Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Zimní zahrada Vyšehradská škola Magie,
| ||
| |||
 | Konec seance Anežka, Petr, Otto, Nela, Roman, Xenie, Matyáš, Tomislav Odfrknu si, když mi Šemík odpoví, nejsem z toho skoro vůbec moudrá, snažím se si zapamatovat z toho co pověděl co nejvíc. Potom se spojení s Matym přeruší a kůň odkráčí pryč. Připravena vyřknout kouzlo, které zbrzdí Matyho pád, s nataženou rukou, která svírá hůlku až mi bělají klouby koukám na Matyho záda. Nevypadá, že by sebou měl praštit proto hůlku odložím zpět do pouzdra. O jeho péči se stará Anežka, takže je naše médium v dobrých rukách. "Dej si tohle, "natáhnu se ke koši, abych mu z něj vytáhla malou nuttelku a položila ji vedle něj. "Normálně to jez prstem a hlavně se nezapomeň napít."Řeknu Matymu a usměju se na něho. Mezitím mu Petr všechno vysvětlí a začne se vyptávat Nely na meče. "Jo, chtěla bych mluvit s knížetem a trochu ho vyzpovídat, možná jeho informace budou ucelenější než ty od Šemíka." Posadím se zpět na osušku a potom se líně natáhnu na břicho, hlavou ke koši, u kterého mám položené jahody. Pro jednu se natáhnu a zakousnu se do ni. "Ummm. Takže Famfrpál, asi by nebylo špatné vyčistit si hlavu něčím jiným." Mrknu na Anežku. "Teda pokud chcete vy, jsme jeden tým a záleží mi i na vašem názoru. Vím, že tu máme důležitější priority než je hraní." Ukusuji jahodu a pohledem přejíždím po všech. "Pokud ale souhlasíte s rozhovorem o Famrpálu, tak začnu tím, že ten turnaj, kteří chtějí uspořádat šesťáci by byl dobrý trénink na školní rok." Mrknu na Ottu. "A myslím, že my potřebujeme trénovat." Přejedu pohledem na Nelu. "Nelo, kdyby se tedy turnaj hrál, vadilo by ti střídat se s Anežkou?" Nadhodím opatrně. "Anežka by se chtěla vrátit zpět k týmu a tohle by ji myslím si dost prospělo, ale provedeme to jen s tvým souhlasem."Ujistím ji, že ji nechci z týmu vyhodit, i když před pár hodinami bych to udělala s klidem. "V Kronice jsem zaznamenala dvě jména z našeho ročníku, víte o koho jde a víte, proč já pro ně netruchlím."Pohled zabodnu do trávy. Mé pohnutky znají skoro všichni, to že o mě roznášeli to, že jsem lesba, bych jim odpustila, něco to vypovídalo o jejich nevyspělosti a věřili informacím od blbce. Ale nemohla jsem jim nikdy odpustit to, že se vyjádřili o mém bratrovi, tak jak se vyjádřili. O jednoho Fausta méně. Zarezonuje mi v hlavě. Pohnu hlavou, jako bych z ní chtěla vytřepat tuhle vzpomínku. "Mám nového odrážeče, už pár let spolu soukromě trénujeme a máme jeden k druhému hodně blízko." Do tváří se mi nahrne červeň, když se podívám Petrovým směrem. A teď k sobě máme ještě blíž. Pohled mi zněžní. "Petr, je skvělý odrážeč, ale jestli si ho chceme ozkoušet, tak směle do toho!"Pokusím se z obličeje smazat ten spokojený výraz a opět mrknu na Ottu, se kterým taky tvoříme dost sehranou dvojici. "V tašce mám věci na famfrpál, tak to tu můžeme ukončit a jít se proletět." Pozvednu obočí a čekám vlnu odporu s argumenty, že ostatní chtějí odpočívat po tak silném psychickém vypětí. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | A co dál? Bea, Nela, Tomislav, Matyáš, Xenie, Roman, Anežka, Otto 17. srpen 2021, cca po 13h Šemík odběhl a Matyáš to i před očekávání ostatních ustál, působil zmateně, možná zesláble, ale nezhroutil se a pomalu se vracel do reality. “Jo, něco málo nám řekl. A co ty, jak jsi na tom, potřebuješ něco?” Odpověděl jsem na jeho otázku a pak zkusil převyprávět co jsme se Šemíka ptali a co nám odpověděl. Zároveň, během téhle rekapitulace jsem se z ochranářské pozice přesunul zpátky na deku a Beu zkusil odtáhnout sebou. “Nevím jak vy, ale já z toho kdovíjak moudrej nejsem? Přijde mi, že i Šemík, z toho co se děje, pár koblih utrousil. A řekl bych, že se vrátíme k prohrabávání starejch archivů, případně si půjdem pokecat ještě s někým. Pár kandidátů bych měl.” Rozhodil jsem rukama a koukl po nich, zda jsou z toho moudřejší jak já. Potom jsem se otočil na Nellu: “Až si vyjasníme, kolik moudrosti jsme pobrali z Šemíka, možná bys nám mohla rozvést tu historii mečů.” a zas koukl po ostatních: “A až ve všem budeme mít jasno, mohli bysme se domluvit o dalších plánech… a možná probrat ten Famfrpál, pokud zbyde čas?” | ||
| |||
 | Tam a zase zpátky.... (Bea, Petr, Nela, Tomislav, Xenie, Roman, Anežka, Otto) 17. srpna Je to jenom pár chvil po tom, co jsem mezi prsty ucítil hebkou srst - ale jak dlouho už nevnímám vlastně nic jiného kolem sebe? Těžko najít někoho, kdo mi tuhle otázku zodpoví. Odněkud ale přichází ne světlo, ale úplně nový, naprosto cizí pocit. Snad se uvnitř mě samotného něco podvědomě vzepře v obraně, ale mám sílu sám sebe přesvědčit, abych zůstal v klidu. Přeci nezačnu utíkat, sotva se ta pomyslná brána otevřela... Horký vzduch, suchý, co několik chvil žízní volá po alespoň kapce vody - těch pár vteřin, než si plně uvědomím, co se děje a že... moje vlastní já někam zmizelo. Rozhodně bych si minimálně pamatoval, že jsem měl čtyři nohy a místo prstů... kopyta? Být Šemíkem se střídá s rolí velmi blízkého pozorovatele. Nejsem schopný odlišit, kolik mi ukazuje sám duch a nakolik mi umožňuje proniknout do jeho nitra samotná schopnost ale - je to vlastně důležité? Jestli, tak rozhodně ne teď. "Seženu, co požadují," Ty kameny.... snad Vltavíny? Čím hlouběji pronikám a blížím se víc současnosti, tím rychleji čas kolem plyne. Léto vystřídá podzim, podzim zima. Něco končí... a není to jen rok samotný. Stejný pocit mě zaplaví vzápětí, kdy pán vsedá opět na hřbet. Dusot kopyt podobný bušení srdce, zem, která ale nedaleko od nás mizí. Mohutný odraz a skok. Pocit důvěry ve slib, který se rozplývá společně s mraky kolem. Několik děsivě nekonečných chvil vzduchoprázdna - a pak tvrdý náraz. Tělem projede ostrá bolest, která málem způsobí, že se mysl zatmí úplně. Obrovská síla - ale nejen vůle. Je stejně intenzivní jako pocit smutku a stesku, neutuchající jako víra že celou tu dobu... to bude dobré. Do očí vhrknou slzy, ač navenek není nic znát ani vidět. Ty pocity a to spojení ač křehké, tak silné jako nic jiného. Snad až na jedny, které jsou už dlouho pryč - a mojí vlastní vinou. „Až se spojení přeruší, možná ho budeme muset chytit... Anežka? A proč mě to překvapuje... Tohle chvilkové probrání způsobí, že si všimnu, že v oné řece nestojím jen sotva po kolena - voda dosahuje už někam k pasu. Jenže to se všechno zahalí do mléčné, husté mlhy - skrz kterou jen sotva vidím. Jako blesk do mě vjede ten pocit stesku - tak silný, až hraničí s šílenstvím. Snad se někdo pokusí, ale... NE! TY ne... To hledání je nekonečné... stejně jako ta bolest a vztek. Vím, že jsem ztratil něco, co už znovu nenajdu. Snad se zdá, že přecijen nastane výjimka, ale ta naděje zhasíná ještě dřív, než vůbec vzplála. Něco se ale... změnilo. Něco ve mě samotném. Vnímám chlad... ale... tenhle přichází i z vnějšku. Chvíli trvá, než si uvědomím, že vodu mám až nad hrudníkem - a ona s temným hučením stoupá rychle výš. Můžu se utopit? Chvilková, pár vteřin trvající panika mísící se z hrůzou a pocitem, že se dusím... *** Zprudka nadechnu, jako by se mi delší dobu nedostávalo kyslíku. Snad jen mírně zavrávorám, ale hned zase nabydu rovnováhy... a zjistím, že nejenom té vnější. Zvednu hlavu a zadívám se za odcházejícím Šemíkem. Co jsi udělal...? Párkrát zamrkám, než se už naplno vrátím do přítomnosti, pak se přecijen ještě trochu se zmatením v očích rozhlédnu po ostatních. Bea s připravenou hůlkou, kousek ode mě Tomislav i Anežka, která má v ruce... limonádu? Bohužel jsem byl celou dobu úplně mimo, takže netuším, co se TADY dělo... "Bylo to k něčemu? Zjistili jste něco?" pohledem kloužu z jednoho na druhého a čekám na nějakou odpověď - jakoukoli, od kohokoli. Podívám se na svoje ruce... a rukavici ležící na zemi. S pocitem únavy se zatím ani nepokouším ji zvednout - nehodlám riskovat, že se mi zamotá hlava a přijdu k úrazu - opravdu se nechci s Mydlářem vidět v kratším časovém horizontu, než týden, dva. Bohužel cosi mi říká, že být to víc, jsem těžce naivní. Za současné situace zcela jistě. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
 | Zahrady Bea, Petr, Nela, Anežka, Otto, Roman, Matyáš, Tomislav Krize byla zjevně zažehnána, takže se mohlo pokračovat v odpolední siestě. Posedali jsme si porůznu, někdo se začal čvachtat ve vodě, jiní si jen povídali. Já si poposedla kousíček stranou, ale tak, abych nebyla moc daleko ale zároveň ne v centru dění. Vytáhla knihu a začala si číst, občas na něco odpověděla. Však víme, nezávazné tlachání. Petr pak převyprávěl to, co našli ve sklepení. Odtrhla jsem se od četby a narovnala od válení se po kmeni stromu, abych viděla i na ostatní a mohla se tak aktivněji zapojit. Můj názor i výzkum slyšeli už předtím. V podstatě jsem neřekla nic nového. Chtělo to něco, co by nám určilo směr. A určitě lepší zdroje, než je naše knihovna. Mohla bych zajít za matkou sem v Praze do Archivu, ještě není vyučování, tak se můžu soustředit na tohle a... Můj tok myšlenek přerušilo mihnutím se něčeho bílého v periferii oka. Jen jsem tam mrkla a zase se otočila na ostatní do doby, ne můj mozek zpracoval co viděl. Hned na to jsem se zaraženým výrazem otočila na koníka hlavu celou. "Taky vidíte toho bílého..." dlaněmi jsem naznačila kulaté cosi. Matyáš se zvedl a skoro doplul (alespoň mě se to tak zdálo) ke koni. Tak napůl jsem ho sledovala s málem zatajeným dechem a čekala, že projde skrz ten přízrak. Ještě Kousek. Kousíček. Hups, neprošel, koně se doopravdy dotkl, jako by ten kůň zdrhnul ze statku a tady se ocitnul velkou náhodou. Šemík na to prostřednictvím Matyáše spustil varování. Ostatní se hned chytili, takže jsem jen vyčkávala na odpovědi na otázky, jež mu pokládali. Zázrak co spálí kámen? Co nejpřesněji jsem se snažila pospojovat a zapsat do hlavy všechno, co Šemík řekl. Jak moc by bylo blbé, když bych vytáhla ty papíry a začala všechno zapisovat? "Koruna, kameny, rody, meč," mumlala jsem stále dokola tiše. Koruna. Kde by mohla být koruna? U jakého rodu? Koruna... Svatováclavská koruna? Toto české dědictví bylo sice zasvěceno Svatému Václavovi ale koruna sama byla vytvořena za Karla IV, však? Bruncvík měl prý silnou zbraň v podobě meče. Bruncvík... Karlův most... Karlův most? Al-Ale ten pravý sloup, co ho znázorňoval několik století přeci na začátku 20. století přesunuli do... ééé... Národního muzea? "Takže máme hledat první útok? Něco, co se už stalo?" vypálila jsem svou otázku, v podstatě na ostatní, ale bylo dost možné, že by mě kůň také mohl slyšet. "... abych nikomu neublížil... vždycky mě zastavil..." Eh? Šílený Šemík? tady mi asi něco uteklo. Chce to rychlokurz českých dějin. | ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Vyšehrad, zahrady, u jezera Všichni Poslouchal jsem ducha, který promlouval skrz Matyáše a snažil se v tom najít nějaký smysl. Jasně, že duch bude mluvit krypticky a v hádankách, s tím se tak nějak počítá. Že je to frustrující, to je už jiná věc. Co mi z toho zatím vycházelo ale bylo docela...znepokojivé a to to ještě měkčím. K posrání se dá taky říct. "Takže jestli je kámen tady...dávalo by smysl, že se ten někdo snaží dostat Miška. A tím, že likviduje hospodáříčky...se ho snaží odlákat pryč..." Spíš jsem přemýšlel nahlas, jak jsem se snažil dohromady propojit to, co nám tu duch říkal. Nevím, jestli jsem při vší té mentální námaze i trochu nešilhal. "Teda...pokud nejsou čistokrevný rodiny taky nějak spjatý s mečema a kamenem?" Tahle otázka byla dost střela do prázdna a možná plýtvání, ale byl to jediný další důvod, který mě k likvidaci hospodáříčků napadal jako motiv. | ||