Vyšehradská škola magie – Knihovna

Anežka, Nela, Otto, okrajově Xenie

Matěj jen zavrtí zamítavě hlavou.

„Promiň, ale fakt nemám páru. Seš první, koho jsem potkal. Hele, promiň, budu muset běžet. Potrvá mně, než najdu zbytek. Navíc bych měl najít i Horymíra a říct mu o tom, když je to rozhodčí.“ Nelin nepřítomný výraz ho teď už nechává chladným. Jen pokrčí rameny, ani si není jistý, jestli ho vůbec slyšela. No co… Má práce víc než dost. Povzdechne si, otočí se na patě a mizí právě ve chvíli, kdy se objevuje Anežka s Ottou.

„Čau,“ pozdraví je oba při odchodu a nesnaží se zpomalit, že by to snad mohl vyřídit těm dvěma. Ať se mimoňka postará.

POHŘEŠOVANÍ STUDENTI SEDMÉHO ROČNÍKU

všichni

V tom všem, co se dělo, kdy většina z vás měla problém zachránit sebe sama a v podstatě i své rodiny, si nikdo z vás nevšiml v Kronice dvou jmen, na nichž by vám mělo záležet.

Anna Černíková a Jiří Slavík byli mudlorození a oba pocházeli ze stejného města. Vyrůstali spolu, prošli spolu základní školou a nastoupili na Vyšehrad. Byla to sehraná dvojice, o nichž brzy začalo šeptem kolovat, že je jen otázkou času, kdy spolu začnou chodit. A to se před dvěma lety skutečně stalo. Byli jako dvě nerozlučné spřízněné duše, prototyp té osudové lásky, která překoná snad všechno. O jejich mimoškolním životě se toho moc nevědělo. I přes svůj mudlovský původ a nezaměnitelné ostravské nářečí jejich kratky zobak mezi vás zapadl, jako by nepocházeli z druhé strany republiky, ale ze sousedství.

Jistě, určitá vyloučenost regionu na nich byla znát, ale byli oba bezprostřední a ve společném zájmu - famfrpálu - tvrdí a nemilosrdní. Soupeřům nikdy nedali nic zadarmo. Při každém zápase, s každým odraženým potloukem se zdálo, jako by si to Anna až zvráceně užívala posílat na soupeře zákeřné míče. A Jiří v bráně si s kamarádkou nezadal. Věděli jste, že neplánují hrát famfrpál profesionálně, a možná právě proto si to užívali o to víc.

Na konci šestého ročníku se začínalo proslýchat, že plánují svatbu. Jiří opatrně zjišťoval, kdo z vás bude ochoten se zúčastnit se malého obřadu se svědky a několika spolužáky. To (a skutečnost, že jejich oblečení mnohdy vykazovalo známky opakovaného používání) napovídalo, že s rodiči asi nebudou mít nejlepší vztahy. Možná ještě předpokládáte, že se nakonec oba objeví, ale čekáte zbytečně. Možná si toho všimnete při náhodném listování, možná si to uvědomíte až za pár dní. Důvod, proč byli v Praze, ale nezúčastnili se večírku, vám navždy zůstane záhadou.

Knihovna

Knihovna

Vyšehradská škola Magie,
17. srpna
Okrajově Xenie

Koukala jsem na něj trochu nechápavým pohledem, když se mi představil. Možná trochu více, než jen nechápavým.
"Hm. Hm," dostala jsem opět ze sebe, i s kývnutím za každé Hm. Znala jsem ho, jistěže ano, tedy alespoň minimálně z famrfpálu a těch pár chvil, kdy nám dal pár branek. Ne, že bych mu to nějak vyčítala, vždyť o tom ta hra je. Evidentně ho můj nepřítomný výraz (jasně, pořád jsem byla "ztracená" ve světě Death Note) nevyděsil, takže začal žvatlat něco o nějakém popíjení a hlavně nějakém nápadu. V hlavě mi z toho co říkal utkvělo jen famfrpál a turnaj. Teprve až po nějaké chvilce mi začne pomalu dotékat zbytek jeho monologu. To až když jsem opravdu zjistila, že opravdu stojí přede mnou a za ním opravdu nestojí Rjúku a nechroupe jablko.
"To bychom mohli," špitnu potichu, trochu zastřeným hlasem.
"Zkusím se zeptat ostatních, jestli je najdu," dodám pak a tak nějak automaticky založím stránku v manze a tu zavřu.
"Asi nevíš, kde by mohli být?" zeptám se ještě trochu nejistě, byť neočekávám, že to bude vědět. To už ho ale moc nevnímám, protože si zrovna vzpomenu, že jsem viděla Otta jít kamsi ke skleníkům. Možná tam ještě bude a možná by mohl vědět, kde jsou ostatní, napadne mě a začnu si pomalu uklízet věci. Nač čekat, když se jich můžu jít zeptat hned.