Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Ze skleníků zpět do hraduBea, Roman, Petr a pak už jen Otto 17. srpna Pousměju se nad tím, abych na sebe dávala pozor, načež Otto vyběhne ven. Zhluboka se nadechnu a sleduji vejce. Snažím se jim dát maximum, co mi kouzlo dovolí. Únava už je znatelná. Mírně se mi točí hlava a jazyk se lepí na patro. Možná jsem podcenila zdejší téměř tropické prostředí, ale přežití vajec je nyní má priorita. Oni jsou ohrožený druh. My ne. Ať si říká, kdo chce co chce, v tomhle rozdíl mezi kouzelníky a mudly nevidím. Nespouštím z nich pohled a klečím téměř křečovitě. V duchu už prosím, aby se někdo vrátil. Otto, Bea s Petrem a Romanem. Klidně i Myšek. Zkrátka kdokoli. Děsím se momentu, že by se některé ze dvou zbylých také přestalo hýbat. Možná trochu už rozumím Romanovi a jeho nervům. Konečně nejsem sama. Pokusím se vstát, abych v hnízdě nepřekážela a trošku u toho zavrávorám. Naštěstí mi Bea dá ruce kolem ramen a já se na ni vděčně usměju. „Nápodobně.“ vrátím jí pochvalu a podívám se na vzkříšeného Romana. Věnuju mu povzbudivý úsměv. Neboj se, to se zvládne. Petr nám následně svěří, o jakou samici hospodáříčka jde. Odhalení, že jde o tajemnou Mališku pro mě nakonec není tolik šokující, protože buďme upřímní…tahle šeptanda o tom, jak Kašpar užívá všech světských radostí v Neomenii, je celkem v kurzu. Přesto mírně povytáhnu obočí a koutkem oka se mrknu na Beu, která místo nějakého pohoršení, bere iniciativu aktivně do rukou. Celá tahle záchranná akce jí dodala odvahu i v jiných věcech a já jen zírám. Zároveň jsem za ní šťastná a doufám, že jejich akce dopadne po všech stránkách dobře. Počkám, kdo všechno se přihlásí. Kdyby nás nebylo dost, letěla bych samozřejmě taky. Avšak znám svoje limity a obzvlášť v takhle nejistých časech…se zkrátka nechci vyšťavit na doraz. Když sečtu nespavost, případně zlý sny, běhání sem a tam a navíc energetický kouzlo, který si z vás bere o dost víc než kouzla klasická…a ještě to dusno. Raději ne. Petrovi, Bee a Romanovi naprosto věřím, že vše zvládnou. „Držím vám pěsti, zlomte hůlky. Vejce zachráníte a Mališka snad nebude mít chuť vám ty hlavy utrhávat…“ rozloučím se s nimi a sleduji, jak je profesor Horymír připraví a vyšle na cestu do tajemné Neomenie. * Když jsou všichni pryč, i dvojice nejatraktivnějších profesorů, která odešla hledat Myška, servu ze sebe mikinu, zlomím se v pase a na chvíli se opřu rukama o kolena a zhluboka dýchám. Potřebuju nahnat trochu kyslíku do mozku. Nervy, vyčerpání a žádná čokoláda. Narovnám se. „Co ti vůbec řekl Horymír? Proč už tu není bezpečno?“ podívám se tázavě na Ottu. Tohle téma mě dost zajímá. Koho by ne. „Pojďme už do hradu.“ chytím ho za ruku a když se ocitneme na schodech vedoucích pryč ze skleníků, trochu se mi uleví. Chladný vyšehradský vzduch! Nahoře v chodbě se opřu ramenem o kamennou stěnu daleko od možných přihlížejících a jiných zvědavců. „Chci se zastavit za Janem na ošetřovnu. Na to vyčerpání mi určitě naordinuje něco k jídlu a spánek, ale…“ trochu znervózním a podívám se na svoje ruce. „Taky kvůli tomu ránu…“ vzhlédnu a podívám se Ottovi do očí. Určitě ví, co tím myslím. Nebyli jsme úplně příkladní, co se prevence týče. „Chtěla jsem to nechat na později, ale asi bude lepší tu náplast strhnout hned…“ kousnu se do rtu a nevím, proč jsem z toho tak nesvá. Asi proto, že se děsím, že mě bude bratr soudit. „Kde tě mám pak hledat?“ zeptám se už s klidnějším pousmáním, když jsem to ze sebe vyklopila. Předpokládám, že bude lepší, když tam skočím sama za sebe. Ovšem, pokud bude chtít jít Otto se mnou, nebudu mu bránit. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
 | Skleníky Petr, okrajově Otto, Anežka, Roman
"Trochu vody asi u sebe nikdo nemá, co." Řeknu spíš jen pro ujištění, promasíruju si krk a zadívám se na Romana, který už dostal lepší barvu, raději bych byla ve Velké síni a lila do sebe džus po litrech, v duchu zaúpím, když si vzpomenu na chladnou tekutinu. Co je jasné, v tropech bych žít nemohla, projedu si rukou vlasy, ze kterých se mi dělá změť kudrlin. "Ve skleníku to zvládají naprosto skvěle." Usměju se a na chvilku zapomenu na to, jak děsně mi vadí vlhko a to, že se nemůžu napít. "Popadnout vejce, acciem si přivolat košťata a vyrazit za samicí." Divím se, že mi ještě funguje mozek a jsem schopna doplnit Romanův plán o něco tak důležitého jako je koště. Zívnu, teplo a vlhko na mne působí jako prášky na spaní. "Je tu vzduch jak v poklopci, pojďme něco dělat, než tu usnu." Spánky mi tepou i z nedostatku čerstvého vzduchu a z rozrušení. "Jo, to je rozumné, pojďme za Anežkou." Usměju se na kluky. Za sebou zaslechnu hlas Otty a otočím se za ním. Dobrá práce Otto. Do skleníku vcházím po boku Romana, abych mu mohla případně nabídnout rámě a podepřít ho. Dojdu k Anežce, obejmu ji okolo ramen a zadívám se na vejce, která se vlní, kdybych se to hodilo, vypísknu radostí, ale ještě není nic zachráněno. "Skvělá práce. Jste báječní."Pošeptám ji do ucha a rameno ji stisknu o trochu víc. Na Petrova slova, co se stane ve skleníku, zůstane ve skleníku, jen přikývnu a dál ho poslouchám. Babičce by praskla cévka, kdyby zjistila, že jsem šla do Neomenie a ještě s největším sígrem ze školy. Ta myšlenka mne spíš pobaví, než abych měla strach z babiččina hněvu. Sofie by na mě byla hrdá, že jsem začala s rebélií. A táta, ten by byl rád, že se chovám podle svého a ne tak jak se ode mne čeká. Nádech, výdech. "Samozřejmě, že jdu s tebou, tolik rukou nemáš, abys unesl všechna vejce." Řeknu blahosklonně, jako bych mu vlastně dělala nějakou službu. Ani nevíš jak moc ráda s tebou půjdu. V duchu se rozplývám a jásám , zorničky se mi rozšíří a do tváří se nahrne krev. "Je tu hrozné vedro." Snažím se své zrudnutí svést na příšerný vzduch. "Je blbost je tu nechávat, jen Bohové vědí, kolik energie jim Anežka s Ottou dali a je fakt lepší je vzít rovnou sebou. Třeba nám Mališka fakt pomůže a neukousne nám hlavu." Pokrčím rameny. Jakou službu by po nás, vlastně po mě mohla chtít, já umím hrát možná tak na piáno a mám sbírku knih. Zapřemýšlím.Možná za to nebude chtít nic, nebo si to s ní vyřídí Petr. Zadívám se opět na vejce a čekám na vyjádření ostatních. | ||
| |||
 | Půjdeme? Roman, Bea, Otto, Anežka a profesoři 17. srpen 2021, brzké dopoledne Teprve když se k nám Bea vrátila, zpětně jsem si uvědomil, že mě prve i líbla na čelo. Věnoval jsem jí zkoumavý pohled. Lidé pod stresem reagují různě, ale tohle asi nebylo jen stresem.. Nechám se překvapit, co z toho ještě bude, ale asi bych jí měl věnovat zvýšenou pozornost. Musel jsem se na ni trochu pousmát a pak se obrátil na Romana. Nevím zda se mi omlouval za ten výstup v hlavní síni, nebo za to jak zde zamrznul, ať tak či onak, bylo to jedno. "Nech to být. O nic nejde.", mávnul jsem nad tím rukou. Ostatně nimrat se v tom by stejně k ničemu nevedlo. "Takže taky netušíš, co se tu stalo a proč jsou vejce ve stavu v jakým jsou. No tak snad nějaký ještě zachráníme. Jak říká Bea, znám jednu samici.", trochu jsem si povzdechl, doufal jsem, že se od Romana dozvíme víc. "Patrona bysme si asi nevšimli, ale nahoře způsobil trochu rozruch, nebo možná Myšek. Profesoři si všimli, ale zastavil je Přemysl, že to není úkol pro ně. A doslova to přehodil na nás. Takže to už přehlídnout nešlo.", dodal jsem ještě pár informací Romanovi a pak se obrátil s otázkou, spíše řečnickou, na Beu: "Takže ve skleníku to zvládají?". Zahlédl jsem Ottu, jak se vrací v doprovodu profesorů a cosi řeší. Usoudil jsem, že Roman už odpočíval dost dlouho a dále čekat nemá smysl. "Fajn, pojďme za ostatníma, Roman už vypadá líp, povím vám o svém plánu.". Natáhl jsem ještě ruku k Romanovi, pokud by chtěl pomoct a pak se vydal do nitra skleníku. Dvě vejce nyní vypadaly, že v nich přecijen ještě něco života zbývá, rozhodně se jejich obsah mrskal více než předtím. Nebo se mi jen zdálo? Koukl jsem po ostatních, byli jsme všichni. Z přítomnosti profesorů jsem nebyl zrovna nadšený, ale co se dá dělat. Snad to nijak hrotit nebudou a moje návštěvy Neomenie tu stejně byly spíš takovým veřejným tajemstvím. Lehce jsem si kývl, znovu všechny přejel pohledem a pak jsem spustil: "Tak jo... co se řekne ve skleníku, ve skleníku zůstane. Jak už jsem naznačil, znám jednu samici. Není to nikdo jiný, než Mališka.", zkontroloval jsem výrazy jejich tváří, zda se dopídili koho myslím a nebo tápou a pokračoval: "Ano, ta Mališka, ta co vede Neomenii. Myslím, že by nám mohla pomoct, a když ne ona, bude mít alespoň zdroje a nebo kontakty. Navíc, když nám nepomůže kvůli zachování druhu, za nějakou službičku by mohla. Jdete do toho se mnou a nebo máte lepší nápad?". Dopřál jsem jim chvilku na zpracování té informace a taky abych jim dopřál prostor k promyšlení odpovědi a pak pak položil ještě druhou otázku: "Původně jsem myslel, že vejce necháme buď tady nebo třeba na ošetřovně, ale nakonec bude asi nejlepší, když nebudeme ztrácet čas a vezmeme je sebou rovnou. Co myslíte?". Romanovu odpověď už jsem znal, Myšek tu nebyl, ale profesoři třeba budou mít jiný nápad... | ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Chlapi sobě...? 17. srpna "Nastavil jsem poměrně pomalý průtok, takže si tu chvíli pobudeš," vzhlédnu k levitujícímu vaku a očima kopíruju křivku hadičky až k místu, kde mizí díky jehle pod kůží. Spíš mimoděk přikývnu na srozuměnou, a ač mě ta skutečnost netěší - nemám na výběr. Už tak jsem přišel skoro po dvanácté a nehodlám riskovat nic navíc. Kdybych plánoval sebevraždu, tak způsob zvolím rozhodně rychlejší, jistější a mnohem víc radikální. "Chápu, asi si myslíš, že se mi to snadno říká, ale..." zadívám se lékouzelníkovi do očí. Snad i proto, co v nich zahlédnu, si jen tiše pomyslím, že je ale pravda, že se to říká snadno a mnohem hůř dělá - hlavně, když má člověk pocit, že mu krkem neprojde ani nit a žaludek je jak centrifuga. A nemíním to zle - je to spíš holé konstatování. Co tím vlastně ale chce Mydlář říct? něco mi našeptává, že tohle nebude úplně o mě. V takových případech nikdy není, protože pak vždycky přijde... "Anežka o tom neví, ale... " - svěření se s vlastní, aspoň podobnou, zkušeností. Snad jen zlehka cuknu obočím vzhůru. Těžko říct, co mě překvapilo víc - zda zmínka o Anežce, to, že se Mydlář svěřuje, nebo fakt, že zrovna mě, který... - skousnu si ret abych utnul myšlenky. Vzpomínky na minulost teď nejsou úplně nejpříhodnější - narozdíl od toho, co mi lékouzelník zrovna říká. "...je to už nějakou dobu, co jsem se ocitl ve svízelné situaci. Do té tvé to má hodně daleko, uznávám, že to nemůžu srovnávat, ale... Dostal jsem se do fáze, kdy jsem zapomínal jíst. Po chvíli se člověk podvědomě přesvědčí, že živiny vlastně nepotřebuje. Vím, mezi zapomínáním a neschopností udržet cokoli v žaludku je rozdíl, ale důsledky jsou stejné. Čím slabší budeš, tím horší to všechno bude. Hladová schránka oslabuje mysl a přiživuje temno v hlavě." Místy je opravdu až ironie, kolik toho můžete mít s někým společného - byť třeba v tu jednu chvíli. Stejně vás to překvapí. Sklopím pohled stranou. Teď o to víc chápu a rozumím. Ne, že by to už tenkrát nebylo dost jasné, ale při pohledu na Mydláře jsou některé věci z časů minulých ještě zřetelnější, než tenkrát. Svízelné situaci... "Cesta ke klidu bude trvat dlouho. Musíš se naučit si vyčistit mysl, skrz meditaci se oprostit od myšlenek. Ten proces ti otvírá i další možnost. Pokud do sebe pohlédneš dostatečně hluboko, ucítíš, kdo se skrývá ve tvém nitru, a otevře se ti tak cesta stát se zvěromágem. Ve zvířecí formě jsi to stále ty, ale emoce jsou prostší, jednodušší. Když nevím kudy kam a je toho už příliš, stačí se proměnit a všechno se pak zdá méně komplikované." Dál lékouzelníkovi naslouchám. Zvěromág? Během dospívání jsem přemýšlel o různých podobách sebe sama, ale tahle by mě nenapadla ani v tom nejdivočejším snu. Ale to, jak mluví o nitrobraně... Nechci rozhodně vypadat jako někdo, kdo věci zlehčuje, podceňuje, nebo jim ubírá na významu, ale... Jak moc drze by vyznělo, kdybych lékouzelníkovi řekl, že... Jak daleko můžu zajít? nastavit mi teď někdo zrcadlo, viděl by odraz naprosto totožných emocí, které se promítaly v Mydlářově tváři, když váhal, zda mi má svěřit to, co se mu honilo hlavou. Čelo se krátce podmračí. "To, o čem mluvíte... mi není tak úplně cizí - svým způsobem. Oprostit se od myšlenek. Nenazval bych to meditací, ale uzamknout v sobě něco, část sebe, to dělám snad co se pamatuju. A nemám teď namysli tu... schopnost." zadívám se muži naproti sobě znovu do očí. "Moje rodina. Díky tomu, co musí všichni znát a ti praktikující navíc i ovládat je potřeba mít určitou vnitřní disciplínu, jinak hrozí dost katastrofické následky. K tomu patří i vyprázdnit si hlavu a plně se soustředit." Ne, o tomhle se mi nemluví snadno, což může lékouzelník poznat lehce podle toho, jak svírám v ruce lem prostěradla. "Rozhodně nechci nijak podceňovat to, o čem mluvíte. Vím, že nitrobrana je dost náročná. Chci jenom říct, že s něčím alespoň podobným zkušenosti mám. Vlastně... hodně zkušeností." Dnes to nebude. JEŠTĚ ne. Nejde jen o Mydláře - ale o to, že i když oba mluvíme potichu - nikdy nevíte, kdo může poslouchat. A rodinné tajemství nemusí znát všichni - pokud vůbec někdo mimo ni. Sevření látky povolí. "Ale musím se přiznat, že zvěromagie by mě ve spojení s tím, natož mojí maličkostí nenapadla. Nikdy." Snažím se trochu odvést řeč, nebo to tak jenom vypadá? Pravdou je, že vážně netuším, co ve mě Mydlář vidí a proč podobné vůbec zmiňuje. Mám trochu pochybnosti, že by to bylo "jen tak", ale můžu se stejně dobře plést. | ||