Pražské magické podzemí – Tetino náměstí

Bea, Roman, Petr

Mor si převezme od Bey její kartu. Těžko říct, co si vlastně myslí. Kdyby se Bea na svou kartu podívala, zjistila by, že vypadá prostě - zlatá hvězda na černém podkladu. Žádná kostra, žádné lebky.
"Hvězda," pronese doktor. "Karta naděje. Pokračuj dál, tvůj směr je správný. Není to jen o naději, ale i o tom, že všechno, na čem pracuješ nebo očekáváš, může být uskutečněno. Můžeš naplno projevit svoji naději a důvěru v budoucnost, protože první krok už byl učiněn. Teď se ti dostalo požehnání - pokračuj dál a věř, že se tvoje plány uskuteční." Nechává vyznít větu do ztracena, jako by snad chtěl ještě něco říct, ale při pohledu na dívku a výraz její tváře si to rozmyslí.
"Dostal jsem do jistých částí podzemí," nadhodí Petrovi v odpověď. "Vzpomínám si, že jsem tě tam viděl, takže si dokážu spočítat, jaké šance bych proti tobě měl v přímé konfrontaci. Ale o tu tady nejde."
Na Petrově kartě byla zobrazená kostra v zlatočerném faraonském nemesu, která svírala kolo pokryté znaky.
"Kolo štěstí," zadívá se Mor na Petra. "Nastal čas opustit svou komfortní zónu a jednat. Díky energii Kola štěstí ti osud půjde na ruku. Můžeš ji vnímat jako šťastnou kartu, která říká, že je vhodný čas, aby ses řídil vlastními pocity a instinktem. Nezapomeň ale na nevyzpytatelnost Kola. Může se otočit na libovolnou stranu a znamenat pád." Mor se odmlčí, vezme si zpátky své karty a po chvíli pokračuje: "Vidím dost a slyším dost. A tarot není jen jednou z cest. Můžete si z toho něco vzít, ale nemusíte. Je to jen na vás."

Morový karban

Bea, Roman

17. srpen 2021, po 9:00
Praha - Magické podzemí
Tetino náměstí

Petr, Roman

17. srpen 2021, dopoledne
Praha - Tetino náměstí

Pražské magické podzemí – Tetino náměstí

Petr, Bea

Ztratil jsem se v myšlenkách. Nevedly nikam a zároveň… do všech směrů. I tam, kam jsem si myslel, že se ještě nějakou dobu nebudou ubírat. Svíral jsem koště v ruce, byť jsem ho mohl zmenšit do kapsy, a jeho hladký pevný povrch byl mou malou jistotou, pojítkem s reálným světem. Procházeli jsme podzemím, kam vlastně? Zaslechl jsem Petrův výklad o mistrovi zbrojíři a jeho slova byla… další vodou na rozlézající se smutek.

Nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem to malé zachránit, ale to vědomí nic neměnilo na bolesti, kterou jsem musel za každou cenu potlačit. Zoufale se snažím myslet na veselé, pozitivní věci, dolovat radostné vzpomínky na Beu a ostatní, ale nejde to a já si připadám jako ubožák, že mě sráží něco takového… Jsou ale věci, které by se neměly stávat. Zvířatům a dětem se neubližuje, tím spíš někomu tak nevinnému, jako byla mláďata hospodáříčků. Jistě, Mališka nám dala naději, že situace není tak špatná, ale každý zmařený život… Možná kdybych se tam šel podívat už včera večer…

Stejně bych ho nezachránil. Je toho tolik, co nevím, co nedokážu, čeho nejsem schopen. Přál bych si bejt alespoň na chvíli zas ten malej kluk, co se choulil v bráškově posteli a nechal si zahánět noční můry. Vítej v kruté realitě, Roučko, teď už nemůžeš strkat hlavu do písku a předstírat, že se tě nic netýká.

V jednu chvíli se ze tmy vyloupne stín, muž v masce morového doktora, a já… Měl bych se leknout víc, měl bych nějak reagovat, ale jako by Bea přejala veškerou mou bojovnost a vzala mi i ty poslední pomyslné střípky síly to nějak řešit. Nebylo to poprvé, co jsem měl pocit, jako by druzí vyjadřovali část mých emocí za mě.

Sleduji, jak doktor znovu míchá karty, když se přistihnu, jak mě nohy nesou vpřed k němu blíž. Minu Beu a přistoupím k němu. Muž nakloní hlavu na stranu a zkoumavě se na mě dívá. V tu chvíli vypadá jako velký podivný pták. Rozvine karty do vějíře, jako by nám ukazoval svůj ocas, a já si jednu vytáhnu. Otočím ji a zadívám se na ni. Šklebí se na mě bělostná lebka se zlatými křídly a trubkou mezi zuby. Pozorují ji dvě další a já z nich nedokážu spustit zrak.

"Dvacet," zašeptám.

"Soud, maličký," odpoví doktor a já vzhlédnu od karty. "Něco se změní. Neměj strach a pokračuj. Možná máš pocit, že se všechno vleče, ale vytrvej. Pokud máš v úmyslu něco udělat, neboj se a čiň, protože tě to přiblíží k tomu správnému cíli. Měl bys jednat tak, aby ses za sebe nemusel stydět."

Knihovna

Knihovna

Anežka

Tiché chodby a zpět do knihovny

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Okrajově Otto, Anežka a Xenie

Bylo to zvláštní. To ticho, ta prázdnota. Na ticho jsem byla zvyklá, ale tohle bylo jiné. Stále byly sice prázdniny, ale co jsem viděla na snídani, bylo tu už dost studentů, kteří využili nabídky školy na úkryt. A přes to, chodby byly tiché. Dokonce ani večer, když jsem se čas od času toulal, když jsem nedokázala usnout, tu nebylo takové ticho. Vždy se dalo něco zaslechnout, vždy měl člověk pocit, že někde něco šveholí. Ale teď jsem ten pocit neměla. Jen ticho a prázdno. Tíživé ticho a nesnesitelné prázdno. Bylo to cítit všude.

Procházela jsem chodbami a cítila ten smutek, který tížil zdi školy. Pomalu doléhal i na mě, zpomaloval můj krok, nutil mne vzpomínat na ten smích, křik i roztržky, které se na chodbách odehrávali. Občas jsem se i musela pousmát, byť to byl smutný úsměv. Třeba na den, kdy předešlé ročníky po chodbě naháněli uniklé žáby.

Nic krom mých tichých kroků slyšet nebylo. Žádný šepot, žádný přidušený smích, nebo šustění látky. Nic. Jen tíživé ticho a prázdnota jinak živých zdí. Po nějaké době jsem se zastavila abych se ohlédla. Z ohlédnutí se stalo rozhlédnutí a to došlo ke smutnému pokynutí. Až po chvilce jsem si všimla, že na zemi cosi leží. Udělala jsem pár kroků, přidřepla si a zjistila, že se tam válí zmačkaný výtisk Kroniky.
"Kdopak tě tu zahodil?" zašeptala jsem potichu, noviny zvedla a zamířila k nejbližšímu koši. Než jsem tam ale došla, měla jsem dost času zjistit, že je to aktuální výtisk.
"Petřínské a Vojanovy sady. Valdštejnská zahrada. Tam jsem ráda chodila," řeknu smutně a místo ke koši, zamířím k nejbližší lavičce. Tam se usadím, noviny vyhladím a začtu se.
"U Perunovo palice," zamumlám zděšeně, když narazím na seznam těch, kteří zahynuli při té tragédii. Chvíli na ten seznam nechápavě civím. Mnoho z nich jsem znala, pár z nich mělo podobné zájmy jako já. Pročítám jedno jméno po druhém, cítím jak se mi v krku tvoří knedlík a do očí pomalu derou slzy. První kápne ve chvíli, kdy spatřím ty dvě jména.
"Jirka," sotva jeho jméno vyslovím. Před očima vidím jeho úsměv a jak se mu oči vždy rozzářily, když mluvil o Aničce.
"Ani..." knedlík v krku zhoustne, když spatřím i její jméno. Její vždy usměvavá tvář, veselé a přátelské oči. Nikdy nikoho nenechala, aby mne srazil potloukem.

Na papír novin padne pár dalších slz, knedlík v krku ještě o něco více zhoustne, zvláště, když si vzpomenu, jak se nás Jirka nenápadně vyptával, jestli bychom byli ochotní jít na malý obřad. Ještě teď před sebou vidím Aničku, jak mě ujišťuje, že tam bude jen pár lidí a že by mě tam strašně chtěla mít. Pamatuji si, že jsem jí slíbila, že tam přijdu. Měla jsem je ráda, oba dva a teď... už tu nejsou. Nedokázala jsem to pochopit. Zrovna oni dva. Slzy kapaly, jedna za druhou, máčeli pomuchlaný papír. A pak jsem si uvědomila, co musím udělat. Utřela jsem slzy do rukávu, několikrát se zhluboka nadechla a stále držíc noviny, zamířila jsem zpět do knihovny.

Nějakou chvilku trvalo, než jsem se zorientovala a našla správný směr do knihovny. Když jsem přišla do knihovny, ani jsem si nevšímala toho, že tam Otto s Anežkou stále jsou, dokonce jsem si ani nevšímala Xenie, která něco studovala, jak se zdálo. Rovnou jsem si to zamířila na opačnou stranu, než byli ostatní, zamířila jsem do sekce ročenek. Věděla jsem o ní, věděla jsem, že sahají až někdy do devatenáctého století a dokonce jsem i věděla, že tam budou i ty které hledám. Usadila jsem se u nejbližšího volného stolu položila na ni první z nalezených ročenek, vedle ní jsem rozložila noviny a z batohu vytáhla propisku. Poté jsem se pustila do práce. Postupně jsem prolistovávala ročenky a podle jmen hledala fotky. Vždy, když jsem nějakou nalezla, jala jsem ji zkopírovat a patřičně zvětšit, někdy i celou stránku. Zároveň s tím jsem si ze seznamu v novinách odškrtla příslušné jméno. Bude to nadlouho, ale někdo to udělat musí. A mezitím, co jsem procházela ročenkami, rodil se mi v hlavě plán co dál.

Vyšehradská škola magie – Chodby

Nela

Jako bys díky mangám a svým koníčkům žila v jiném světě, v jiné alternativní realitě, než v jaké se nacházel zbytek školy. Jako by byl famfrpál to jediné, co tě pořádněji spojovalo s ostatními. Točíš se kolem své osy, oči zavřené, a v tu chvíli jako by svět tam venku na chvíli neexistoval. Jako by se tam nepotuloval blázen hrozící spálit město na popel.

Ztichlá chodba školy je i pro tebe, milující klid a ticho, zvláštní. Kráčíš vlastním tempem a možná tě napadne, jako by ve škole nikdo nebyl. Za jiných okolností by byly chodby plné, minimálně hlasů, hádek, smíchu. Čehokoli, co by narušilo to ohlušující tísnivé ticho.

V příštím okamžiku tvůj pohled upoutá cosi na zemi. Přijdeš blíž a najdeš napůl zmačkanou Kroniku. Zkáza byla příšerná - destrukce zasáhla polovinu Karlova mostu, odkud se požár šířil na jih přes Kampu až takřka k Mostu Legií. Částečně byly zasaženy i Petřínské sady na západě, Vojanovy sady a Valdštejnská zahrada na severu. Valdštejnský palác byl ušetřen zázrakem, když se oheň hnal Nerudovou ulicí až k Muzeu alchymistů a mágů staré Prahy.

Kronika ti vydala seznamy pohřešovaných a mrtvých, mezi nimiž se najdeš kromě neznámých jmen kouzelníků i mudlů i jména dědiců velkých rodů - o dědice přišli Landauové a zemřela i neteř profesorky Palečkové. Vidíš jména duchů a nadpřirozených bytostí (např. vodníka Kabourka).

A pak, v příštím okamžiku si všimneš dvou jmen - Anna Černíková a Jiří Slavík, tví spolužáci. Brankář a odrážečka.

Vyšehradská škola magie – Knihovna

Anežka, Otto

Nikdy jste se neměli důvod se heraldikou dopodrobna zabývat. Odpíchli jste se od všeobecné definice a postupně jste se prokousávali hlouběji. Heraldika ve smyslu vytváření a užívání erbů vznikla v první polovině 12. století, kdy se v letech 1135 až 1155 objevují první znaky ve většině evropských zemí (Anglie, Francie, Itálie, Německo, Španělsko). V Čechách se za první erb považuje plamenná orlice dochovaná na pečeti Přemysla Otakara I. z roku 1192.
Různé znaky a znamení si samozřejmě malovali válečníci na své štíty již dávno před tím (Číňané, Egypťané, Peršané). Nejednalo se však o erby ve smyslu heraldickém, neboť je dokázáno, že jejich funkce byla pouze dekorativní. V tomto období (tzv. předheraldické) není ještě erb (resp. štít) spojován s konkrétní osobou a není dědičný v rámci rodu, na čemž je heraldika postavena.
Jedinou výjimkou v tomto je systém štítových znamení, která užívaly velké athénské rodiny v 6.–5. století před naším letopočtem. I ta byla, stejně jako středověké erby, užívána dědičně.

Nejvíc informací vám poskytoval erb. Ten měl svůj původ zejména u středověkých rytířů, kteří si označovali své brnění a přilbu. Se stále dokonalejší výzbrojí, která pokrývala celé tělo, bylo stále obtížnější rychle rozeznat spojence od nepřítele. Proto byly zavedeny barevné symboly, které se umisťovaly na brnění, štíty a vlajky. Používaly se jednoznačné a kontrastní barvy a tvary, které byly dobře rozlišitelné i na velkou vzdálenost a umožňovaly rychlou orientaci v bitvě a pomáhaly rychle rozlišit spojence a nepřítele.
Jednotlivé části jsou standardizované a mají také vlastní terminologii. Slovní popis erbu, sestavený podle heraldických pravidel, se nazývá blason. Často existuje pro daný erb i nějaký příběh, který vysvětluje význam jednotlivých barev, proč jsou na erbu použita zvířata a symboly. Tyto legendy byly obvykle přidány až dodatečně. Často se dá erb „přečíst“, to znamená, že barvy a symboly napoví jméno jeho nositele. Takový erb se nazývá mluvící erb.

Erb se dělil na základní části - štít, přilbu, přikryvadla, točnici a helmovní korunu a klenot. Dál tu byly informace o vedlejších částech erbu vyjadřujících hodnost a privilegia - erbovní plášť/stan, štítonoš, korouhve, heslo/bojový pokřik, trofeje, řádové dekorace, hodnostní odznaky, hodnostní koruny a klobouky.

Starší heroldské figury se používaly k rozdělení štítu nebo obecných figur různými geometrickými útvary (většinou linkami). To jste nepotřebovali.
Nejpodstatnější pro vás byly informace o používaných obecných figurách. Ty bývají stylizované, důležité je, aby co nejvíce vyplňovaly plochu štítu. Bylo to prakticky cokoli, od figur (ať už přirozených či nadpřirozených) přes nástroje, zbroje, oděvy, výrobky až po stavby a jejich součásti. Většinu z toho jste nepotřebovali. Pokud zvěromágská forma souvisela s původem kouzelníka, museli jste hledat heraldická zvířata. Bylo to souhrnné označení pro všechny živočichy, tedy zvířata včetně bájných tvorů a pro nestvůry, které se vyskytují v heraldice. Často se kreslí do štítu nebo tvoří štítonoše či klenot. Ve znaku se mohou vyskytovat i samostatné části zvířat – hlava, noha, křídlo apod. Zvířetem ve znaku mohlo být prakticky cokoli.

Bažant např. v erbech obcí Horní Dunajovice, Strážov)
Beran nebo ovce – bílý (např. Čeladná) nebo černý. Beran se pozná podle rohů, většinou kráčející, někdy jen hlava, např. Haugwitzové, Velký Beranov nebo Želetice)
Beránek Boží (beran s křížem na žerdi nebo s praporem, na němž je červený kříž v bílém poli) např. Kunovice, Třebešov, Valašská Polanka
Bobr
Býk – stojící, kráčející (např. erb Borgiů) nebo ve skoku např. ve znaku města Turín, někdy pouze jeho hlava nebo rohy
Cikáda
Čáp – stojící, kráčející (např. erb Dobřenských)
Daněk – stojící nebo ve skoku, ( např. město Mohelno̟)
Kamzík – např. Lipov, Ostrava-Hrušov
Had – různé druhy, někdy s korunkou na hlavě nebo držící nějaký předmět či vlastní ocas v tlamě. Had polykající dítě (biscione) je v erbech Viscontiů a Sforzů.
Havran (krkavec) – např. v erbu Matyáše Korvína s prstenem v zobáku, h. klovající do hlavy Turka Schwarzenbergové; tři korunovaní havrani Eggenbergové
Hlemýžď
Holubice - zpravidla bílá, někdy v zobáku nesoucí větvičku
Hrdlička - např. Náměšť nad Oslavou
Husa – např. v erbu pánů z Ludanic, Paarů, Švamberků nebo města Broumov
Jelen – často ve skoku, někdy jen jelení hlava zepředu nebo parohy, např. v erbu Jana Čapka ze Sán̟; jelen sv. Huberta má kříž mezi parohy
Jepice vzácná; na středověké pečeti Johna Myera z Norfolku
Jeřáb (zorav) – kreslí se s pozdviženou nohou, v níž drží kouli (stříbrnou nebo zlatou) nebo kámen
jezevec – celá postava z profilu: Thurn-Taxisové
Ještěrka – ; dvě ještěrky: (město Banská Štiavnica)
Ježek – např. města Jihlava, Rychnov nad Malší, Stonařov
Kamzík – např. Lipov, Ostrava-Hrušov
Káně – např. Železný Brod
Kapoun – vykastrovaný kohout, kreslí se bez hřebínku a někdy i bez laloku
Kapr – stočený ve skoku, například: Hodějovští, Tunklové z Brníčka; tři vodorovně nad sebou Bechyňové z Lažan; v klenotu: z Lichtemburka
Kočka – například: Clam-Gallasové;
Kohout – například: Henneberkové, bílý kohout: Harantové, Strakové z Nedabylic; výjimečně zobrazován s lidskou hlavou v klobouku, viz níže
Kozel, také jen kozlí hlava, například černobílá: Kopidlanští
Kozoroh
Krab
Krahujec obecný – např. Dolní Kounice
Kůň – např. město Ostrava, přední půlka koně: Malovcové, Páni z Pardubic
Kvíčala – např. Sněžné
Labuť – většinou plující na vodě nebo s roztaženými křídly
Ledňáček
Lev nebo lvice – symbol moci a statečnosti, lev může být i dvouocasý, nejčastěji se kreslí ve skoku, lvice se kreslí bez hřívy; lev nesoucí v tlapách kostel Šlikové; dvojice lvů nesoucí v tlapách sloup: také Šlikové
Leopard – kráčejí lev s přivrácenou hlavou, bez hřívy, někdy skvrnitý, tři zlatí leopardi s modrou zbrojí na červeném poli jsou ve znaku Anglie
Losos - dva svislí, od sebe odvrácení Salmové
Medvěd – kráčející nebo stojící na zadních končetinách, například Chotkové, nebo ve znaku měst Berlín, Bern, Hodkovice nad Mohelkou, Madrid;
Muflon neboli tityrus – někdy zobrazován s dvěma páry rohů.
Netopýr – např. švýcarský rod Trippel
Opice
Orel – kreslí se se dvěma odvrácenými hlavami – Rusko, Svatá říše římská
Orlice – na rozdíl od orla má jen jednu hlavu
Plamenná orlice – též Svatováclavská, černá orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem zdobená červenými plamínky
Moravská orlice – červenobíle šachovaná orlice se zlatou korunkou a zlatou zbrojí
Osel – např. Zeppelinové
Ovce – např. Baška (okres Frýdek-Místek)
Papoušek – např. Křepenice, Přehořov
Páv – např. Petřvaldští z Petřvaldu, častěji se vyskytují jen jeho pera
Pelikán – zobrazován motiv pelikána v hnízdě, krmícího mláďata svou krví); např. Batthyányové
Pes – různé rasy, např. chrt (Štěkeň), chrtice (Plzeň) nebo věžník; psí hlava (Nové Dvory)
Prase divoké – celé např. Žamberk, nejčastěji jen hlava: Páni z Rožmitálu a podle nich město Blatná i Rožmitál pod Třemšínem, dále Budyně nad Ohří, Přerov nad Labem,
Pštros – častěji jen pštrosí péra, například trojice proti sobě obrácených bílých per ve zlaté kouli: Harrachové;
Pták - obecná figura bez zoologické specifikace
Racek – např. Zliv
Rak – například Jan Žižka z Trocnova nebo město Rakovník
Ryba – ryb se rozlišuje několik druhů, např. lín, štika, kapr, často ve dvojici; dále: ryba probodnutá šípem aj., pár ryb s lidskýma rukama místo ocasů
Rys – např. Kladno
Sova – např. Jílové u Děčína, Sovinec, Sovinky
Supi – jedna supí hlava:Býšovcové z Býšova; dvě červené supí hlavy: Jenštejnové, Jankovští z Vlašimi
Vačice-popelka – nejčastěji vyobrazena jen její bílá kožešina, zvaná v heraldice popelčina, například Buquoyové
Včela – ; tři včely: (město Banská Štiavnica
Velbloud – např. města Plzeň nebo Petropavlovsk
Vepř domácí – např. Sviňkové z Onšova, páni ze Zvonovic, Baconové z Mildenhallu
Veverka – červená nebo černá, na vlajce ji užívá například obec Senec v okrese Rakovník
Vlaštovka
Vlk – někdy jen ve formě hlavy s vyplazeným jazykem (Windischgraetzové nebo zubů: tři vlčí zuby Kinských, nebo Báthoryů), půlka vlka nebo jen vlčí hrdlo: Šlechtové ze Všehrd
Vrána – např. Vranov nad Dyjí
Vůl viz Býk
Vydra – např. Chropyně
Zajíc – zpravidla běžící nebo ve skoku; např. Zajícové z Házmburka; Budyně nad Ohří
Zubr – býk, nejčastěji černý, s houžví (kruhem) protaženou nozdrami – v erbu Pernštejnů, Leszczyńských

A byla tu i bájná zvířata a tvorové.

Alerion – orlice bez zobáku a pařátů, obvykle rozkřídlená, např. francouzští Montmorencyové
Amfisbéna – čtyřnohé a dvouhlavé zvíře se lvími tlapami a hadími hlavami, hlavy i nohy jsou od sebe odvráceny;
Bazilišek – drak s kohoutí hlavou a ostruhami
Beránek Boží – Agnus Dei, kráčející ovce se svatozáří, přední končetinou přidržuje žerď vexila s křížem
Drak – dvou- až čtyřnohý ještěr s netopýřími křídly a psí hlavou, z jejíž tlamy šlehají plameny; jindy s hlavou krokodýla- ovinutý kolem erbovního štítu jako dračí řád: Vartemberkové;
Fénix – orlice vyrůstající z plamenů
Gryf – je spojením lva a orla (nejsilnějších zvířat na zemi a ve vzduchu), gryf má lví tělo, zadní nohy a ocas, orlí hlavu se lvíma ušima, orlí křídla a přední nohy; v heraldice také samotná gryfí noha, například Desfoursové;
Jajl – kopytník s pohyblivými rohy a ostrými tesáky v tlamě
Jednorožec – kůň, který má na čele dlouhý, spirálovitě stočený roh, má kozí bradku a kopyta (rozštěpená) a lví ocas, např. v erbu Jeníšků z Újezda nebo Vencelíků z Vrchovišť. Jednorožec je jedním ze štítonošů ve znaku Velké Británie
Kerberos - mytický antický pes se dvěma či třemi hlavami
Lev Sv. Marka – okřídlený leopard s aureolou, který v předních tlapách drží knihu s latinským textem: PAX TIBI MARCE EVANGELISTA MEVS (Pokoj tobě, Marku, evangelisto můj)
Mořský kůň (či koník) – kůň, který má místo zadních nohou zavinuté rybí tělo s rybím ocasem
jakékoliv zvíře se označuje jako mořské, má-li místo zadní poloviny těla rybí ocas
Okřídlená ryba
Okřídlený býk evangelisty sv. Lukáše
Panter – lev s dlouhým krkem a špičatou tlamou, z níž mohou šlehat plameny, někdy skvrnitý, panter může mít na hlavě rohy, např. ve znaku Štýrského Hradce, Bavorska.
Pegas – okřídlený kůň, obvykle zobrazen ve skoku a s rozepjatými křídly (např. Serényiové)
Saň – zvíře podobné draku, ale se čtyřma nohama, bez křídel a obvykle nesrší oheň
Vyverna – zvíře podobné draku, se dvěma nohama a nesršící oheň
Gorgona – druh harpyje; někdy jen ženská hlava se zlou grimasou, vyplazeným jazykem a vlasy z živých hadů
Harpyje – orlice s dívčí hlavou, krkem a poprsím;
Kentaur – kůň, který má místo krku horní polovinu lidského těla s hlavou muže, u nás v erbu Matěje z Vykrantic
Kohout s mužskou hlavou v klobouku – figura neznámého původu ve znaku České Třebové
Meluzína – polonahá dívka zakončená od pasu dolů dvěma rybími ocasy, které přidržuje rukama, může mít korunku
Midas – hlava muže – krále s oslíma ušima
Mořská panna – dívka s dolní polovinou těla ryby s rybím ocasem, v rukou mívá hřeben a zrcadlo
Sfinx – lví tělo s orlími křídly a s hlavou a poprsím ženy
Střelec – Sagitarius, kentaur, který drží luk
Siréna – mořská panna (viz výše) s křídly racka

Čistokrevné rody a jejich erby
Přemyslovci - Plamenná orlice
Bivojovci - Stojící kanec
Bruncvíkovci - Lev ve skoku
Horymírovci - Bílý kůň ve skoku
Palečkovci - Čelně stojící trpaslík
Mydlářové - Popravčí meč
Faustové - Otevřená kniha
Löwové - Devítilistá růže.
Landauové - Žehnající ruce
Priessnitzové - Vodní vlna

Narazili jste i na zmínku o domovních znameních vycházejících z podobného principu. Největší počet domovních znamení je písemně doložen i dochován v Praze. Jejich počet je unikátní v kontextu celé Evropy. Další početná domovní znamení jsou zdokumentována v Olomouci a na památných domech v dalších městech (např. Brno, Jihlava, Jindřichův Hradec, Litomyšl, Mladá Boleslav, Plzeň). Znamení gotického původu jsou vzácná, dochovala se většinou v muzeích. Nejvíce pražských znamení pochází ze 17.–18. století, kdy se ustálila forma barokního štukového štítu s obrazem, často mariánským. K novému zavádění domovních znamení v 50. letech 20. století vedle snaha oživit uniformitu panelových domů v Praze, Ostravě či Havířově, posloužila k orientaci spíše dětem. Rodinné domy si majitelé dávají vyzdobit dodnes.

Knihovna