohárom, aby do nich nikto nezakopol ak si ich nevšimne osamotené na zemi. Prenesiem ich aj so sebou bližšie k Jamiemu, kde skončia vedľa jeho vankúša, no v bezpečnej vzdialenosti od huslí. Sama sa poskladám tesne pred neho, posúvajúc sa kým nie som opretá chrbtom o pravidelne sa dvíhajúcu hruď, s hlavou natočenou tak aby mi James videl cez plece a prípadne si naňho mohol položiť bradu. Sama trochu zaklonenú hlavu opriem o jeho rameno. Nohy v úzkej sukni nechám vystreté pred sebou a prekrížim ich v členkoch. Instantne sa uvoľním, prípadne nechajúc so sebou manipulovať, aby nám bolo obom v konečnom výsledku pohodlne.

"Nikto nijak okato, aby som vedela povedať naisto. Yeva išla podľa svojich slov spať, Nik povedal že sa vráti a Oren odišiel tak nejak potichu, ale sám. "
Zhrniem tichým hlasom, aby som nerušila prípadné rozhovory naokolo.
"Zatiaľ to vyzerá až na tie tance na pomerne pokojnú párty."
S malým úsmevom si uvedomím, že to je väčšinou opak toho, čo Jamie chce, ale keď sa ako hlavný showman vyparí na hodnú dobu preč, niekedy to musí mať následky.
"Čo si vôbec myslel tým, že si bol mimo? Zmizol si na celkom dlho."
V hlase počuť zvedavosť. Prstami mu začnem bez rozmyslu chodiť po pažiach, tak ako predtým Orenovi po chrbte.
Pri druhej otázke už musím malým pohybom pokrčiť plecia a spoliehať sa na to, že ho zasvätí niekto iný.
"Netuším. Posledné dni naozaj strácam prehľad."
Môže za to aj nedostatok ochoty vyvinúť snahu, aby som ich spoznala?
Sčasti.

Na baru

pevnost, společenka → WC; 12. listopadu 2018

Na chvíli se zarazím, kdy Manuel pronese několik slov o tuhosti hadího masa.
Éeee.
Můj pohled zamíří někam do horního rohu místnosti, jak přemýšlím.
"Eh, jo, ne. To maso do mlýnku máš bejt ty. Jako, že jsi přišel mezi nás. Tvůj mazlík je roztomilej. Jo, koťátka mám taky ráda, ale hadi maj něco do sebe, nemyslíš?"
Tolik jsem toho snad nevypila. Nebo snad jo? Akorát přede mnou přistála vyžádáná sklenice s whiskey.
"Díkes!"
Loknu si trochu té jantarové tekutiny a zaměřím pozornost na Erszebet.
"Jsem z Bostonu. Massachusetts. Teda předtím, než se z něj stalo město duchů," zašklebím se trochu smutně, zapíjejíc tuhle vzpomínku dalším hltem. "Měla jsem rodiče a starší ségru. Chvíli jsem byla sama, toho využilo Bratrstvo. Ale to už je naštěstí jen historie. Teď jsem tady a snad to bude dobrý. Jak jen to jde."
Mou pozornost na pár chvil opět ukradne někdo jiný, tentokrát Razvan. Zazubím se na něj a poplácám jej po rameni.
"Já se tedy královsky bavím!"
U baru to vypadá jako v debatním klubu – kde bych asi neměla co dělat – ale to mě neva.
Je čas odpovědět Johonaeiovi.
Která schopnost jako první...fíha...myslím, plast a ektoplazma...ale ta druhá se se mnou pak rozloučila."

Ha! Tak jsem toho Callumova oblíbence zas neuhodla. Navíc to jméno zní víc anglicky než ten, kterého jsem plácla já. Vypadá to, že se docela rád vrátil do minulosti a nechal mě nahlédnout do jejich knihovny. Nemůžu se neusmívat, ale u mě to není takový ten měkký úsměv, spíš šibalský.
"Možná...jednou budeš mít zase svou vlastní. No, pokud ne a nebo do té doby...máš tady v pevnosti. Ta taky vypadá čupr."
Jo, byla jsem tady v knihovně. Při prohlídce pevnosti a taky jsem tam opravovala nějaký regál. Teda snažila jsem se.
Jo, mohla bych se přestat zubit, když se k němu přitočí Lakshmi a lípne mu pusu. Možná jsem škodolibá, ale vypadal na chvíli jako klučík, kterého překvapila holčina ve školce.
"Máš pravdu, holka. Na tohle se napiju," přisvědčím Auroře.

Tady u baru se mě líbí, nikam se přesouvat nebu….sakra, mohla jsem tušit, že dneska to fakt na jedničku nebude. Jsem sice klidnější než jsem byla ráno, ale některé věci potřebují trochu víc času než by si jeden myslel. Jako třeba moje střeva. Na čele mi vyvstane pot, malinko zblednu a já odstrčím skleničku.
"Hned jsem zpět! Nikam nechoďte!" omluvím se a vystřelím za dveřím.
Snad se stihnu vrátit ještě než to tady celé skončí.