Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Návrat do školy, jen ne podle představ Ne mami, jsem v pořádku. Nebyla jsem tam. A kde jsi byla? Já... byla jsem na Comic conu. Vlastně ještě teď tu jsem. Ze školy mi přišla mince s nouzovým přenášedlem. Na čem? Vždyť jsi mi slíbila, že tam půjdeš. O tom si pak ještě popovídáme, mladá dámo Ale mami, vždyť víš, že ty akce nemám ráda. Nely, nebudu o tom diskutovat. Koukej využít tu minci. Až se s tátou vrátíme, tak si o tom popovídáme. Ty mu to řekneš? Mám? Prosím :'( Dobře, neřeknu, ale koukej mazat do školy. Až tam budeš, napiš mi. Dobře. Děkuji. I když to byly obyčejné SMS zprávy, cítila jsem z nich, jak je mamka vyděšená a zároveň ráda, že se mi nic nestalo. Totiž, když se stalo co se stalo, nebyla jsem tam, kde jsem měla být. Mamka i s tátou na tom trvali, abych tam šla a já jim slíbila, že tam půjdu, ale lhala jsem. Nikdy jsem neměla v plánu jít na nějaký ples, i když jsem byla pozvaná. Nikdy jsem na tyhle akce nechodila. I když mě tam pár lidí tahalo, odmítala jsem, většinou jsem si něco vymyslela, nebo odpovídala jen tak neurčitě, nikdy jsem tam ale nešla. A když se mě někdo ptal proč, nedokázala jsem jim odpovědět. Takže to, že se na škole něco stalo jsem se dozvěděla až od mamky, když mi celá vyděšená psala SMSku. Teprve až pak jsem si sehnala Kroniku, kde jsem viděla celý článek o tom, soupisku v černé kronice a další spekulace o tom, co nebo kdo. Nemohla jsem tomu věřit, doslova mi to vzalo dech. Všichni ti lidé, všichni... byli... znala jsem je, každý den ve škole jsem je potkávala na chodbách a teď už tu nebyli. Jistě, trochu jsem si oddechla, když jsem zjistila, že nikdo z mého ročníku nezemřel, ale i tak to pro mne byla velká rána. Pamatuji si, že jsem nějakou dobu jen seděla na zemi v oblečení Nefertari Vivi a jen tak civěla před sebe. Nevěděla jsem co dělat, nebo co si myslet. Nechtěla jsem uvěřit, že se něco takového stalo. Nějakou dobu trvalo, než jsem se probrala a vymyslela, co a jak udělat. Neměla jsem u sebe moc věcí, pokud tedy nepočítám svůj cosplay a nějaké oblečení na spaní, takže zabalit mi netrvalo tak dlouho. Jenže s tím co jsem u sebe měla jsem do školy nemohla. Vždyť ani nemám žádné normální oblečení. Už jsem chtěla sáhnout po telefonu a napsat mamce, ale nakonec jsem to zavrhla. Nakonec jsem se musela převléknout alespoň do toho, co tu mám a doufat, že mi brácha, nebo sestra něco pošlou. Taky jsem jim už rychle psala zprávu. Jasný Nely, něco ti zabalím a pošlu to do školy. Nejdéle zítra je tam budeš mít. Hlavně na sebe dávej pozor. přišla mi SMS od Davida. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než využít mince a odejít do školy. Když jsem se objevila se svým malým zavazadlem a svým věrným batůžkem v podzemí, odevšaď jsem cítila celkem stísněnou atmosféru. Ani mě nebylo nejlépe a téměř pořád jsem se ošívala. Necítila jsem se dobře, už jen kvůli té atmosféře. Ještě více se mé pocity prohloubili, když jsem došla k bráně školy a tam spatřila vojáky. Trochu jsem se zděsila, kouzelníci a na sobě měli nejmodernější výkřik vojenské technologie a s hůlkami u pasu. Vypadali děsivě i úžasně zároveň. Pořád byli ve střehu, všechny pozorovali ostřížím pohledem, vystartovat při jakémkoliv podezřelém pohybu, či zvuku. Budilo to strach i respekt a když jsem procházela kolem nich, měla jsem pocit, jakoby se mi na chvilku strachem zastavilo srdce. Málem jsem ani neudělala onen poslední krok za hranici brány, kdybych nespatřila Myška, který na nás všechny čekal, aby nás odvedl na pokoje. Teprve až na pokoji jsem byla schopná vydechnout a trochu se uvolnit. "Teď už vlastní," zamumlala jsem si pro sebe a jakmile za mnou zaklaply dveře, zamířila jsem si to rovnou k posteli. Ne, že bych byla nějak unavená, nebo alespoň ne fyzicky. Spíše jsem cítila, že jsem pomalu na pokraji zhroucení, jak na to na mě začalo doléhat. Nakonec jsem v pokoji zůstala celý den a snad až k večeru mi někdo zaklepal na dveře. Když jsem je otevřela, nikde nikdo, jen trojice velkých kufrů a malá obálka uchycená u jednoho z nich. Zatáhla jsem je dovnitř a začala vybalovat. Nikdy nepouštějte staršího bratra do svého pokoje, aby vám zabalil, povzdechla jsem si, když jsem otevřela první z kufrů. Nakonec jsem ale byla ráda, že to byl zrovna David, kdo mi posílal věci. Kdyby je posílala Petra, asi bych tam našla jen oblečení a nejspíše nějaké barevné, jak má ve zvyku. Ale David ne, ten mi zabalil to, co jsem chtěla, aniž bych si o to řekla. A dokonce i něco navíc. Tuna černého či jinak tmavého oblečení, mé nejoblíbenější komiksy a mangy, moje kytara, dva plyšáky a dokonce i můj oblíbený polštář. Dokonce mi i poslal sadu oblíbených plakátů (mudlovských) s postavičkami z mých oblíbených anime seriálů. Určitě mi chtěl poslat i věci šití... ještě že to mám dobře schovaný, pousměji se. Děkuji, bráško, nakonec jsem byla ráda, že poslal co poslal. Díky tomu jsem byla schopná nemyslet na to, co se stalo a soustředit se i na něco jiného. 17. srpen, brzké dopoledne Praha - Vyšehradská škola magie Velká síň Následující den, vlastně dneska, se mi moc z postele nechtělo. Vstávání jsem oddalovala jak to nejdéle šlo. Nakonec jsem se ale vykopala, byť se silnou nechutí. Po odbytí ranních rituálů jsem zůstala stát před zrcadlem a sledovala svůj, ne moc příjemný, výraz. "Ještě chvíli je nechám modrý," se zamumláním se zatahám za vlasy. Nakonec vlasy nechám tak, jak je mám a zamířím se do něčeho obléci. Beztak skončím s klasikou, černé kapsové kalhoty, volnější, než je zdrávo, černé tričko a černá mikina s lebkou Punishera na hrudi a hlubokou kapucí na zádech. No co, jsou prázdniny ne? kriticky se prohlédnu v zrcadle a nakonec zamířím do Velké síně na snídani. Když se tam konečně doškobrtám (jistě, batůžek na zádech), stačí mi jen letmí pohled, abych zjistila, že nikdo z mého ročníku tam už není. Jen pár studentů z nižších, kterých si moc nevšímám. Zamířím nakonec k nějakému volnému místu, kde nesedí moc lidí a jakmile zasednu, pustím se do jídla, zatímco z batohu vytáhnu nějaký komiks. | ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
|
| ||
| |||
|
| ||
| |||
|
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Skleníky Petr, Otto, Anežka, Roman
Není čas, ztrácet čas. Vyběhne mi v hlavě staré pořekadlo, když Petr začne organizovat ostatní, povolím sevření hůlky a zandám ji zpět do pouzdra u pasu. Nakloním se i k Petrovi a okoralými rty ho políbím na čelo."Dělej co umíš, hned jsem tu." Trhnu hlavou k Romanovi. Spánky mi tepou, jak mi místo krve v žilách proudí čistý adrenalin, nehty si zaryju do dlaní a několikrát se nadechnu nosem a vydechnu ústy, abych se začala soustředit. Snažím se působit vyrovnaně a klidně, ale uvnitř se klepu jako malá holka. Naposledy pohladím Romana po vlasech. "Jsi v dobrých rukách. On se o tebe postará." Pošeptám mu do ucha a projedu mu vlasy rukou. Věnuji Petrovi dlouhý pohled a rozeběhnu se tam, kde jsou skleníky s bylinkami. Netrvá mi to dlouho a narazím na thajskou bazalku, která voní daleko intenzivněji než bazalka pravá. Utrhnu jeden stonek a v tom mne osvítí, vzpomenu si, že v kapse mám pro své soukromé potřeby ještě kus čokolády. Ta pomůže lépe než celá bazalka. Odklušu zpět ke skleníku s vejci a ještě než předám čokoládu Petrovi, dvě kostičky i s obalem uloupnu. Otto ji taky potřebuje. "Na dej mu čokoládu, ta mu udělá lépe než bazalka." Usměju se na něj a hřbetem ruky si utřu pot z čela, díky všudypřítomné vlhkosti se mi lepí košile na tělo a není to nic příjemné, chci být odtud co nejrychleji pryč. Dál nechávám Romana v Petrově péči a vydám se za Anežkou a Ottou do skleníku.[font color=silver] „Nejzabezpečenější rodové sídlo mají Fausti.“[/font] Slyším jak to Anežka říká Ottovi. "Po útoku na naše sídlo, jsme se pokusili zvýšit ochranu, ale není tam tak bezpečno. Však víš, co se stalo Filipovi." Pošeptám tiše za jejími zády. "Otto, něco jsem ti donesla. Je sice trochu roztopená, ale myslím, že rychlé cukry ti teď pomůžou úplně nejvíc. Víc jí, Mefistovi žel, nemám." Natáhnu ruku s čokoládou směrem k němu a pokusím se o povzbudivý úsměv. "Petr před chvilkou říkal něco o tom, že zná samici hospodáříčka a ta by mohla vědět víc." Projedu si zpocené vlasy a zamyšleně se podívám na Anežku. "Jdu se podívat na Romana. Vy dva to zvládnete." I přes tíživost situace a mi na tváři objeví úsměv, kterým jim vyjadřuji podporu. "Ať tě ani nenapadne se zvedat." Ukážu na Romana. "Posaď se, " řeknu jako kdybych kárala malé dítě. "S tím patronem si udělal dobře, asi nejlépe jak si mohl. Díky tomu si nás zburcoval, a já jsem za to ráda." Nakráčím na scénu právě, když Roman vysvětluje co se stalo. Pousměju se, když se Roman začne omlouvat a přejdu k němu, abych ho podepřela, je mi jasné, že se mu nohy klepou, jako čerstvě narozenému hříběti. "Anežka s Ottou na tom pracují, a jsem si jistá, že ví co dělají." Trhnu hlavou ke skleníku. "Petr, zná samici hospodáříčka. Nevím jak, ale zná ji a prý ta by mohla pomoci." Zadívám se na Petra, kdyby se to bylo možné mám místo hlavy velký otazník. Chci odpovědi! Zkoumavě si ho prohlížím. | ||
| |||
|
| ||
| |||
 |
| ||