Velká síň

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Roman

"Taky to tak beru," přikývnu, když polknu sousto. Začnu si nožem pižlat další, zatímco poslouchám co mi říká. Trochu se zarazím a zvednu pohled k němu, když mi řekne co bylo před pěti lety. Pomalu doříznu kousek masa, do úst ho ale zatím nevložím. Jen ho sleduji, zkoumám jeho výraz, jeho pohyby i jemné nuance v jeho tváři. Cítím, že se mu o tom nemluví dobře a i přes to mi to řekl. Sleduji jak pohledem provrtává talíř, jak neví jestli zrudnout nebo zbělat. Jak neví kam s pohledem.
"Zachránil jsi to nejdůležitější," řeknu nakonec a pomalu skousnu kousek masa. Chvilku ho jen tak přežvykuji a sleduji při tom Romana. Začínám si tak uvědomovat, že jsem ho vlastně nikdy neviděla v jiné, než tmavé barvě. Sleduji ho, ne však s lítostí v očích, spíše naopak, s radostí, že je tady a že ho znám. Že to tehdy přežil a zůstal tady s námi.
"Pořád tě to trápí," neptám se, konstatuji. Opět trochu nakloním hlavu, tentokrát k pravému rameni a na rtech se mi rozlije milý úsměv.
"Minulost už nezměníme. Jediné co můžeme udělat je naučit se s ní žít a zajistit, že se nebude opakovat," řeknu nakonec tiše, možná trochu nepřítomně. Vím že má slova zní jako poučka z nějakého anime seriálu a možná je to i tak, ale je to pravda. Stále sleduji Romana, mile a přívětivě se usmívám, doufajíc, že ho můj úsměv alespoň trochu uklidní.

Vyšehradská škola magie – Velká síň

Nela

Nela mě přiměje, abych se na ni podíval a uvědomil si, že je na tom ohledně barev oblečení podobně jako já. Vzdoruje? Čemu? Já nemám čemu. Sahám po věcech z výprodeje a beru, co je v danou chvíli nejlepší. Barva je vždycky vlastně vedlejší, spíš se řídím tím, jak moc opotřebované to je... Kdyby na to přišlo a já byl v nouzi, asi bych nosil i růžovou, jen abych měl chvíli co na sebe. Možná ale podvědomě vyhledávám černou, abych truchlil. Těžko říct, kvůli čemu z toho všeho.

"Bral jsem to tak, že v těch pokojích se můžeme stát sami sebou. Teď už nám tady nikdo nediktuje, co se v pokoji hodí a co ne," sklopím oči k talíři. Nela si kouše sousto a dívá se na mě. Čeká odpověď, kterou si zaslouží, vždyť mi řekla alespoň něco víc. Je to už pět let, teď už se nemůže nic stát. Maximálně si můžu ověřit, jestli mě bude litovat, nebo ne.

"O prázdninách, když začínal druhý ročník, můj otec v amoku zapálil náš byt. Hůlka, svazek dopisů a holý život, víc jsem toho nezachránil." Ztichnu, napíchnu bramboru na vidličku a začnu ji kousat. "Čím míň toho máš, tím míň toho musíš zachraňovat." Hypnotizuju talíř a nevím, jestli rudnu rozpaky, nebo blednu hrůzou. Do čeho jsem se to uvrtal... Nebojím se, že by to roznesla po celé škole, vždyť by si to tehdy mohli přečíst v novinách, ale... Jak se zbavit pocitu, že ze sebe dělám chudinku?

Velká síň

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Roman

Už už se chystám, že vezmu vidličkou první sousto, když se Roman rozpovídá. Zvědavě se na něj podívám a zkoumavě ho začnu pozorovat. Musím se pousmát.
"To máš pravdu, těch tam mám hromadu," neodpustím si zazubení. Když pak zmíní mé vlasy, vezmu je do dlaní a nechám propadat mezi prsty. Jestli se snaží abych přišla na jiné myšlenky, daří se mu, napadne mne a opět se musím trochu zaculit.
"Rome, podívej se na mne," řeknu mu s usměvem a trochu se odsunu, aby mohl vidět i mé oblečení. Černé volné kapsáče, černá mikina, větší, než by měla být a s bílou lebkou na hrudi a hlubokou kapucí na zádech. Jediná jiná barva, která na mě je, jsou mé vlasy, které ale téměř hned změní svou barvu na kombinaci černé, modré, fialové a růžové. Až když jsem si jistá, že si mne prohlédl, přitáhnu se zpět ke stolu, barvu vlasů ale už neměním.

"Je to takový můj... vzdor," prozradím mu po chvilce mlčení a žvýkání sousta. I když už sama netuším čemu tím vzdoruju. Snad stereotypu, nebo škatulkování? Kdo ví. Více mne ale zaujme jeho vysvětlení prázdnosti pokoje. Nějakou chvíli se peru s tím položit mu tu otázku, snažím se odolat zvědavosti a nešťourat se v jeho životě, ale pak si uvědomím, že by se o tom asi nezmínil, kdyby mi to nechtěl říci.
"Útěk?" nechápavě, s otázkou v očích, se na něj podívám.

Vyšehradská škola magie – Velká síň

Nela

"Každou chvíli máš nos zabořený v nějaké knížce nebo komiksu," začnu opatrně a přemýšlím, jak to zformulovat, aby to nevyznělo přesně tak debilně, jak si připadám. "Takže minimálně těch tam musíš mít spoustu. Nedivil bych se, kdyby sis vzala celou sbírku, protože tenhle žánr sotva najdeš v místní knihovně. A kdybys nebyla alespoň z části barevná a jásavá, měla bys jednobarevný nudný vlasy."

Nela přede mě přistrčí talíř s jídlem, mnohem větší porci, než dokážu sníst, a já do něj sklopím oči. Vypadá to, jako bych ji balil, i když jsem neměl v úmyslu, aby to tak vyznělo. Nejspíš začínám rozpaky rudnout. Nejradši bych se propadnul pod stůl. Tohle mi nikdy nešlo. Sakra, vždyť mi nikdy nikdo nedal ani pravou pusu. Podvědomě čekám, že mě něčím praští, i když mě jedna moje část uklidňuje, že toho by Nela nebyla schopná. Určitě ne, že ne...

"Ještě ráno jsem si říkal, že ke mně stejně nikdo nepřijde, tak proč si lámat hlavu s tím, jak nudný a sterilní to tam je. Jinak bych se alespoň trochu snažil předstírat, že bydlím líp," zašeptám tiše. "Minimum věcí se rovná snazší útěk, když na to přijde," dodám a začnu se vrtat v talíři ve snaze odvést si myšlenky od toho faux pas, co jsem právě tak úspěšně předvedl. A od toho přiznání. Víceméně jsem teď cizímu člověku hodil udičku, aby se začal zajímat o můj život.

Velká Síň

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Roman

Zamířili jsme k mnou vybranému stolu a zatímco já měla v úmyslu sednout si někam doprostřed, Roman spíše zamířil k čelu stolu. Odsunul mi židli a když jsem po chvilce zaváhání místo přijala, přisunul mi ji.
"Děkuji," špitla jsem trochu nervózně a lehce jsem se pousmála. Vyčkala jsem, až se usadí vedle mě a teprve pak jsem si přitáhla něco k jídlu. Když se pak rozmluví o svém pokoji a potřebě vysvětlit, proč to u něj vypadá jak to vypadá, zvídavě jsem se na něj podívala.
"Z čeho usuzuješ?" zeptám se ho tiše a zkoumavě nakloním hlavu k levému rameni, zatímco mi ruka zůstane vyset na půli cesty k vidličce. Chvilku ho takto sleduji a zároveň přemýšlím o svém pokoji. Sice není tak strohý jako jeho, ale barvami nepřekypuje. Snad až na pár plakátů z různých anime seriálů, pečlivě vyskládaných oblíbených mang a dvou plyšáků, ale jinak je vlastně stejný. Snad jen o jednu, nebo dvě skříně více, ve kterých je naskládáno snad všechno moje oblečení, které též postrádá nějaké barvy. Nemluvě o černém polštáři na kterém se skví lebka ověnčená slamákem s rudou stuhou a s překříženými hnáty.
"Tvůj pokoj se mi líbí," řeknu nakonec s úsměvem a šoupnu před něj talíř s jídlem.

Vyšehradská škola magie – Velká síň

Nela

Jedna moje část přemýšlí, jestli bych se měl za vzhled svého pokoje stydět. Ten její bude nejspíš od toho mého na kilometry vzdálený. Stohy mang a komiksů, barvy a kostýmy. Než zavřu dveře, ohlédnu se a zkusím se na to podívat jejíma očima. Žádná sláva, Roučko, jen co je pravda. Na druhou stranu, s minimem věcí jejich ztráta tolik nebolí. A pokud si vezmu k srdci radu Morového doktora, bude těch koulí na mé noze ještě o štůsek míň. Přechovávat těch pár dopisů vede jen k další a další bolestí, které už bylo víc než dost.

Cestou do Velké síně mlčím. Vlastně nevím, co zajímavého nebo odlehčujícího bych měl říct, abych ji rozveselil. Moje komunikační dovednosti se s každým dalším uplynulým měsícem stráveným prací smrskávají na minimum. Nela působí, že má spousty koníčků, a já...? Co vlastně dělám já? Snaha nezbláznit se a přežít asi nebude adekvátní téma k hovoru. Než vejdeme do síně, Nela se zastaví před nástěnkou a mě napadne, že možná tam to všechno chce dát. Každému na oči, zatímco můj nápad umožnit truchlení v soukromí... Nevím, jestli bych to měl vůbec zmiňovat.

"Super," odpovím, když zmíní stůl. Ať se pokusím posadit v rámci výběru kamkoli, vždycky na mě bude vidět. Můžu si vybrat buď výhled a komplikovanější možnost úniku, nebo neuvidím, ale zase snáz vezmu nohy na ramena, když půjde do tuhého. Nakonec se rozhodnu jinak - přejdu k židli v pomyslném čele stolu, odsunu ji a nabídnu tak Nele místo. V okamžiku, kdy toho využije, jí galantně židli přisunu a posadím se jí po pravé straně. Rozumný kompromis, řekl bych.

"Uvažuju, jestli bych ti neměl nějak vysvětlit, proč to u mě vypadá takhle." Trochu mě to pálí na jazyku. "U tebe je to určitě barevný, zaplněný a jásavý, zatímco u mě to vypadalo... sterilně."

Knihovna - Romanův pokoj - Velká síň

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Roman

"Nebylo by chytré to tu nechat," souhlasím se smutným úsměvem s Romanovo návrhem a zatímco se jde zeptat pana Petra, jestli to můžeme udělat, začnu postupně uklízet organizovaný chaos na stole. Zakládám stránky ročenek v místech, kde jsem skončila, pečlivě urovnávám jednu fotku na druhou. Slyším, jak se baví mezi sebou, ale slova nevnímám. Jen přerovnávám fotky a snažím se nemyslet na to, co ty fotky, ta práce vlastně znamená.
Když se vrátí, už zase mám knedlík v krku a slzy na kahánku. V prstech držím Jirkovu usměvavou fotografii a drobně se třesu. Probere mne až Romanův hlas. Až přehnaně opatrně odložím fotku na ostatní a jakmile změní dva dřevěné odřezky v krabice, začnu do nic skládat naše věci.
"Měla bych nápad, kam je pak dát," řeknu tiše, když vše složíme do krabic. Roman mi dá ty lehčí věci a aniž by mi dal nějaký prostor pro námitky, vyrazíme spolu k pokojům.

Když otevře dveře ke svému pokoji a vejde, chvilku váhám, než se za ním vydám. Nakonec ale vstoupím. Smutek na chvilku přemůže zvědavost. Když pak spatřím jak má pokoj uklizený a uspořádaný, překvapeně zamrkám. Vlastně tam nic moc nemá. Pracovní stůl, pár skříněk na oblečení a velká postel. Postel, na které mne nejvíce zaujme malý plyšový medvídek. Trochu se pousměji, když ho uvidím, nijak ho ale nekomentuji. Odložím věci kam mi ukáže a znovu se rozhlédnu.
"Hm," přikývnu se smutným úsměvem a když se opět ozve jeho žaludek, trochu se zamračím. Pravda, i ten můj se už pomalu začíná ozývat.
"Pojďme se najíst, tam probereme své nápady," dodám tiše a lehce se pousměji. Poté vyjdu z pokoje a před dveřmi počkám na Romana, abychom spolu zamířili do Velké síně.

Do síně jdeme mlčky, každý ponořen ve svých myšlenkách. Před Velkou síní se zastavím a podívám se na stěnu, která ji odděluje od chodby. Obrovská stěna s obrovskými dveřmi, před kterými se každý minimálně dvakrát za den mihne. Chvilku si stěnu zkoumavě prohlížím a pak s lehkým přikývnutím vejdu do síně za Romanem.
Jeden pohled po síni mi stačí, abych si všimla, že z našeho ročníku jsme tam první. Sice dál od dveří spatřím Simču s Tomem, ale oba dva sedí mezi svými spolužáky a o něčem vzrušeně debatují. O famfrpálu? napadne mne, když si uvědomím, že většina z těch studentů jsou z jejich týmu. V tu chvíli si vzpomenu, co mi říkal Matěj z šesťáku.
"Támhle je volno," ukážu k prázdnému stolu, ke kterému by se vešel celý náš ročník. Navíc je poměrně blízko dveří, takže si nás ostatní určitě všimnou.

Vyšehradská škola magie - Knihovna

Nela

Stejně tam nebudou všichni, napadne mě, když se dívám na ten nápis. Za jiných okolností, v jiné alternativní realitě, kde by neexistovalo šílenství tam venku, by to malé mládě mělo jméno. Mělo by dům, který by obývalo a střežilo. A možná by ho rodina z toho domu měla i ráda. Tak proč po těch zmizelých nikdo nepátrá? Pro mnohé jsou to jen inteligentní zvířata a já se tady ze smrti jednoho skoro skládám... Patetické a hloupé...

"Možná by nebylo od věci si to odnést do pokoje," vstanu a rozhlédnu se. "Dojdu se zeptat, jestli si ty ročenky můžeme půjčit, aby o tom knihovník věděl." Podívám se na Nelu, na její pokus se usmát, a napadne mě šílená věc - poděkovat jí dotekem na tváři a pokusit se setřít část toho úsměvu pro sebe. Ne, takové věci jsou příliš přes čáru, i když je Nela milá a nevinná, že by mi to nejspíš nedokázala mít za zlé. Neudělám to a udržím si odstup. "Hned jsem zpátky."

Rozhlédnu se po knihovně. Zahlédnu pana Petra, jak se krčí nad knihou, a teprve díky vlastním neúspěchům pochopím, proč se do něčeho takového pustil ručně, bez jakýchkoli kouzel. Ta sice zmohou hodně, ale... nejsou všemocná. Dojdu k němu a tiše ho oslovím: "Pane Petře, neruším?"

"Ne. Děje se něco?" zeptá se starý muž a se zájmem se na mě dívá.

"Mohl bych si vypůjčit školní ročenky? Pracujeme s Nelou na vzpomínce na zemřelé. Vrátíme je bez poškození na místo, až budou hotové. Chcete si mě zapsat?"

"Není třeba. Není vás tu tolik, abych si nepamatoval."

"Děkuji." Otočím se na patě a vracím se k Nele. "Pan Petr nám to dovolil, takže si to můžeme vzít sebou. Jestli proti tomu nic nemáš, můžeme si to uklidit ke mně. Prostoru mám hodně a návštěvy nemívám. Může to zatím schnout u mě, než jim uděláme stálé místo." Napadá mě víc míst, kam by se dala vzpomínka umístit a jak bychom to mohli pojmout, ale zatím nevím, jak to podat.

Když Nela souhlasí, mávnutím hůlky přeměním dva odřezky na dvě krabice. Užitečné kouzlo, když jsem potřeboval v rámci školy někam něco přenést. Do jedné naskládáme ročenky a papírové součásti, do druhé dřevo a schnoucí kolečka. Nelu nechám nést to lehčí a zamířím nahoru do pokoje. Otevřu si loktem a nechám asi prvního člověka po dlouhé době vstoupit do svého hájemství.

Můj pokoj byl jen hodně skromně zařízený. Organizované prostředí = organizovaná mysl, četl jsem někde. Tohle se ale pohybuje na hranici mezi minimalismem a sterilitou. Jediný luxus, co jsem si dopřál, byla obrovská postel a silná teplá deka na jedné straně, psací stůl s židlí na druhé straně a vedle něj nízká komoda s šuplíky na oblečení a drobnosti. Na stole se mi povalují vyřezané drobnosti. Položím krabici před komodu a vyskládám hotová kolečka na ni, aby mohla schnout.

"Pak se sem vrátíme," pokusím se usmát, ale zoufale mi to nejde. Žaludek se mi znovu ozve, tentokrát ho nechávám i bez komentáře. "Měl bych pár nápadů, ale ty můžeme probrat u oběda." Pokud teda do sebe něco dostanu.