Zahrada, palouk, les

Otto

17. srpen

V jeho pohledu necítím žádné odsouzení a trochu mi to uleví v celé té podivné situaci, která tu nastala. Stejně se necítím ihned úplně sama sebou. Moje vnitřní sebevědomí dost utrpělo. Když ztratíte nadvládu sami nad sebou, komu jinému zbývá věřit? Bylo to asi to nejděsivější, co se mi stalo. Mimoděk prsty přejedu po přívěšku od mámy.

Otto se ujme mojí hůlky. Vím, že po něm žádám dost a není to úplně běžná prosba a snad se nám to nevymstí. Ale potřebuji ještě chvilku bez ní. Poví mi, že do síně není nutné jít a ani mě nechce pustit nikam samotnou. Nevesele na něj zamrkám a jen jemně kývnu. Nemám moc sílu mu vzdorovat a popravdě nechci být sama. Létání si nyní neumím představit, v běhu by mi asi nestačil a tak souhlasím se zahradou. „Procházka by byla fajn…“ připustím unaveně a bez úsměvu. Připadám si trochu jako po mozkomorově polibku. Možná hůř.

Před odchodem se ještě otočím k umyvadlu, vypláchnu si pusu a zároveň se pak trochu vody napiju. Ještě jednou si opláchnu obličej, utřu si ruce do papírového ručníku a opustím toalety. Znovu vrhnu po Ottovi nejistý pohled jako bych se potřebovala ujistit, že tu je pořád se mnou. Možná potřebuju najednou i svolení, jestli se ho můžu dotknout. Vždyť ho to taky muselo zklamat, i když nic z toho nedává najevo.

Vydáme se do čtvrtého patra a vejdeme do magicky upravené zimní zahrady. Iluze venkovního vzduchu je tu dokonalá. Konečně se více uvolním. „Jsi si jistý, že tohle chceš?“ zeptám se ho zničehonic. Tím tohle samozřejmě myslím sebe. Téměř neznatelně se pousměju, ale je to tam. „Když jsi mi říkal ty věci, než…tak jsi tohle tak úplně nevěděl. Pochopím, jestli…je to moc.“ pokusím se vysvětlit. Na mě je toho tedy každopádně moc. Musím se k tomu postavit čelem a ne to v sobě dusit. Očividně to s mojí povahou úplně nefunguje. Tisknu jeho ruku o něco silněji, protože ačkoliv se snažím znít silně a chápavě, nechci, aby mě opustil.

Souzvuky dozvuků

Anežka, Jan
Dívčí toalety
17. srpen

Držel jsem Anežku a bylo těžké se netřást, ale nemohl jsem v tuhle chvíli si dovolit být ta slabá stránka. Teď jsem já ta skála, o kterou se tříští všechny problémy a starosti. Trvalo to dlouho a vím, že si Anežka asi vyměnila nějaký ten pohled s Janem, ale to jsem nevnímal. Pro mě bylo důležité, aby byla Anežka v pořádku. Když se odtáhne, tak ten pohled je hrozný, ale ne tak moc hrozný jako ten pohled, který měla, když se dívala skrz mě. Tohle už byl pohled, který něco cítí. Nebyl prázdný, ale byly v něm emoce. V mém bylo jenom pochopení a strach, ale nic jiného. Žádná výčitka nebo něco podobného. Fixuju pohled Anežky a skloním se k její hůlce.

"Jo. Až se budeš cítit, tak si o ní řekni ano?"

Je zvláštní mít cizí hůlku, kterou jsem nevyhrál v souboji, ale mám si jí jen tak vzít. Vyndal jsem z pouzdra na zápěstí svojí a dal jsem tam Anežčinu a svoji dal na své místo do kapsy. Svojí hůlce totiž na rozdíl od té Anežčiny věřím. Asi si za to nevysloužím pochopení, ale teď jsem to neměl jak udělat. Takže improvizace je matkou pokroku. Když mě Anežka ujistí, že bude v pohodě, ale vím, že to je takové to ujištění.

"Nemusíš chodit nikam, ale samotnou Tě jen tak nepustím ano? Bez hůlky a v tomhle stavu ani náhodou. Nejlíp si vyčistit hlavu? Já mám sice radši koště, ale co ten Tvůj běh? Nebo se jen projít po zahradě?"

Je reálné, že se jí to líbit nebude, ale bohužel já jsem v tomhle kvočna a Jan by mě zabil a s Mydlářem, navíc rozzuřeným nic mít nechci!!