Oběd a povídání

Anežka, Nela, Roman, Tomislav
17. Srpen

Bylo by hodně blbé teď vykopat Tomka z jeho místa, aby se vedle mě mohla sednout Anežka? No asi jako bylo, navíc zkoušeli jste už zvednout Toma a posunout ho? Já s mojí tělesnou konstitucí určitě ne. Tak jsem se jen smířil s tím, že mezi mnou a mojí holkou bude sedět Tomek. Což vlastně ještě moc lidí, neví, že teď tak nějak párujeme pospolu. No buď jim to dojde a nebo ne.

"Ahoj."

Odpovídám Anežce a házím očkem po tom, jak její sovy dělají vše jak mají. S tím se podívám na Francise a ukážu mu směrem na sovy u Anežky.

"Vidíš?! Takhle se to má dělat! Prostě to hodíš tak, aby to nespadlo do jídla!"

Kárám svojí sovu, ale podstrkuju mu zase kus masa. Zkusíme to pozitivní motivací. Sám sním pár soust než se obrátím na Anežku.

"Jak je na tom Bea? Vypadala hrozně v té knihovně. Dala jsi jí do pořádku? O tom famfrpálu jsi jí asi neříkala viď?"

Zeptám se, protože mě dost zajímá naše kapitánka, která asi ještě neví, jak moc práce jí čeká a byl bych rád, kdyby byly na sto procent ve stavu schopná rozhodovat.

Obědování

Otto, Nela, Roman, Tomislav

17. srpen

Po návštěvě u Bei se vrátím do svého pokoje, kde si potřebuji vyřídit korespondenci. Nejdřív napíšu pozvánku na víkend mamce s podrobným vysvětlením a plánem, jak se vypořádat s tátou. Potom napíšu ještě vzkaz bráškovi ohledně stejného tématu. A nakonec se rozhodnu napsat Johance, se kterou jsem se ani nestihla pořádně rozloučit. Chci s ní zůstat v kontaktu podobně jako přes letní prázdniny a informovat jí o našem postupu. Zároveň kdyby ona měla něco nového…mohlo by nám to pomoct. Potom skočím do sovince a vrátím se zpátky na pokoj. Do oběda zbývá zhruba ještě hodinka. Vypiju si svůj lektvar, rychle poklidím po pokoji a nakonec si ještě na chvilku zdřímnu. Mám toho od rána fakt dost.

Na dvanáctou se vydám do Velké síně. Vidím, že z našeho ročníku už tu sedí čtyři spolužáci u jednoho stolu.

„Čaute.“ mávnu s úsměvem na všechny. Protože vedle Otta už není místo, posadím se vedle Tomka. Jsme ještě přejedená jeho jablečných řezů, tak si nandám jen trošku bramborové kaše a dušené zeleniny. Za okamžik mi náš rodinný výr Béďa shodí na hlavu čerstvé vydání kroniky, následované menším balíčkem, který mi pyšně přinesl můj sýček Lojza. „No ty jsi ale šikovný zlatíčko.“ rozplývám se nad Lojzíkem a prohlédnu si balíček. Nějaká drobnost od mamky. Ani nemusím hádat, že to bude jeden z jejích amuletů. Kroniku si raději nechám, až budu po jídle.

Lock and Load

Roman, Bea, random lidi na chodbách

17. srpen 2021, cca před 11:00
Praha - Vyšehradská škola magie
Školní chodby

Mohlo být po desáté, když jsme se vrátili zpět do školy. Rozloučil jsem se s Romanem a pak se pověnoval svému koštěti. S trochou snahy, soustředění, mumlání formulí a několikerým mávnutím hůlky se mi ho nakonec podařilo zvětšit na původní velikost a odeslat ho, kam patří. A pak konečně zaplul do svého pokoje.

Lehce jsem oprášil kolena od skleníkových nečistot, čuchl k podpaží a nakonec zhodnotil, že není co řešit a jen pod triko pšoukl trochu "ruské sprchy". Pár lehčích poklepů a pár (opakovaných a lehce nervních) úderů do ovládacích čudlíků probralo mírně dosluhující hifi a ta spustila jeden z mých oblíbených vypalováků a patrně o mém příchodu informovala i spolužáky v sousedních pokojích. Bylo mi to fuk, tohle prostě byl můj způsob jak se trochu zrelaxovat a resetovat mozek.

Text to nebyl nijak složitý, takže jsem se svým řevem připojil a co chybělo na kvalitě, to jsem doháněl hlasitostí. Sáhl jsem do zásob pod postel, nespokojeně si pomyslel cosi o nutnosti jejich doplnění a do IFAKu na opasku doplnil termofolii. A abych toho neměl málo, za pásek jsem zacvakl kydexové pouzdro a zastrčil si ho vzadu do kalhot. Přesunul jsem se do kouta k trezoru a znovu zkontroloval jednu ze svých mudlovských hraček včetně krmení.

Popohnal jsem hifinu k dalšímu skvostu z dob mých prapředků a dopřál si chvilku sušení a nějakého gun fu. Příjemně rozcvičený a zadýchaný jsem se vrátil k trezoru, vyndal z něho dva ostře naládované šuplíky, jeden zastrčil do šachty a druhý do kapsy. Pistoli jsem strčil do pouzdra, přetáhl přes ni tričko a nakonec přes sebe hodil ještě jednu volnější košili. Někdo bystřejší si nejspíš všimne a vytuší, co se na mých bedrech skrývá, ale alespoň to tak nebude bít do očí.

Zavřel jsem trezor a za zvuku osmdesátkových hitů opustil pokoj. Nešel jsem daleko, minul jsem pár dveří a pak párkát zaklepal na Bey pokoj. Přecijen, měl jsem nutkání ujistit se, že v pořádku dorazila.

Po tréninku na jídlo!

Tomislav, Nela, Roman

Nebylo vůbec těžké spolykat ty řezy od Tomka. Jemné těsto, to se rozplývalo samo. Po tom vyhledávání v knihovně tohle bylo absolutně boží zpestření a vzpruha.

"Jasný. Já si hodím věci na pokoj, vezmu koště a potkáme se na hřišti."

Ještě si rychle vezmu poslední kousek a vezmu to do svého pokoje, kde se nic moc zásadního od posledně nezměnilo. Možná tam je ještě záchvěv Anežčiny vůně, ale na to tu byla moc málo. Papíry hodím na stůl a z kouta za dveřmi vytáhnu své koště. Byl to japonské model Yajirushi, který jsem dostal k 18tinám od táty. Tenkrát jsme byli v Tokiu na výletě a konal se tam jakýsi jejich místní famfrpálový šampionát a mě to koště absolutně učarovalo. Bylo i speciálně obarvené pro mě, takže má poloviny násady červenou a druhou bílou, násada je opět tmavě červená. Rychle jsem si přehodil i oblečení na svůj tréninkový hábit, pozná se tak, že je víc roztrhaný, než ten zápasový. Jindy bych si nebral hůlku, ale v téhle době jsem si jí nechal v pouzdře na ruce a schoval pod rukáv. Takhle jsem s koštětem přes rameno a camrálem v podpaží dorazil na hřiště, kde už lítal Tomek. Bylo vidět, že chrániče na něm trošku nesedí. Já si svoje chrániče, nebral. Takhle na to létání není potřeba.

Bylo to trošku náročné zase se dostat do nějaké formy, ale po těch dvou hodinách už jsem si zase byl jistý v kramflecích. Když jsme se i prohodili a já hájil tři kruhy, nebylo to nejhorší, ale tahle pozice mi opravdu nesedí. Není tady ta rychlost a všechno, co prostě mám rád na svém postu. Čas běží jak splašená mrcha, takže se už pakujeme na oběd. Skoro jsem se ani nezapotil.

"Díky! Bylo to fajn. Přes prázdniny jsem skoro nelétal a i když se to nezapomíná, ta forma se musí budovat. Navíc až to zjistí Bea, to prostě bude peklo. Jen to hodím do pokoje, nechce se mi s tím vláčet."

Odnesu si své věci, protože nemám rád, když koště a ostatní se někde válí. Na to já jsem pes a pečlivý. Potom ho stejně musím ještě zkontrolovat a vyčistit, ale to počká po jídle. V jídelně jsem viděl Nelu s Romanem, takže jsem Tomka i sebe nasměřoval k nim.

"Dobrou chuť přejeme. Koukám skřítci se snaží. Podle mého skromného názoru takhle nevyvařovali snad nikdy."

Odborně hodnotím jídlo, což v tuhle chvíli u mě je kuře s nádivkou. Pustím se spokojeně do jídla, do kterého mi za chvíli spadnou noviny. Vytáhnu zmáčený kus od mastného a odložím stranou, abych se podíval na sovu, která je přinesla. Francis si spokojeně stál vedle mého talíře a tvářil se absolutně spokojeně a nadšeně.

"Já fakt nevím jestli to děláš naschvál nebo jen máš tak blbou mušku. Od přírody by jsi měl být skvělý v trefování a spouštění se na kořist!"

Přemítám nad svou sovou, která je sýc rousný. Sova co se střemhlav spouští na kořist, takže sakra kde je problém? Utrhnu kus masa a podám mu ho a pohladím. Tak jako tak ho mám rád. Je střelenej stejně jako já. Proto ho taky mám tak rád. Rychle spolknu sousto, abych mohl Tomislavovi odpovědět, protože ten nebyl součástí našich dýchánků u snídaně a ani v nemocnici.

"Johanka měla vizi, kde viděla asi toho magora co spustil ten požár. Údajně se proměnil ve volavku, takže je to asi zvěromág. Snažili jsme se najít nějaké spojení třeba v rodové symbolice a podobně. Long short verze. Jo a taky jsme nemohli spát."

Jídlo, trénink a zase jídlo

Otto a případně kdokoli další

Poté, co jsem oběma holkám zajistil štědrou distribuci sladkostí, (Bea dostala ještě jeden navíc, protože vypadala, že to potřebuje a taky protože jí prostě znám) nechal jsem i Ottu, aby jich pár téměř vdechl. Kam se to do tak hubeného člověka vůbec vejde?

A zatímco holky odešly společně dělat...kdovíco děvčata dělají, když jsou ponechána o samotě, Otta přišel s návrhem, který se mi zdál docela rozumný. Stejně nemám do oběda co na práci. Naposledy jsem pohlédl ke knihovně, ale nevynořily se žádné barevné vlasy. Na některé bolesti jsou zjevně i sladkosti babičky Lučanové příliš krátké. A nebo prostě lidi nevědí, co je dobrý.

"Jen dám tohle chladit a přijdu za tebou. Bylo by škoda, aby se mi to rozplizlo. A když někdo bude chtít, tak ještě zbyde," a i s tácem jsem se odporoučel zajistit, že mé dílo nepřijde vniveč. Pak jsem se převlékl a vydal se i se svým koštětem, které sice nebylo nejnovější, ale zato fortelné a ještě nikdy nezklamalo, za Ottou na hřiště. Chrániče mi sice byly trochu malé, protože byly půjčené, ale co se dá dělat. Při tréninku jsem zůstával převážně v bráně, tam mi to vyhovovalo nejvíc.

Na oběd jsme se tedy dostal už řádně vytrávení. Sedl jsem si víceméně tam, kam Otta a zrovna jsem byl v polovině nakládání brambor na talíř, když nad námi zašuměly sovy. Jedny noviny jsem si odchytil a zběžně přelétl obsah článku, zatímco jsem žvýkal.

"Ve zkratce nic nevědí a na všem se pracuje," nabídl jsem zkrácenou verzi, ale i tak noviny předal, kdyby si chtěl třeba Ota taky počíst. "Co ste vlastně koumali v knihovně tak nechutně brzo?" zeptal jsem se, ale nijak nenaléhal.