Do společnosti

zahrady → společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

:’3

Doma
WéCka – Pokoj

”Awwwww,” znovu obejmu Lotku. Jsme si nyní věkem blíž a já může zase blbnout jako patnáctka bez jakéhokoliv divného pocitu, pakliže se podívám do zrcadla. Tak jako tak, bez zrcadel se asi nějakou dobu obejdu. Vzpomenu si u toho na Orena.
Nesnášel zrcadla. Ani nevím proč, ale vím, jak je ohledně nich na jehlách. Bylo to… roztomilé.
Kurva, zas se mi chce bulet.
“Uvidím, kdyžtak dojdu… a když ne, asi udělám afterparty.” mrknu ještě na Lotku, než nás opustí zpátky pro zábavu i s Blagem, kterému dám o něco vážnější pohled a interní…
“Díky… za všechno.”

Tohle má obrovskou váhu, není to úplné blbnutí je to… přátelství, které bych asi za nic teď nevyměnil.
Říct si o pomoc je pro mě… těžké. Neumím to, místo toho tropím scény jako správná drama queen. Návštěvy u Yevy se ale bojím, tuším co mi asi dá aby mi to pomohlo a taky víc, co to umí s lidmi dělat. Asi bude nejpovolanější (upřímně, k telepatům se bojím jít ještě víc), ale furt nemůžu dostat z hlavy obrázek matky, která brala ve špatných epizodách prášky na úzkost a byla… mrtvá. Prostě divně mrtvá. A vzhledem k tomu, že mým cílem je nebýt mrtvý (potažmo být mrtvý ale přesto žít), míjí se to účinkem.

Osamním… ale ne úplně. Nik zůstává a já našpicuju řádně uši, abych si vyslechl a poskládal dohromady tu jeho sladkou hatlamatílku.
“Tak jo,” odpovím mu jen s úsměvem, povzbuzujícím. Nepotřebuju evidentně ovládat energii na to, abych dokázal načeprat sílu z mocného přátelství.

Cestou na pokoj mě doprovází v hlavě hrající znělka z My little ponny.

Cesta tam a zase zpátky

Pevnost Holtgast
Společenka

S Blagem a Yevkou jsem se dohodl na experimentu. Usnul jsem a… hups! Probral jsem se jako nový. Žádný strach z problémů, mohl jsem si užívat to, co jsem měl rád.
Znělo to jako pohádka.

Dokud jsem neskončil u dominy z Japonska.
Jak to říct kulantně – neshodli jsme se na pracovních návycích. Ona si myslí, že jsem liné hovado a já si myslím, že ona je despotická čůza, co zneužívá nebohé pracovníky z rozvojových zemí.
Někdo by s téhle posrané organizaci měl vážně založit odbory. Copak vypadám, jako pověrčivá, tělnatá máti 10 děcek z Toluca, co dělá u vyžraných amíků houseworks? To ani náhodou! Jsem moc hezkej na manuální práce.
Možná jsem moc hezkej na práci celkově.

Kuroshimu jsem opustil z vlastní vůle, ačkoliv jsem tam vydržel jen dva dny. Samir šel pryč a já nemohl odolat možnosti opustit zemi krutých, perfekcionalistických lidí s šikmýma očima, v doprovodu příjemné společnosti. Možná lepší společností, než jsem nechával za sebou. Ač i to byla zábava, nebyl to pravý Triskelion. A Samir… opravdu hezky voněl. Jsem slabý muž, skoupý na mazlení.
U cestování se Samirem bylo však vidět, že jsem se rozmlsal – mám co dohánět za tu dobu v žaláři boxu a zvířecího těla… a kóma.
V Japonsku podobné věci jednou vypomohl obstarat Lucas. Prvně mi tolik ruk připadalo jako nesmysl, ale… inu, dokud jeden nevyzkouší. Jako kontrastu byl pokus o cosi s bledulí – myslím, že ten kluk by si měl ujasnit co chce, ale kdo jsem já abych soudil nešťastný crushe a dětinské povahy?

Měnit se na papouška se mi moc nechce, ale není zbytí. Dokud mě neoddělá uspávačkou další hezoun, asi bych to bral jako nešťastné postavení hvězd, než plnohodnotné prokletí.
Navíc, fakt, že můžu srát na radiaci si taky užívám, mírním se snad jen kvůli svému doprovodu.
Ano, jsem velmi pozorný. Měl bych dostat nějaké ocenění, i když Sam nevypadá, že by mu to bylo jinde než u prdele.
Taky si nejspíš myslel, že nevím jaké je to cestovat - já co jsem cestoval z Mexico City do Salemu.
Byl jsem upřímně šťastný, že se můžu alespoň z ptačí perspektivy juknout po památkách, docela mi totiž chybí kultura. Sídlo východořímské říše a Byzance bylo hezké, ale Samira jsem k návštěvě Hagia Sofia nepřemluvil. Škoda.

V Bejrútu (který byl dle mého hloupá zajížďka (cestování mi tou dobou opt začalo lézt krkem, také z toho důvodu, že mi došel gel na vlasy, a z portů mi začalo být fakt blbě), jsme narazili na rozkošný páreček domorodců. Traumatizovaně vypadající amazonka z pouště a týpek co vypadá o deset let starší, než je, a tahá sebou hada. Jeho hláška po snaze být nenápadný mě upřímně rozesmála!
Samozřejmě, Samir jako správný průzkumník dobře vyhodnotil, že takovýhle párek exotů prostě musíme mít doma, čímž přebil můj plán - obrat je o veškerou kosmetiku a zanechat napospas v krutém světě a vůli nepřítomných bohů. I tak si nedopustím vtipnou poznámku na to, že se se Samirem známe moc krátce na to, abychom si adoptovali lidi, ale že oceňuju romantické gesto.
Alespoň jsme se díky tomu mohli konečně odebrat do Německa. Chladného a krásného Německa, s děsivými lidmi a bandou psychicky nestabilních X-menů, na jejichž bedrech stojí tíha záchrany, či zničení světa.
A nyní i na mých, ale já na to hodlám srát.

“Nic jsem nechytil,” hlásím rovnou hrdě na ošetřovně, milosrdně a laskavě zapomínajíc na příhodu s dekontaminací, proti které jsem měl námitky. Byly zamítnuty dávkou očišťujícího oblaku do pusy otevřené v protestu.
Chudák má pleť.

Nováčci jsou prohlídkováni léčiteli a já se mezi tím nudím, než dorazí Erdík. Snad jen Agnez pokývnu hlavou s milým úsměvem.
Pak si je se sestrou najdu, zajímá mě jak se měly.
Ale dál… Vypadá to, že Samir zůstává.
Já mám furt job u údržby (jelikož fakt vím jak co funguje) a budu bydlet s jakýmsi Lokim… ať už je to kdokoliv.

Nevím co dělají ostatní, ale já využiju příležitosti a jdu se vydrhnout a zkrášlit. Loki na pokoji není. Lepší pro mě, můžu obnovit okultní zásobičku tím, co najdu ve skladu.

A následně? Vzhůru na párty!
Cestou pustím mysl z okovů těla a prohlédnu areál, hledajíc známé povahy. Bylo to zvláštní, cítit ty konstrukty, jež vybudovali Erden s tím tajemným Prastarým (9+2).
Agnezska, Lyla… Anna? Rain?
Asi… jsou na misi. Ano. To bude tím.
…

Párty!
Společenka je rozdělena na dva tábory, zdá se. Vlastně tři, počítáme-li náznaky vědomí na záchodech. Žeby už si někdo užíval? Spíš mi to zatím přijde naopak.
Na chodbě minu snad toho nejroztomilejšího blonďáka, co jsem kdy viděl, s flekem na košili a ptáčkem na rameni.
Awww!
Nějak mi můj šestý smysl říká, že se jde spíš převléct, než naštvaně odchází po faux pas, nebo má už dost.
“Mohl jsi si to prostě sundat, víš?” poučím ho nevyžádanou radou, když mě míjí s vřelým úsměvem a ještě se za ním otočím, než se vrátím ke směru dveře.
Samozřejmě nebyl jediný, kdo odcházel, viděl jsem povědomé i nepovědomé tváře.

Nicméně v místnosti samotné nacházím lidi bavící se… a bavící se.
Některé věci zůstávají při starém a tak se známé firmy s (říkejme tomu hloubavá povaha) opatrně seznamují a jistě rozebírají svá četná trápení v izolovaných skupinkách, kde si lížou rány.
“Oh, santa Maria, jsem tak krásný, mladý a mocný a živý v nezmutované podobě (což může tvrdit jen asi tak 99.8% lidí na světě), ale mám tolik problémů!”
Na baru je slušně narváno, ale upřímně… prvně mě chlastat ani nenapadne. Zato mňamky na stolech… no teda!
Vrhnu se k dobrotám a po krátké (leč pečlivé prohlídce) začnu vyzobávat bezmasé dobroty. Tohle v Japonsku nikdo nedělal a zatraceně mi to chybělo, dokonce se ani neubráním stenu blaha!
Těším se, až si půjdu zaplavat, zaposilovat, až se tady pořádně najím! Fakt, že je tu plno nových tváří jde tak trošku mimo mě v tento moment. Téměř.
Pohled mi sklouzne ke spoře oděnému týpkovi, jež je mi povědomý. Nejspíš mi teď bude ještě povědomější, je to docela kus. A u něj Samir! Samozřejmě, střípky myšlenek a vjemů naznačují mnohé, ale hezky vonící superman z Malty není můj, abych si na něj mohl činit nároky, ale i tak… znamená větší výběr možností milostných střetnutí, že budou naše příjemné rekreační chvilky minulostí?

V souvislosti s tím mě napadá… proč že se slaví? Erden o tom něco říkal, ne? Narozky? Pohřeb? Správná otázka je: je třeba důvod k párty?
Ne. Není!
Takže toliko k mým myšlenkovým pochodům, zatímco sleduju svůdný tanec různě málo oblečených těl, zatímco James vyhlašuje své antré, se kterým mu moct jako někdo, kdo nemá chlast ani přehled, nemůžu pomoct.
Ohledně telepatie, chvilku mi opravdu zabere poskládat v tom shonu myšlenky a vjemy tak, aby se mi nezamotala hlava. I když jsem byl zvyklý na lidi v Mexiku a potom i v USA, v bedně a Japonsku a při cestování mé schopnosti trochu zakrněli, minimálně pokud se jedná o davy.

"Tady, pajdo." mrknu na Bejrútku s plátkem ananasu v ruce. Holčina, tahle Dia není sama – je v doprovodu ostře vypadajícího zrzka se psem, když přeslechnu jejich rozhovor.
Ty jeho poznámky mě docela baví, zní jako by se nesral, a tak ani neskrývám úsměv. Není nic lepšího, než když najdete v davu někoho, kdo dokáže vibit svým sarkasmem s tím vašim.

Zaslechnu taky Blagovu vyhlášku… a jelikož fakt nemám nic lepšího na práci (to bych psovoda a bývalou invalidku přehválil) kecnu si k němu na zadek i s talířkem sladkého ovoce.
“Jak jde život, amigo?” usmál jsem se na něj.
“Potkal jsem tvýho ex, je fakt vtipnej.” řeknu jen tak, aby konverzace nestála.
Hmm… možná jsem se dotkl nějaké hranice, ale to není něco, co bych si zrovna teď uvědomoval, nebo nad tím chtěl přemýšlet. Zatím počkám, kdo další se přidá a svádím náhodné lidi telepatickým našeptáváním (1+2) co je asi tak účinné jako footballový tým vozíčkářů.
Při ošklivém selhání si alespoň poupravím své děvkoidní bílé tílko a uplé jeansy černé barvy s jednoduchými teniskami.

Pokoj -> společenská místnost

Něco jako socializace

Pevnost, společenka

S lehkým potřesením hlavy odmítnu Callumovu nabídku pomoci, tentokrát na tváři vyčaruji dokonce i uvěřitelný úsměv a vlastně mě jeho byť dobře míněná slova trochu nakopnou, abych se sebrala. Sice se dnes příliš nebavím, ale neměla bych u toho zároveň působit, že se z toho každou chvíli složím.
"Ne, vážně, prostě jsem asi buď málo nebo příliš opilá," brouknu s náznakem toho hořkosladkého pobavení, "tedy - příliš málo. Rozhodně málo," opravím se, "ale děkuji za starost," dodám rychle. Je milé mít kolem sebe lidi, kterým na vás záleží.

Každopádně u baru se to začíná celkem plnit, navíc si všimnu i zcela nových tváří lidí, které jsem ještě neviděla, při čemž nejvýraznější je asi černoch s hadem. A ne, to není žádná metafora. Ale opravdu s hadem. Myslím, že v tu chvíli naznám, že možná nastal ten správný čas se buď odsunout do bezpečí a klidu gauče nebo si jít prostě lehnout.
Zadrží mne ovšem otázka střídající barmanky i jednoho z těch starších nových.
"Z Islandu, ale zachránili mě z jedný polský výspy světa," odpovím. Vzápětí se musím mimoděk oklepat, Callumovo první seznámení se schopností bylo... Uuh, nechtěla bych být v kůži jeho spolužáků. "To zní skoro jako něco z knížky od Kinga," brouknu.

"Mně se první schopnost projevila až po... Po Výboji," kratičce zaváhám a napiju se, "stala se ze mě liška. Trvalo mi asi několik měsíců, než jsem přišla na to, jak se změnit zpátky, ale asi mi to zachránilo život, hádám," hodím do pléna svoji historku, "jinak, já jsem Rúna," představím se rovnou, byť trochu opožděně.

S tím i odstoupím od baru, ať se nás tam nemačká tolik a mimoděk se rozhlédnu po společence, navíc mi není úplně příjemné být v takové blízkosti Mannyho mazlíčka, když ani jednoho z nich neznám.

Holtgast, toalety u společenské místnosti

Z jedné strany chlap, z druhé strany chlap

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

Dáreček?

Holtgast, společenská místnost

Na vlně večera
Holtgast, společenská místnost