Vyšehradská škola magie – Velká síň

Nela, Xenie, Matyáš, Tomislav

Přestřelil jsem. Uvědomuji si to. A když vidím, jak na situaci zareagovala Nela, o to horší to je. Moje rozpoložení mě neopravňuje si na nich vybíjet vztek. Měl bych se sebrat a jít to ze sebe dostat jinak. Kdysi dávno mi Grigorij říkával, že se chlap neomlouvá, ale tohle je situace, kdy to jinak nejde.

"Omlouvám se." Schlípnu pomyslně uši a ustoupím, protože pokud jsem dokázal vyloudit z Toma takový tón, pak to bylo skutečně přes čáru. Do uší se mi zařezává Nelin uslzený hlas. Křehká rovnováha z knihovny jako by se mi začínala sypat pod rukama.

"Nel," nahnu se k ní blíž. Položím jí ruku na rameno a sehnu se jí k uchu, aby mě slyšela jen ona. "Můžeš zůstat u mě. Je tam klid a nikdo tě tam hledat nebude. Jestli potřebuješ, postel mám čistou a ten plyšák... Věř mi, v kombinaci s tou dekou zahání děsy." Je to šílené, že jí nabízím vlastní hájemství, ale... Hojím si snad touhle nabídkou špatné svědomí? Možná. "Můžeš zůstat, jak dlouho budeš potřebovat. Zkus se prospat." Setřu jí slzu z tváře a odtáhnu se. Teď už je to jen na ní.

Opřu se o opěradlo a zadívám se před sebe. Cítím na sobě Matyášův pohled. Opětuju ho a ani se nepokouším se usmát. Pohled mi upoutá cizokrajná sova. Chvíli ji pozoruju, než stočím pohled zpátky na stůl. Hledám něco, čím bych doplnil chybějící kalorie. Vzdám to.

"Měli bychom něco podniknout." Nejdřív nechám větu vyznít do ztracena, než dostanu nápad. "Minulý měsíc profesoři měnili Zimní zahradu. Můžeme jít zjistit, co se tam změnilo." Nadhodím ve snaze předstírat, že mi nic není. Že se mi myšlenky nestáčí směrem, který se mi nelíbí.

Neopatrná slova a cizí sova

Vyšehradská škola magie – Velká síň

Nela, Xenie, Matyáš, Roman, Tomislav

Vyruší vás rychlé mávání sovích křídel. Chechtavé zahoukání podobné hlasu sokolů vás nejspíš přiměje se podívat směrem k druhé polovině stolu, k níž se blíží neznámá tmavě hnědá sova s robustním tělem a nápadně dlouhým ocasem s bílými proužky. Než se definitivně posadí, mírně se vznese.

Sova se velikostí blíží kalousovi. Ostré zakřivené drápy zaskřípou na opěradle židle. Složí krátká zaostřená křídla s bílými skvrnami. Otočí na vás kulatou světlou hlavu a zadívá se na vás velkýma žlutýma očima. Po stranách obličeje se jí táhne výrazné černé lemování. Nese dopis, obálka je podle barvy k vašemu překvapení ze starého dobrého pergamenu.

Tenhle druh vám není povědomý. V rámci školních sov jste nikdy nic takového neviděli, a pokud zapátráte v paměti, ani v rodinných sovincích nikdo nic takového nevlastnil. Sova se na vás na každého upřeně podívá. Inteligence sov a to, jak dokázaly rozpoznat adresáta, byla fascinující. Dopis však nikomu z vás nepatřil, proto si začne bez zájmu urovnávat letem rozcourané peří.

Velká síň

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Roman, Tomislav, Otto, Anežka, Xenie

Romanovi se mé odpovědi asi moc nezdáli, snad chtěl i něco říci, ale už nedostal příležitost. Postupně se začali trousit ostatní, nejdříve Otto s Tomislavem.
"Děkujeme, i vám kluci," usmála jsem se mile na oba a při zmínce jídla, jen shlédnu do svého talíře. Ne, že by mi jídlo nechutnalo, ale spíše nemám hlad, takže to vypadá, jako bych se v tom jen nimrala. Než stihnu říci cokoliv dalšího, připojí se k nám i Anežka, načež začnou létat sovy. Žádnou nečekám, takže se vrátím zpět k jídlu, či spíše nimrání se v něm. Zaslechnu Otta, když se zmíní o Bee a trochu zpozorním. Ne, že bych nějak odposlouchávala cizí hovory, ale slova o košťatech a prohánění mne zaujmou. Když se pak ale Anežka nakloní přes Tomislava k Ottovi, přestanu jim věnovat pozornost a vrátím se k jídlu.

Zpozorním zase až ve chvíli, kdy se Roman zmíní o novinách a vysloví jejich jména. V krku se mi zase udělá knedlík a já najednou nejsem schopna polknout sousto. Tomislav zmíní něco o tryzně, zatímco mu Roman poví o našem nápadu. Sklopím hlavu, vlasy mi padnou přes obličej a z očí skápne pár slz do jídla. Hned na to slyším prudké odsunutí židle a spěšné kroky, které mizí kdesi v dáli. Nedokážu zvednout hlavu, abych se podívala kdo odešel a to ani ve chvíli kdy se spěšných kroků ozvalo více. Chvilka ticha, trocha slov od učitelského stolu a příchod dalších dvou spolužáků. Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, abych se alespoň trochu uklidnila, ale nedařilo se mi. Slzy stále stékaly. Myslela jsem, že jsem to zvládla, ten nápor smutku, ale opak je pravdou.
"Rome... pro-promiň, a-ale já... já mu-musím," koktavě zašeptám uslzeným hlasem, "pokračovat. Pro-promiň."