Cesta na ošetřovnu - Jídlo

Anežka

"Ten zážitek bude v nás všech asi dlouho, ale zmizí. Jako všechno. Když nezabere brácha, tak se nám to třeba povede spolu."

Snažím se rozehnat obavy, které Anežka má. Je mi jasné, že to není nic lehkèho takhle přiznat, že se něčeho bojíš a nevíš co s tím máš dělat. Pokud máš bráchu lékouzelníka, tak to může v lecčem pomoct, ale taky to není záruka. Některé rány srovná jenom čas a třeba náruč někoho blízkého.

Pokračujeme v chůzi a každému plynou myšlenky asi trochu jiným směrem. Já se snažím srovnat tu šílenost z rána a snažím se z mysli vyhrabat informace o našich rytířích. Hlavu mám tak zmotanou, že tam teď prostě nic není a doufám, že až si trošku srovnám myšlenky, tak se potřebné informace vrátí. Byl jsem sám na sebe naštvaný, ale tu naštvanost jsem nemohl dál rozpracovat, protože se mi Anežka pověsila kolem krku, najednou, že jsem sotva zastavil a rázem jsem měl plnou hlavu jiných starostí. Naštěstí jsem to ukočíroval a obětí opětoval. Bylo to takové to jak z reklamy. Lepší jak tisíce slov. Kručení v mém břiše jasně schválí záměr vzít to na ošetřovnu přes velkou síň.

"To je dobrý nápad!"

Spokojeně přitakám a místo vody jak Anežka já piju džus a beru si dva čokoládové muffiny. Vitamín Č je prostě na nervy ta nejlepší věc. Kam se hrabou lektvary. Do jednoho se zakousnu a ještě s plnou pusou, když mě Anežka zatáhne do třídy spustím.

"Chou to Vygehrský rychíři..."

Snažím se vychrchlat, ale radši prvně polknu.

"Promiň. U brány jsou Vyšehradský rytíři. Horymír tvrdil, že nám to mělo dojít, ale já fakt netuším jak. V tom všem co se děje. Ředitel tím, ale nějak narušil kouzelnou bezpečnost školy a proto ty vejce umírají. Povolal v nouzi rytíře a tím dal najevo, že je škola nebezpečná. Za mě je to už hodně vysoká magie, ale ten princip nějak chápu. Snad. Každopádně mezi profesory je názor na to co chápu dost rozporuplný a nejen mezi nimi."

Zkrátím to, protože nemá smysl moc spekulovat. Opřený o zeď dožvýkávám poslední zbytek muffinu.

Cestou na ošetřovnu – bezhadová zóna

Otto
17.srpna

Otto mi potvrdí, že se od profesorů něco dozvěděl. Nechce o tom ale mluvit na veřejnosti. Podívám se na něj s pohledem ve stylu sakra!. Potom jen přikývnu a smířím se s tím, že ještě chvilku budu muset vydržet. V hlavě se mi ovšem začnou honit různé myšlenky a nápady, co by za tím mohlo být. Snad brzy narazíme na nějakou vhodnou zašívárnu. Cestou mu stisk ruky oplácím, jelikož je mi jasné, že si i on sám dneska prožil takové menší soukromé peklo, co se hadů týče. Nedělám si ale iluze, že by ho to z toho strachu vyléčilo. I když by to bylo super.

Přikývnu na slova o povzbuzujícím lektvaru a nevesele se ušklíbnu. „To by mohl. A spánek by byl luxusní…jenže mám pocit, že v noci zase nezaberu, a když jo, tak…se mi před očima přehraje celá Kampa zas a znova. Chtěla bych se té vzpomínky nejlíp zbavit nebo…ji aspoň trochu oslabit. Jenže nevím, jestli na tohle brácha stačí.“ nebyla jsem na tohle zrovna hrdá. Čekala jsem, že se s podobně intenzivní situací dokážu srovnat mnohem rychleji a efektivněji. Docela jsem se přecenila a nyní se sama za sebe před sebou stydím. Je to možná trošku zvrácený způsob uvažování, merlinžel mám to tak. Potřebuju být odolnější, jestli si chci splnit svůj sen.

Přejdeme k naší osobní záležitosti a musím přiznat, že mě Ottova reakce mile překvapí. Ne, že bych od něj čekala to nejhorší, spíš pořád nevím, co od něj vlastně čekat. Známe se už strašně dlouho, to ano, ale jako škorpící se kamarádi. Dokud se na něm víla puberta nevyřádila, ani mě nenapadlo, že by se mi mohl někdy líbit. No a pak to postupně propuklo a já si ho začala víc prohlížet a všímat docela jiným způsobem. On mě ne, nebo to dělal stejně nenápadně jako já. Možná se ho na to později zeptám. Avšak hlavní slovní spojení bylo vždycky „Otta a holky“ … a k tomu se váže spousta stereotypů, ze kterých se asi musím časem vyléčit. Protože já a důvěra…no…

Usměju se. Propletu prsty s jeho a znovu se dáme do chůze. Pohled mám sklopený, protože přemýšlím. Rodina teď pro mě není aktuální téma. Ještě ani nemáme dodělanou školu, nevíme, co s námi bude a já hlavně už několik let dřu na bystrozorský zkoušky. Navíc by si mě musel Otto vzít, protože nemanželské dítě a ještě k tomu „čistokrevné“ je v naší kouzelnické konzervativní společnosti stále tabu. No a…to jsou přece naprosto šílené představy! Takže rozhovor s Janem zkrátka přetrpím.
Potom se zničehonic zastavím a Ottu pevně obejmu. Držím ho v onom objetí nějakou tu chvilku a doufám, že tím řeknu všechno, co teď nahlas nemůžu, protože je na všechno ještě strašně moc brzy. Odtáhnu se s úsměvem a pohled mi sklouzne k Velké síni, kde se ještě podává snídaně. „Vezmu něco s sebou Janovi. Naposledy jsem ho viděla stejně jako ty v Kazině nemocnici a vsadím se, že toho moc od té doby nesnědl.“ uděláme si tedy ještě rychlou zastávku v síni, kde do sebe hodím dvě sklenice vody na ex. Zabalím něco pro bratra a sama si ještě vezmu pár koláčků.

Na cestě do ošetřovny ho nejdřív zavedu do jedné z prázdných učeben, kde bychom mohli mít trochu toho klidu a soukromí, protože školní rok ještě zdaleka nezačal. Sednu si na kraj nejbližší lavice a zadívám se na Ottu. „Tak povídej…“ vybídnu ho zvědavě.

Pryč od hadů!!

Bea, Roman, Petr a pak už jen Anežka
17. srpna

Horymírovi jsem nekomentoval to co ředitel předpokládal. Před několika dny jsme málem uhořel, teď se tu vrhám do hnízda hada a má mi něco dojít. Ty vole takové myšlenkové pochody bych chtěl mít. Musím říct, že Horymíra omlouvá, že byl taky hodně unavený a taky mu to nefunguje úplně čistě v té hlavě. Co se mu musí nechat, že ve chvíli kdy měl něco dělat s vejci, tak byl absolutně profesionální a byla radost vidět, že vejce se opět trošku melou a ta síla, kterou jim dodává Horymír pomáhá. Bylo pro mě divné, že jsem se radoval z toho, že budou žít hadi, ale mláďata nemůžou za to, že se něco brutálně posralo. Rád bych řekl, že brutálně je možná ještě slabý výraz.

"Já to nedám. Už tohle je na mě moc."

Konstatuju věcně, když se řeší, kdo vejce odnese. Ono potkat se s Myškem, na kterého jsem už "zvyklý" a Mališku, kterou jsem nikdy neviděl a ta se nebude chovat jako on. Ne, tohle je prostě akce co jde mimo mě. Horymír zařídí a naši nasedají na košťata.

"Hodně štěstí!"

***

Když jsou všichni pryč, tak Anežka ze sebe rve mikinu a mě v hlavě běží spousta myšlenek co by se mohlo dít, ale jde jen o to, že potřebuje více vzduchu. Chvilku jsem myslel, že bude zvracet, ale dobrý. Přistoupil jsem k ní a pohladil po zádech. Sám jsem funěl jak bych doběhl maraton a já si myslím, že jsem ho doběhl. Pevně sevřu ruku Anežky a doprovázím jí do hradu. Ruku jsem držel pevně, v tuhle chvíli to byla jediná jistota, kterou jsem měl.

"Vím, co jsou zač Ti vojáci i proč Ty vajíčka tady chřadly, ale nechci o tom mluvit tady. Může nás někdo slyšet a to nechci. Možná je někdo stejně blbej jako my, aby mu to nedošlo a tak ho nemusíme děsit."

Dodám s troškou sarkasmu, protože jsem sám naštvaný na to co mi Horymír řekl a plus jsme opravdu nechtěl, aby to slyšel někdo nezainteresovaný. Když se Anežka zastavím, tak se opřu o zeď naproti ní.

"No mohl by Ti naordinovat nějaký povzbuzující lektvar, ale je fakt, že jídlo a spánek je celkem dobrá kombinace pro cokoliv. Aspoň za mě."

Usměji se i když se dostáváme k tomu vážnějšímu tématu, které se pojí s naším ránem. Anežka má pravdu, že jsme se mohli chovat lépe a zodpovědně, ale situace si to nějak nežádala a musela být. Takže tuto "nepříjemnost" musíme taky vyřešit. V hlavě mi chvilku běžely šťastné myšlenky na budoucnost, rodina, děti, dům, ale zahnal jsem je, protože cokoliv takového je daleko.

"Já půjdu s Tebou. Příjemné to asi nebude, tak půjdu s Tebou. Pokud nechceš, abych byl u rozhovoru s Janem, tak počkám venku, ale nechci aby jsi šla sama. Takže mě najdeš před ošetřovnou."

Pokrčím rameny, chytnu Anežku za ruku a jdeme dál. Tady není moc o čem. Jde řešit to co jsme měli řešit oba, takže by bylo možná i zbabělé jí nechat samotnou a já se ke svým věcem stavím čelem.