Návrat

Petr a Roman

17. srpen 2021, dopoledne
Praha -Podzemí

"Byla jsem dítě, už si toho moc nepamatuji, co si budeme povídat, všechno před smrtí dědy mám jako v mlze, pamatuju si až jeho pohřeb."Pokrčím rameny. "Nikdo to nevyslovil, ale táta si myslí, že hospodáříčka vyhnala babička, aby ji nepřipomínal dědu."Řeknu po tom co i on vysvětlí to s teplotou Mališky."Maše rodina není tak křišťálově čistá, co si budeme povídat."Povzdychnu si nad situací v naší rodině, kde babička dává otci najevo jak ho nesnáší, ale ten svou tchýni trpí kvůli mamce. Ale tím už kluky nezatěžuji. Instinktivně se občas trochu víc přitisknu k Petrovi bokem, když mi pod folii profoukne.
Trochu váhám, zda jsme neudělali chybu a neletěli zpět na košťatech, některé postranní uličky a prázdné domy vypadají zlověstně. Přikrčím se a bedlivě sleduji okolí. Oba kluky pustím z objetí a pevně sevřu koště. Ten pocit za hrudní kostí, a šimrání na patře je upozornění mého šestého smyslu, že se něco děje.
Levým okem zaznamenám pohyb, ochranářsky si stoupnu před oba dva kluky a naučeným pohybem si rozepnu pouzdro a nechám ho vklouznout do ruky. Na zátylku se mi naježí chlupy, když ze stínů vystoupí muž v masce morového doktora. Srdce mi buší, stojím před ním s napřaženou hůlkou a bojovně hledím do skleněných průhledů, ve kterých odtuším oči.

"Co? Co prosím?" Přejedu pohledem vějíř z karet a potom zamrkám, nevěřícně na něj koukám s hůlkou připravenou k boji. Podívám se přes pravé a levé rameno, kde jsou kluci, můj plášť z folie šustí a koště jako by ztěžklo. Upustím ho a plášť mi sjede z ramen. "Proč bych si měla brát nějakou kartu. Vůbec tě neznám, kdo jsi a co chceš?"

Buch, buch, buch..." Srdce mi tepe ve spáncích. Opět si pohledem za rameno zkontroluji kluky. Buch, buch, buch. Srdce se mi snaží dostat ven z hrudi. S přivřenýma očima, zatnutými čelistmi a urputným výrazem pozoruji osobu v masce morového doktora. Přesvědčena o to, že kdyby nám chtěl ublížit, udělá to, přenesu váhu na přední nohu, nakloním se do předu a z vějíře vytrhnu jednu z karet a opět se vrátím do pozice, ve které jsem byla před tím. Na kartu zatím nekoukám, schovám si ji do kapsy u kalhot. Buch, buch, buch... Srdce buší o poznání klidněji.