Vyšehradská škola magie – Kuchyně

Tomislav

Dobře poslouchej. Že ti to ukazuju znamená, že ti věřim. Takže mě nezklam a nechoď kolem vytrubovat to každýmu. Ani Nele.

Tom se nejspíš rozhodl pro léčbu šokem, protože když na mě vytáhne tenhle proslov, zarazím se a mám pocit, že jsem nejspíš zapomněl, jak se dýchá. Sice se usmívá, ale já si připadám, jako bych něco kolosálně posral, když jsem se zeptal na takovou věc. Nejradši bych se před ním zmenšil alespoň na polovinu, jenže se zmůžu jen na zalapání po dechu a přikývnutí.

Naslouchám varovné přednášce a začínám mít pocit, že jsem se uvrtal do něčeho, do čeho jsem vlastně neměl vůbec strkat nos. Vůbec jsem na to neměl myslet. Možná proto je přístup do kuchyně tak utajený. Sotva si samým údivem dokážu uvědomit, kde jsem, natož abych přes Tomova záda postřehl, co u té zdi dělá.

V kuchyni se ocitám v říši divů. Jsem jako Alenka, kterou jsem nikdy nečetl, zatímco Tom tímhle vším proplouvá, jako by byl jedním z nich. Jako by to byl on, kdo tu skutečně vládl.

"D-d-dobrý den," podaří se mi vykoktat. "Jmenuji se Roman a chodím s Tomem do třídy. Chceme se jít podívat do nových zahrad a naši spolužačku napadlo, že bychom si vzali sebou svačinu. Přišel jsem, abych vás poprosil, jestli bychom si mohli něco vzít. Ovoce, zeleninu, možná i pečivo, sýr a tak. Bylo by to prosím možné?"

Tomislavovo tajemství

Vyšehradská škola magie – Velká síň

hlavně Tomislav, dál Bea, Nela, Xenie, Matyáš, Petr

Sedím u stolu a bez špetky zájmu se vrtám v tom všem, co mi Nela naložila. Když už nic, měla by mi připočíst malý, alespoň miniaturní bodík za snahu. Bea zatím ovládla situaci u stolu a rozhodla se zorganizovat odpolední svačinu. Ne nadarmo je naší famfrpálovou kapitánkou. Uleví se mi, alespoň co se týče výletu do zahrady.

Zaslechnu Petrovy výhrady vůči umělému hvozdu a podívám se po něm. Tváří se stejně nadšeně, jak to i zní, a já mám najednou nutkání se zakopat někde pod zem. Vzít lopatku, vyhrabat si díru v místě mrtvého hnízda a udělat si tam přechodné bydliště. V jeho podání celý ten nápad zní jako... něco neuvěřitelně stupidního. Tahle kostelní krysa ale jiný les než zahradu nabídnout nemůže. Nejradši bych vzteky bouchl do stolu a od plic proklel toho kreténa, co mě zplodil. Co to takhle kurevsky dojebal, že jsem skončil jako chudej příbuznej bohatších spolužáků.

Snažím se dýchat normálně a utlumit narůstající vztek. Občas Anežce závidím její krátký doutnák, jak se jí při tom musí pokaždé ulevit... Vím, že je to jen důsledek stresu, toho, co se ráno stalo, všeho potlačování, abych nevypadal jako slaboch. Já ale nejsem slaboch. Nenechám se zlomit.

Měl bys jít něco dělat, Roučko. Když už sis tenhle výlet vymyslel, tak se zapoj a zajisti alespoň jídlo.

Expertem přes zajišťování pochutin tady byl vždycky Tomek. Nikdy jsem se nepídil, jakým způsobem se dokázal dostat do kuchyně, natož jak přesvědčil skřítky, aby ho nechali péct ve svém království. Bylo to jediné logické zdůvodnění toho, jak nás mohl zásobovat svými cukrářskými výtvory.

"Tome," podívám se vedle sebe. Napůl doufám, že když se na mě podívá, něco z jeho bezbřehého optimismu přeskočí na mě a mně se uleví. Když se tak stane a Tom opětuje můj pohled, nic se nestane. Jsem naivní vůl.

"Hele, už nebudu jíst, tak mě napadlo, že bych zašel do kuchyně a zeptal se skřítků na nějakou svačinu, jak navrhovala Bea. Ty s nima máš ale nejlepší vztahy. Nešel bys se mnou prosím? Já bych ani nepřišel na to, jak se k nim dostat, a nejspíš by mě poslali do prdele."

Napjatě vyčkávám na Tomovu reakci. Nechoval jsem se k němu na začátku oběda úplně... optimálně, tak podvědomě čekám, že mě pošle do háje. On však místo toho odpovídá, ať jdu s ním.

"Díky," vstanu. "Zajdu s Tomem pro tu sváču, jak navrhuje Bea. Kdybych byl moc rychlej, počkám na vás na začátku zahrady." Zasunu za sebou židli. "Běž radši první, já nevím kam." Následuju Tomova široká záda jako maják.

Polední procházka

Bea, Roman, Nela, Xenie, Matyáš, Tomislav

17. srpen 2021, čas obědů
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň -> Pokoje

...

Vyšehradská škola magie – Zimní zahrada

Datum: úterý, 17. srpna 2021
Anežka, Bea, Nela, Xenie, Matyáš, Otto, Petr, Roman, Tomislav

Když jste vstoupili do Zimní zahrady, dýchla na vás obrovská změna. Předchozí verze tohoto místa byla prostá, velmi jednoduchá - jehličnatý les s mýtinkami porostlými nízkou trávou, ale opakoval se tam jistý vzorec. To, čím jste procházeli nyní, se od minulého výtvoru diametrálně lišilo. Tytam byly jednotvárné jehličnaté stromy. Tohle byl smíšený les se vším všudy blížící se původním, člověkem neovlivněným lesům, které však z velké části už vymizely. V Čechách zbývalo posledních necelých tisíc hektarů pralesů a tohle místo byl pokus Radka Horymíra a Heleny Melicharové se jim přiblížit.
Prales kolem vás byl tvořen zejména jedlemi a buky s příměsemi javoru klenu a smrku. Z dalších dřevin byl zastoupen např. jasan ztepilý, javor mléč, jilm horský a třešeň ptačí, z keřů pak bez červený, zimolez černý a další. Při bližším pohledu byste mohli zahlédnout i mnoho hub. Vytvořit tohle muselo dát obrovský kus práce. Nejspíš se cítíte jako Alenka v říši divů, nebo jako ti sedláci, kteří se dostali do nitra kopců a spatřili spící rytíře a další poklady.

Hned za dveřmi se před vámi vinula úzká cestička. Vydali jste se po ní - po chvíli chůze se před vámi otevřelo rozcestí. Na chvíli jste se zastavili, abyste se rozhodli, kudy dál, když se k vám po levé stezce přiblížil Otto ruku v ruce s Anežkou. Od nich jste se dozvěděli o tajemství levé strany zahrady - o třípatrovém stromovém domě.

Stromový dům

Na jeho průzkum byl čas. Vydali jste se po pravé pěšině do útrob. Už po několika minutách jste mohli všichni konstatovat - v rámci hradních zdí to tu bylo mnohem větší než předtím. Dechberoucí. Kolik energie a času tohle muselo stát?

Po dalších několika minutách chůze, kdy se vám v jednu chvíli zdá, jako by v dálce v proláklině u vyvráceného stromu spal pes s kocourem, se před vámi stromy otevřely a poskytly vám výhled na jezero. Tohle byla v rámci zahrad novinka. Vzadu za jezerem se táhnou podél břehu skály a vy víte, že jste narazili na zamaskované hradní zdi. Křišťálově čistá voda vypadala dostatečně hluboká, abyste do ní mohli bez obav skákat. Když sestoupíte ke níž, kromě dostatku prostoru k sezení jezero poskytuje i pozvolný sestup do vody.

Z pravé strany jezera zaslechnete šum vodopádu. Když se tím směrem vydáte, spatříte z pukliny ve skále vytékat vodu zásobující jezero. Možná vás napadne, odkud se bere? Jezero poskytovalo uzavřený neustále cirkulující ekosystém, kdy voda prosakovala dnem a pomocí magie byla hnána k vodopádu a vracela se tak zpátky. Směrem na druhou stranu se nacházel kamenný oblouk vypadající jako Ďáblův most v Německu. Na klidné vodě vytvářel dokonalý kruh, ale narozdíl od jeho skutečného protějšku jste na tento mohli vylézt a skákat z něj do vody.

V dálce někde uprostřed jezera se temnily stíny. Pokud jste se rozhodli a doplavali až k nim, pod hladinou jste našli podvodní skály s náznakem bludiště a dalších skrytých tajemství lákajících k odhalení.

Pohled na jezero

Vodopád na pravé straně jezera

Kamenný oblouk na levé straně jezera

Podvodní skály

Záchrana u oběda - Velká síň

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Hlavně Bea
Roman, Tomislav, Xenie, Petr, Matyáš

Choulím se v čele stole, přemýšlím, jestli odejít, nebo ještě chvilku zůstat. Na jednu stranu mi můj smysl pro povinnost poroučí abych šla dodělat co mám rozděláno, zatímco jiný hlásek mi šeptá, abych zůstala, dala se do kupy a byla s ostatními. Hlavně s Romanem, který je na tom očividně ještě hůř než já. Zahloubaná do svých myšlenek a s pohledem upřeným na desku stolu, si Bei všimnu až ve chvíli, kdy si ke mě přitáhne židli a osloví mne. Ještě než k ní stihnu zvednout pohled, sama mne chytne za bradu, zvedne mi hlavu a začne mi kapesníkem očišťovat oči a nos. Chci začít protestovat, ale uvědomím si, že mi to vlastně ani nevadí. Když pak skončí, přitáhne si mě k sobě a pevně obejme. Chvilku jen tak překvapeně koukám, než ji nakonec taky obejmu a přitisknu se k ní jako malá holčička k mamince.
"Děkuji," špitnu tiše a ještě více se přitulím. Nevím jak to Bea dělá, ale vždycky, když jsem byla v pr... dokázala mne uklidnit, dodat mi sílu a přivést mne na jiné myšlenky. Cítila jsem, jak mnou, v Beině náručí, pomalu prorůstá klid a pocit bezpečí. Ani jsem si nevšimla, natož abych si to uvědomila, že se mi vlasy změnily do modré barvy, ovšem jiného odstínu, než před tím.

"Hm," přikývnu na její návrh o procházce. Má pravdu, procházka mi pomůže.
"Ráda," souhlasím ještě s nabídkou tréninku a ve tváři se mi objeví klidný úsměv, který je na mě vidět nejčastěji.
"Děkuji Beo," špitnu ještě tiše a pak ji, byť trochu neochotně, pustím, aby se mohla najíst. Když si pak sedne zpět k Petrovi, už se tvářím klidně. Sice mám oči ještě trochu zarudlé, ale už se opět usmívám a musím říci, že se na procházku po zahradách i celkem těším.