Přesun

Petr, Roman, Nela, Xenie, Matyáš, Tomislav

17. srpen 2021, čas obědů
Praha - Vyšehradská škola magie
Chodby -> Velká síňj

Nutím mne přemýšlet víc, než jsem chtěla. "Myslím, že byla naše věc v první řadě pomoct Romanovi." Usměju se, když si vzpomenu jak se zachoval Petr a co pro něj udělal. Celou cestu se k němu tulím Když přizná, že i on mne, zamrkám překvapeně, srdce v hrudi mi poskočí a já se uvolním, přejedu mu dlaní po boku. "Zapomněla jsem, že vy na náznaky nefungujete a kolikrát vás člověk musí kopnout do holeně, zacloumat s vámi a prostě vám to vykřičet do obličeje." Usměju se víc.
Zavrtím hlavou, když se zeptá zda náš vztah chci držet v tajnosti, chci ho zastavit, podívat se mu do očí a zeptat se proč bych měla chtít. "Chci aby viděli, že patříme k sobě, nemám důvod skrývat to, že jsem si tě vybrala."Ujistím ho, opravdu nemám se za co stydět, spousta holek by chtěla být na mém místě, protože co si budeme povídat, Petr je hezký, chytrý chlap a vyhovuje mi i jeho smysl pro humor.

Přivřu spokojeně oči, "udělám vše pro to, abys byl šťastný, se mnou." Pošeptám mu něžně, hladím ho po zádech a na tváři mám široký úsměv, dlouho jsem se necítila tak jako po jeho boku. "Už jsem ti někdy řekla, že miluju tvůj úsměv?" Pošeptám, když se blížím ke stolu, kde sedí naši spolužáci. Myslím, že bude těžké přehlédnout to jak zářím.
"Ahoj všichni."Mávnu na ně. "Omluv mě."Špitnu Petrovi do ucha a na moment se od něj vzdálím, abych objala Romana.
"Ahoj, vypadáš, že potřebuješ pořádně obejmout a trochu mojí péče." Brouknu mu do ucha a líbnu ho do vlasů. "Tome, ty řezy byly dokonalé!" Poplácám našeho obra po ramenou.
"Kesi, Maty. Moc ráda vás vidím." Pustím Romana ze svého sevření a a rozpřáhnu náruč pro Keksíka a Matyho.
Neujde mi ani to, že Nela je ubrečená, ale nevyptávám se. Jen si vyměním pohled s Romanem. Nakrčím čelo, když se do mého zorného pole dostane atypická sova, která v zobáku drží dopis.
"Píší něco zajímavého v kronice?"Vrátím se zpět k Petrovi, pokud sedí, položím mu hlavu na rameno a nahlížím do kroniky.
"Nevíte někdo kde je Anežka?" Přejedu očima stůl, ale usměju se, když zjistím že tu není ani Otta. "Dáš si něco k jídlu?"Šeptnu Petrovi do ucha.

Na návštěvě

Bea, Roman, Nela, Xenie, Matyáš, Tomislav

17. srpen 2021, čas obědů
Praha - Vyšehradská škola magie
Chodby -> Velká síňj

Cesta do hlavní síně nám trvá déle než obvykle. Nespěcháme a ještě nás zdržují nějaké něžnosti. Ne, že by nám to vadilo.

“Máš pravdu, asi jsme potřebovali oba trochu popostrčit.” příkývnu na souhlas, ale vzápětí už nesouhlasně vrtím hlavou. “Nejsem si tím tak úplně jistý. Přemysl říkal, že tohle je náš úkol. Možná tím myslel jen hospodáříčky, ale netuším jak daleko to sahá, možná to je náš problém a měli bychom to řešit.”

“Já tebe taky, i když mi asi chvíli trvalo, abych na to přišel. Na mě nějaké náznaky nefungují.” přecházím k dalšímu bodu konverzace, “Bude to naše tajemství a nebo to chceš vykřičet do celého světa?” zeptám se, když míjíme nástěnku a blížíme se do hlavní síně. Já se nemám se za co stydět, ale Bea se třeba nechce chlubit tím, že si vybrala jednoho z největších outsiderů na Vyšehradě, pochopil bych to.

“Raději točit, budeš zářit a padnout tě nenechám.” nakloním se ještě k ní a pošeptám. Ale to už vcházíme do velké síně. Protože Bea nevznesla žádné námitky, stále je do mě zavěšená, jednou rukou mě objímá okolo pasu a lepí se mi na bok. Nejspíš se uculuje jako měsíček na hnoji a vlastně i já mám mnohem přátelštější výraz ve tváři, než je obvyklé.

Rozhlédnu se po síni, zastavím pohledem u ”našeho” stolu, podezřívavě zkouknu i poštovní sůvu a vedu nás směrem ke spolužákům. “Ahoj a dobrou chuť” pozdravím je, “tak co je nového? Víme něco víc?” a s těmi slovy sahám po jednom z výtisků kronik, které tam sovy zanechaly.