Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada

Nela

Odložím košík na zem. Než se nechám se táhnout k vodě, ještě si sundám mikinu, protože mi začíná být skutečně horko. Čím déle mě Nela svírá, tím víc ve mně narůstá pocit, že se řítím do něčeho, co nedokážu ukočírovat. A když se na mě ohlédne, usměje se a já si představím, jak vypadá jindy v těch rozverně barevných vlasech,...

Chytnu Nelu za ruku a zamířím s ní k vodě. Na hladině jezera se zrcadlí okolní stromy a mně se zdá, jako bych ve středu vody viděl stíny. Nejspíš pod nimi něco je. Další ukrytá místa a tajemství. Pozoruju vodu a v hlavě mi začne hlodat nápad. Šílený, pokoutný plán a já nevím, jestli ho můžu zrealizovat. Jestli na to mám právo zabřednout ještě hlouběji do citů, zvlášť když vím, že Nela není taková, jak na první pohled působí.

Pak se na mě Nela znovu usměje a já se přistihnu, že prostě neodolám. Sehnu se, popadnu Nelu pod koleny a zvednu ji do výšky. Svírám ji v náručí a jsem rád, že jsem v posledních měsících trochu zapracoval na své fyzičce. Dívám se jí zblízka do očí a pomalu mířím k vodě. Nepustil bych ji tam, ale to nemusí vědět. Cítím, jak mi chladná voda olizuje boty, dostává se mi do nich a studí mě. Břeh se pozvolna svažuje. S každým opatrným krokem hladina stoupá a já nedokážu z Nely spustit oči. Jak to, že jsem si toho předtím nevšiml? Jak to, že mi oči musela otevřít až taková... situace...

"V podobných situacích ve filmech vždycky jako výkupný slouží polibek," zašeptám tiše, ale zůstávám dál tak, jak jsem. Mohl bych mlčet, jistě, ale ta nepsaná dohoda, kterou jsme uzavřeli v jídelně, pravda za pravdu, mě nutí nelhat. "Pokud bych to ale udělal," přiznám se tiše a dech se mi zadrhne, "co když zjistím, že jsem si všechno jen namluvil?"

Polední procházka

Bea, Nela, Tomislav, Matyáš, Xenie,Roman, Anežka, Otto

17. srpen 2021, cca po 13h
Praha - Vyšehradská škola magie
Zimní zahrady

Zimní zahrada

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Roman

Zavěšená na Romanovo ruce, opřená o jeho rameno, natisknutá k jeho boku. Ještě před chvíli jsem chtěla utéci od ostatních, schovat se v pokoji a zahrabat se do své mučivé práce, ale teď jsem se od něj nechtěla hnout. Nešli jsme bohové ví jak rychle, ale brzy jsme se od ostatních vzdálili. Nevadilo mi to. Vlastně jsem byla i tak trochu ráda. Byla jsem tu jen já a Roman.

Když se před námi znenadání objevilo jezero, překvapením a úžasem jsem zvedla hlavu. To, jak si s tím profesoři vyhráli mi vzalo dech i slova. Jen jsem tam tak stála, držela Romanovu ruku a přelétávala jezero pohledem. Až jeho slova mne probudí z užaslého deliria.
"Pojďme blíž," řeknu tiše, podívám se mu do očí a usměji se. Pak chytnu Romanovu ruku svou druhou rukou a lehce ho pobídnu k chůzi, blíže k jezeru.

Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada

Nela

"To jsem rád," odpovím s úsměvem a snažím se nemyslet na skutečnost, že se moje tělo rozhodlo jednat za mou mysl. Něco mi říká, že to nebyl Nely nápad obléknout si něco takového, to Bea by toho byla schopná. Sotva si však jedna nebo druhá uvědomily, co tím způsobí. Ještě před dvěma hodinama by mě nenapadlo se dívat na Nelu podobnýma očima, ale tohle...

Po nějaké době se před námi otevírají stromy, mezi nimiž se leskne hladina... Jezera??? Očividně dál padám králičí norou, kde jí bude konec? Z pravé strany slyším jakýsi šum, možná nějaký vodopád, ale zvládnu se jen zastavit a dívat se na nový výtvor profesorů. V uších mi kromě vody vzdáleně zahučí Petrova slova o skutečném lese. Skály na druhé straně jezera se tyčí k falešnému nebi a mně napadá, jaké by to asi bylo na ně vyšplhat. Nejspíš to je pomyslná hranice zahrad, za níž už je stěna místnosti.

"U krásné Kazi, tohle by mě nenapadlo," vydechnu udiveně a podívám se na Nelu. "Půjdeme se podívat blíž, nebo na ně počkáme?"

Zimní zahrada

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Hlavně Roman, Bea a Anežka
Petr, Tomislav, Matyáš, Otto, Xenie

Když Anežka zvedne hlas, trochu sebou cuknu, ale pak ke mě dojde, položí mi ruku na rameno a usměje se na mne. Jen lehce přikývnu, hlavu ale nezvedám. Vím, že má pravdu, ale i tak si to dávám za vinnu. Kdyby mne Bea nemusela utěšovat, po té eskapádě na obědě, nebo by mi nemusela půjčovat šaty, nic z tohohle by se nestalo. Jenže...

Ovšem Ottovo vysvětlení a Romanovo objetí na Beu zapůsobí jako prudký déšť na lesní požár a ta se zázrakem (pro mne) uklidní. Odvážím se trochu zvednout hlavu, přesně ve chvíli, kdy Bea udělá krok ke mě. Trochu se přikrčím, ale pak si všimnu jejího úsměvu a trochu se mi uleví. V tu chvíli ke mě ale přijde Roman a udělá něco, co mne překvapí. Jemně mi zvedne bradu, aby se mi podíval do očí a já jemu. Slzy mám na krajíčku, ale věnuji mu smutný úsměv. Zdá se, že chce něco říci, ovšem místo toho udělá něco, co mne překvapí a trochu mne to i rozhodí a zároveň uklidní.

Cítím, jak se mi splašeně rozbuší srdce, když mne obejme a přitiskne k sobě. Chvilku jen překvapeně koukám, ale pak zavřu oči a schoulím se mu na hrudi, zatímco cítím jak mne hladí na zádech. "Už nechci ostatním způsobovat problémy," škytnu tiše, tlumeně a více se k němu přitisknu. Slyším jeho dech i tlukot jeho srdce a to mne uklidňuje. Když mne pak líbne do vlasů, zrudnou mi trochu tváře a kdyby to šlo, přitiskla bych se k němu ještě více. Pak mne chce ale pustit, jenže já nechci. Ovšem vymaní se, otočí se ke mě zády a zamíří ke košíku se svačinou. Po celou dobu ho sleduji, s lehkým ruměncem ve tváři, než se mé oči setkají s Beiny.
"Promiň," špitnu potichu jejím směrem a omluvně se pousměji. Pak se ke mě Roman vrátí a vezme mne za ruku. Jen se naše prsty propletou, přitisknu se k němu, zatímco on mne začne prstem konejšivě hladit.

"Už dobře, děkuji," odpovím mu tiše a hlavou se opřu o jeho rameno.

Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada

Anežka, Bea, Nela, Xenie, Matyáš, Otto, Petr, Tomislav

Bea mi jednu nevrazí, jak jsem podvědomě očekával, ale poděkuje mi. Přesto si připadám, že to tentokrát nesklidilo takový úspěch, v jaký jsem doufal. Na druhou stranu se mi uleví, když mě sama pošle za Nelou, kterou jako bych v tu chvíli naprosto ignoroval, přestože to tak vůbec nebylo myšleno.

Achjo, občas bych na holky potřeboval manuál, abych věděl, jak v které situaci jednat. Beu znám, ale Nela… Dojdu si pro brýle a zamířím k té hromádce neštěstí v krásných šatech. Dívá se do země, slzy na krajíčku, a mě napadne, že by asi nejspíš nejraději utekla. V tomhle s ní soucítím, protože bych nejradši udělal to samé, ale nemůžu ji tady nechat. Zastavím se před Nelou. Zvednu ruku, opatrně ji vezmu za bradu a přiměju ji, aby se na mě podívala. Smutně se pousměje.

Nadechnu se, abych něco řekl. Na jazyk se mi dere ledasco, ale nakonec to nedokážu říct nahlas. Nevím, jak ty, ale já jsem zvědavý, co je na druhé straně. Místo toho jí pustím bradu a rozhodnu se k čemusi, co jako by se rovnalo svatokrádeži - vezmu ji kolem pasu a přitáhnu si ji k sobě. Nele se překvapením rozšíří oči.

"Jsem tady," zašeptám jí do ucha a je mi jedno, že jsme sledováni. K mému překvapení, místo aby mě odstrčila, se ke mně přivine a zaboří mi hlavu do hrudi. Šeptá, že už nechce způsobovat ostatním problémy.

"Ale houby." Hladím ji po zádech a snažím se, abych rukama nezajel moc nízko. Abych ji místo útěchy spíš nevyděsil. Ale to ale... Navzdory situaci, je to první cizí člověk, kterého objímám, tím spíš spolužačka, ze které se díky pár kouskům oblečení vyklubala kráska. Vtisknu jí pusu do vlasů.

"Musím tě pustit, jinak..." Nedořeknu to. Jinak se pekelně ztrapním. Už teď k tomu nemám daleko. Hormony se začínají připomínat, že mám i jiné potřeby, než je jídlo a spánek. Nela mě pustit nechce, proto se jí trochu vysmeknu, otočím se k ní zády a cestou ke košíku se snažím celý problém rozdýchat. Vezmu košík a snažím se ho nést tak, aby to nebylo tak vidět. Vrátím se zpátky k Nele a jemně ji chytím za ruku. Ve chvíli, kdy se naše prsty propletou, přitiske se ke mně a já jí napůl podvědomě, napůl já-nevím-z-jakého-pohnutí začnu palcem konejšivě hladit kůži.

"Dámy a pánové, nevím, jak vy, ale minimálně já chci vědět, co je tam na konci stezky. Upsal jsem se ďáblu, abych nám sehnal svačinu, a fakt se mi nechce ji jíst tady."

Ruku v ruce projdeme kolem zbytku a zamíříme po stezce dál.

"Jak ti je?" zeptám se v průběhu cesty.

Zahrady

Nela,Petr, Roman, Xenie , Otto, Anežka, Tom, Maty

Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada

Zahrady

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Bea, Petr, Roman, Tomislav,
Matyáš, Anežka, Otto, Xenie

To, že jsem byla najednou středem pozornosti, kvůli změně, kterou Bea zařídila, bylo pro mne nezvyklé. Jistě, tak trochu mne to i těšilo, ale pořád tu byla ta nervozita z neznámého. Proměna zahrady mou nervozitu zmírnila, ale když jsme potkali Anežku s Ottou a ten nás pozdraví, opět trochu zrudnu. Když mi pak Otto připomene ten famfrpál, rozšíří se mi oči zděšením a dám si ruce před ústa. Já nána pitomá na to zapomněla, uvědomím si. Než stihnu jakkoliv zareagovat, Bea vybuchne. Bohužel mým směrem. Nejdříve nechápu proč tak moc vybuchla, tak najednou, vždyť ještě před chvílí mě tišila. Nadechuji se k odpovědi, nebo alespoň k omluvě, ale zarazí mne ona sama a já provinile sklopím zrak a začnu mít pocit, že se pomalu propadám do země, nebo se alespoň zmenšuju.

I přes to, že Bea mluví klidně, vím, že stačí kousek, opravdu přízračný kousek, aby buchla. Zprvu jsem netušila proč, určitě ne jen kvůli tomu, že jsem jí zapomněla říci o nápadu šesťáků. Pak mi to ale začalo pomalu docházet a já se cítila ještě hůře, než před chvílí. V téhle chvíli jsem si opravdu přála, abych se mohla změnit v něco, čeho si nikdo nevšimne a prostě zmizet, abych ostatním už nepřidělávala potíže.
Naštěstí v tu chvíli se znovu ozval Otto a začal Bee vysvětlovat situaci. Byla jsem mu vděčná, ale obávala jsem se, že to naši kapitánku moc neuklidní. Ona nezuřila kvůli famfrpálu, to byla jen jiskra, která sopku probudila. Nejvíce mne ale překvapil Roman. Prostě se jen sebral a objal Beu. Naprázdno jsem polkla a sledovala ho. Jen chvilku, bála jsem se podívat na Beu a nechtěla jsem přilévat benzín do ohně. Měla jsem zůstat na pokoji a pokračovat s ročenkami, napadne mne, zatímco tam stojím jako hromádka neštěstí.