Voľne pohodená

Pevnosť Holtgast, spoločenka

Od Mie sa mi dostáva zavrtenie hlavou, a tak ju nechám nech sa vysporiada s čímkoľvek, čo sa dialo, sama. Zostanem ju však periférne, okrajovo vnímať, keby sa niečo dialo. Ostatne, ako zvyšných pár dôležitých ľudí popri tom, ako očami pomaly blúdim medzi rozbiehajúcim sa tancom v strede kruhu a zvyškom miestnosti. Ono aj rýchle zbavenie oblečenia medzi kopou ľudí stratí po nejakom čase tú prekvapivú, šokovú hodnotu dosť na to, aby to nejak neodkláňalo pozornosť.

Jamie ani Nik sa nevracajú, Erden na dôvažok k nim odchádza. Mia sa presúva k baru, kde sa to začne zapĺňať.
Pravdepodobný vplyv zvíjajúcich sa tiel.
Orena zbadám v objatí s...Oscarom... - doplní mi správne pamäť. Netušila som, či sú tak blízky priatelia, alebo sa Oren vybral iba na objímacie kolečko, ale kým nepotrebuje pomoc, zostávam jednoducho na mieste. Sľúbila som predsa, že na tejto party budem jeho garde, ak ma bude potrebovať. Plánovala som to dodržať. Nebolo nič náročné potichu sedieť pre prípad, že by sa niečo stalo alebo ho chytil znova ten zvláštny stav ako na tréningu - hoci ako ubieha čas, chytá ma aj malý, rýpavá potreba skontrolovať, kde je Jamie. Nechcel si iba odbehnúť? Na druhú stranu...keby sa stalo niečo zlé, Erden by o tom vedel a riešil by to.
Možno sa len kdesi, alebo pri komsi zastavil.

Na parkete sa trochu rozširuje spoločnosť, a v jednom momente sa pri mne ocitne Razvan tancujúci s Leou. Až po pár sekundách pochopím, že chce aby som sa pripojila k tanečnému hlúčiku len tak bez druhej osoby. S malým úsmevom odmietnem. Tak nejak som v tom nevidela zmysel, ak som nemala tancovať s niekým pre ten pocit blízkosti. Časy, kedy som sa vlnila do hudby sama so sebou, len tak pre tú radosť, boli nejak vzdialené.
Aspoň mi tak neujde príchod Lokiho s Eyr. Trochu prekvapene sa mi roztvoria oči.
Nebol iba včera v takom stave, že k nemu nechceli ani púšťať poriadne návštevy? Ako to že ho prepustili?
Mrknem. Nevyzeral úplne...ideálne, ale Loki bol...no, Loki. Dokázal by vstať z tej postele aj s oboma nohami zlomenými iba silo vôle, keby chcel. Pozornejšie, trochu viac prítomne sledujem, ako ide k baru aj s nejakou neznámou, o ktorej som nemala ani šajn. Mala ona niečo spoločné s jeho prepustením?
Nevyzerá to však, že by sa Loki chystal každú chvíľu zrútiť k zemi, a ja mu nechcem vypaľovať očami do chrbta dieru, tak sa vrátim k ležérnejšiemu pozorovaniu okolia, hoci ho rozhodne zahrniem medzi tých, ktorých som si viac všímala. Ich počet však naruší znova Oren, ktorého zachytím ako odchádza. Snažím sa mu zahliadnuť tvár, ale vykĺzne z miestnosti skôr ako by som vedela čokoľvek vyčítať. Stalo sa niečo?

Mám zvláštny pocit dejavu z tréningu, presne ten istý pre ktorý som vôbec navrhla aby sme tu boli spolu, prípadne sa stadeto vyparili, keď to tu bude...príliš.
Ale hovorila som to Orenovi, vedel že keby chce, môže za mnou prísť, ak bude potrebovať. Preto som predsa tu. Ak neprišiel a odišiel sám...pravdepodobne chcel byť sám.
Stiahnem nohy z vankúša predo mnou pomaly k telu. Viem, že moje pôvodné ja by za ním šlo bez ohľadu na to, či by si myslelo že chce byť osamote, ale... vedel predsa, že ak chce, môže so mnou hovoriť. Všetkým, ktorí tu so mnou boli dlhšie, som to vravela znova a znova, vždy keď sa niečo stalo, a predsa, takmer nikdy to nikto nevyužil kým som neprišla. Možno som proste....iba nebola taká pomoc. Možno išiel za niekým, kto bol, nevedela som. Nevedela som ani, čo je príčinou čohokoľvek, čo sa s ním dialo. V každom prípade som nemohla dorážať a dobiedzať, ak niekto o obavy nestál. Z vlastného uhľa pohľadu som vedela, že mne by sa to teraz nepáčilo a odbila by som to.
Chcela som pomôcť, ale ako, keď pomoc nebola odo mňa žiadaná?
Niečo vo mne v mysli pokrčí ramenami. Netušila som. Možno nechať ho chvíľu a potom ísť skúsiť zistiť? Alebo nie?
Môžem tu ešte chvíľu zostať, ak by predsa len niekto niečo potreboval. Stále je tu dosť ľudí.

Položím víno, nepotrebné po ukončení hier, na zem a pohodlnejšie sa natiahnem na vankúši. Prekvapivo aj na zaľudnenosť spoločenky tu bol relatívny pokoj, a to aj po hlučnom Jamieho príchode. Uľaví sa mi, keď začujem jeho hlas od dverí - naozaj sa iba niekde zabudol. Dokonca niesol aj svoj obľúbený hudobný nástroj, ako sľúbil, a hneď sa ťahal k baru. Aj s mysľou ešte sčasti u Orena nemôžem pomôcť malému vytiahnutiu pier nahor. James mal silu byť Jamesom, Blagden zvolával k ďalšej hre, Loki bol živý, sám sebou a na nohách - čo bolo oproti dosť dlhej dobe nazad malým zázrakom aj po pár dňoch, kedy som si na to mohla zvyknúť -Mia pôsobila už opäť pokojnejšie a Razvan vyzeral byť pri nedávnom tanci s trojicou a skončiaci pri jednom z nich vo svojom živle. Tvár sa mi trochu uvoľní, obe ruky nataihnem za seba aby som sa o ne mohla oprieť a sledovať na striedačku dianie pri bare a druhý pokus o hry na zemi.

V tanci

Holtgast, společenská místnost

Dnešek není úplně nejvhodnější den na slavení.
"Čímto?" pozvednu obočí. "Že se jeden dočkal narozenin v tomhle světě, to je pádný důvod slavit. To, že žijeme, je pádný důvod slavit třeba každý den," prohodím s náznakem úsměvu.

"Humorné téma to docela i je, groteska jedné italské rodiny s názvem 'kdo tě zbouchl?' s pokračováním 'mazej mi z očí i s tím fakanem'," pobaveně odvětím, při otočce zády k němu jsem si tak nějak neuvědomil, že to Emil neřekl tak nějak nahlas.
"Já jen nejsem příliš zvyklý nějak... výrazněji projevovat emoce, to je vše. Že se tvářím jako tragéd neznamená, že se tak zrovna cítím, nemusíš se bát, že bychom tančili po tenkém ledu, nerozpláču se ti tady žalem nad pohnutou minulostí, neboj," poušklíbnu se nepatrně.

"Oh, to mi zní povědomě... na Maltě je slaná voda, kam jen šutrem dohodíš, většina dní bývala slunečná, pískovcové zdi a tyrkysové moře, i ve vnitrozemí slaný, vlhce hutný vzduch, který působil jako objetí už na letišti, kdykoliv se do něj jeden z cizí země vrátil," pousměju se nepatrně, otření boku oplatím letmým sklouznutím konečků prstů přes Emilův podbřišek, zatímco jej v otočce obcházím.

"Hudba v ulicích, jo... a vůně zatraceně dobrého jídla, pizzy, vína, pečených ryb... a občas, vzácně, divoké bouře nad mořem, světelná show po nebi i vlnách," pousměju se téměř neznatelně, na moment to i přes moje ujišťování zabolí. Tak rád bych byl opět doma, tak, jako to bylo dřív.

Vážně v zahradách

Holtgast, zahrady

Abayomiho utěšování ohledně schopností... vzmůžu se jen na kývnutí.
"Některé schopnosti se vypnout nedají," odvětím chabě soustrastně na Friedrichův popis jeho regenerace. "I kdyby jeden rád. Pochodují tu kolem lidi, kteří jsou schopni vnímat ty nejdrobnější věci, od pachů, pocitů až po nejniternější myšlenky. Některé schopnosti se dá naučit zvládat, s některými leda zbývá se naučit žít."

To jde?
"Vzácně. Lilian na tom pracoval roky," odpovím s jistým nepohodlím. Kolik kvůli tomu skončilo špatně obyčejných lidí? "Pokud vím, jedinými přeživšími jeho metod, co z nás jsou Nadaní, byl nějaký Vincent, pak Valeria, ta modrooká blondýnka ze společenky, a pak já."

Oba popisují svoje schopnosti, a já na moment vážně naslouchám.
"Abeho schopnosti zdá se přímo vyplývají z jeho původu... ty tvé jsou zajímavé, v tom, jak si nesmírně protiřečí," podotknu tiše, zamyšleně. Kněz, co je démonem, co ovládá světlo i temnotu.
A ostré smysly, oh.
Bezděky o něco ztiším slova.
"To mě mrzí... bez znalosti některých věcí se jeden dobře obejde," pousměju se. Hlavně ostrý čich by mi vadil docela extrémně. Co měl kdo na snídani, kdo si zašel na záchod, kdo si odskočil na rychlovku, kdo zapomněl ráno na deodorant, která z holek má svoje dny...
A to jsem si myslel, že s telepatií na tom jsem špatně.
"Pachy, zrak, sluch, chuť... jsou jasné. Ovlivňuje to nějak i... hmat? Vnímáš výrazněji doteky, bolest, chlad, teplo?" zarazím se však nad otázkou, kterou si nejsem jistý.
"Omlouvám se, to... byla nejspíš dost bezohledná otázka," dodám trochu zahanbeně.

Možnost volby...
"Pro mě to tak úplně možnost volby nebyla," odpovím vážně. "Jako obyčejný člověk, navíc s hemofilí, jsem byl příliš... neschopný na to, doopravdy chránit sestru, neustále mě omezovala nutnost dávat si pozor, abych někde nevykrvácel a ona nezůstala na celém světě sama. Doteď netuším, jakým zázrakem jsme přežili ty měsíce sami na vlastní pěst.
To už nechci nikdy zažít. Nikdy být odkázaný jen na to, co... jsem uměl, co bylo žalostně málo.
Potřebuju být silný, pro ni i pro sebe. Nikdy nevíme, kdy se bezpečí může vytratit a zase přijít neustávající boj o přežití. A tentokrát na něj chci být připravený," dodám vážně, s pohledem na hladinu mělkého jezírka.
Jak naivně jeden počítá s tím, že jistoty zůstanou jistotami i nadále... zbytky rodičů, chrčící horda a hořící sídlo mě dokázaly z iluze, že je vůbec někde bezpečno, vyléčit docela rychle.

Loki odchází, se psem a neznámou tváří v patách, a mně se znatelně uleví.
"Telepatie, kov, proměna... v gryfa. A divná schopnost, díky které můžu při blízkém kontaktu manipulovat se schopnostmi jiných."

Tanec

Holtgast, společenská místnost

Pokývnu hlavou. "Tak to je od tebe milé."
Takže navázání konverzace? Budiž. Sice myšlenkami, asi budu pořád ubíhat ke Kuláškovi, ale pokud to s ním nebude moc dlouhé, tak to nějak půjde.

"Dnešek není úplně nejvhodnější den na slavení." Hlavou mi projedou obrazy mrtvých těl velkého černého stínu, který nás dusil.
Rozhlédnu se okolo po osazenstvu a na aktivity, které provozují, místo toho, aby se bavili jak se patří. Sice je tu pár výjimek, ale přesto je dneska atmosféra opravdu na nic.

Malta? Tam jsem nikdy nebyl, na to, aby jsem byl u moře mi vždycky stačilo jen sejít pár bloků z kopce.
Takže rodina tam, asi nebyla úplně oficiálně? Uprchlíci? Možné to je. Pro něj samotného to zjevně není humorné téma.
Takové věci existovali. Dneska jsou uprchlíci před armádami nemrtvých a organizacích, které je zabijí, nebo jim přeprogramují mozky.

"Bulharsko." Opravím jej a začnu se přizpůsobovat hudbě, která se změnila. Na tohle se už předešlé pohyby přeci jen nehodí.
"I když pro mě byl domov vždy tam, kde byla pláž, moře a večery plné hlasité hudby a smíchu." Zavzpomínám trochu, to mě trochu rozhodí z tance, takže bokem zavadím lehce o Samira.

No tak vzhůru na to

Holtgast, společenská místnost

"Oooo, vítejte v mém kruhu!" potěšeně se usměju na hrstku, která se necítí na ulizování procent u baru ani natřásání v kole.

"Eliota?" zvážním pak, když Santi promluví. "Jak... jak se má?" opatrně se zeptám, náhle mám napilno sledovat odlesky v koňaku, místo abych se díval na jeho tvář.
Nevím, kdy mě přestane mrzet, jak to dopadlo.
Někde hluboko mám Eliota pořád rád.
Ale nejsem tak naivní, abych si neuvědomoval, kde všude byly chyby.
"Já... perfektně, jak jinak. Jsem naživu a to se počítá," pokusím se zlehčit odpověď, a s úsměvem kývnu na Santiho. "Jak se máš ty? Cítíš se dobře? Žádné trable od léčby nenastaly?"

Kroužek se utěšeně rozrůstá, Santiago, Lakshmi, Loki, Razvan, Kristoff... ještě chvilku počkám, jestli se někdo přidá, než začnu.
Tentokrát peču na flašku, prostě někoho z kruhu vyberu:

"Lakshmi, otázka nebo úkol?" zeptám se, sotva se tmavovláska uvelebí s vínem v kruhu.

Pokud si vybere otázku, zeptám se 'Za současných okolností, co by sis přála získat, abys byla šťastná?'

A pokud si vybere úkol - zadám jí políbit pět osob v místnosti, se kterými by jí nevadilo něco víc.

Naira

Holtgast, společenská místnost

Překvapeně zamrkám, když vystřelí jak šipka, a i přes zjevnou slepotu se zvládne nepřerazit.
"V pořádku... nechci ti ublížit. Ani obtěžovat, kdybych ti vadil, dej vědět. Neurazím se," pobaveně zvednu koutky.

Určitě nejsem ze sněhu nebo z ledu.
"Jsi si jistá?" zeptám se, opět vážně. "Pamatuju si pohádku, kterou vyprávěla matka mně a bratrovi, o stařence a staříkovi, kteří neměli děti a chtěli jedno tolik, že si uplácali ze sněhu dcerku. Ta jim ožila a dělala radost celou zimu... ale zahynula, když přišlo jaro.
Připomínáš mi ji," upiju ze sklenky klidně, a založím nohy do tureckého sedu, bez ohledu na to, že ten posez s oblekem nejspíš vypadá podivně.

"Když ne z ledu a sněhu, Nairo, odkud teda jsi?" zeptám se pak, zamyšleně na ni hledě. S krystalky energie třpytící se všude kolem ní je těžké věřit, že to není zimní královna... v progresu, samozřejmě.
Potřebuje dorůst.
Snad k tomu bude mít v tomhle světě příležitost.

"Já jsem Igor," dodám i své jméno, neb tuším, že od baru ho nezaslechla - a i kdyby, nejspíš by si nespojila.

Tanec

Holtgast, společenská místnost

Malinko už začínám tušit, proč Emil tančil sám. Střípky jeho myšlenek napovídají, že má snad za to, že naprostý cizinec ho jde pupnout o žejdlík semene, nejspíš...
"Kdo by mě posílal? Viděl jsem, jak tu tančíš, docela opuštěně, na to, že slavíš, tak jsem se přidal," pokrčím rameny.
"Nikdo by neměl tančit sám... pokud vyloženě nechce."
Ne že bych měl něco proti sexu, ten se odmítá špatně, ale ty předchozí dva dny mě Santi ždímal docela důkladně, na to, že jsem pořád rekonvalescent... nejsem chudák, co ho od Výboje tlačí koule a potřebuje zoufale smočit.

"Já jsem z Malty. S původem je trochu komplikovanější, průkaz bych nejspíš nedostal," prohodím s kamennou tváří. Jinak to ostatně ani neumím, vtipy či ne, projevovat emoce hlasem či výrazem tváře mi nikdy moc nešlo.
Proto mě docela překvapilo, že můj asiúsměv byl oceněn oslavencem jako rošťácký... ale argumentovat proti sobě nebudu.
Třeba mě obří zubaté monstrum ze dna oceánu naučilo, jak dát do projevu víc života...
A nebo taky ne.

"Odkud jsi ty? Tipoval bych... někde z balkánu? Ale ne úplně nízko, na Řeka máš docela světlé vlasy," tipnu si, protočím se kolem něj opět s otřením.

Song se změnil (odkaz), ale to mi v nejmenším nevadí.