Rozhovor

Okrajově Petr a Roman + ostatní

17. srpen 2021, po 9:00
Praha - Magické podzemí
Tetino náměstí ->Směr Vyšehrad

Přijdu si vyčerpaná tak, že i ta věštba mi je ukradená, trhnu rameny a dál mám na tváři nepřítomný výraz. Je dobře, že iniciativu přebral Petr, jejich tlachání nevnímám, nemám na to síly. Mechanicky se ohnu pro koště. "Petře usínám ve stoje, tohle zvládnete sami" Trhnu hlavou k Romanovi. "Až se vrátíte, budu na vás čekat a nechám si to přetlumočit." Cítím se jako by ten morový doktor vysál poslední zbytky síly.
Obkročmo si sednu na koště, mávnu na kluky a potom se odrazím od země. Potom už jen bezmyšlenkovitě letím k branám školy. Potřeba najít Anežku, nebo Kesi je daleko větší, než cokoliv jiného.

Když sesednu z koštěte před školou uvažuji o tom jestli si nepůjdu na chvilku vyčistit hlavu do zahrady, nebo se zahřát do teplé sprchy. Když však ucítím vůni, která se line chodbami, rozzářím se a následuju ji. Trochu ze mě spadne chandra, která mi sedí na zádech od samého rána. Petrovi potom vysvětlím, že mi nebylo dobře, snad pro to bude mít pochopení i Roman.
Ztracená ve svých myšlenkách, jdu za sladkou vůní jako osel za bodlákem a doufám, že na konci mne čeká opravdu sladká odměna. Cítím se jako zombie, jsem hnaná touhou po uspokojení, ta touha je silnější, než pud sebezáchovy a díky tomu přehlédnu i skupinku svých spolužáků a do toho největšího z nich vrazím. "Pro... promiň." Zvednu k němu pohled a špitnu potichu. Když víc zaostřím, zjistím, že tam není sám a cupitá za ním Anežka a Otto. "Ani nevíte jak ráda vás vidím." Na strhaném obličeji, vyloudím něco jako úsměv.

Rozklad duše

Nela, Otto, Anežka


Pokýval jsem zcela vážně na Ottovo zhodnocení. "Babička vždycky říkala, že tyhle řezy povzbudí duši. Něco na tom bude," vybalancoval jsem tác a rozhlédl se po knihovně. Která, pravda, nebyla zrovna uzpůsobena pro sladké, lepivé a drobivé. "Máš pravdu," souhlasil jsem s Anežkou a chystal se otočit, když však spí patron zvedl čumák, zavětřil a vydal se jiným směrem. Zvedl jsem ruku, na znamení 'moment', odložil řezy na stolek v dobré víře, že je Otto nestláská všechny během několika vteřin a následoval svého průvodce, který byl stále veden úkolem.

A dovedl mě dobře. Sledoval jsem, jak přicapal k postavě nahrbené nad ročenkami a přátelsky jí nacpal masivní chundelatou palici pod ruku, jako by říkal 'netruchlit, drbat!'. Opatrně jsem ho následoval, až můj rozložitý stín padl na Nelin stůl. Očima jsem přejel jeho obsah. Tady by můj obvyklý bujarý a veselý přístup nebyl na místě, myslím, mohl by působit opačně, než jsem zamýšlel.

"Vidím, že máš důležitou práci, Nelo. Práci, která je nezbytná," se svými skoro dvěma metry je těžké nevypadat výhružně, zvlášť, když se nad lidmi tyčíte, ale mohla vidět oči naplněné pochopením a já ztišil svůj hluboký, uklidňující hlas, aby ostatní neposlouchali. "Nezbytná...ale je to práce, co rozežírá duši. Kdybys potřebovala...přestávku a něco, co zahřeje, napekl jsem. Půjdeme s tím ven..." Mávl jsem velkou tlapou směrem k Anežce, Ottovi a tácu. Neřekl jsem nahlas, 'sakra holka dej si pauzu a koláček, než se zhroutíš', ale...

Tajemství morového doktora

Bea, Roman

17. srpen 2021, po 9:00
Praha - Magické podzemí
Tetino náměstí

Čím více odpovídal, tím více otázek jsem měl. Vůbec mi nepomáhal. A pokud mluví pravdu, zdaleka to není tak jednoduché, jak se zprvu zdálo.

Koho se ptám, dobrá otázka, to bych vlastně také rád věděl. A Bea ostatně taky, už ji položila dříve. "Dobrá otázka. A zůstala nezodpovězena. Kdo vlastně jste? Co sledujete? Co po nás chcete? A proč nám vůbec pomáháte, pokud to tak lze nazvat.", příliš jsem nečekal, že by odpověděl, ale přišlo mi důležité to zkusit znovu a dát tomu důraz.

Ostatně, i pokud tuto otázku znovu přejde bez odpovědi, bude to odpovědí. Mohl jsem si myslet, že je nějakým kouzelníkem, ale dost podivínským. A navíc, jedna věc je co si myslím a druhá co sám odpoví. Nyní jsem litoval, že jsem se o něj víc nezajímal už dříve. Jenže, každý má nějaké priority a zda jsou správné ukáže až čas...

"Takže myslíte, že tady jde hlavně hospodáříčky? Jak dlouho se už vlastně ztrácí? Kde všude k tomu došlo? Kdy?", tímhle mě hodně překvapil, myslel jsem, že jde o něco ukryté v Praze, možná přímo na Vyšehradě. "O meče a jiné artefakty teda vůbec nejde, a pokud jo, s tímhle to vůbec nesouvisí?"

Nečekal jsem, jak odpoví na první z mých otázek. A rovnou bez odpovědi vychrlil další, na ni navazující. Ne, že bych nechtěl vědět kým je a jaké jsou jeho záměry. Jen jsem chtěl dát najevo, že rozhodnout se umím sám a nemusíme tu hrát nějaké divadlo na tajemného přítele.

"Ať už jste kdo jste, máte nějaké cíle. Buď myslíte, že si navzájem můžeme pomoct a nebo nás chcete nasměrovat jinam, abysme se nepletli pod nohy. Takže co nám radíte? Kde hledat další odpovědi? Kam směrovat své úsilí?"

Možná to je až moc konfrontační, ale co už, nerad hraju nějaké hry. Nejlepší obrana je útok.

"Možná jste nějaká vyjimka, potulný dobrák, co nezištně poskytuje rady každému. Jen mám problém něčemu takovému uvěřit."

Dodal jsem nakonec ještě trochu smířlivěji, aby to nebral jako úplný útok a čekal, co nám poví.

Knihovna

Anežka, Tomislav

Chvilku se nad Anežčinou teorií zamyslím než odpovím.

"Možná bych i souhlasil, ale nepřijde mi to pravděpodobné. Kdyby to byl jen obranný mechanismus, tak by nebláznila celá škola. Ministerstvo dobrý, ale škola? Profesoři šílí nervozitou.

Proč? Msta? Magor? Psychopat? Provokatér? Těch motivů je strašně moc. Byl bych samozřejmě radši, kdyby to byla "nehoda", ale...

Odvedení pozornosti od čeho? Víc a víc otázek."

Kroutím hlavou, ale něco na tom co říká Anežka je. Otázka co my s tím můžeme dělat a já se bojím, že moc ne. Spíše nic.

Moji jídelní chuť a sbíhající se sliny rozbije má opět pragmatická přítelkyně. Trošku zklamaně se podívám na řezy, ale musím souhlasit.

"Máš pravdu. Asi bude lepší vzít si to jinam."

Sbalil jsem si poznámky a poznamenal rychle knihy, které bych ještě chtěl prozkoumat. Myslím, že do začátku školy bude času dost.

Knihovna

Otto, Tomislav, okrajově Nela

17. srpen

Oba dva se hrabeme v informacích, děláme si poznámky a jsme tiší, jak by se správně v knihovně mělo být.
„Hele, co když ten magický oheň nemá na svědomí ten šílenec, ale…je to třeba obranný zařízení mostu? Něco jako past? Mechanismus, který se vymkl kontrole a ministerstvo se to teď snaží svést na hodně vhodnýho pachatele.“ zamyslím se nahlas. „Proč by to jinak dělal? Takový škody? Proč by zabíjel nevinný? Nebo to měla být jen demonstrace síly a odvedení pozornosti?“ pokračuju. Já nevím. Něco mi na tom nesedí. Samozřejmě ten kouzelník mohl být absolutní psychopat.

Cílevědomý a inteligentní samotář. Jeden z nejsilnější a nejzkušenějších lovců. Umí využít příležitosti a udeřit v ten správný moment…správný monet pro co ale…

Hlavou si dál projíždím konspirační teorie, když v tom zahlédnu dnes už druhou světelnou šmouhu. Ačkoliv tato šmouha je pořádný macek. Slávkův pes! Tedy…patron se vrhne na Otta a začne mu olizovat obličej. Podvědomě se u toho zašklebím, i když netuším, zda je to stejně nepříjemné jako se skutečným psem. Usměju se a zavrtím pobaveně hlavou, když se na mě upřou ta nevinná psí očka.

Pohlédnu ke dveřím stále s úsměvem na rtech. Tam stojí můj parťák na ranní běhání, když se tedy sejdeme v podobný čas. Dneska jsem běhat nebyla, takže ani nevím, že už je tady. V ruce drží tác s něčím voňavým.

Otto se přirozeně začne ihned připravovat, že toho spořádá minimálně půlku, hádám. V ten moment mě napadne, jestli se mi někdy podaří z první příčky vystrnadit jídlo a dát tam sebe.

„Ahoj, Tome! Jak se má Mazlík?“ šla bych ho obejmout, ale on má plné ruce tácu, já zase knih, tak to vzdám.
„Voní a vypadá to úžasně, kluci…ale jíst v knihovně?“ zatvářím se krapet nesouhlasně, protože mi přijde, že se to úplně nehodí. Ať je jeden sebepotišeji, to mlaskání se tu bude odrážet určitě.

Knihovna

Okrajově všichni, kdo se ta mihli
Vyšehrad
17. srpna 2021

Promnula jsem si oči. Z těch všech informací mě začaly pálit, jako kdybych do knih nebo na tabuli koukala hodiny.
Opřela jsem se o židli, shrbila se a palcem a ukazováčkem si chytila kořen nosu, který jsem jemně mnula, jako by mi to mělo pomot od únavy a té spousty informací, jež jsem právě narvala do své hlavy.
Nakonec jsem zvedla, sbalila svoje poznámky, knihy vrátila na to samé místo a vyšla z knihovny s myšlenkou, že tímto můj výzkum ani zdaleka nekončí.
Johanka tedy měla pravdu. A já ne, na Fénixe se nikdo nepřemění ať třeba tluče hlavou do zdi.
Rozhodla jsem se to nechat být alespoň pár hodin, možná den.
Víc si nedám, škola stejně zatím není tak, se můžu soustředit jen na tohle.
Protáhla jsem se, dala ruce nad hlavu, spojila je a snažila se co nejvíc natáhnout každou obratel v těle.
Záda mi zakřupala, zazívala jsem si jako hroch ale přestala jsem se cítit jako želva.
Papíry jsem několikrát složila a nacpala do zadní kapsy černých kalhot, hůlku zastrčila do rukávu svetříku a vyrazila z knihovny.

Napůl cesty k mému pokoji mě napadlo, že bych se o tom s někým mohla poradit. A to nejen s naší skvadrou hvězdnou partou, ale i s nějakým učitelem.
Ale druhou možnost jsem hned zavrhla. Neměla jsem svou teorii nijak podloženou a protože se převážně jednalo na motivy Johanky, co řekla u snídaně, tak se se svými papírky můžu jít klouzat.
Tak minimálně při obědě zase někoho uvidím a můžu mu to ukázat, říct, přetlumočit.
Pro teď jsem chtěla najít něco, co mi pomůže odreagovat se.

Knihovna

Anežka, Tomislav

Když mi Anežka položí ruce na ramena, tak se trošku napnu, ale zase se uvolním, když je cítím a užívám si to. Jen souhlasně zabručím, když mi sdělí svoje úmysly a dál se hrabu ve svých poznámkách a hromadě knížek, které mám před sebou. Nevnímám moc čas, takže jsem byl skoro překvapený, když se Anežka vrátila s velkým stohem knih a začala mi vysvětlovat svůj plán.

"Copak jí jde nemít rád?"

"Smekám před Vaším fištrónem slečno Mydlářová!"

Posílám vzdušnou pusu a vracím se do té hromady papíru. Což mi všeho všudy vydržíš kolik? Pár minut, než mi něco oblízne ksicht, ale musím říct, že fakt nevím k čemu Vám přirovnat co mě to oblízlo. Až po chvíli a jakémsi hlasu jsem pochopil, že to byl psí patron. Tohle hovado, tady má jenom jeden člověk. Taky že to byl on a nesl něco co se mi sakra líbilo.

"Víš co se mi na Tobě líbí Tomku? Že když člověk klesá na mysli, cítí se lehce v háji, tak se objevíš a máš v ruce rychlý, ale hlavně dobrý cukr! Dej to sem!"

Samozřejmě nejsem barbar, takže si poklidím a dám dost daleko knihy a pergameny od jídla. Na tohle si dávám sakra velký pozor.

"Já si říkal, kde jsi celé ráno."

Vítejte v Tomově životě

Seděl jsem na své posteli v ložnicích sedmého ročníku a snažil se uklidnit prudce bušící srdce. Svou mozolnatou rukou jsem si promnul oči, které mi nevysvětlitelně slzely, jako kdyby moje podvědomí nedokázalo pochopit, že ten kouř nebyl skutečný. Aspoň tentokrát.

Byl to jen sen. Noční můra. Zhluboka jsem se nadechl, vstal a vydal se chodbou do koupelny, abych se opláchl. Všude byla tma a ostatní ještě spali. Kolik mohlo být, tři ráno? Možná. Ale já už neusnu, to je jisté. Vzpomínka na katastrofu byla stále ještě příliš živá...

Zrovna jsem doporučoval někomu miniaturní věnečky, které jsem den předtím vytvořili s mamkou, aby spolužáci na večírku poznali, zač je toho Lučanská pohostinnost, když do sálu začala pronikat dusivý kouř a než jsem se stačil pořádně zorientovat, byly už vidět i rudé záblesky ohně. Nastal hrozný zmatek, lidé křičeli, padali. Musel jsem najít sestru.
"KAROLÍNO!" Křičel jsem, málem do ochraptění. Z jednoho stolu jsem sebral utěrku, namočil ji do džbánu s vodou a jak to šlo si ji dal kolem úst. Podařilo se mi jí najít na zemi na všech čtyřech, jak nasucho dáví a rychle jsem jí popadl do náruče a začal se dostávat k východu. Cestou jasem ale narážel na další skrčené formy lidí, kteří se nadýchali a nebo byli sraženi na zem.

"Mazlíku, musíš se mě chytit, potřebuju volný ruce!" A zatímco Karolína dostála své přezdívce a držela se mě jako klíště, zvedl jsem na nohy dvě skoro bezvládné formy neznámých studentů a takto obtěžkán se valil k východu. Jak jsem byl tehdy rád za ranní vstávání, úmornou fyzickou práci na farmě a hodiny fyzického cvičení.
Když jsme se dostali ven, položil jsem kašlající studenty k nohám skřítků, ujistil se, že teleportují jako první Karolínu...a vrátil se dovnitř. Nevím jak dlouho jsem pomáhal vynášet ven kašlající siluety a nebo se snažil chraptivým hlasem směřovat lidi ven. Vím, že jsem nebyl sám, že se stejným nasazením pomáhal Petr Kašpar, do kterého bych to neřekl. To vám ukazuje aspoň, jak špatný jsem soudce charakterů. Když jsem byl přemístěn já, byl jsem téměř na okraji vědomí...

Opláchl jsem se v koupelně studenou vodou a chvíli na sebe jen zíral do zrcadla. Zvládli jsme to, já a Karolína a spousta dalších. Ale ne všichni. Zaťal jsem zuby. Kdybych byl rychlejší, pohotovější...kdybych ovládal kouzla na dýchací bubliny nebo hašení...ale to byla jemná magie, precizní věci, které mým masivním rukám a pomalému uvažování nikdy nešly. Zatraceně.
Rodiče to tak nevnímali, pravda...

Vyzvedli nás z nemocnice hned ráno. Mamka byla celá uslzená a objímala nás, div nám nezlámala žebra. Táta se snažil tvářit statečně, ale bylo vidět, že si košilí čistí kulaté brýle nějak podezřele často. Odvezli nás domů, kde jsme byli vystaveni opečovávání, kterému se nevzdoruje. Byli oba vyděšení, viděl jsem to na nich. Mamka se nás dokonce snažila přesvědčit, abychom tenhle rok vynechali, ale uklidnilo jí, když nás táta ujistil, že ministerstvo podniká kroky a opatření, pro naše bezpečí. škola nám nabídla azyl a rodiče budou také přesunuti na bezpečné místo. Stálo nás to trochu přesvědčování, ale nakonec bylo rozhodnuto a my se po hektickém balení vydali na cestu.

Vrátil jsem se do pokoje a chvíli po něm přecházel. Archibald spokojeně spal ve svém terárku, jeho nic netrápilo. A já znal jen dva způsoby, jak se zbavit nevítaných pocitů. A protože ven by mě teď nejspíš stráže nepustili, musel sem vzít zavděk vnitřní tělocvičnou. A zatímco jsem běžel na tiše hučícím pásu, i když to prostě tak nějak nebylo ono, myšlenky mi zalétly k onomu dni, kdy jsme se vraceli na pozemky školy.

Zatímco mě při pohledu na ozbrojené muže před branami školy jímala podivná směsice pocitu bezpečí, o kterém mluvil otec a zároveň neklidu, jako kdyby snad jejich zbraně a ostražité pohledy samy o sobě zvěstovaly cosi hrozivého, co má teprve přijít, Karolína to brala úplně jinak. Snažil jsem se ignorovat to, jak na vojáky mávala řasami a schválně si popotahovala tričko, aby dala vyniknout tvarům kterými byla...řekněme požehnána. A při jejích "šeptaných" poznámkách o tom, jak moc jí vzrušují muži v uniformách zrudly nejedny líce v okruhu moha metrů.
Holt, každý bereme věci jinak...

Ani po moha naběhaných kilometrech a bušení do boxovacího pytle, abych ze sebe napětí ze špatného snu nějak dostal, se mi však nechtělo vracet zpátky do postele. Mohlo být kolem páté, možná půl šesté? Takže jsem se v šatnách sprchoval a vrátil se do svého pokoje, abych zvolil druhou metodu uklidňování. Sedl jsem si a nohou otevřel kufr...

Když nás pan Myšek uvítal a dovedl dovnitř, byl jsem rád, že konečně mohu shodit těžký kufr na postel. Nejdřív jsem zařídil Archibaldovi terárko a nasypal mu pár cvrčků, protože po dlouhé cestě měl chudák hlad. (I když se při pochodem temnými podzemními tunely vezl na mém rameni a vypadal vyloženě spokojeně.) Na noční stolek jsem postavil dvě fotografie, jedna znázorňovala mě, Karolínu s její postavou supermodelky, maminku, drobnou, kudrnatou a veselou a otce, který s oblekem, kravatou nakřivo a brýlemi na špičatém nose vypadal stále ustaraně, i na rodinné fotografii. Druhá fotka znázorňovala obrovské, chundelaté psisko, které se objektivu po psím způsobu usmívalo.

Pak jsem do skříně pečlivě naskládal svoje hábity a na malou knihovničku vyskládal učebnice. Jedna kniha však měla své čestné místo, ačkoli byla celá psaná rukou a v deskách i ručně vázaném hřbetu byla vetkána drobná ochranná kouzla. Nejdůležitější kniha ze všech...

Vytáhl jsem z poličky rodinnou kuchařku, zašeptal pár slov na zrušení ochran a otevřel jí. Nalistoval jsem recept, pečlivě si ho přečetl, knihu schoval a vyrazil dlouhými kroky chodbou. Potichu jsem sešel až do přízemí a zastavil se před obyčejně vypadající zdí. Nadechl jsem se, přivřel jedno oko a zaklepal na sekvenci cihel v přesném rytmu. Spoustu studentů má jistě svá temná tajemství...a tohle bylo moje, zazubil jsem se pro sebe, když jsem vešel do jídlem vonícího teplého vzduchu kuchyně, která se skrývala za obyčejnou zdí.

Pozdravil jsem se s několika skřítky, už po páté tenhle týden vysvětlil Vasilovi, že si nemůžu vzít jeho sestřenici, protože jsem zkrátka moc velkej. ("Ne, Vasile, jsem si jistý, že má nejhezčí uši na hradě, ale o tom to není, vždyť se na mě podívej!") doporučil Igorovi horkou koupel s bylinkama na puchýře na nohách a obligátně podal věci z horních polic, protože sem Pan Vysokej. Pomohl jsem omýt a nakrájet zeleninu, zahrál si na ochutnavače pro nové kulinářské experimenty (přičemž jsem něžně naznačil Svetlaně, že ne každý má rád po ránu klinicky smrtící dávku skořice) a pak už si vyčlenil svůj koutek na trochu radosti.

Jablečné řezy s krémem a čokoládou se zdály jako dobrá volba, vždycky potěší na duši, jak říkala babička.
Takže jsem strouhal, šlehal, pekl a mazal. Když jsem ještě teplé řezy nakrájel na úhledné čtverce, cítil jsem se vlastně mnohem lépe. Ani jsem si nevšiml, kolik za tu dobu uběhlo času. Cítil jsem se však mnohem lépe. A při pohledu na řezy mi došlo, že by to určitě prospělo i někomu dalšímu.

Jenže jak to zjistit? Sebral jsem tác s řezy, rozloučil se s ostaními kuchtíky a vyšel cha chodbu. Jednou rukou jsem vybalancoval tác, druhou vytáhl hůlku a ukázal na podlahu.

"Expecto patronum."

Velké stříbřité psisko se materializovalo přede mnou a spokojeně si keclo na zadek, kouzlo poháněné vzpomínkou na jeho předobraz a dobrým pocitem z pečení. "Ahoj, chlapče," podrbal jsem ho za polohmotným uchem. "Potřebuju tvou pomoc. Cítíš ty řezy? Cítíš je, jo? Pomoc mi najít někoho, kdo potřebuje pořádně povzbudit. Hledej! No hledej!" Patronus rozuměl. Otočil se dokolečka, mávl huňatým ocasem a vyrazil pryč chodbami, až mu vlály uši a jazyk plandal z uslintané tlamy.

***

Knohovny jsou místem studia a rozjímání. Posvátného ticha, které ruší jen šustění stránek, myšlenky vzdělných a...psí tlapy? Měkké thump, thump, thump, thump znělo zádumčivé dvojici stále blíž a blíž, načež se ze zatáčky za regálem vyřítil stříbřitý mamut, zabrzdil před dvojicí s nosy v knížkách a tlapami o velikosti menších talířu se opřel o Ottova ramena. Už vám někdy čistě spektrální jazyk olízl úplně celý obličej? Ne? Tak teď už ano. Ocas frčel jako rotor vrtulníku a přízračný vítr z něj mával stránkami.

"Sedni! Dolů, chlapče!" Zavolal jsem halasně a spěšně klusal za ním, tác v rukou. Psiko se jakž tak uklidnilo, čaplo si a dělalo na Anežku štěněcí oči, nehledě na to, jak obří mělo hlavu.

"Promiň," zadýchaně jsem se zazubil na Ottu. "Dal jsem mu úkol a on se nechal unést, pitomec přerostlej. No...když už sem vás našel...máte hlad?" S těmi slovy jsem pozvedl tác a nechal vůni jablek, piškotu a čokolády udeřit.

Morový karban

Bea, Roman

17. srpen 2021, po 9:00
Praha - Magické podzemí
Tetino náměstí

Nechci se nechat ukolébat pocitem falešného bezpečí a zatímco se vybavujeme s doktorem, přesunu část pozornosti i na naše okolí. Doktor rozhodně zaujal naši pozornost, ale věnovat mu ji všechnu, by mohla být chyba. Po očku sleduji co se děje na náměstí, kdo nás míjí, jak se tváří.

A přitom si pokyvuju nad tím, co nám Mor říká, tři lidi, tři věštby a vlastně mi připadají podobné. Možná se budeme muset kousnout, možná nám to bude nepříjemné, ale asi jsme na správné cestě. Jenže, ať nad tím přemýšlím jakkoliv, nemám pocit, že víme co dělat, vlastně ani teď se mi nezdá, že bychom věděli co děláme. Spíš mám pocit, že nás jen unáší okolnosti...

Vystoupit z komfortní zóny? Řídit se pocity a instinkty? To obvykle dělám a z komfortní zóny vystoupit mi až takový problém nedělá. Jenže co mi instinkty říkají? Mlčí. Snad jen, že bychom měli jednat. Zjistit, kdo za tím stojí. Teď jen čekáme, co se stane, reagujeme. Vím, že to je špatně. Musíme převzít iniciativu, určit další směr. Ale jak?

Za zeptání nic nedám..., pomyslel jsem si. "Díky za věštbu, doktore. Ale povězte, co jste slyšel, co jste viděl? Co se to tu vlastně děje a co za tím stojí? Čeho, nebo spíše koho, bysme se měli bát?"