Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Dary Danajské Pevnost Holtgast ”Řekl bych,že každý v něco věří.” odtuším se nakonec, po tom, co nějakou chvíli přemýšlím nad Abyho slovy. | ||
| |||
 | Je čas si pořídit terárko Barman jménem Siegfried říká, že se mu Radegast líbí. "Bodejď by ne, když se tak leskne!" stihnu říct, než se ten kluk propadne do frustrace vinou nejmenšího flíčku na světě. Je na tom cosi lidského, co mi těch pár měsíců, co jsem se sám prodíral světem, nesmírně chybělo. | ||
| |||
3479.jpg){kind=icon} | Nečekaná společnost Hotlgast, společenská místnost (u piána) Od Lilyny písničky jsem postupně upustila a přešla k něčemu co sama znám, tak si na klávesy tiše brnkám Mozartovu Fantasii. To už jde o poznání lépe. Tady už nemusím nic improvizovat ani zkoušet, moje prsty hrají skoro jako samy od sebe. Je vážně uklidňující že můžu dělat něco bez toho abych na to musela vidět, a tohle je právě jedna z těch mála věcí na které zrak nepotřebuji. Ta jejich hudba je teď ještě hlasitější než předtím, ale já svojí hru i tak držím tichou. Nechci aby se na mě někdo přišel zlobit že je tady ruším. Jsem tolik soustředěná na svoje hraní že úplně vypustím co se děje kolem. Přes ten ruch by stejně bylo zbytečné snažení pokoušet se o to. Že někdo přichází k pianu tak nezaznamenám do chvíle než mě osloví a rozhodne se přisednout si ke mě. V tu ránu vystřelím ze stoličky jako bych si sedla na nastražený špendlík. "Ahoj. Promiň, neslyšela jsem tě přicházet" pozdravím ho rychle rovnou s omluvou že ho nevnímala. Přinesl s sebou zvláštní vůni, jako růže, krev a mandle a... něco co jsem nedokázala moc dobře zařadit. Jistě ale nebude těžké si ji také zapamatovat. S jeho otázkou si nevím moc rady. "Uhm...ne? N-neroztála" odpovím nejistě. Zakroutím při tom hlavou ve snaze dodat svým slovům trochu dojmu jistoty. Není to úplně tak že bych snad nerozuměla na co se ptá, spíš si nejsem jistá jak to myslí. Ta jeho vážnost je co mě mate. No a taky je snad dočista první kdo se na něco takového zeptal. Taky je mi jasné kam svými slovy mířil. Ale tohle byla určitě příjemnější narážka na moje bílé vlasy nebo kůži než kterých se mi dostávalo předtím. "Určitě nejsem ze sněhu nebo z ledu" přidám ještě rozhodně. moc dlouho mi to však nevydrží a tak v zápětí ostýchavě ustoupím o krok zpět. S hlavou skloněnou takže mi vlasy znovu zakryjí tvář. Nevím co bych měla říct dál, tak se alespoň představím. "Jsem Naira" špitnu svoje nesmělé představení. Věnuji mu ještě krapet nervózní pousmání. Ještě bych hrála dál ale nechci být sobecká a zabírat si piáno jen pro sebe. | ||
| |||
 | Toulky pevností i myšlenkami Chodby -> garáže -> všude možně po pevnosti Kroky mě porůznu vedou pevností, cíl nejasný. Nejde však o to, kam mířím, jako spíše o tom, že jsem v pohybu. Dřív jsem chodíval hodně, chůze byla můj způsob odpočinku. Vždycky tak mohu volněji přemýšlet, volně dýchat. Možná je to tím, že v klidu je těch myšlenek až moc, že se střídají rychlostí blesku, jednou to, podruhé zase to. Za chůze je to...je má energie směřována i jinam než na samotné myšlení a je to tak lepší, klidnější. Potuluji se tak pevností a čas plyne, zatímco kroky se navyšují. Hlavou mi víří jedna vzpomínka za druhou. Vzpomínky na bratra, kterého jsem přes všechny naše rozdíly měl rád, vzpomínky na rodinu, na přátele. Na všechen ten předchozí život, který...který byl tak ideální. Jasný, byly tam problémy, malé nedostatky, měl jsem ale vše, co jsem si jen mohl přát. Stabilní rodinu, domov, školu. Přátele. Teď...teď bych chtěl začít alespoň tím posledním, ale přijde mi, že nic už není tak jednoduché. Dřív jsem měl spoustu kámošů, kteří mě brali takového, jaký jsem. Jako jo, mělo to své výhrady. Vzpomínám na Nell, která vcelku přesně tehdá popsala vývoj vztahu ke mě - Nejdřív dobrý, pak vám dojde, jaký je to kokot - a pak ho máte rádi tomu navzdory. Jo...Sakra. Tady mám dojem, že jsem se zastavil jen u toho kokota a nepůjde to dál. Možná to je tím, jak se chovám, možná to je tím, že nejsem dostatečně přátelský a že se dost nesnažím, ale - ale já na tu snahu nějak nemám energii ani chuť. Možná jsem se ještě nesmířil s novým osudem a se všemi těmi změnami. Možná ještě furt doufám, že je to jen nějaký sen a můj starý život se vrátí zpátky. Možná... neměl bych to možná řešit nějak profesionálně? Jako třeba...terapií? Mluvit o tom? Meh. Ne, díky, stejně by mi nikdo neporadil a nepomohl. Tohle si musím vyřešit sám. A tak bloumám chodbami, přemýšlím a nohy mě zavedou až do garáží, kde je...kde je vždycky spousta práce. Vlastně proč ne. Seznam věcí, co je ještě třeba udělat buď tady nebo v rámci údržby pevnosti je dlouhý a kdy jindy než teď? Dopolední pracovní seance mi stejně nesedí, radši svou várku práce vykonám teďka v noci. Lepší než spánek, který by stejně nepřišel. Lepší než zítra ráno, kdy jako vždycky nezvládnu rozumně vstát. Pouštím se do práce všeho druhu. Opravit tohle, pak zase tohle, zkontrolovat stav Jetu a jiných strojů, spravit špatně se otevírající dveře v knihovně - jak říkám, je toho dost, pár hodin svého času tomu ale rozhodně věnovat můžu. | ||
| |||
 | Těsno u baru společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu Majitel hada představil sebe i svého mazlíčka. A trochu podle mého nepochopil narážku Alex. Protože pochybuju, že mluvila o tom hadovi… Yevě jsem krátce mávla na dobrou noc, ani jsem si pořádně nevšimla, že tu byla s námi. Když odešla, ještě chvíli jsem sledovala taneční parket a zaznamenala tak příchod Lokiho, kterému jsem kývla na pozdrav, s někým novým. Obrátila jsem svou pozornost k baru zrovna, když se Siegfried polil. A proč si to nesvlékne… Záchvěv určité zvědavosti mě až šokoval. Kruci, na co myslíš, Mio! To přeci nechci vidět! Musela jsem vyzařovat smíšené pocity na tváři, když se Siegfried loučil na moment s úsměvem na tváři. Já se tvářila šokovaně, naštvaně, vyjeveně, ale rozhodně jsem se neusmívala. Jeho místo vystřídala Erszebet a práce jí šla od ruky. A přede mnou se objevilo mojito. Vypadalo krásně a … Limetkově. “Vypadá to super, ale… Jsem alergická na citrusy,” omluvně jsem zahučela. Nerada jsem tímto způsobem přitahovala pozornost. Řeč se přetočila na to, kdo odkud je. Jeden z nových je z Gruzie. Skoro jsem si nebyla jistá, zda přesně vím, kde to je. Jon očividně taky uměl mluvit, ale nechápala jsem tu rezervaci. To bylo akorát pro indiány v Americe, ne? Kupodivu je to právě on, kdo dává do oběhu další otázku. Call pro mě byl překvapením, jak se u něj probudila jeho první schopnost. O Rúně jsem už Island jako domovinu zaslechla. A lišku jsem tak nějak očekávala, bylo vidět, že jí ta podoba je příjemná. Nadechovala jsem se k odpovědi, když na baru přistál James. Nějak jsem nepostřehla, že zmizel, ale očividně tomu bylo tak. Odpověď na jeho otázku jsem nechala na ostatních. “Jsem Mia. Narodila jsem se v Rakousku. První schopnost…,” naprázdno jsem polkla. Ještě že tu není Sigi, že? “Harpyje. Chvíli po tom jsem zcvokla a poležela si rok v cele v Triskelionu,” pokrčila jsem rameny a propletla prsty. Teď mi fakt chybí nějaká sklenička alkoholu… Nechtěla jsem ale znova obtěžovat Erszebet, když jsem zazdila první drink. | ||