Pražské magické podzemí

Hej, hej, čarodějko pověz...
Petr, Bea

Pomalu dopíjím, ztracený v myšlenkách. V mysli se mi usídlí smutek. Měl bych cítit naději, vždyť vím, že jejich druh není odsouzený k záhubě, ale... Stejně tak bych chtěl cítit alespoň vztek, na toho šílence tam venku, který donutil ředitele povolat rytíře a tím zničil hnízdo. Jenže... to nejde a já nevím, co s tím. Na jazyku mě začne pálit otázka na Petra, jestli mi neporadí nějaký destruktivní způsob, jak ze sebe dostat emoce, ale když se nadechnu, abych to udělal, zjistím, že nemůžu. Bylo by to přiznáním slabosti, kterou jsem ve sklenících řekl, že už neprojevím.

Bea mě pochválí, jak jsem byl statečný a všechno jsem zvládl. Přikývnu. Pokusím se usmát, ale nejde mi to. Místo toho ji pohladím po tváři. Je skvělá, dodává sílu nám oběma i za mě. V tu chvíli mě napadne, jak šťastný bude muž, který ji jednou získá. Třeba to budu moct pozorovat alespoň z povzdálí, aniž bych měl pocit, že dělám křena.

Vycházíme z Neomenie. Svírám koště v ruce a nejsem si jistý, co teď chci vlastně dělat. Petr se zeptá, jestli nepůjdeme pěšky a já jen přikývnu. Bea chce probrat taktiku na další famfrpálový rok, ale všechno přebije Petrův dotaz.

"No," začnu opatrně. "Cítili jste ji, když na nás sáhla. Mališčin dotek byl studený a já nechápu proč. Nevím, jací jsou obyčejní hadi na dotek, nebo jak to mají hospodáříčci, ale když to porovnám s Myškem, je v nich rozdíl. Když mě vzal do náručí, bylo to, jako by se ke mně tiskl člověk, jen větší a s jinou kůží. Myšek hřál, ona byla proti němu, jako kdyby byla podchlazená, a přitom se pohybovala stejně svižně jako Myšek, takže musela mít optimální podmínky pro správné fungování organismu. Co když je s Myškem něco jinak? Neříkejte mi, že by se dva jedinci stejného druhu mohli tak lišit. Beo, říkala jsi, že tvůj děda měl hospodáříčka. Jak byl velikej?" Vzápětí mě napadne šílenost. "A kam vlastně mohl zmizet? Třeba by se dal najít."

Vyšehradská škola magie – Chodba před ošetřovnou

Otto

Čas neúprosně plyne. Na to, co se stalo dole ve sklenících, jsi nejspíš vytěsil. Roman s Petrem a Beou se o to postarali a tobě spadl kámen ze srdce, že nevidíš ani Myška ani tu Mališku. Víc tě teď ale znepokojuje, že se Anežka tak dlouho nevrací. Varovala tě, že to nejspíš bude chvíli trvat, ale přece jen... Jan byl sice její bratr a ochránce, ale ona teď patřila i k tobě, do tvé rodiny a srdce.

Možná začneš přecházet z místa na místo, abys uvolnil napětí. Možná se ti v mysli objeví neodbytné nutkání vlézt na ošetřovnu a jít zaklepat na Mydlářovy dveře. Bylo by to snadné. Stačilo by otevřít ošetřovnu, projít kolem postelí a vzadu zaklepat na jeho pokoje. Ať už se tam děje cokoli, souvisí to i s tebou. Nevěříš, že by Jan Anežce fyzicky ublížil, takový on nebyl, ale mohl tě Anežce rozmlouvat. I když hierarchie rodů neexistovala a tvůj rod byl rozvětvený, stále jsi byl v pomyslném žebříčku nad Mydláři. Katovský původ se i přes dlouhou lékouzelnickou historii nezapřel a jisté společenské stigma na nich bylo. Byla tvoje, budeš za ni bojovat i přesto, ale...

Vyšehradská škola magie – Knihovna

Xenie, okrajově Nela

Čas plyne a informací je hodně.

Jedinou skutečnou jistotou se stalo to, že Johanka nelhala, a skutečnost, že fénixem ten šílenec být nemohl. I když se nejeden kouzelník pokoušel proměnit v magické zvíře, nikdy toho nikdo nedosáhl. A možná to bylo dobře, jinak by tady mohly pobíhat desítky draků, akromantulí, bazilišků a dalších tvorů neschopných ochočení a výcviku.

Podvědomě víš, že je v tom klíč, ale teď možná bude nejlepší vstát, protáhnout si ztuhlé nohy a nechat to chvíli už být. Později tě možná spíš osvítí ta správná myšlenka. I když je Nela stejně plachá jako fénix (teď už ti ten tajemný pták poleze snad i do spaní, tím spíš to je třeba nechat uležet), možná by nebylo od věci ji zkusit alespoň pozdravit. A třeba jí říct, co se stalo, protože ti něco našeptává, že bys ji na to měla připravit, pokud by se zbytek ročníku rozhodl, že víc hlav víc ví.