U baru

Holtgast, společenská místnost

Zamyšleně sleduji přípravu svého drinku a jsem vcelku překvapená když sáhne po čaji. Dostanu alespoň nějakou představu co by to tak mohlo být když použije bourbon.
Nad Alexiným komentářem lehce pokrčím rameny. "Když se tak hrnul za bar alespoň ho využiju" s úsměvem na ni mrknu.
Stačím sotva poděkovat něž se barman vypaří. Nu což, svůj úkol splnil a víc od něj nepotřebuju. Pomaličku upíjím svého...vlastně ani nevím co, ale chutná to opravdu dobře...zatímco se Erszebet vyptává kdo se odkud objevil. Opravdu tady členy zbíraj ze všech koutů světa. Francie, Island, Rakousko, Afrika "Z Aljašky, ale měla jsem několikaměsíční, nedobrovolnou zastávku ve Fargu, kde jsem si taky pobyla v cele" odpovím trochu mrzutě po tom co se podělí ostatní. Nebyla jsem sice zdivočelá ale tak si říkám jestli by to tak snad nebylo i lepší...třeba by mi to potom nepřišlo tak dlouho. "A když už mě zdejší zachránily, nedostala jsem ani pořádnou příležitost si se svou vězeňkyní...řekněme popovídat" zhluboka si loknu i s kostkou ledu kterou bez mrknutí rozdrtím zuby.
Od Jona pak vyvztane pak i otázka první projevené schopnosti nad kterou se nemusím ani dlouho zamýšlet na něco takového jen tak nezapomenu.
"Pro mě bylo jako první proměňování, ne tak úplně zamýšlená křídla s ocasem a pár dalšími drobnostmi. Taky telekineze a působení bolesti" asi není třeba nic zamlčovat, každý by to stejně dříve či později poznal. Jen Chevalierova schopnost manipulace schopnostmi se mi celkem příčí. Rozhodně si od něj budu držet řádný odstup. O žádné takovéhle hrátky opravdu nestojím. Naštěstí mám jednoduchou pojistku kterou se ho můžu zatraceně rychle zbavit když na to přijde. Proč má někdo potřebu takhle volně prohlašovat svoje slabiny opravdu nechápu. Zvlášť když je to taková.
Callum stejně tak jako Mia se podělily o schopnost působení bolesti. O té Callumově jsem už věděla, Mii jsem však nevěděla. Zchroupnu další ledovou kostku a otočím se k Mie. Vrátím se zpátky k tématu schopností."A umíš to lépe než Callum? Protože to jeho působení bolesti bylo opravdové zklamání" zeptám se s neskrývaným zájmem a nadšením až se zablýsknou moje ostré špičáky. Jestli se jen nesnažil nebo to jen neumí tak dobře.

Párty pokračuje

Společenská místnost

"Díky, tohle je rozhodně lepší než to předtím." Kývnu na Bety, silná chuť whiskey je skoro balzámem pro můj jazyk. Tohle má totiž alespoň jednotnou chuť - a rozhodně to sedí k pokročilosti večera.

"V podstatě se tak stalo, dal jsem si pár minut skoro bezvědomí. Od ségry už nikdy nic nepiju." Zašklebím se na Raze, který mě v rychlosti uvede do toho, co se za dobu mé nepřítomnosti stalo. Emilovo svlékání a hra? "Takže nic co bych neviděl i na další párty, pohodička." Někteří se prostě rádi svlékají, že.
Navíc jak tak koukám, asi se to svlékání vyplatilo, vzhledem k tanečku, co tam s kýmsi cizím předvádí. Na to se taky musím zeptat... Jsem si fakt jist, že tyhle jsem tady odpoledne ještě neviděl!

Chvíli ještě okouním u baru, abych se rychle dostal do dění a pak už si to zamířím do menšího kroužku, který očividně pokračuje ve hraní jedné z her. Pravidla jistě pochopím rychle - však to nebude nic extra složitého ani nového, stačí se podívat na Lakshmi, jak rozdává sladká políbení všude kolem.
"Já se přidám, jo?" Ani se neptám na souhlas, rovnou si sedám kousek od Razvana tak, abych byl částečně v kruhu a zároveň tak, abych dosáhl na Val, která sedí opřena o polštáře opodál. Zlehka se dotknu jejího kolene, abych na sebe upoutal pozornost a pak nastavím svou náruč, pokud by se místo polštářů chtěla opřít o něco...no, o mě. Housle zatím odkládám stranou, třeba na ně přijde čas jindy, teď bych i nerad rušil Nairino hraní na klavír. Navíc Val...opět vypadá, že trocha společnosti potřebuje. Přestože je ve společnosti.. Proč nikdy nemám odvahu zeptat se jí, jak se daří a co jí trápí? Proč nikdy nedokážu řešit to důležité a vážné? Protože...se bojím odpovědi. A zodpovědnosti.

"Už někdo s někým odešel nebo zatím vše proběhlo ve vší počestnosti?" Povrchnost vítězí. Jedna otázka položena, následuje další, už o něco hlubší, dá-li se tak říci. "A kde se tu vzali všichni ti lidé?" Ptám se Val a ptám se i ostatních, třeba někdo něco ví.

Překvapení večera a nejenom ta
Pevnost, společenka

Nepatrně pozvednu pravé obočí, při odpovědi Lišky.
"Nic by se nemělo přehánět.." podotkl jsem k rozverné náladě Ryšavé. Byť byl čas a místo, nikdo nenutil jí příliš přehánět to. Opít se do němoty, až nebude dále vědět o světě, či stane se přitom nějaká nepříjemnost..
"Kdyby.. se věc změnila, moje nabídka platí po celou dobu." dodal jsem nakonec ještě k tomu, aby nezatracovala tuto možnost úplně.

Nicméně co se týkalo prvního projevení schopností, zdálo se, že každý máme svůj jedinečný příběh, který se k tomu vázal.
"Možná bych to spíše přirovnal k jistému dílu z pera mistra Hitchcocka." zaculil jsem se lehce. Pravda, byla tu spousta rozdílů, zejména v tom, že arachnidi na nikoho neútočili, pokud bych jim to nepřikázal sám, ale myslím, že pro většinu už jenom jejich přítomnost byla více než hororová.
"To vskutku nikoliv. Pokud nepočítám svou drahou přítelkyni, jediné čeho se jedinec tam musí obávat jsou běžní Pokoutníci a běžně se vyskytující ´obyčejné druhy´." kývnu na slova Joha.
"Černé vdovy nejsou tak nebezpečné, jak si všichni myslí.. jsou jen nepochopené.." zastanu se osminohých.

Byl jsem zrovna u toho, že pojmu další doušek svého vína, když nová tvář povypráví o tom, jaké byly jeho zkušenosti z prvními schopnostmi.. a jeho slova vskutku velmi zaujmou mne. Že by další, který dostal podobný dar, jako moje maličkost? Matka příroda umí být velmi osobitá.
"Nefila Senegalská.. na první dojem rozhodně jedinec co zaujme oko.. jeho jedovatost není člověku nebezpečná. Její jedinci imponují svému okolí zejména svými pavučinami. Jejich vlákno je pevné a sítě mají rozlohu i několika metrů.." pronesu, s pohledem upřeným do své sklenky, předstírajíc svůj zájem o červený mok uvnitř.

Co se týče další konverzace ohledně schopností jedince.. shledával jsem, že co se variací týče, jednomu vskutku nad tím stál rozum.
Nad tím, s čím vším ještě dokáže osud přijít, co všechno ještě dokáže nadělit do vínku.. proměny pomocí totemů..? Změna v raptora..? V duchu musel jsem se lehce pousmát nad tím. Zřejmě začínal jsem chápat odkud se po celém světě nesli všechny ty příběhy a vyprávění o různých monstrech či mýtických stvořeních.. bylo více než jasné, že za tyhle příběhy po staletí zřejmě mohli převážně Nadaní.
"Vskutku zajímaví výčet." kývnul jsem mu.
"Mou hlavní dovedností je ovládání stínů a temnoty.. moje proměna jest do podoby Vlčí pavouka a jeho dovednosti, prolínají se i do mé lidské podoby, což jest kontrola či do jisté míry i dorozumění se s ostatními pavouky, stejně jako sdílení jejich jedu.." řeknu a maličko přitom pousměji se, abych podpořil svá slova ještě nepatrnou ukázkou páru tesáků. Jeden pavoučí a druhý.. váže se k jiné mé schopnosti.
"..stejně tak dokáži oživit a kontrolovat mrtvé, myšlenkou způsibot bolest druhým a.. zapomoci krve léčit svoje tělo.." uzavřel jsem tedy výčet.

Co mě za dnešní večer překvapí nejvíce, je co se událo poté následně.
Nějak stalo se tak, že naprosto nijak nečekal jsem tohleto, zejména od někoho jako byla ona. Přišla, styl napovídal, že s nějakým úmyslem, ovšem co už mysl nedokázala zjistit, bylo s jakým to úmyslem. Úmysl, který jsem následně pocítil kdy její rty, věnovali mi jedno kratší políbení.
Políbení, které mě nechalo lehce šokovaného.. nikoliv z toho, že byl bylo nějak špatné.. to rozhodně ne! Spíše mě překvapil, šokovalo ono provedení, že to prostě udělala. Nečekané provedení, které mě lehce více zamrazilo na místě.. možná i času a prostoru..
Mon Dieu..

To se nepovedlo

Dámské toalety, společenská místnost

Tentokrát zaskřehotání, linoucí z mých "úst" zastavit nedokáži. Počítala jsem s tím, že Lotti odejde a ne, že se nějakým způsobem dostane...nahoru. Co kdybych tu vykonávala velkou potřebu? Nebo tu měla pánskou návštěvu?! Kéž by. Na obojí.
Tahle na mě hledí snad i nadšená dívčí tvář a já nemám kam utéci, kam se hnout. Nezbývá nic jiného než přiznat porážku a nechat se vidět, jak si sama nedokáži pomoci.
Jemná ruka se zlehka dotkne peří na mé hlavě a já se zcela instinktivně nastavím tak, aby měla lepší přístup. No co no, dotek! Každý dotek je dobrý!
Pak ale přichází otázka a mě nezbývá nic jiného než odpovědět dalším hlasitým, nelidským skřekem.
Ať si z toho vyvodí, co chce...
Nebo budu hodná a přímo jí to ukáži.

Opět se pokusím se pohnout vpřed - nebo vlastně jakkoliv, můj trup je tu ale zaseklý a ne a ne se hnout. Maximálně kdybych to tu zničila... Ale to se mi nechce už vůbec.
Naznačila bych pokrčení ramen, veškerý pohyb je tu ale složitý, tak se spokojím jen s mírně zoufalým pohledem vzhůru. Zoufalým, ne prosebným, to je velký rozdíl! Furt doufám, že se odsud nějak...dostanu sama. Důraz na to...nějak.
Nezbývá doufat, že Lotti nenapadne jít to sdělit všem ostatním - to by byla teprve ostuda! Ano, třeba by někdo měl nějakou dobrou radu, ale celou dobu jsem to všechno zvládala sama, tak proč si to teď kazit! Možná nic jiného nezbude.
Pokud nechci být už navždy záchodovou slepicí, kterou sem budou muset třikrát denně chodit krmit...

A opět hra

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

Usmála jsem se na Jamese, který se náhle objevil jako zjevení zpět ve společence. Víc mě ale zajímaly housle. Snad zahraje, bylo by to fajn!
Poděkovala jsem pak Erszebet za sklenku vína a vrátila se do kroužku. Pár se nás sešlo. Pokud to bylo možné, posadila jsem se vedle Blagdena nebo aspoň do jeho blízkosti.

Hra se, jak se zdálo, obešla tentokrát bez lahve, protože Blag rovnou vybral mě. Trochu překvapeně mi vyjelo obočí vzhůru, zrovna jsem upíjela víno.
“Tak.. Úkol,” zazubila jsem se na něj. A Blag mě rozhodně nešetřil.
“Pět…? To není jednoduché,” uculila jsem se, ještě jednou upila. Tváře jsem měla lehce růžové, alkohol už přeci jen pomalu působil. Zcela výjimečně mi bylo teplo i na konečcích prstů, které jsem mívala obvykle ledové.

Odložila jsem sklenku stranou, abych ji neshodila, a zaměřila se nejdřív na osazenstvo našeho kroužku. Jako první dostal polibek Blagden. Možná jsem byla už ovíněná, ale stále mě ovládal stud, líbat někoho vášnivěji před zraky ostatních. Polibek byl jemný, na rty, ale i tak se mu nedala upřít určitá touha. Dlaněmi jsem jemně svírala jeho tvář a chvíli mi trvalo, než jsem se odtrhla a usmála se do jeho hnědých očí.
Neposunula jsem se daleko a další políbení podobného rázu obdržel i Kristoff. Tentokrát jsem jednou rukou prohrábla jeho vlasy. Od prvního pohledu se mi líbily.
Na Razvana jsem se jen ušklíbla. Lokimu jsem se raději vyhnula pohledem. Jeho přítomnost mě trochu vytáhla z vlastní rozpustilosti.

Vstala jsem a opustila kroužek. Ještě tři.
Zrak mi padl na černovlasého mladíka u klavíru. Kruci, jak se vlastně jmenuje? I tak jsem k němu ladným krokem přišla, jednou paží ho zezadu objala a s úsměvem ho letmo políbila na tvář. Nic dalšího jsem nedodávala a zamířila k baru.
Dva…
Zrak mi samozřejmě padl na Erdena a touha políbit ho byla silná.
Jenže to není můj Erden. Má jeho tvář, jeho hlas, ale ne jeho mysl. Ani jeho oči.
Callum mi přišel pohledný a stejně tak to vnímala i zdejší Laki, jak jsem vycítila z jedné vzpomínek, která mi zničehonic vytanula v mysli. Na malou chvíli to ochromilo moji chůzi, ale během pár vteřin jsem se znovu rozešla, abych se připletla mezi Calla a Rúnu, která od baru trochu poodstoupila.
Zády jsem se opřela o bar a rozverně se usmála na černovláska, než jsem ho krátce políbila na rty.
“Dnes už nečti, máš tu krásnou společnost,” mrkla jsem na Alex a Rúnu, které měl každou z jedné strany.

Znovu jsem se rozešla, tentokrát k boku barového pultu, a zastavila se u dalšího nováčka. Zde jsem soudila naprosto podle vzhledu, podobně jako u černovlasého u klavíru.
“Vítám tě u nás,” pousmála jsem se a jemně ho políbila na tvář.
Pak už jsem se vrátila zpět do kruhu.
“V pořádku?” uculila jsem se na Blagdena.
“Takže výběr je na mě?” ujistila jsem se ještě v pravidlech, a pak můj pohled směřoval na jednoho z nových. Relativně.
Jak se jmenuje… Jak se jmenuje… Jo, jako to město!
“Santiago, úkol nebo pravda?” usmála jsem se na něj a počkala, jak zvolí. V případě úkolu jsem chtěla, aby vyjádřil osobně kompliment třem přítomným osobám podle vlastní volby. Zda k tomu přidá polibek, bylo jen na něm. Pokud si zvolil otázku, chtěla jsem, aby nám povyprávěl o své největší lásce.
No jo, tak jsem romantik a holka k tomu!

Na moment jsem přestala sledovat náš kroužek a svůj pohled stočila po zadání úkolu na Valerii, která seděla na polštáři trochu… Opuštěně. Pokud se snad naše pohledy setkaly, pobídnutím ruky a s úsměvem jsem jí nabídla, zda se nechce přidat k nám.
Proč jsou tu všichni tak rozdílní od mého světa? Val tak uzavřená, Erden tak chladný, Loki plný hněvu, Daniel tak racionální… Jen Nikolai se zdá stejný…

Těsno u baru

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Poslouchala jsem odpovědi dalších a trochu nervózně si pohrávala s prsty na desce barového pultu. Manny byl svůdník z Jihoafrické republiky, jestli jsem dávala ve škole trochu pozor. A je pošuk do pavouků… A pak mu nerozumím. Nebyla jsem jediná, ale zatímco já jsem o tom pomlčela, Jon to okamžitě přiznal. Trochu jsem se pobaveně ušklíbla.

Erszebetina omluva mě ale trochu rozhodila. Zbledla jsem.
“Ne, to nic… Není proč se omlouvat. Jsem alergická na víc věcí,” pokrčila jsem rameny.
“Laktóza, brambory, ořechy…,” vypočítávala jsem. Ano, zužovalo mi to jídelníček, ale nikdy mi to nijak zvlášť nevadilo.
Erszebet se ale očividně jen tak nevzdává, takže po chvíli přede mnou přistála elegantní sklenka s narůžovělou tekutinou. Trochu nedůvěřivě jsem si ji prohlížela.
“Díky,” tiše jsem odpověděla a přičichla. Vonělo to… Sladce. Letně. Nikdy bych si pro sebe takové pití nevybrala. Šumivost mi nevadila a nakonec jsem musela usoudit po ochutnání, že kombinace ovoce a vína je dobrá. Pivo je pivo, ale tohle není k zahození. Znovu jsem upila a poslouchala tentokrát Jona, který byl společenský až hrůza. To si ze mě Siegfried dělal srandu…?

Jon reagoval i na mě. Trochu jsem semkla rty.
“Jo, v cele. Běhat mě tu volně nenechali.”
Ano, byla jsem jízlivá. Ale na blbou otázku blbá odpověď?
Jon vyzvídal na baru dál. Jakoby si vedl nějaké tabulky. Měl zajímavou skladbu schopností.
Vlastně jsem si nebyla jistá, proč bych mu všechno měla říkat. Ale nakonec… Co s tím on asi tak bude dělat.
Nejspíš pomalu lehce otupená alkoholem jsem odpověděla: “Ovládám stíny, energii a působení bolesti. Občas se mi zadaří léčení. Mám nadlidskou sílu.”
Pomlčela jsem o faktu, že po smrti Nadaného jsem někdy schopná absorbovat jeho talent. Stejně tak, že jsem si nechala probudit schopnost rezistence.
Všechno fakt vědět nemusí.

Do společnosti

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Zrzek mě odbyl celkem snadno. Nekomentovala jsem to. Vlastně má pravdu. A jak to tak vypadá, budu muset víc pohnout s angličtinou… V duchu jsem si povzdychla. Moc dobře jsem věděla, že v tomto ohledu mám těch překážek ještě víc.
Talířek jsem si nechala pro sebe a jen slabě kývla. Dobré vědět, že tato skupina si momentálně stojí tak dobře, že nemusí škudlit s jídlem. Jsou snad jediní… Jiné takové jsem nepotkala.
Jak ale přijde na psa, nebo tedy fenku, je zrzek ještě… Odtažitější.
Nejsem tak hloupá, v armádě jsme také psy měli. Než bych se ale vyžvejkla, mlčela jsem, chvíli se s fenkou prohlížela a nakonec, když se k ničemu neměla, jsem sledovala odchod za jejím majitelem. Kdo ví, jaká je opravdu. Protože teď jen zrcadlí pocity svého pána.

Otočila jsem se zády ke stolu s jídlem a sledovala mumraj v místnosti. Taneční kruh se víceméně rozpadl, až na ty dva Raději jsem odvrátila pohled, jinak bych se musela červenat.
U baru bylo plno a hovorno. Kousek od tanečníků se tvořil jakýsi kroužek, který svolával obrovský černoch. Byl tu i klavír. A pak jedna blondýnka. Trochu jsem na ni zírala. Ta blond… Pár humanitárních pracovníků mělo světlé vlasy, ale tyhle blond byly zářivé jako zlato.

Cpala jsem se hladově ovocem a sledovala ji. Mladá tvář a občasné útržky starostí. Snažila jsem se koncentrovat (3+1), ale nevymámila jsem nic víc. Jen slabší bolest hlavy.
Možná to ani není vhodné… Ujali se mě, vyléčili a já tu slídím.
A tak jsem se raději začala věnovat jen jídlu, smysly ale ve střehu. Možná mi poskytly přístřeší, ale hlídat záda jsem si nikdy nepřestala.

V tanci

Holtgast, společenská místnost

Tohle je dost blbé.
"Včera dva přišli o možnost slavit další narozeniny." Povím trošku smutně s jedním lehoučce nadzvednutým obočím, jelikož mě samotnému toto sdělení v této situaci na tomto místě přijde velmi smutné a nemístné.

Počkat on? Takže nejen feromony, ale i telepat. No to je úžasné. Navíc mu zjevně nevadí mi číst myšlenky
Vyslechnu si tedy jeho odpověď a dělám, že jsem si toho prostě nevšimnul. Fakt, že jeho matka jej musela nejspíše vychovávat sama je dost dobrý důvod, aby jsem mu v tento den odpustil onen malý hřích.

"Dobře dobré vědět." Usměji se na něj.
Takže je to s ním jako s ženskou. Může se tvářit úplně chladně, ale uvnitř bublá sopka, která chce vzít kuchyňský nůž a uříznout někomu ptáka, když jí jeden poděkuje, že díky ní zjistil, že je gay. Tato vzpomínky mi zůstane navěky věků uschována v hluboko mé paměti. Jelikož to byl jeden z největších momentů v mém životě.

"Jo. To je nádherná představa." Domov mi schází, ale vracet se do něj nechci. Sice jsem za svůj život viděl stovky mrtvol, ale nedovedl bych spatřit město, ve kterém jsem žil v troskách a všechny, kteří pro mě tolik znamenali proměněné v nemrtvé.
Přesto to bude vždy místo, kam se budu ve vzpomínkách vracet. A nyní není čas na tyhle vzpomínky a ani myšlenky.
Provedu úkrok, aby jsem pak mohl udělat větší taneční pohyb, během kterého přejedu Samirovy rukou po horní části jeho půlek. Usměji se.

"Ty bouře jsem vždy miloval. Sledovat je, jak se blíží jako vlna." Obkroužím Samira, přičemž mu rukou přejedu po rameni.
"Vnímat, jak se samotný vzduch chvěje." Rukou mu následně přejedu po šíji až na hruď. Jemně u toho ťukám prsty. Začínám vzadu na šíji, odkud se přesouvám dopředu.
"A pak jen pozorovat blesky, jak po kapkách jezdí do samotných vln." Při těchto slovech mu přejedu přes ruku, od shora dolů, tak aby mě měl případně možnost chytnout za zápěstí.
Tohle celé je jedno celé obkroužení dokola.