Morový karban

Roman, Bea

17. srpen 2021, po 9:00
Praha - Magické podzemí
Tetino náměstí

"Reducio", mávnu hůlkou směrem ke koštěti, které držím v druhé ruce a to se smrskne zhruba na velikost hůlky. Hůlku vrátím na své místo a také koště zastrčím za opasek. Pak vykročím vstříc chladnému, vlhkému vzduchu podzemí. Jak kráčíme, prohlížím si známá i méně známá místa, odbočky, cedule i různá dvířka. Stejně tak tváře těch, které tu a tam potkáme, občas mávnu či kývnu na pozdrav, ale nikdo, kdo by stál za zastavení a prohození pár vět.

"Jo, bylo to chladný, ale nijak zvlášť nepříjemně. To spíš ten pocit, že si čte každou buňku mého těla. Ale jestli je to normální a nebo ne, to netuším. Jediný hospodáříčci co znám jsou ona a Myšek, a ani s jedním z nich jsem se nikdy nijak neobjímal a ani jinak nemuchloval. Takže v tomhle nijak neposloužím...", zapojím se do diskuze o hospodáříčkách, ale vlastně nemám moc co přispět. Přesto ale ještě jednu myšlenku vyslovím: "...Nojo, vím, že je to s babčou těžký, ale třeba by věděla, kde ho hledat. Možná by i něco řekla, kdyby se to nějak šikovně navlíklo.".

Možná je to jen zdání, ale přijde mi, že Bea s Romanem tu jsou trochu nesví, chápu to, asi to je pro ně cizí prostředí. Já jdu klidně, jsem sice trochu ve střehu, ale zároveň si to užívám. Mám rád zdejší pološero, chladný vzduch a jistou anonymitu zdejšího prostředí. Každý zná každého, každý sleduje každého a každý o každém vypráví často značně zkreslené zkazky - a nebo si je alespoň domýšlí a dává prostor své fantazii.

Můžeme být zhruba v půlce cesty mezi Neomenií a Tetiným náměstím, když je záměrně z hlavní cesty svedu trochu stranou, do jedné ze souběžných bočních uliček. Míjíme další dveře. Nejsou ničím výrazné, stejné jako mnoho jiných. Staré, zašlé, masivní dřevěné, potažené vrstvou čehosi vlhkého. Žádné označení, žádná cedule, kdo by je naznal, by si řekl, že nejspíše vedou do nějakého opuštěného sklepa. Patou důrazně klepnu do mřížky nedalekého odtokového kanálku, tak aby si všimli tohoto jediného orientačního bodu široko daleko.

"Tady je podzemní střelnice, moc pěkný místo. Mimo to, tam má dílnu mistr Teodorik, moc šikovnej zbrojíř.", pokývnu směrem k dveřím a pokračuju ve výkladu: "Občas si sem zajdu zastřílet. Když byste někdy potřebovali kvér, můžete to tu zkusit. Akorát Teodorik nemá rád amatéry, tak na to budete muset jít oklikou a nejdřív se s tím budete muset naučit zacházet. Když řeknete, že jsem vás poslal já, třeba bude svojnější k tomu se váma zabejvat.", Jasně, nejsem tu žádná ikona, ale alespoň mě zná. Furt lepší když se budou ohánět mým jménem, než když jsem přijdou jako úplný cizáci.

"Každopádně, moc se o tom nikde nevykecávejte a jestli vás pošle k šípku, tak prostě poděkujte a vzdejte to. Nedělejte ramena. Možná je to jen kec, ale prej je to jen sklep nějakýho baru, kterej patří hodně vostrý partě.", Varoval jsem je ještě a už je vedl zpátky na "hlavní třídu" a po ní dál, přímo k Tetinu náměstí. Pamatoval jsem si to tu jinak a také to vyslovil nahlas: "Před prázdnimama to tu bejvávalo živejší.". A jako kdyby mě chtěl vyvést z omylu, vyloupl se před námi morový doktor.

Bea ho možná zaznamenala o chlup dříve, okamžitě tasila hůlku a už před námi stála v obranném postoji. Evidentně netušila, co od něho čekat. A já vlastně také ne. Od vidění jsem ho znal, patřil do zdejších končin. Každé místo má svého podivína a on byl tím místním. Vyprávělo se o něm mnohé. Jedni říkali, že se podzemím potuluje od první morové epidemie. Jiní, že od té poslední. Podle některých přínáší smrt, podle dalších vidí do minulosti či budoucnosti. Teorie se rozchází, ale jedno mají společné, nejspíš je to jen neškodný blázen.

Bylo mi to vlastně jedno, držel jsem se v uctivé vzdálenosti, nevyhledával ho, nezajímal se a každý z nás si žil svým životem. Dnes se naše cesty zkřížili a asi se mám dozvědět, jak se to s ním vlastně má. A nebo taky ne. Vykročil jsem vedle Bey a natáhl ruku, že skloním její hůlku. Nebylo to třeba, asi si uvědomila, že kdyby nám chtěl něco provést už to udělal. Hbitě chňapla po nabízené kartě a zase se stáhla do uctivé vzdálenosti.

Nechtěl jsem se příliš vměšovat, tohle vypadalo zajímavě a tak jsem jen pozdravil: "Hezké ráno, doktore, nechcete nám to trochu vysvětlit?", přece se z něho neposeru a zvědavě sledoval, co bude následovat. Byl jsem v klidu, ale přesto ve střehu, jednu ruku připravenou u boku, abych mohl tasit hůlku nebo teleskop, bude-li to třeba. A doufal, že nebude.

Knihovna

Otto, okrajově Xenie

17.srpen

Na chvíli se zatvářím lehce zachmuřeně, když Otto zmíní, že naši dva spolužáci se na večírku ani neukázali. Všichni jsme nějak tušili, že se hodlají brát, avšak pozvánka nikomu stále nedorazila... Zamrazí mě v zátylku jakoby vlivem špatné předtuchy. Setřesu ji ze sebe a věnuji Ottovi další zamyšlený pohled. "Určitě se ukáží... Nechceš jim poslat sovu?" navrhnu mu.

Když si rozdělujeme práci, trochu zmateně zamrkám. "Neřekla bych, že mám zrovna ráda vodní ptáky, ale rozhodně větší zábava než erby...! dloubnu do něj ramenem a rozejdu se hledat knihy, kde by mohlo být neco užitečného. Stane se ovšem zvláštní věc, téměř všechno je vybrané. Náhoda nebo tu byl někdo před námi? Vlastně ani netuším, kdo všechno o Johančině vizi může vědět. Já odešla, když jsme u stolu byli jen čtyři.

Vrátím se ke stolu a sleduju Otta a jeho kopu materiálu. "Nemám nic. Někdo mě předběhl. A v naší obří knihovně a jejích zákoutích hledat nevím koho..." rozhlédnu sd kolem sebe. Co když si někdo ty knihy nasyslil rovnou do pokoje? " Podívám se tedy s tebou na ty erby..." přisednu si k Ottovi, půjčím si jednu bichli a snažím se být užitečná. Pod stolem ťuknu svým kolenem o jeho a už tak zůstanu.

Knihovna

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Anežka, Okrajově Nela, Xenie

Jen pomyšlení na Beu a to, že až se tohle doslechne znamenalo, že moje pozadí pozná moje koště jako dlouho ne. Přes léto jsem trénoval a udržoval jsem se ve formě, ale souhra se spoluhráči je zase jiná věc.

"Máš pravdu, jen teď je to taková doba, že bych je rád viděl tady. Na večírku jsem je neviděl, ale..."

Nechal jsem to doznít, nechtěl jsem tady šířit konspirační teorie a navíc, jak říká Anežka do začátku roku je ještě čas. Což pokud bude ten turnaj nějak brzo, musíme jim poslat zprávu a dostat je sem.

"To bych si nikdy neodvážil tvrdit. Jenom předchcílí jsi vypadala, že mě zaškrtíš na místě, tak se radši ptám."

Pokrčím taky rameny, ale jsem rád, že Anežka celou věc bere za uzavřenou. Opravdu jsem se těšil. Ještě je otázka jak tohle celé vezme Bea, ale to už je problém, který budeme zase řešit později. Navíc můj spijenec je Anežka a ta by na ní mohla platit. No i když...

"Něco takového jsem čekal, takže jsem rád, že jste nevyužila pověstných schopností Vašeho rodu slečno Mydlářová!" Děkuju.

Po puse na tvář už se úplně uvopním a trošku si vydechnu. Což mi umožní koncentrovat se na to co máme dělat. Anežčino nadšení do čtení trochu opadlo. Usměju se.

"Když vidím jak máš ráda vodní ptáky, tak je nechám na Tobě a vemu si erby. Může být?"

Ono ani ptáci nebudou extra zajímaví, ale v erbech se vyznám dost a tak jsem hlavní a logická volba. Počkám samozřejmě na schválení, než si dojdu pro své knihy a vrátím se za Anežkou.

Knihovna

Otto, okrajově Nela a Xenie

17. Srpna

Ač to tak možná nevypadá, nemám v plánu Ottovi fyzicky ublížit. Vím, že od prváku už je ode mě zvyklý čekat ledacos a někdy i na tu ránu, i když spíš hravou, došlo. Ovšem z toho jsme snad už trošku vyrostla. Snad…

Poslouchám detaily ohledně famfrpálu a nemůžu si nevšimnout, jak je v tom Otto až po uši. „To si piš, že vás Bea hnedka zapřáhne.“ souhlasím s úsměvem. Vím, že se chce dostat do národku, přestože to úplně nesouzní s jejich rodovou tradicí a zaměřením. Já jí ale držím moc pěsti. Naše rodiny by nás už neměly tolik vázat na vlastní představy a škatulky. Žel, se tak stále děje. „Ty dva jsem tu taky ještě neviděla. Ale tak ještě je brzy…do začátku školního roku.“ pokrčím rameny. Bylo očividné, že tu všichni studenti rozhodně nejsou.

S úlevou a potěšením se na Otta usměju, když mi potvrdí, že si do víkendu nenechá mluvit. „A proč bych tě nechtěla brát s sebou?“ povytáhnu obočí. „To jsem až taková fúrie?“ pobaveně se ušklíbnu a v hloubi duše doufám, že tomu tak není. „Už jsem řekla, že tě tam chci a za tím si stojím. Máš to jako povinnou exkurzi.“ pokrčím rameny, že se s tím nedá nic dělat.

Potom se na něj zamyšleně podívám. O moment později se obejmeme a myslím, že nějaká větší hádka je zažehnána. „Já vím, že jsi to neudělal schválně…kdyby ano, pověsila bych tě ponožkou za lustr ve Velký síni.“ je dost reálné, že to nemyslím pouze jako vtip. „Takže promíjím i víc než trošku…“ pousměju se a dám mu pusu na tvář.

„A co vlastně teď…? Procházet ty ptáky nebo erby…?“ moc se mi do toho nechtělo na rozdíl od Otty. Ten k těmto tématům, tedy historickým, tíhl určitě víc. Avšak někam se pohnout už musíme. Zahálka je nebezpečná věc.

Knihovna

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Anežka, Okrajově Nela, Xenie

Asi jsem nějaké body uhrál, ale nevím kolik. Doufám, že dost na to, abych neměl hůlku zapíchlou v oku nebo hůř. Hřeben v oku. Je reálné, že to Anežka brala na sebe, ale na ošetřovně jsme byli spolu a já Matyáse viděl taky. No doufám, že od tohohle brzo uskočíme jinam.

Ta následná oční výměna. Vlastně jsem se i skoro bál, protože jsem v tom viděl hádání se už o ničem. Zbytečné hádky ničemu neprospívají.

"Škoda. Doufal jsem, že by se to mohlo hodit, ale jsem rád že tak šikovnou věc umíš! Nic se přece nestalo."

Odvážím se zazubit. Hlavně abych do těch zubů nedostal. Anežka mění téma což je vidět, ale na tu udičku spokojeně skočím. Tohle si doprovereme třeba a třeba lépe v soukromí.

"Jop. Vůbec, ale nevím. Zatím to vypadá, že šestka jen zkoumá terén. Nějaké datum nedali, ale myslím, že až se to dozví Bea začne tanec tréninků. Zase neviděl jsem tu Annu a Jirku, takže bůh ví jak budeme schopní hrát a nebo ne."

Rozeberu rychle situaci týmu a je vidět ten zápal. Otto famfrpál miluje, takže oči mu zahoří, jako každému fanatikovi do sportu. Vlastně je to poslední rok, kdy bude ve škole hrát a rád by tu nechal stopu. I přes zápal vidím vzkaz, ale neptám se. Když Anežka bude chtít, tak mi to řekne, když ne tak ne. Jasně, že jsem zvědavej, ale teď se to opravdu nehodí.

"Víkend mám volno, i kdyby se kdokoliv stavěl na hlavu. Pokud mě stále chceš vzít sebou tak mě tu nimdo neudrží."

Rozháním starostlivý mrak v očích, který vidím. Jižní Čechy, jídlo, Anežka, ne nutně v tomhle pořadí, to by mě někdo asi musel přizabít, abych nejel. Což by Anežka asi dala. Pohledem sleduju kousek jeřába a pak ho pustím z hlavy. Já tohle nikdy skládat neuměl. Na to mám kouzla. Pevně stisknu Anežčinu ruku.

"Když ty promineš aspoň trošku mě? Se mnou to snad je snadný?"

Docházím k názoru, že stisk ruky nestačí a musím do risku. Přisunu se blíž a Anežku pevně obejmu.

Knihovna

Otto, okrajově Nela a Xenie

17. Srpna

„Znamená to, že jsem udělal chybu a uvědomil si jí natolik, aby to dál nepitval a omluvil se Ti, protože vím, že jsem to zesral.“

První fér bod. To, ale neznamená, že jako mávnutím kouzelné hůlky vychladnu. Zkrátka to podělal a mě tíží vědomí, že kvůli mně teď může být Matyáš předmětem nevyžádaných debat a pohledů. Jakoby toho už neměl dost na talíři i tak. Zatvrdím se a soustředím pohled na stránky knihy.

Svým nápadem, který zahrnoval kumbál na košťata, jsem mu možná trošku nadzvedla mandle zase já, protože to na mě doslova zasyčí, i když se snaží mluvit stále rozumně. Střelím po něm pohledem a v hnědých očích mi tančí ohnivé plamínky. Má to snad být výzva k boji?! Semknu rty, pak zavřu oči a trošku víc se opřu do židle. Aspoň mlčím, než dojde na téma rychločtení.
Malinko se pousměju. „Ne, neopisovalo…věř mi.“ vydechnu a koukám se do stolu. „Promiň…“ zamumlám, ač stále neochotně. Asi bych si potřebovala jít zaběhat nebo něco podobného. Jenže se na to vůbec necítím, co se energie týče. „Takže turnaj ve famfrpálu…?“ zeptám se, jestli jsem to dobře pochytila. „Kdy to máte? To teď asi budeš pořád v aréně, co…? snažím se změnit téma a kouknu na Ottu. Přitom sáhnu po volném papíru, ne pergamenu, přisunu k sobě brk a kalamář. Napíšu krátký vzkaz, počkám, až zaschne, a potom začnu skládat papír do tvaru jeřába.

„Nebude se ti to krýt s tím víkendem?“ napadne mě a v očích se mi objeví starost, bylo by mi líto, kdyby nemohl jet se mnou.

Když mám skládanku hotovou, jeřába očaruji a ten mi vyletí z dlaní a pokračuje pryč z knihovny. Tyhle krátké zprávy jsou ideální na kratší vzdálenosti. Když se při sesílání kouzla soustředíte na myšlenkovou mapu, měl by dorazit k příjemci v pořádku. Nemůžou nám po chodbách neustále lítat hejna sov.

„Děkuju za tvojí…trpělivost. Vím, že to není se mnou…snadný.“ vysoukám ze sebe a stisknu Ottovu ruku.

Knihovna

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Nela, Anežka, okrajově Xenie

Mojí omluvi předchází scéna, ze které mi celkem zatrnulo, ale Nela jí opět přežila. Což je plus pro ní, ale pokud to přežila ona, tak já jsem úplně a slušně řečeno v prdeli. Já můžu doufat, že v tomhle utkání uhraju aspoň nějaké body a nedostanu moc potloukem do hlavy. Možná bych radši dostal tím potloukem do hlavy, než tohle řešit. Pak to přišlo. Celou dobu jsem se díval Anežce do očí, protože mít pohled zabořený někam by nebylo moc vhodné.

"Znamená to, že jsem udělal chybu a uvědomil si jí natolik, aby to dál nepitval a omluvil se Ti, protože vím, že jsem to zesral."

Odpovídám tak jak to je. Lektvar do kotlíku jazykem fakt nevrátím, ale musím pracovat s tím co je a co mám. Mohl jsem udělat protitah a zmínit, že narozdíl od ní ho tak neznám a netuším s jakou bolístkou tam je, ale nevím co bych z toho měl. Chtěl jsem situaci uklidnit a ne ještě přihodit letax do ohně. Ovšem to další mintrošku otevřelo hubu do kořán. Já věděl, že měla Anežka blízko výbuchu, ale že to takhle pojme jsem fakt nečekal.

"Nela je věčně mimo, na tom nemá co kdo dočinění Anežko. Do kumbálu se klidně zavřu, ale s Tebou. Tak mi tam netlač někoho cizího."

Možná trošku zasyčím, ale i já se musím bránit. Vím, že stran té důvěry jsem to podělal, tak na ní nemůžu poukazovat, ale tohle musím odpálit brzo, aby se to vůbec nezakořenilo. Když se Anežka usměje, tak mi trošku tun kamení spadne ze srdce dolů.

"Neříkej. Kdy jsi chodila do kurzu rychločtení? Nenaučila by jsi mě to? Možná by se tak dobře opisovalo!"

Vůbec neřeším ten přistižený výraz. Dělám jako bych si ho nevšimnul.