Venkovní prostory + Velká síň

Tomislav, Nela, Roman
Vyšehrad
17. srpna - okolo poledne

Z knihovny jsem odešla směrem ven z prostor školy, nikdo mě nezastavil, takže jsem ani nijak zvlášť neřešila, jestli se to smí nebo ne. I tak jsem se ale pro jistotu zdržovala poblíž, přece jen kdyby náhodou.
Procházela jsem se po okolí a snažila se zaposlouchat do okolního ruchu života, auta, hlasy, kroky, zpěv ptáků. Naladit na jejich tempo a prostě zkusit myslet na něco jiného. Začít se dívat na problémy z jiného úhlu pohledu a třeba vidět je jinak.

Opřela jsem se o zídku a vytáhla z kapsy popsané pergameny.
Chvíli jsem je bezmyšlenkově procházela, aniž bych je četla, zatímco očima jsem spíš kmitala ze zvyku, hlavou mi jely myšlenky na doslovnou nesmrtelnost chrousta. Nakonec jsem je s povzdechem zase zabalila zpátky.
Bylo to o ničem. Jsou to jen teze které jsem neměla ničím podložené a něčí vize nebyla pádný důvod. Ani můj "zvláštní" pocit.
Takže ve finále jsem ztratila dopoledne něčím, co ani není užitečný.

Když slunce vystoupalo moc vysoko a začalo pražit s větším úsilím, vydala jsem se zpět do školy a posléze se rozhodla skočit si na oběd doufající, že tam už někdo bude, kdo by mi eventuálně dělal společnost
Cestou jsem se rozhodla vrátit se do svého pokoje a převléknout se do něčeho jiného. Jaksi mi bylo proti srsti zůstat v oblečení, ve kterém jsem byla venku. Papíry jsem nechala na posteli, která na rozdíl od stolu nebyla zasypaná psacími potřebami, oblečením, papíry, knihami, pergameny a jinými životu důležitými propriety.

Do Velké síně jsem vstupovala s hlavou vydlabanou jako dýně na Halloween a přemýšlivě sešpulenými rty.
Periferií oka jsem zaznamenala obrysy těl sedící u jednoho ze stolů, mých spolužáků.
Někdo, kdo šel kolem mě mi podal noviny.
Rázem mě přešel hlad. Hukot v uších zesílil, ale jinak se nic nedělo. Žádná černota, nebe padá dolů, konec světa, plameny, démoni, nemrtví...
Život šel dál i přesto, že někteří tu nebyli.
Jako ve snu jsem se pohla směrem ke stolu, kde seděli Tom, Nela a Roman.
"Ahoj, můžu si přisednout?" zeptala jsem se tiše a přejela všechny tři pohledem. V rukou jsem stále mačkala noviny v jakési nelogické nesouměrné ruličce a bylo mi fuk, že ty noviny byly putovní a někdo je možná ještě nečetl.
Místo nich bych asi doporučila Honzíkovu cestu, je to klidnější čtení.