Syndrom bílého pláště?

17. srpna
Praha - Vyšehradská škola magie
Ošetřovna => Můj pokoj

Kolik švábů je potřeba na zašroubování jedné žárovky? Asi podobná otázka jako kolik času je potřeba na "přizpůsobení" kusu kůže pro jisté účely. Mydlář i Dark jsou víc jak zkušení, nakonec je to možná mnou, ale oceňuju, že mi všechno vysvětlili. Samozřejmě že za to jim oběma poděkuju a není to zdaleka jen ze slušnosti. Snad si ještě vyměním pohled s lékouzelníkem - a ač proti němu nejsem nijak zaujatý budu rád, když se delší dobu neuvidíme. Rozloučím se s oběma pokývnutím hlavy a natáhnu krok, abych byl z ošetřovny co nejdřív venku - protože pospíchám? Cestou do pokoje minu pár víc či míň povědomých tváří a při pohledu na ně mě napadá jen jedno - že je na Vyšehradské škole čar a magie veselo asi jako v márnici. Divím se tomu ale?
Vklouznu do soukromí a tiše, rychle za sebou zavřu. Sotva se ale otočím na patě, pohled mi padne na lístek na zemi. Snad chvíle podvědomého zaváhání, ...nebudeme snad přehnaně paranoidní. Oči přelétnou těch pár řádků - a snad pro jistotu ještě jednou. Koutek úst se mírně zvedne, nakonec trochu nevěřícně pokývnu hlavou a vzkaz schovám do dvojitého dna jednoho ze šuplíků. Snad "laciný" úkryt - ne ale v místech, kde jsou všichni zvyklí na magii a právě i skrývání věcí pomocí ní.

Tady budou sebelepší kouzla k ničemu.
Natáhnu se po kravatě - na rozdíl od dnešního rána ji zavážu na první pokus. To mě za oči zatahá vlastní odraz v rozbitém zrcadle. Dlaň se znovu sevře v pěst, ale to se v druhé objeví hůlka.

"Reparo." s mírným zaskřípáním se sklo zase spojí dohromady. Kdyby to bylo tak snadné i s tím, co má člověk uvnitř sebe.
Bez dalšího přemýšlení si natáhnu rukavice a vyrazím z pokoje pryč, jenom jedním možným směrem.

Zpátky ve "hře"

(Roman, Nela, Tomislav, Xenie)

...doslova?
17. srpna
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň

Možná vypadám líp jak ráno... a rozhodně mnohem líp jak když jsem poprvé vylezl z ošetřovny. Přesto se ale obávám, že mi dneska toho "starého Matyáše" bude sotva někdo věřit. Tím spíš ti, co mě znají přece jen trochu víc. Na druhou stranu - vymýšlet hlouposti, legrácky, vtipkovat a bavit kamarády by působilo daleko víc divně. Snažím se soustředit na to, co říkal Mydlář - že bych se měl aspoň pokusit něco sníst. To se tak nějak stane obdobou mantry, protože čím blíž jsem Velké síni, tím intenzivnější je pach jídla a tím spíš se žaludek zas snaží dělat kotrmelce.

Nýdře sakra seber se trochu...! s tou pobídkou se pěstí praštím dost silně do stehna. Zabolí to a i na chvíli odvede pozornost od toho, že se mi lehce navaluje. Vejdu do síně - stačí se krátce rozhlédnout, abych si všiml hned několika spolužáků, sedících u jednoho stolu - snad krom Xenie, u které to vypadá, že dorazila jenom pár chvil přede mnou. Ještě na pár okamžiků váhám, nakonec trochu ztěžka polknu cosi, co se snažilo vydrat do krku a rozejdu se ke skupince. Nálada není nejlepší, navíc několik dalších známých tváří schází. O Anežce vím... a ostatní?
Snad i pro to zamyšlení si nevezmu talíř - natož něco k jídlu. Ono to tu chvilku počká.

"Zdravím a dobrou chuť. Najdu ještě místo?" sklouznu pohledem po novinách, co má v rukou Xenie. Nebylo těžké uhodnout, co bude tím hlavním obsahem. Možná mi toho zdánlivě dost uteklo díky pobytu na ošetřovně, ale tyhle věci mi byly známy už delší čas. Nebo by se spíš hodilo říct "ten jmenný seznam?"
Stačí mi jenom kývnutí - cokoliv. Posadím se na nejbližší volný flek - shodou okolností zjistím, že je to hned naproti Romanovi. A stačí jenom pár vteřin, abych si zaprvé všiml, že na tom není vůbec dobře... a zadruhé nejspíš i vycítil příčinu, proč. Že v tu chvíli sám ztratím byť i ten náznak zdravější barvy není podstatné. Je to jako s tím jídlem - když to bude po troškách a ne lavinou - tak se to dá zvládnout. Horší je to se zvládnutím tématu k hovoru. Co se stalo? Tobě není dobře? Je to hrůza co se událo. Taky jste znali někoho, kdo umřel? jedna věc stupidnější než druhá, půlka věcí je nad slunce jasná a ta druhá... Nakonec mě byť ne cíleně trochu "nakopne" Xenie.

"Tak se přeci posaď." ukážu s mírným pousmáním na další volné místo ať už vedle sebe, nebo kohokoli dalšího ze skupiny. Počkám, až se usadí, než budu pokračovat. "Ostatní předpokládám někde jsou...? Otto, Bea, Petr, Anežka?" neptám se přímo nikoho konkrétního, ani úplně aby řeč nestála, protože mě to opravdu zajímá. A okrajově... je to asi to nejlepší, čím vůbec nějaký hovor začít.
Přesto mi oči tak nějak podvědomě sklouzávají hlavně k Romanovi.