Ministerstvo

„Jasně, jasně jasně,“ zamumlala jsem na automatický hlas v hale, který udával pokyny o chování v této budově, jak zaseknutá gramofonová deska.
Bylo již dopoledne, když jsem se sem dokodrcala. Ráno jsem vstala okolo osmé, zabalila si do batohu pár věcí a bez snídaně vyrazila ze školy rovnou za mámou do práce. Cestou jsem si ještě udělala zajížďku tramvají k Bad Jeff‘s, abych mámě koupila její oblíbené domácí hranolky, co vypadají jako prasečí ocásek. Bylo to momentální nápad, krycí historka a uklidnění mého svědomí, když jsem se hodlala dostat do archivu a hrabat tam s co nejméně svědky okolo. Když už jsem míjela jednu z pekáren, kde si pekli i chleba z vlastního receptu tety Kateřiny, neodolala jsem a přikoupila i dvě domácí sušenky velké jako dětská dlaň s kousky čokolády.

Vyletěla jsem z metra, a šlapala schody k Pražskému hradu, zatímco kolem mě proudily chuchvalce turistů, kdy většina z nich, pokud nedržela v ruce foťák, tak dozajista držela trdelník. Ta vůně mě doprovázela až nahoru, kde u brány kontrolovali policisté. Vystála jsem si několik minut frontu, přičemž jsem kvůli náporu turistům čekala něco okolo 10 minut. Někomu se to možná nezdá moc, ale já se svou netrpělivou povahou jsem trpěla.
Prošla jsem rámem, naštěstí nezapípala a pánové s otrávenými výrazy mi zkontrolovali batoh. Naštěstí jsem tam neměla nic, co by mě mohlo prozradit. Peněženka, papírový sáček s hranolkami pro mámu, papírový sáček se sušenkami, malá láhev s vodou, kniha, úplně obyčejný linkovaný sešit z recyklovaného papíru, pár propisek a malou taštičku s různými proprietami, co mohou jednomu zachránit život, i kdyby se jednalo o puchýř z nových bot. Hůlku jsem naštěstí strčila do zadní kapsy kraťasů a přes sebe ještě přehodila lehký ale dlouhý svetřík, který tak hůlku zakryl. Modlila jsem se celou cestu v metru, abych neztratila rovnováhu, nekecla si na zadek a hůlku nepřelomila.
To by bylo velmi, velmi nemilé.
Po vrácení mého batohu jsem nasadila nedočkavý výraz odkoukaný od turistů a odhopkala směrem ke Zlaté uličce, odkud jsem prolezla do podzemní chodby a odtamtud se skrz spletité uličky dostala až k našemu ministerstvu.

Hala byla obrovská a z amplionu se ke mně dostával neskutečně otravný hlas s instrukcemi, co kdo smí a nesmí v této budově. Jinými slovy, hlavně se zde nechovejte jako doma. Po několika minutovém prohlížení si okolí a porovnávání s pamětí, co všechno se tu změnilo, když jsem tu byla naposledy, jsem přistoupila k pultu, kde už několik let seděl Mojmír, jehož jsem znala a krátce jsem poprosila všechno přítomné božstvo, aby on ještě znal mě.
Máma se v poslední době zmiňovala o tom, že je na tom čím dál hůř, zapomínal, měnily se mu nálady jako aprílovému počasí, trhal sebou a tak dále. Bylo mi ho líto. Vídala jsem ho hlavně jako dítě, kdy mu mě máma občas nechala na recepci, aby mě pohlídal, protože jsem neustále mlela pantem a dole v archivu jsem ji akorát rozptylovala.
Mojmír mě naopak na recepci představil snad všem, co šli kolem a učil mě sprosté básničky, které jsem pak měla přednést doma.
Spoiler; já to fakt udělala, protože se mi líbilo, jak se babičky (počítám i staré dámy, co k si přitáhla babička na návštěvu) zajíkly, dědečkové rozchechtali, táta dělal, že tam není, máma se plácla do čela. Zajímalo by mě, kdyby měl výměnu nálad, když mu nějakou hezkou předříkám, jestli se uklidní a pustí mě dolů za mámou.
No co, zkusit se má všechno.
Nejhůř se mnou vyrazí dveře.
„Dobré dopoledne. Jdu za mamkou. Sylvie Hiblerová. Pracuje v archivu.“ Věnovala jsem mu jeden ze zářivých úsměvů.