Příběhy a varování

„Vyberu si příběh.“
Rozhodnu se okamžitě.

Okolí teď moc nevnímám. Svět kolem zešedne. Najednou se soustředím jen na to, co mě čeká. Na své vyprávění. Nezmění se jen můj výraz ale celý můj postoj. Narovnám se v zádech. Zvednu hlavu. Každý pohyb je okázalý a promyšlený. Nejsme ztracená dívka. Teď jsem vypravěč.
„Nejsem bard – jsem posel a přináším varování.“
Pronesu vážně a přejedu všechny přítomné pohledem.
„Pro vás a všechny, kteří jsou vám drazí.
Poslouchejte.
Ještě je čas.“
Pokračuji a dávám krátké pomlky tak, aby slova vyzněla patřičně dramaticky.
„Dva dny jízdy na západ je v lese nevelké stavení.
Stará, věkem sešlá chatrč.
Porostlá břečťanem.

To místo poznáte.
Je tiché.
Nezpívají zde ptáci.
Nefouká vítr.
Přijít sem… je jako přijít do hluboké zimy, do mrazivého ticha.“
Znovu se na všechny podívám.

„Byla jsem tam.
A našla deník…Deník muže, který se jmenoval Mojmír.
Přisel tam hledat poznání.
Slyšel o Zpěvu z hlubin.
O moři vědění tak hlubokém, že obsáhne všechno a odpoví na každou otázku.
A on jednu otázku měl.
Hledal dívku s fialovýma očima – zvláštní stvoření, které potkal jen ve svých snech.
Přelud.
Iluzi.
Naději.
Spasení.“
Usměji se. Laskavě. Známe to přeci všichni – lásku tak silnou, že otočí celým světem, rozzáří i nejtemnější noc.

„Přišel, otevřel dveře… zhluboka se nadechl.

V celém domku nebylo nic. Ani kousek nábytku. Ani jediná lžička.
Jen schody. Nekonečně dlouhé schody dolů. Do temnoty.
Zaváhal. Jenže pak ho uslyšel.
Šepot z hlubin.
Jedinou pravdu.
Poznání.
Znalosti.
A věděl, že když sejde níž, najde odpověď i na svou otázku.

Temnota ho děsila. Ale představa, že nenajde dívku s fialovým pohledem, byla mnohem děsivější.
První kroky byly opatrné. Váhavé. Nejisté.
Ale šepot sílil. Sliboval. Lákal.
Zvykali si na sebe. Poznávali se.
Až se ztratili jeden v druhém. “
Další pauza.

„Čím déle Mojmír šel. Tím víc toho věděl.
O světě.
O sobě.
I o šepotu.“
Zvážním.
„Utíkal celé hodiny.
Rychleji a rychleji.
Za poznáním, které přinášelo slastné uspokojení.
Za poznáním, kterého stále bylo dost.
A pak už netoužil po nikom a ničem, jen po dalších znalostech.
Po nových vědomostech.
Zapomněla na svět. Na rodinu. I na dívku s uhrančivým pohledem…
Běžel dál a rychleji, až najednou…“
Vypráním přesně do chvíle, kdy propadne poslední zrnko v hodinách. Zmlknu.