Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada Bea, Nela, Xenie, Matyáš, Anežka Petr, Roman, Tomislav "Musíš se ptát?" Usměju se na Anežku a nechám si dát pár lžiček, protože vzala jenom jednu a já bych jí nerad sežral více než by mi chtěla dát. Změna celkem, ale nebylo by fajn jí sežrat celý pohár. Mám samozřejmě vnitřní pnutí jí to sežrat, ale ráno nám to stačilo, taková menší rozepře kvůli jídlu a já bych to nerad dál rozvíjel. Poslouchal jsem na půl ucha Petra a dával si do patřičných kolonek všechny informace. Moráka jsem neznal, možná jsem o něm někdy slyšel, ale rozhodně nijak moc, takže to jsem zařadil do kolonky méně důležité. Co bylo důležité, že kromě jednoho přežily všechny vejce, což je velice důležité pro budoucnost jak se ukazuje z dalších povídání. Nijak se ke mě nedostalo, že by mizeli hospodáříčci a já jsem nenavštěvoval všechny instituce, které je mají. Navíc prostě furt to jsou hadi...nevědomky jsem se otřásl. Utřel jsem si ruce, abych je neměl mastné a sedl jsem si za Anežku a více než vědomě jsem jí položil ruce na ramena a začal je jemně masírovat. "Jop můžu se na to podívat. To by mohlo přinést více než erby, ale potrvá to stejně dlouho." Souhlasím, když jsou zmíněny meče. To bude pravá historické rešerše, ale taky nebude patřit mezi ty nejjednodušší a rychlé. Pokud se sem angažuje někdo z ciziny, tak to není vůbec dobré. Nemám upřímně moc přehled o zahraniční situaci aktuálně, ale nikdy to nenese nic dobrého. Mezi domácí vrstvou člověk aspoň tuší, ale zahraničí je velká neznámá. Nějaký kůň je pro mě teď fakt jedno, protože se snažím zpracovat všechny informace. Je jich hodně a aspoň nás někam posunuly, protože do teď jsme tápali jak slepí ve tmě. Tohle nás může aspoň někam nasměřovat. "Likviduje obranu důležitých míst? Dá se předpokládat, že všechny velké rody jsou loajální Ministerstvu, pokud by jsi chtěl udělat převrat nebo tak, tak budeš postupně ukusovat. Předčistíš si všechna místa a potom, až budou oslabená udeříš." Odpovídám Matymu a co z toho bylo se mi vůbec nelíbilo. Znamenalo to, že by někdo mohl plánovat velký útok na všechny organizace a celý systém. Mám pocit, že po dlouhé době mě zase přešel humor. Přestanu mačkat Anežčina ramena a jenom jí položím čelo zezadu do vlasů. Potom se dějí další divné věci a to ty, že s tím koněm si na férovku začne povídat Maty. Potom mi dojde co to je za koně, protože to prostě nestihlo doputovat kam má. Zvedl jsem hlavu a díval jsem se na celý výjev dost vyjeveně. "Löwe vážně Tě ještě dneska něco překvapí?" "Co víš o tom co se děje? Hospodáříčci mizí, z Karlova mostu se někdo snažil ukrást meč. Před čím nás to varuješ?" Vystřelím celkem bez přípravy. Nepřemýšlím nad tím, proč a jak to Maty dělá nebo to nedělá on, ale Šemík. Teď je potřeba těžit. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
 | 1+1= 2? (Bea, Petr, Nela, Tomislav, Xenie, Roman, Anežka, Otto) 17. srpna Všechny ty informace - o zvěromagii, o tom neznámém - nebo neznámé? Kdo měl na svědomí tu ohnivou katastrofu před pár dny... mi víří hlavou a díky tomu vpodstatě nevnímám nic a nikoho kolem sebe. Snad se snažím i vrátit zpátky do toho večera a vzpomenout si na něco... cokoli? Co by mohlo pomoct, ale těžko říct, zda se mi to daří nebo ne. Dá se říct, že... jsem všechno vcelku zodpovědně propásl. A nejen, co se týkalo událostí na plese, ale i těch následujících. Bohužel být to čistě na mě, tak si prodloužený pobyt mimo - ať už na ošetřovně nebo pokoji - dobrovolně rozhodně nevyberu. Zase jsi nic nejedl... mávnu nad touhle vlastní připomínkou rukou s tím, že máme i jídlo s sebou. A jak dlouho vydrželi lidi při hladomorech? na to už se trochu zapomíná. Pár minut, nebo i hodin to ještě počká. Nakonec to vypadá, že se zastavíme u jezera. Nijak neprotestuju - nebo aspoň nijak znatelně, protože z poloautomatického chodu jsem se ještě nevypnul. Z dalšího přemýšlení mě vytrhne až Petr. “Tak jo, poslouchejte… Ráno jsme zjistili, že dole ve sklenících měl Myšek hnízdo a v něm několik vajec.Ty vejce umíraly, zjevně díky výkyvům magie spojených s probuzením Vyšehradských rytířů. Tohle by bylo na delší vysvětlování, kdyžtak se poptejte Romana, ten vám asi poví víc, ale asi to neni tak zásadní." Další položka a bod na seznam: Nýdr nepřítomen. Tímpádem to znamená, že ty stráže po návratu na školu... A i to vysvětluje to, co bylo cítit z Romana. Takže mrtvé mládě hospodáříčka? Upřímně řečeno, připadám si jako někdo, kdo si šel poležet do kómatu na hezky dlouho a právě se probral. I přes to se mi díky dalším informacím od Petra konečně daří dát dohromady, kolik je aspoň jedna plus jedna. Když skončí, tak i přesto, nebo právě proto, že jsem u všeho chyběl, ozvu jako první. "Nevím, jak vy... ale být tím, kdo likviduje hospodáříčky, nevynechal bych příležitost, i kdyby mi původně šlo jen o ně. Když už se měl meč ať jeden nebo druhý nacházet na místě, kde způsobím chaos, vzal bych si ho s sebou - když bych ho tam objevil. Tím spíš... proč nezabít dvě mouchy jednou ranou. Takže bych takhle neřešil, co bylo skutečným cílem. Proč to nebrat jako související celek?" přejedu pohledem ostatní a mírně pokrčím rameny. Vážně nevidím smysl v tom tyhle dvě věci oddělovat a na tom základě donekonečna polemizovat o tom, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Jak jsem řekl - já bych si tu příležitost ujít nenechal, i když by mi původně o meč nešlo. Na to je to až moc lákavé. "A myslím, že je lepší počítat i s variantou, že dotyčný ten meč nebo kámen už může mít. Než se pak nechat tím náhlým faktem nemile překvapit." Jestli si to ovšem nechcete ověřit tak, že se oboje pokusíme sami najít... Otázka je, jestli je zrovna na tohle čas. "Plus napadá někoho proč by vůbec někdo chtěl hospodáříčky likvidovat... jestli jsou jenom další překážkou na cestě k většímu cíli, nebo jde jen o ně....? Možná by to taky pomohlo spíš poodhalit toho, kdo za tím stojí, než jenom podle zvířecí podoby. Jestli se ptám nebo navrhuju něco, co se už řešilo, tak se omlouvám, ale bohužel jsem u ničeho z toho nebyl." A nijak hrdý na to nejsem... Snad bych ještě něco dodal, ale... ten zatím neurčitý, vzdálenější pocit kdesi vzadu v mysli je o něco rychlejší, než oči. "Nevypadá jako Iskeder, nebo se mi to jen zdá?" Sleduji zvíře na druhém břehu. Nemusím se dívat dlouho, aby mi bylo jasné, kým je - i když to rozhodně není díky tomu, že bych měl zrak jako ostříž(30 metrů je pořád 30 metrů). Tohle je něco, k čemu jsou oči slepé. Nejsi tady náhodou... rozhodně ne. Čím déle zvíře pozoruju, tak ten pocit, to provokativní, vnitřní šimrání vzadu v hlavě nabírá na síle, že mě skoro až donutí se na zátylku poškrábat. Snad podvědomě zvednu paži na znamení, aby byli ostatní zticha a postoupím o krok dopředu - jinak se nehnu ani o píď. Nestrávit na ošetřovně dobu jakou jsem strávil a nebýt ve stavu, v jakém jsem - i když lepším díky zákroku Mydláře... - zvládl bych se soustředit, i kdyby mi přímo za zády probíhala divoká techno party s ohňostrojem. Takhle se mi nechce úplně riskovat. Nakonec zavřu oči, aby mne nerozptylovalo už vůbec nic a ve tmě netápu, ale hledám - jdu myslí po stříbrné nitce, a čím jsem blíž, tím silnějším se vlákno stává. Perleťová srst a průzračně modré oči - stačilo by natáhnout ruku a dotknout se - ale ne fyzicky. Snad pár chvil zaváhám, jako bych čekal na svolení. Pokud vycítím jen sebemenší náznak, přistoupím v tom pomyslném, černočerném prostoru kde stojíme jen my dva, ještě o kousek blíž a opatrně natáhnu dlaň. Zvíře mi samo vyjde přes hladinu jezera naproti, až se dotknu hedvábné srsti na krku, zlehka po ní přejedu - než kůň mírně skloní hlavu. Bojuju několik okamžiků sám se sebou, ale nakonec to přecejen udělám - stáhnu si rukavici a teď už holou dlaní se opatrně dotknu Šemíkova čela. Na boku ucítím jemné zafunění z jeho nozder. Musíš tomu dát volný průchod... vzpomenu si i na slova Mydláře. Kdy jindy s tím začít než... právě teď a tady? Zhluboka nadechnu, ...vydechnu.... a uvolním se už úplně. Hrdlo se v první vteřině stáhne úzkostí a šokem v očekávání podobné smršti, jako u mostu, ale těsně před dalším nádechem se znovu uvolní. Žádná vlna mě nesrazí, je to spíš jako stát sotva povolena ve volně plynoucí řece. Jen na jazyku cítím příchuť smutku, která stoupá do očí a zaplavuje mysl. Chladná, prázdná, hořkoslaná. | ||
| |||
 | Piknik u jezera Bea, Nela, Tomislav, Matyáš, Xenie, Roman, Anežka, Otto 17. srpen 2021, cca po 13h Uleví se mi, když mi Bea neukousne hlavu a místo toho se začne lámat v pase a svíjet v křečích od smíchu. Chvíli jí trvá, než se přitulí a začne se omlouvat. Nehodlám se však spokojit pouze s jednou omluvnou pusou a vynutím si ještě několik dalších poctivých polibků. Zvláště jeden mne přesvědčuje, že ani Bea nechtěla zůstat pouze u toho prvního. Po nějaké chvilce, když jsme s omlouváním a odpouštěním hotovi, se Bea ještě vrátí pro tašku a já k ní pak nátáhnu ruku. “Chceš to vzít?” Místo tašky dostanu jen další pusu a pak, ruku v ruce, vyrazíme po cestě dále do zahrad. Anežka s Ottou cukrují podobně jako já s Beou a po chvíli zpomalují a mizí kamsi do houštin. Proč asi, pousměju se nad tím. Tomislav, místo aby začal cukrovat s Kesi či Matyášem, a nebo s oběma, raději naléhá, abych mu prozradil více o těch hospodáříčcích. Podobně jako Bea ho jen odbydu: “Hele, fakt se nechci opakovat, vydrž až ty dva doženem. Ostatně není to nic převratnýho z čeho by si kdokoliv sedl na prdel.” Když přicházíme k vodě, nebo spíše když tam jsem Beou dovlečen, nestačím se divit. Nejenom nad tou scenérií, ale také tomu, co tam provádí Roman s Nelou. “Netušil jsem, že je to mezi nimi tak vážné.” Řeknu k Bee. Ale druhou stranu, vékávéčka vás šesťáků jsem nijak extra nesledoval. Už nedodám. Bea hvízdne na prsty, div neohluchnu a než mohu cokoliv namítat, už rabuje košík a mé protesty zarazí už v zárodku jahodou. Na oplátku alespoň chňapnu po jejích prstech. Zatímco se Roman s Nelou hrabou z vody a upravují, ostatní se usazují a plení zásoby, já se jen kochám výhledem (nejen na Beu), přemýšlím co ostatním vlastně říct a cucám hadičku camelbagu. Na druhém břehu sice zaznamenám nějakou kobylu, ale nevěnuju ji příliš pozornost. Stejně tak Romanově poznámce o Iskanderovi. Tuším, že to má být nějaký Faustovic kůň, ale to je tak všechno. Vášeň pro koně s Beou nesdílíme. Z téhle siesty mne nakonec vytrhne až Anežka, která už poněkolikáté opakuje, že bysme se konečně mohli rozpovídat o těch hospodáříčcích. Je snad ještě zvědavější jak Tomislav. Nojo, holky. Ještě jednou potáhnu z hadičky, vyplivnu jí a pokývnu. “Tak jo, poslouchejte… Ráno jsme zjistili, že dole ve sklenících měl Myšek hnízdo a v něm několik vajec.” Kouknu hlavně po těch, co tam s náma ráno nebyli a pokračuju: “Ty vejce umíraly, zjevně díky výkyvům magie spojených s probuzením Vyšehradských rytířů. Tohle by bylo na delší vysvětlování, kdyžtak se poptejte Romana, ten vám asi poví víc, ale asi to neni tak zásadní. ” Hodil jsem pohledem po Romanovi a na chvilku se odmlčel. “Podstatný je, krom jednoho, se nám je podařilo zachránit. Mališka se… nám pomohla. Budou v cajku. Snad.” Nakonec jsem ze sebe spíš vykoktal, nakonec ta formulace nebyla úplně taková, jak jsem si ji představoval, ale neřeším to. Nemám potřebu dělit se o detaily a nějak to rozmazávat. Tak to tak nechám. “Cestou z Neomenie, jsme pak potkali Moráka, Doktora, taková figurka z podzemí, nevím jeslti ho znáte.” Zase se po nich rozhlédnu a z jejich tváří zkusím vyčíst, zda jim to jméno něco říká. “Krom toho, že nám věštil z karet a poskytnul nám pár univerzálních proroctví, který si jde vyložit na milion a jeden způsob, zmínil se taky o tom, že v poslední době ze všeobecně ztrácí Hospodáříčci, přesněji někdo nebo něco je loví, unáší, likviduje. Těžko říct, co přesně.” “Ten požár, měl dost možná jen způsobit chaos, odlákat pozornost, když nad tím tak přemýšlím, donutit vedení školy k probuzení rytířů. Ten někdo možná o Myškově hnízdě věděl, ale nebyl se schopný k němu dostat. Takhle říďa nevědomky dílo zkázy udělal za něj.” dochází mi teprve nyní, když si rekapituluju myšlenky. “Moreček se zmínil taky o tom, že už se to děje dlouho, z toho co říkal, odhaduju klidně i několik let. A nikdo to vlastně neřeší. Všem jako kdyby to bylo fuk. Ani při tiskovce, o hospodáříčkách ani fň.” Mluvím dlouho, s dlouhými pauzami, jak si třídím a připomínám jednotlivé detaily toho, co nám Moreček na Tetině náměstí řekl. Snažím se předat jim co nejvíce informací, aby si sami mohli udělat názor a nebo všimnout něčeho co jsem sám nepostřehl a nebo si neuvědomil. “Takže zkrátka podle něho, dost možná je požár jen snahou k tomu, aby si ten někdo udělal dobrý podhoubí, v kterym se mu bude dobře páchat další genocida na hospodáříčkách. Bruncvíkův meč s tím dost možná nemá nic do činení.” Uzavřu první část a přejdu k té druhé. “Ostatně, Bruncvíkův meč už tam dávno být nemusí. Při povodních, někdy před sto lety, když byl most poničenej, z něho prý nějaký torzo meče vytáhli. Ministerstvo ho uklidilo kdo ví kam a celkem dobře to ututlalo. Ale v kronikách o tom prej nějaký útržky zůstaly.” Nadechnu se. “Jenže nic neni tak úplně jednoduchý, existuje ještě druhej meč, mnohem starší. Perunův meč. Na Kampě totiž býval dávno před mostem posvátný háj s Perunovou sochou. Tu pak lidi svrhli do Vltavy a meč zmizel.” Teď při pauze kouknu na naše historiky a knihomoly, hlavně na Otíka. “Asi by to chtělo zapátrat v historiii, možná se poptat i duchů a tak. Osobně o těch legendách tolik nevím a on byl na detaily taky poměrně skoupý.” “Ono vlastně ani tak nejde o ty meče samotný, jako spíš o nějaký kámen světla. Podle legend měl bejt jeho úlomek v Bruncvíkově meči. A pak měl bejt v Čechách ještě jeden jeho úlomek.” Pokrčím rameny, protože sám o tom vím poměrně prd a zas kouknu po ostatních, jak se na to tváří oni. “Morák říkal, že podzemím se potulujou různý pochybný existence, slíděj a vyptávají se. Myslí si, že to bude spíš někdo z ciziny, protože místní by z knih a archivů věděli, že v ruinách mostu se meč našel a je fuč. Ale… proč by si tohle nemohl zjistit i cizinec? Dodám na závěr ještě jednu ze svých myšlenek. “Uff, to bylo dlouhý. Ale snad je to všechno. Vlastně ještě...” nedechnu se, potáhnu trochu vody z camelbagu a pokračuju: “...ještě zpátky k hospodáříčkům. Logická otázka je, kde všude zmizeli. Víme o Ministerstvu a Kazině nemocnici. Morečkova rodina už svého ho taky nemá. Bea říkala, že i jejich je fuč. A bude toho určitě víc. Myšek má asi tu kliku, že jeho zmizení by prostě bylo až moc okatý a tak to odneslo jen hnízdo.” Napadá mne ještě Mališka, a že tu chrání její vliv, ale to už si nechávám pro sebe. Možná ani nevědí, co je ona zač, tak proč je tím zatěžovat. Ostatně i tak jsem je už zahltil slušnou dávkou informací. Aby bylo jasné, že jsem domluvil, složím si ruce za hlavu a ze sedu změním polohu do lehu. A Beu, která sedí vedle zkusím stáhnout sebou. Hledím do korun stromů a jsem zvědavý co na tohle řeknou ostatní. | ||
| |||
| Zahrada Otto a všichni ostatní 17. srpen Otočím se na místě jako baletka v hudební šperkovnici a dobrovolně se podrobím Ottovu kritickému stylistickému oku. Po jeho zhodnocení se zasměju a zavrtím hlavou. "Moc? Jako moc oblečená?" udělám ze sebe záměrně hloupou, i když moc dobře vím, jak to myslel. "To zvládneš. Jsi statečný." teď nevím, zda si ho dobírám nebo se tím sama chlácholím. Po puse, kterou dostanu, ho pohladím po tváři a potom si pospíšíme za zbytkem. Jahodou jsem Ottu opravdu zadusit nechtěla, ale při jeho apetitu jsem nepochybovala, že by si s ní nedovedl poradit. Navrhne pokračování naší knižní ságy a já jen omluvně pokrčím rameny. "To není špatný nápad! Pokud tedy zůstaneš jako pokusný králík." zářením se pobaveně. Potom mi padne pohled na ty dva vodníky, kteří se k nám připojili celí mokří, což začal Roman ihned rozpačitě řešit. Jo, kdyby to byli skuteční vodníci, tak seberu nohy na ramena a zdrhám pryč. Při té myšlence se mimoděk ošiju. Na Nelu s Romanem se jen usměju, protože Nelči výraz mluví absolutně za vše. Pak má mou pozornost opět Otta a jeho ruční způsob porcování kuřete. V jeden moment si říkám, jestli bych se za něj neměla třeba stydět, avšak vzápětí mi dojde, že takhle ho tu zná přece každý. " Díky." usměju se a taky si nabídnu kousek kuřete. Zahřeje mě to u srdce. Ráno by mě za to zabil a teď... Hned to chutná líp. Roman se mi zdá nějaký nervózní a informace z rána z něj nepadají. Bea mi vlastně taky téměř nic neřekla. "Petře, Beo, Romane... Můžete nám vůbec něco povědět nebo jste složili slib?" zeptám se jich nahlas, ať to nezůstane jen v mých úvahách. Mezitím si z košíku přinesu zmrzlinový pohár se šlehačkou, čokoládovou polevou a ovocem. Po první lžičce se zatvářím blaženě, ale vůbec se to nedá srovnat s Tomkovými dobrotami. " Máš taky chuť na sladký?" nabídnu Ottovi a hned si nevšimnu, že se na protějším břehu objevil bílý kůň. Okrajově pouze slyším slovo, kterému nerozumím a momentálně tomu nepřikládám větší váhu. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Zimní zahrada Vyšehradská škola Magie,
| ||
| |||
|
| ||