První den obléhání a turnaje

Slunce pomalu stoupá nad obzor a jeho paprsky pomalu budí světlo. Nic nenasvědčuje to, že už druhý den je město obléhané. Kupci v chladném vzduchu otvírají své stánky. Místní řemeslníci pomalu snídají a začínají pracovat. Městem začnou procházet heroldi a pomocí bubnů a trubek na sebe poutají pozornost. Zastaví se na každé křižovatce velkých ulic a opakují následující prohlášení.

"Lide šlechtický i prostý jsi zván na zahájení turnaje siláků pořádaný k založení města na náměstí před hradem.
Zahájí je náš lení pán Arlik s Vínova společně s abatyší Adelaii a bratr Ferdinand, jenž požehnají zápasníkům.
Soutěžit se bude v zápase řecko římském, v páce. Pro ty, jenž mají silou jinou. Bude pořádaná soutěž jedlíků." zvou heroldi lid na zahájení soutěže.

Jediné, co naznačuje že se něco děje jsou. Pevně zavřené brány. Ty kromě městské stráže stojí muži městské hotovosti, ale také několik těžkooděnců místního vládce. Vojáka pana Arlika pozná každý. Na rozdíl od mužů hotovosti a nebo městské hlídky, kteří jsou oděni jen do prošívaných kabátců, mají oni dobře padnoucí kroužkovou zbroj doplněnou kyrysem a vyzbrojeni jsou dlouhými meči na kterých jsou křídou nakreslené symboly Thoriho boha řemeslníků.

Za dvě hodiny se na pódiu před branou do hradu rozezní bubny a trubači oznamující začátek. Tentokrát na zahájení přišlo celé město, jelikož všichni už slyšeli, že jsou v obležení. Místní vládce vyjede ze svého hradu a ikdyž je doprovázen těžce vyzbrojenými a obrněnými muži on sám na sobě zbroj nemá a tváří se pobaveně. Dojede k pódiu, kde sesedne a následně usedne do připraveného trůnu.


Vlevo od něj se postaví dvojice kněží. Stará dáma, jenž je abatyší chrámu Odina, což pozná každý trochu vzdělaný se znaků sovy, jenž zdobí její roucho. Vedle ní stojí mladě vypadající kněz sloužící podle znaku kola Orimu bohu řemeslníků.
Do popředí postoupí starosta mávnutím umlčí hudebníky. "Zdravím vás panstvo i sousedé.
Dnes zahájíme náš tradiční turnaj, ale nejdříve chce náš pán pronést pár slov." ukloní se a pokyne svému chlebodárci.Ten vstane a pevným krokem dojde do středu pódia a silným hlasem zviklím velet v bitvě zahajili svůj proslov.
" Kdo mne nezná jsem Arlik s Vínova vévoda, jemuž patří toto léno.
Mnozí jste slyšeli, že naše krásné město je obléháno!
Není to pravda! Před našimi branami stojí jeden nižší šlechtic s dvěma tucty otrhanců, který si myslí že může narušit naši krásnou slavnost! To mu ale nedovolím! Jakmile skončí veselí zde. Pošlu svou gardu aby tu lůzu vyhnala tam odkud přišla!" s tím se důstojně a možná lehce rozzlobeně dojde ke svému křeslu. Jeho slova doprovodí jeho gardisté bušení do svých štítů. Zkušené oko napočítá dvacet mužů v plných plátových zbrojích, kteří stojí mezi svým pánem a davem. Před nimi stojí městská stráž, která halapartnami udržuje lid v odstupu.
Slova se ujme znovu starosta a promluví k shromážděnému davu v kterém se tísní před pódiem. "Tak teď můžeme přejít k zahájení slavnosti.
Zde je žezlo z Hardaru." osm gardistů vévody doprovodí kordónem masivní truhlu nesenou dalšími čtyřmi muži. Muži položí truhlu a starosta s laskavým dovolením jí otevře, jak víko, tak jednu stěnu. Dav si může prohlédnout asi metr dlouhou a tři tlustou tyč, jenž má na každém konci jílec, jenž je očividně určen k držení.
"Jako pokaždé posledních třicet let. Dostane nejsilnější muž zde šanci jí ohnout. Pokud se mu to podaří do stane odměnou léno v orlím průsmyku. Pokud ne, vezme si náš pán kopu zlaťáků. První soutěž a to v přetahování začne za deset minut. Tam vlevo u toho modrého stanu se můžete zapsat. " ukáže na zmiňovaný stan nedaleko pódia. Kam se okamžitě nahrnou zájemci.

Všude se tlačí lidé a oba církevní hodnostáři tiše rozmlouvají a pak společně sestoupí z pódia. Dav se před rozmlouvajícími knězi uctivě rozestupuje. Tedy než před nimi stane muž v červených hadrech a zlým pohledem v očích.
"Omluvte mne pane Ferdinande. Můj pán se nechává pozdravovat." s tím vytáhne zpod šatu dýku a vrhne se na kněze.

Na hradbách města Nabburg pomalu zapadá slunce. Na hradbách chodí strážní, kteří nahlíží dolů na zasněženou pláň, která rychle přechází do temného lesa. Samotné město a hrad nad ním trčí nad lesy, jako ostrov. Nikdo by na první pohled by neřekl, že je to týden co napadl první sníh. Ten se okamžitě změnil v hluboké závěje a stejně, tak by nikdo neřekl, že město je obléhané. Jediné co by pozorovateli napovědělo jsou ostražitější stráže, které chodí pod hradbou a kultisté v rudých šatech pobíhající na okraji lesa.

"Vzdejte se! Staré pořádky umřely! Nastal konec světa! Přidejte se k nám a pánům krve!" řvou kultisté pod hradbou. Většina z nich je ovšem dost rozumná, aby se držela z dosahu zbraní obránců. Několika kultistů je ovšem natolik odvážných a nebo hloupých, že beze strachu jdou o ten podstatný kousek blíž.

"Táhněte odkud jste přišli!" odpoví strážný stojící na hradbách a své slova podpoří výstřelem s kuše, jenž zasáhne jednoho z těch drzých kultistů do ramene. Zasažený se zhroutí k zemi a s úpěním se stáhne zpět. Ostatním kultistům dojde, že není dobrý nápad stát v palebné linii obránců.
"Na ty vaše kecy tu není nikdo zvědavěj!" zařve na ně a znovu nabije kuši. Jeho slova podpoří souhlasným pokřikem ostatní strážní.

"Teď máš odvahu vojáčku, ale počkej až se setmí! To tě odvaha opustí." Zařve nejstatečnější s kultistů a na poslední chvíli se schová za strom do kterého se zabodne šipka vystřelená strážným.
"Ďas, aby je vzal." zakleje tiše a zadívá se na zapadající slunce. Ve svém srdci si i ten strážný musí přiznat, že má strach s toho, co s hrobů vyleze po západu slunce.