Směr knihovna, knihovna, knihy a hromada prachu

Sama, okrajově Nela
17. srpna 2021 - Vyšehrad, Knihovna

Nemohla jsem dostat z mé hlavy myšlenku na to, co nám řekla Johanka. A taky ukázala.
Sešpulila jsem přemýšlivě rty a jen co všichni odběhli, jsem do sebe naklopila čaj a posbírala svých pět švestek a zamířila na svůj pokoj.
V pokoji jsem se třikrát prošla po jeho délce, nakonec jsem popadla brašnu přes rameno, do ní naházela pár volných papírů válejících se po stole, něco na psaní a vyrazila směrem knihovna.

Při procházení polic jsem si všimla místního knihovníka, se kterým bych si prakticky mohla tykat tím, jak jsem tu byla přilepená denně několik hodin, když jsem nevyváděla zrovna něco jiného, jak se věnuje knihám, teď přesněji řečeno knize, jež pečlivě opravoval.
Ručně, žádný kouzlo. V tom byla ta magie, síla.
Pro sebe jsem se usmála a zastavila se na křižovatce, mezi regály zoomagických knih začínající encyklopedií obyčejných zvířat, končící pojednáním o kentaurech. Další chodba odkazovala na černou magii, třetí bylinkářství a poslední brakovou literaturu, jež se nesměle krčila na 4 policích v podstatě ohmataných paperbackových vydáních, jež si tu dobrá většina půjčovala, ale stylem aby je nikdo neviděl, že to čtou.
Pokrčila jsem rameny, hodila brašnu na stůl a vydrápala se na žebřík, jenž stál opřený o police se zoomagickými knihami.
Jednu podruhé jsem vytahovala, pročítala obsah, pokud se mi tam zdálo něco relevantního, odložila jsem ji o dvě patra níž na poličku, abych se na ní pak mohla podívat blíže.
V tom zápalu hry na slečnu Marplovou jsem si povšimla v periferii pohyb něčeho šmoulově modrého. Ohlédla jsem se, zjistila že je to moje spolužačka, kývla na ní hlavou a zase se pustila do své předchozí činnosti.

Když už na polici o dvě patra níž nebylo místo, usoudila jsem, že je čas knihy probrat, přebrat, pročíst.
Slezla jsem dolů, málem se převrátila tím, jak jsem delší dobu stál opřená o opěradlo žebříku, takže nohy nebyly na náhlý průtok krve zvyklé, a usadila se ke dlouhému stolu táhnoucí se podél polic.

Otevřela jsem první knihu a sice takový manuál, jak se člověk stane zvěromágem, což jsem už četla od pátého ročníku snad desetkrát, ale nikdy se nedostala k tomu, to konečně zrealizovat.
Stručný popis zvěromága Osoba s kouzelnickými schopnostmi, jež se za pomoci magie dovede přeměnit v jedno vyvolené zvíře... bla bla bla... ojedinělá schopnost, jež se dá naučit... atd atd ... neumí ji všichni kouzelníci, může se stát, že ji magicky silný jedinec nedokáže ovládnout, na druhou stranu jedinec magicky slabý může být výborným zvěromágem... jo jo jo, tohle znám nazpaměť
Knihu jsem zaklapla a natáhla se pro druhou.
Encyklopedie zvířat. Nemagických samozřejmě.
Otevřela jsem obsah a začala pátrat po čeledi Volavkovití, stránku, která jimi začínala jsem založila papírkem, stejně tak pak i čeledě jeřábovití a čápovití.
Pergameny jsem rozdělila na 4 sloupce, jeden měl obsahovat jeřábovité, druhý volavkovité, třetí čápy a poslední jsem hodlala použít na magická zvířata.
Postupně jsem si z encyklopedie do sloupečků vypsala rysy daných ptáků, podle čeho je můžu bezpečně poznat. Poslední sloupeček zatím zůstal prázdný.
Jeřáb: patří mezi symboly štěstí, ostražitosti, vznešenost. V Číně je navíc symbolem dlouhověkosti a moudrosti, také vztahem mezi otcem a synem. V Japonsku je to podobné, plodnost, moudrost, štěstí. V Řecku byl symbolem boha Herma, bohyně Demetér. Zaksichtila jsem se na jméno Hermés - posel? - a ostražitost.
Čáp: Štěstí, nový život. Ve starém Řecku spojován s bohyní Hérou, aka Juno, jež chránila ženy a děti. Jinde byl Čáp symbolem tance a energie. Podtrhla jsem větu o tanci a energii. Mechehe sice nebylo taneční, ale hudba a energie byly...
Potřásla jsem hlavou.
Volavka:jsou předzvěstí těžkých časů, cesty a vzestupu. Pokud je zobrazována s lotusem - plameny? - je to předzvěst úspěchu. Taktéž je symbolem zvědavosti. Chvíli jsem zaraženě koukala na své písmo, slova, jež dávala smysl, ale současně nedávala. Nechápala jsem. Může to mít souvislost?
Druhů ptáků, co spadají do těch 3 kategorií bylo ale dost, všeobecně jich ale mělo jen pár opravdu stejný rys, který by se dal poznat. A všichni tři jsou tažní ptáci, jež na podzim u nás zamávají na rozloučenou a adieu do teplých krajin.
Zaklapla jsme knihu a vrhla se na další, tentokrát magickou zoologii od Newta Scamandera.
Fénix: Plachý magický pták, jež symbolizuje dlouhověkost a život. Když se blíží jeho čas, zapálí sám sebe a znovu povstane z popela a nějakou dobu má podobu kuřete. Jeho zpěv dodává odvahu dobrým duším, těm zlým strach. Jeho slzy mají léčivé účinky. Je znám pro svou samotářskou stránku. Živí se bylinkami a je znám i pro svou mírumilovnost. Oheň byl přítomen, znamená to, že někdo musel umřít, aby ostatní mohli žít? Silnější? Nebo co to má být?
Svá hnízda staví pomalu a vysoko ve skaliskách nebo na vysokých stromech. To jako nikdy neumře, prostě se restartuje? Koho by bavilo žít věčně? Trpělivost a vytrvalost, síla a houževnatost.

Zůstala jsem sedět i dlouho potom, co jsem dopsala poslední písmeno. Papír teď zdobily škrtance, podtržení různých částí a v mé hlavě bylo vymeteno. Skoro všechno by mohlo souviset s tím, co se stalo a co nakreslila Johanka. A zároveň bych si měla zajít na ošetřovnu pro něco na uklidnění a přibalit prášky na paranoiu.

Ošetřovna

Jan, kocour a okrajově Matyáš

17. Srpna

Trochu se leknu, když se plenta samovolně zavlní, aniž bych slyšela nějaké kroky. Náhle skrze ni prolétne jakási šmouha, která zabrzdí uprostřed ošetřovny. Šmouha je to chlupatá a dokonce dosti kočkovitá. Posadí se a upře na mě svůj pohled. Řekla bych, že celkem zkoumavý. Na zátylku mě lehce zamrazí, jelikož mám pocit, že to není tak docela obyčejný kočičí pokoukání.
Já mu pohled oplácím a navíc se u toho usměju. O chvilku později cuknu pohledem k Janově hlavě, která se vynořila zpoza plenty. On se nejdřív podívá na kočku a až následně si všimne mě. Může to být můj starší brácha, klidně mít i o dekádu víc životních zkušeností, ale já ho znám jako svou hůlku – ostatně oba dva máme stejné jádro. Jeho úsměv mi prozradí víc, než by to udělal on sám.

„Ahoj, bráško.“ houknu a odlepím se ode zdi. Rozejdu se jeho směrem, když v tom zaslechnu ono příjmení a zarazím se v pohybu. Matyáš? Co se stalo?! zaváhám, zda narušit jeho soukromí a vtrhnout tam, ale ovládnu se. To počká. Navíc by mu to asi nebylo moc příjemné a nejsem si jistá, zda…mně taky. Infuze…hmm. Zeptám se pak bratra, jestli mu ji budu moct pak vyndat já. Učil mě to.

Zdá se mi to nebo je ten chlupáč celý nesvůj a častuje Jana vyčítavým pohledem? Hm. Když vidím bratrovu rozpačitou reakci, je mi jasné, že se tady něco děje.

„Přinesla jsem ti něco k snědku. Měli tvoje oblíbené košíčky s lanýži a slimejši.“ zvednu balíček s jídlem, dojdu k Bratrovu a volnou rukou ho pevně obejmu. „Taky jsme se skoro tři dny neviděli.“ povytáhnu obočí. Potřebuji snad jiný důvod? Ano, potřebuji….achhhh. Předám Janovi balíček, aby ho podržel nebo rovnou zanesl někam stranou, kam bych se ráda vydala s ním. Dřepnu si na zem a vezmu kocoura do náručí, pokud se nechá.

„A kdopak je tohle? Nepředstavíš nás?“ podrbu ho za oušky. Stále nevím, oč tu jde. Mám jen tušení, že to není tak úplně obyčejné zvířátko. Tedy kus zvířete. „Nevěděla jsem, že máš kočku.“ našpulím rty a drknu do bráchy loktem.
„No a…můžeme jít někam do soukromí, prosím? Je pravda, že…potřebuju s něčím…pomoct.“ vysoukám ze sebe nervózně tentokrát já. Opravdu si bratrem nemáme v tomhle, co vyčítat.

Nic není "jen tak"

(Anežka)

17. srpna
Praha - Vyšehradská škola magie
Ošetřovna(někde co nejvíc stranou všeho a všech)

"Pak máš na čem stavět a budeš mít do určité míry snazší pozici. I tak bude třeba najít rozumný kompromis mezi tím vším, abys přišel na to, co vyhovuje právě tobě. Můžu ti nabídnout svůj pohled, ale neznamená to, že to je jediná směrodatná cesta."
Nemám, co bych dodal - snad i proto jednoduše přikývnu. Takže vpodstatě jako u všeho, víceméně dát na pocit a pak metodu pokus-omyl. To znamená, že v tomhle směru žádná novinka.

Až na to, že je to nitrobrana a zvěromagie. v duchu se sám pro sebe ušklíbnu. Snad i pro to zamyšlení, stejně jako u Mydláře to jeho, si vůbec nevšimnu zvířete, co se tady objevilo. Střelím očima tím směrem, ale to už se lékouzelník sune dolů z postele. Mazlíček? Přesto, nebo možná právě i proto, se mi na tom něco... úplně nezdá. Zatím ale nedokážu říct, co. To, že kočka skoro vede dialekt, zas tak výjimečné není.

"Tohle je moje svízelná situace," jako by tím Mydlář chtěl potvrdit, co si myslím a dát tomu "podezření" hmotnější podobu. Zadívám se zpátky na příčinu jeho hladovky. Kocour je to opravdu pořádný, s barvou, jako by se protáhl komínem plným sazí, a žlutooranžovýma očima.

"Povinností dědice je zajistit rodu mužského potomka, který povede rod v dalších generacích," pokračuje lékouzelník a mě povyjede obočí výš - nedokážu tomu zabránit. Takže... tohle má být... Nevěstu bych moc netipoval.

"A nejlépe s bohatou manželkou, jejíž krev a peníze rod obohatí. Můžeme ti pomoct oba, pokud na to přijde, nejen já, ale v tomhle případě bych tě požádal o slib, že neprozradíš jeho identitu."

Jeho... zarezonuje mi v hlavě a tak nějak.. všechno začne dávat smysl. Včetně toho, že Anežka o tom neví... Ale kdo jsem, abych říkal vlastně dospělému, co by měl a neměl? Navíc když přidáme to, že já sám nepatřím k nijak zvlášť sdílným jedincům.

Jsem nemocný, ale léčím se.

Zadívám se na zvíře, pak si povzdychnu. Vypadá to, že zase, tentokrát bez vlastního přičinění a chtění, budu mít nějaké tajemství - a ještě ke všemu takové, které se týká Mydláře a to hodně osobně. Trochu ztěžka polknu.

"Vašeho přítele zvěromága neprozradím... To všechno je ostatně jen na Vás." Ne, neslibuju to pod příslibem pomoci navíc. Je pravda, že tohle si musí lékouzelník vyřešit sám a čím dříve, tím lépe. Ano, zrcadlově se opakuje že se to snadno říká, oproti tomu to prostě udělat - vím o tom své. A právě proto... kocour zvedne hlavu, napřímí se a nastraží uši. Zornice se mu trochu rozšíří. Zadívám se tím směrem, i když můžu sotva tušit, kde a jak daleko příchozí stojí.

Takže to, že jsem někoho asi slyšel vejít... se mi nezdálo. I když je ticho, smysly zvířete se jen tak zmást nedají. A já pro dobro nejen svoje, ale i všech přítomných dál nic neříkám a mlčím. Tohle je na Mydlářovi.

Příchod na ošetřovnu

Otto, můj bratr Jan, okrajově Matyáš

17. srpen

Zastavím se před dveřmi vedoucí na ošetřovnu. Podívám se na Ottu, na dveře a zpátky na Ottu. Povzdechnu si s mírným pousmáním. ,,Dobře, takže ty počkáš tady a jááá no...snad budu za chvilku zpátky. Možná tě Jan taky přijde pozdravit.” nakrčím ramena a věnuji mu lehce nervózní úsměv. Nebo se ti pokusí udělat nějakou přednášku. ovšem tím ho teď strašit úplně nechci.

Otočím se na patě a vejdu na ošetřovnu. Zastavím se a rozhlédnu se kolem, jestli Jana neuvidím. Není nikde v dohledu. Podívám se na balíček s jídlem, který držím v rukou, a pomalu se rozejdu. Nevolám na něj. Nechci mu případně rušit koncentraci. Jen se skláním a dívám se pod plenty, jestli někde neuvidím jeho nohy. Jakmile se tak stane, zůstanu stat dost daleko, abych neslyšela nic, o čem se za plentou může mluvit. Maximálně nějaké mumlání. Respekt pacientova soukromí je nejvíc. To nám doma vtloukávali do hlavy od malička.

Opřu se tedy o zeď a v klidu čekám, až bude mít brácha na mě čas. Mezitím si v hlavě snažím sesmolit, co mu vlastně chci říct a jak ho požádat o pomoc.