Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada

úterý, 17. srpna 2021

Bea, Nela, Xenie, Matyáš, Otto, Petr, Roman, Tomislav

Vrátíme se s Ottem společně na rozcestí, kde narazíme na zbytek našeho ročníku. Nebo tedy ty, kteří už jsou a zůstávají ve škole. ,,Ahojte…“ přejedu pohledem všechny, jen na Matym jím spočinu o pár sekund déle než na ostatních. Reakce na Nelu se dostaví až později, protože jsme jí zkrátka na první dobrou nepoznala a neuvědomila si to. Na Petrovu otázku souhlasně přikývnu.

,,My s Ottou jsme načali erby a já trochu i duchovní význam některých vodních ptáků v podobě totemů.“ uvedu, čemu jsme se dneska věnovali.

„V erbech jsme zatím příliš nepokročili. Otto vypsal, jaké části erbů nás v hledání dál mohou zajímat. Taky máme seznam figur, které hledat – je to tedy širší než jen vodní ptáci, protože v rodině se mohli objevovat i jiné ptačí manifestace, případně mohlo jít i o levobočky, vedlejší větve… No záběr jde mnohem dál, než jsou jen české kouzelnické rody, ale soustředíme se i na ty zahraniční. Myslíme i na ty plameny, možná to bude nějaký rodová schopnost nebo predispozice. Kdo ví. Každopádně to vypadá na dlouho práci a v moc výsledků u toho nedoufáme.“ nechám Otta, aby případně něco doplnil. Já se snažila jen o obecné shrnutí.

„Ve všem vycházíme z Johanky vize a jejího obrázku. Podle toho to vypadá, že pachatel je zvěromág. Chceme se pro jistotu dostat i seznamu registrovaných, ale asi to bude k ničemu. Dost pravděpodobně bude neregistrovaný. U zvěromagie je, ale hodně důležité nitro, vnitřní já a povaha, která hodně ovlivňuje podobu zvířete, do kterého se změníte…takže já se koukla na totemová zvířata.“ uvedu, co jsem v knihovně zkoumala já. Vytáhnu z kapsy zmuchlané papírky s heslovitými poznámkami a nechám je kolovat.


Volavka – královský pták, moudrost, dobrý úsudek, vynalézavost, potenciál
-jeden z nejlepších lovců – loví sám (osamělý), rychlé pohyby, umí udeřit ve správný okamžik, rychlost a agresivita
- symbol klidu – rozpoznání příležitosti, trpělivost
- odhodlání, nezávislost, inteligence
- i přes jeho povahu je pro něj důležitá komunita (hnízdění)

Jeřáb – často zaměňován s volavkou, podobná symbolika, mnoho druhů
-cestuje ve skupině, spojení na celý život, podobní lidem?
- rodina, štěstí, půvab ,dlouhověkost, společenskost, teritorium – vnímám pozitivně – známka dobrých věcí, které mají nastat
- princ všech ptáků, duše mrtvých cestující do nebe na jeho zádech…

„Tyhle dva mě zaujali nejvíce podobností s Johanky vizí, ale taky symbolikou. Osobně sázím na nějaký druh volavky. Někdo, kdo pracuje sám a je velmi schopný a inteligentní. Cílevědomý, chladný a umí využít příležitosti…třeba k odvedení pozornosti. A tak dál..“ pokrčím rameny. Vím, není to moc. Ale co taky stihnout za jedno dopoledně, když nevíme, od čeho se odrazit.

„No, ještě jsme myslím, chtěli vyslechnout duchy ohledně faktů z minulosti…ale k tomu se asi ještě nikdo nedostal, hádám.“ pousměju se a tím své shrnutí skončím.
„Co jste zjistili vy?“ zeptám se zvědavě.

Polední procházka

Bea, Nela, později se připojují Tomislav, Matyáš, Xenie,Roman, a nakonec i Anežka, Otto

17. srpen 2021, cca po 13h
Praha - Vyšehradská škola magie
Pokoje -> Zimní zahrady

Na pokoji nebylo co vymýšlet, plavky, ručník, tuba s mýdlem a žabky. Věci na plavání byly připravené na svém místě, nic jsem nemusel složitě hledat a víc nebylo potřeba. Nakonec jsem usoudil, že se to vše krásně vleze do camelbagu a tak jsem ještě do vaku napustil zhruba půllitr vody, na ty 2-3h procházky by to mělo stačit. Pak jsem tam přihodil ještě dvě tabletku isodrinku, ať to má i nějakou chuť. Jasně, co camelbagu patří jen čistá, neperlivá voda, každý výrobce to zdůrazňuje a každý uživatel to porušuje. Však se to pak vypláchne.

Nakonec jsem z šuplíku vytáhl ještě klasický vojenský kompas a schoval ho do jedné z kapes. Už párkrát jsem si říkal, co asi by mohl v zahradách odhalit, ale ještě nikdy jsem to nevyzkoušel. A na gpsku a další chytré funkce mých hodinek jsem se spoléhat nemohl, budu rád, když v tom prostředí bude fungovat hodinový strojek.

Krom batůžku jsem na svém outfitu nic neměnil, takže během chvíle už jsem byl na chodbě. Zahlédl jsem jak se dveře sousedního pokoje akorát zabouchly a mihl se v nich pramen modrých vlasů. Nella? Co tam holky chtějí kutit? No uvidíme. A taky jsem chvíli na to viděl. Až mi z toho div nespadla čelist. Solidní proměna. “Téda sluší ti to.” pochválil jsem Nele nový vzhled a vzápětí zachraňoval situaci, aby to Bea nevzala nějak špatně: “A tobě taky, ale u tebe ani nic jiného čekat nelze.”

Nela si ještě hodila nějaké věci na pokoj a mezitím se k nám přidala i Xenie, všichni měli vše a tak jsme vyrazili k zahradám. Během chůze jsem se ještě otočil na Nellu: “Co ti Bea slíbila? Takové šaty bych na tobě nečekal. Takhle jsem tě snad ještě neviděl a teda je to příjemná změna.” položil jsem otázku, kterou jsem prostě položit musel, jenže pak se ozvalo i mé praktické já: “Na druhou stranu, na procházku lesem jsou asi praktičtější ty kapsáče. I když teda školní zahrady jsou spíš takovej parčík. Takže asi dobrý.”

...

Pomalu jsme došli k zahradám, zkontroloval jsem hodinky a čas jsme měli dobrý. Snad tam ostatní už budou a nebo alespoň nebudou mít velké zpoždění. Nesnáším čekání na opozdilce. Nakonec jsme byli první a tak zbýval dostatek času k nějakému tomu poflakování. Jak jsem se rozhlížel po okolí, začínalo mi docházet, jak šeredně jsem se v zahradách spletl.

Tohle nebyl ten původní lesík s jednoduchým vzorcem. Tady se do toho někdo pustil pěkně od podlahy. Už tady z kraje bylo zřejmé, že ii s tou přestavbou pěkně pohráli. Vlčí smečku nebo medvěda tu asi čekat nemůžeme, stejně tak asi jiné nástrahy opravdové divočiny. Aby v zahradách mizeli studenti, to si asi škola dovolit nemůže. Přesto pěkné, mou zvědavost rozhodně probudily.

...

Když se k nám přidali i ostatní účastníci exkurze, vydali jsme se cestičkou více do středu zahrad. Zvědavě jsem se rozhlížel okolo a po očku také sledoval jak se chová kompas. Hledal jsem jakoukoliv nesrovnalost a tak nějak tušil, že tu i bude. Nechtěl jsem si nic dokazovat, někomu to pak omlátit o hlavu a podobně. Ale kde jinde si pořádně “ošahat” takovou magickou krajinu. Odhalit její specifika a anomálie. Kdo ví, kdy by se to mohlo hodit. Škoda, že jsem si nesehnal i geigra nebo nějaká meteorologické udělátka.

“Musím říct, že tohle jsem nečekal, jsem mile překvapenej a fakt se jim ta předělávka povedla.” Zkonstatoval jsem během chůze a byla to pravda. Fakt se mi to líbilo. Bylo zřejmé, že se profesoři inspirovali celosvětově, protože zahrady nabízely i pár kýčovitých pohledů, ale ty jsem jim byl ochotný odpustit.

Nakonec jsme se dostali k rozcestí a naproti nám se vyloupl i Otík s Anežkou. Schoval jsem kompas a zamával jim: “Ahoj, tady jste! Rád vás vidím, máme nějaký novinky, a co vy? Zjistili jste něco?”

Velká síň

Tom, Bea, Matyáš, Nela, Petr, Roman

S mírným přikývnutím hlavy jsem se posadila naproti Tomislavovi a jen si opřela hlavu o dlaň, zatímco jsem se loktem opírala o desku stolu.
Jídlo, co měli před sebou na talířích ostatní mě nakonec zlákalo vůní natolik, že jsem si došla pro misku brokolicové polévky s osmaženou houskou na česneku.
Noviny jsem tak měla srolované a pomačkané na klíně, mlčela jsem a nijak jsem se v rozhovoru zatím neangažovala, zatímco jsem srkala polívku, jsem poslouchala ostatní.
Z toho všeho mě vytáhlo duté zaplácání křídel a houkání sovy, jež se zjevila na našem stole. K noze měla přivázaný dopis, jehož adresátem evidentně nikdo z nás přítomných nebyl, ale i tak to byla fascinující podívaná.
Sova, nebo spíš sovice, jak jsem si zapamatovala z encyklopedie listované ani ne pár hodin zpátky, (druh po mně rozhodně nechtějte vědět), nebyla úplně obyčejná pro zdejší poštovní ptactvo, přitáhla pohledy i ostatních.
Narovnala jsem se v zádech, až mi tam tiše luplo, a rozhlédla se kolem, zda někdo nehledá opeřeného mazlíčka.
Nikdo se k ní ale nehlásil.
Soví pošťák si načechral peří a jednou se otočil na místě, přičemž nám všem ukázal obálku z pergamenu což mě udivilo ještě víc. Nebylo zvykem dnes, ve 21. století psát na pergameny.
Jméno adresáta jsem však nezaregistrovala, to už se ale u dveří vyloupli Bea s Petrem, kteří se posléze vydali k nám.

Jak se ukázalo, obálka byla pro Beu, která si ji zašoupla do kapsy, jako by si ani nevšimla, že podstatná většina z nás na té obálce visela pohledem.
Někdo nadhodil, že bychom se mohli sebrat a vyrazit ven. Uklidnit se. Být prostě spolu teď a tady. Mrkla jsem vědoucně na Beu, jež vedle Petra zářila jako úsporná žárovečka z Ikey. Tolik jsem jí to přála.
Nápad se uchytil a musím říct, že i když moje racionální část, nebo lépe řečeno moje antisociální část s pesimistickým introvertem by si nejraději zalezla do rohu a litovala se, podstatné většině mé extrovertní osobnosti se to líbilo. Když jsme se dohodli i na svačině sebou, začala jsem se i usmívat. Tohle si nechám líbit.
Že bych ještě něco zakous-
"Moment moment moment, tady se rozdávalo sladký? Kdy? A proč o tom nevím?" Jen jako jsem nasadila naštvaný výraz, ústy se smála, ale v duchu se snažila potlačit všechno, co se mi honilo hlavou a zkusit se zapojit do debaty, aniž bych působila jako mýval, co uteče před světlem baterky, když ho někdo načape u popelnic. Každý ale, kdo mě znal alespoň trochu věděl, že Elmo ze Sezamové ulice je oproti mně zlá teta Kateřina.
Všechno bude v pořádku. Vypni už, nebo ti cvakne, napomínala jsem se v duchu a snažila se nepůsobit křečovitě.

Potíž ale nastala cestou do pokoje, kdy jsem si marně namáhala hlavu, co si mám vzít na tenhle trip na sebe. Bylo mi jasné, že ve svém stávajícím oblečení bych se venku upekla, nemluvě o tom, že jsem sluníčko a vedro moc nemusela.
Navíc jsem si za boha nemohla vybavit jedinou věc, kterou bych měla s sebou a mohla by se označit jako letní. Kupodivu mě při balení věcí doma nenapadlo vzít si něco na léto, ačkoliv léto, kupodivu podruhé, ještě bylo. Prostě jsem automaticky počítala s podzimním a zimním počasím. Zas inteligence bublajícího potůčku, co? Hiblerová?
Zaksichtila jsem se na skříň, kterou jsem silným trhnutím otevřela a začala se přehrabovat v poličkách.
Posléze se mi podařilo vyhrabat ucházející tílko, které nevypadalo jako vršek od pyžama a pak jsem našla, Merlin ví odkud, bílé kraťasy, které mě z jistých důvodů, co pochopí jen někteří, děsily.
Chvilku jsem je držela v natažených rukou a přemýšlela, jestli látkové kraťasy se třpytivým nápisem Sugarbabe na zadku, co jsem měla na spaní (vtipný dárek od Hany) nebudou lepší volbou, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny, vysoukala se z oblečení, ve kterém jsem byla sotva hodinu a nacpala se do vyletněného výletního oděvu .
Popadla jsem ještě tašku, co se válela u nohou postele, nacpala tam láhev na pití, hůlku, papíry, co jsem sesbírala z polštáře, kam jsem je předtím mrskla, plavky jsem už měla na sobě, a velikou osušku s jakýmsi slaďoučkým motivem koníků, co jsem od někoho musela dostat, protože takovou kýčovitou hrůzu bych si sama nepořídila, Noční cirkus, který jsem dostala od Bey a vyrazila z pokoje na chodbu, kde byl určený sraz s ostatními. Když jsem zabouchávala dveře od svého pokoje a zahlédla ten bordel, co jsem tam za těch pár minut provedla, bylo mi jasný že až budu v nejbližší době něco hledat a nebudu stíhat, budu se za to solidně nenávidět.
No co už.
Mrkla jsem na ostatní a v duchu zadoufala, že tam bude houpací síť a pěkně někde ve stínu.
"Tak já jsem ready."