Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vyšehradská magie
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Návrat do reality? Roman, Bea; opodál ve skleníku Otto + Anežka 17. srpen 2021, brzké dopoledne Jak jsem Romana nesl v náruči, párkrát jsem mu lusk prsty u obličeje a klidně na něho promluvil: "Romane? Slyšíš mě? Už je to v pohodě, jsme u tebe. To jsem já Petr, a Bea, Otík, Anežka jsou tu také...". Potřeboval jsem ho nejdřív dostat z místa té katastrofy, na klidnější místo, získat si jeho pozornost a trochu ho uklidnit. Zkusil jsem ho odnést kus stranou, posadil vedle pootevřených dveří jednoho skleníku, z nichž se linula příjemná vůně rostlin. Nohy mu pohodlně natáhnout natáhnout, a zády ho opřít o skleník. Sice jsem si byl téměř jistý, že jeho stav je hlavně následkem nějakého stresujícího zážitku a viditelných jsem zranění jsem si nevšiml, nechtěl jsem nic ponechávat náhodě. Zkusil jsem ho zevrubně, ale přesto důkladně prohlédnout a ohmatat, zda mi přecijen něco neuniklo. A pokud na jeho současném stavu zapracovala magie, je mi líto, to bude muset odhalit a napravit někdo schopnější. Teď musí zabrat mudlovské postupy. Když jsem ho usadil a prohlédl, na chvíli jsem přimhouřil oči, připoměl jsi, jak tehdy v Mali postupoval náš zdravoťák a znovu na Romana pomalu, klidně a srozumitelně mluvil: "Romane? Slyšíš? Bude to dobrý. Postaráme se tebe. I o to hnízdo. Potřebuješ něco? Máme ti někoho zavolat? ...Dýchej. Nádech - Výdech,...", Opakovaně jsem mu určoval tempo dechu a zhluboka jsem dýchal ve stejném rytmu. Mezitím se u nás objevila Bea, kromě požadovaných bylinek mi dala i půl tabulky čokolády. Byla už trochu rozteklá a podle obalu už ji Bea u sebe nějaký ten čas nosila. "Díky!", Pokývnul jsem na Beu a už se zase věnoval Romanovi. Ulomil jsem kus čokolády a zkusil ho Romanovi vložit do úst. Pak jsem ještě v dlaních prohnětl lístky bazalky, jemu přímo od nosem, a dál ho instruoval k dýchání. "Vidíš, už je líp. Tohle ti uleví." Komfort a pohodlí jsem mu v rámci možností zajistil, teď už jen zbývalo ověřit si, jak je na tom s realitou, a případně ho do ní vtáhnout zpět: "Romane, víš co se tu stalo? Pověz mi to... chceme ti pomoci.". Odmlčel jsem se, znovu zhluboka nadechl a doufal v rozumnou odpověď... Snad už se trochu zklidnil a ví alespoň kdo je, kde je a co se zhruba stalo. | ||
| |||
 | Nic neslibujeme, ale šance tady je... 17. srpna Za jiných okolností... bych možná usnul. A ač jsem přesně po tom vysloveně prahnul, měl jsem k spánku asi tak daleko, jako má nejvyšší bod na Zemi k tomu nejhlubšímu. A nemusím se na Mydláře ani dívat, aby mi bylo jasné, že je... hodně vytočený. Divím se mu? Dělám, co mi řekne - zůstávám na posteli a jenom chvíli sleduju jeho záda, než se otočí se vakem v ruce. Na tváři se nepohne ani sval. Jediné, co má snad ještě trochu nějaký výraz, jsou oči. A ty odrážejí místy stejnou emoci jako ty lékouzeníkovy, jen s tím rozdílem, že ta je obrácená dovnitř - proti mě samotnému. Dál v tichosti sleduju, co Mydlář dělá, ani se nesnažím ho jakkoliv přerušovat. Svoje jsem už řekl - ve skutečnosti mnohem víc, než jsem původně chtěl. Jediné, kdy se víc pohnu je ve chvíli, kdy se ke mě doktor natáhne - asi jako když se spálíte a ucuknete směrem od rozpálené plotny. Je to spíš reflex, podvědomí, které nemám šanci ovládnout. Vzpomínky na večírek jsou pořád moc blízko a živé. Syknu a zatnu zuby, skoro se kousnu do jazyka. Ne, vážně se jeho vzteku na mě nedivím, sám bych se nejradši... Myšlenku nedokončím, upřeně sleduju, jak se jehla blíží k ruce - ale už žádné uhýbání, žádné napětí. Fixovaný pohledem na to, jak se kanyla noří pod kůži. Ani tak to nebolí, jako spíš tlačí. Ještě přelepit páskou - a hotovo? Pacient vyléčen? Sotva. "Už když jsi za mnou přišel poprvé, tak jsem tě varoval, že s tím musíš pracovat." Řekněte mi něco, co není tak zřejmý... syknu, ale naštěstí jenom ve vlastní hlavě, pohled Mydlářovi ovšem drze oplácím. Uvědomuju si vlastní podrážděnost, kterou rozhodně nezmírňuje fakt, že jsem nespal a nejedl už pár dní. Do toho nepomáhají ani události ze soboty. Zkuste si složit zpátky střepy ze zrcadla, abyste tam viděli svůj odraz a ne něco zdeformovanýho - to už je jiný stupeň. Nakonec se ovládnu. Tělo se sice napne, ale nakonec jenom pevněji stisknu rty. Dá se to snadno přičíst zacelení ran na ruce kouzlem. Tak už to řekněte... A vážně to chci slyšet? Je to jako polemika, zda je správný, aby se doktor ptal pacienta, jestli ten chce vědět, kolik času mu zbývá. Možná si ten chudák i myslí, že chce - už z logiky věci. Ale když se to dozví, přeje si, aby zas rychle zapomněl. "Oba víme, že se to dostalo do fáze, kdy se to bude těžko dostávat pod kontrolu." Jen rychle nadechnu a zhluboka vydechnu. A dál...? "Pomůžu ti, jak jen budu umět, ale abych pravdu řekl, nevím, jestli to bude správný postup. Nevěřím, že je potlačování nejlepší řešení. I když se ti to nebude líbit, myslím, že bude třeba tomu dát volný průchod a bude třeba začít pracovat na nitrobraně. Ta je součástí osnov v sedmém ročníku, ale u tebe budou nutné hodiny nad rámec vyučování. Bude to těžké, možná náročnější než umění zvěromagie." Chvíli ještě nehnutě ležím - jak se snažím vstřebat to, co mi Mydlář právě řekl. NENÍ to beznadějné. Ne úplně... - ta skutečná úleva se dostaví až později. Na něco podobného jsem až moc "odpojený" sám od sebe. Znovu nadechnu a dlouze vydechnu. Vlastně ani nevím, jak se teď cítím. Spíš necítím vůbec nic. Konečně se zas trochu přítomným pohledem zadívám na lékouzelníka. "Je to to nejhorší." dostanu ze sebe zatím jen tuhle větu a očima přeostřím do nohou postele.. Jenom proto, abych si zas potvrdil, že to, co jsem celá ta léta dělal... bylo špatně. Nepotřebuju o tom přesvědčovat. Ani od sebe, ani Mydláře. Čas se vrátit nedá a i kdyby, stejně by to dopadlo podobně, nebo možná ještě hůř. Vždycky to totiž může být horší. Zbývá jen jediné - neopakovat tu samou chybu dvakrát. Kdy jenom jsem si tohle říkal naposled? Před třemi lety. Není to tak dávno. Změnilo se něco, poučil jsem se? Z té chyby tenkrát ano - jinak bych tady teď neležel a všechno lékouzelníkovi neřekl. Lituju jen toho, že jsem to nezkusil o šestatřicet měsíců dřív. Nevím, jestli infúze účinkuje tak rychle, nebo to způsobila vzpomínka. Pohled očí se setká s tím doktora. "Souhlasím." pokývnu hlavou. "Se vším, co navrhujete." Je mi jedno, jak těžké to bude nebo ne. To není důvod to vzdát. Ne, dokud to člověk nezkusí. Třeba ať spadne a vymlátí si zuby, ale dokud může vstát, tak to má zkoušet zas a znovu. A buď se to podaří, nebo zůstane ležet - ale udělá pro to maximum. Těkám očima po záhybech závěsu a střídavě zatínám a povoluju čelist. Nakonec zvednu hlavu k vaku s roztokem. "Jak dlouho... to potrvá?" Celou dobu se tomu vyhýbáš a teď... by ses do věcí vrhal rovnou po hlavě. "Myslím... ta infúze." dodám rychle, abych uvedl věci na pravou míru. "A nitrobrana...?" něco o tom vím. Přesněji - vím toho dost, ale jen co je v knihách - teoreticky. V praxi si to neumím úplně představit a přirovnání ke zvěromágům mi zrovna na sebevědomí nepřidá. Ne, že by to z článků a odborné literatury vyznělo jako hračka. | ||
| |||
 | Opravdový pacient Ošetřovna → Cesta do přízemí Úterý, 17. srpna Matyáš Mlčky jsem na Horymírova slova přikývla, další přikývnutí jsem věnovala jeho kolegovi, jehož slova byla víc než trefná. Připomínka mé rodiny zapůsobila. Zbytečně bych jim svou nezodpovědností přidělávala starosti. Znovu jsem se posadila. Horymír mou kresbu dal na určené místo a i s Cederströmem odešel. Výhled na profesorku se mi skryl, ale zatímco profesoři odcházeli, někdo jiný přišel. Ohlédla jsem se ze svého místa a spatřila Matyáše. Na neklidné tváři se objevila směsice strachu a překvapení. ”Matyáši, jsi v pořádku?” vyhrkla jsem bez obalu nanejvýš hloupou otázku. Bylo zřejmé, že není v pořádku. Sotva se držel na nohou. Chtěla jsem k němu přiskočit, podepřít ho, ale byla jsem příliš pomalá. V ústrety mu přišel sám Mydlář s omluvou určenou mě. ”Ne, nic se neděje,” vehementně jsem zavrtěla hlavou. ”Nebudu vás rušit,” špitla jsem a sledovala s obavou, jak Mydlář popadl Matyáše do náručí. Možná bych zírala déle, ale má přítomnost mi přišla nepatřičná. Tiše jsem odkráčela ke dveřím a zmizela za nimi na chodbu. Na malou chvíli jsem se zastavila u stěny ošetřovny a zády se opřela o její chladivou strukturu. Co to bylo s Matym? A proč o tom Mydlář… Věděl? Ta slova i ten výraz… Byl snad Matyáš na té párty? Přitížilo se mu? Snad bude brzy v pořádku. Obavy se smíchaly s podmračeným přemýšlením, zatímco jsem pomalu šla ke schodišti, v ruce stále blok, ale nyní už bez své kresby. Bolest hlavy zatím příliš neustoupila, spíš naopak. Návrat do síně tak nebyl úplně marný, napít se a zjistit, co se stalo dál. Tedy hlavně to druhé. Bez pití klidně ještě chvíli vydržím. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
35.jpg){kind=icon} |
| ||
| |||
|
| ||
| |||
| Háďata, háďata, hejbejte se! Bea, Otto, Anežka, Roman 17. srpen 2021, po snídani Schody jsem bral po dvou, jak jsme následovali Myška, dolů, ke skleníkům. Krom Bey se k tomuto honu přidali ještě dva další. Kdo a co jsou zač, o to jsem se teď nestaral. Teď mou hlavní starostí bylo, abych někoho nesmetl. Otík a Anežka? Možná. Za sebou jsme nechali skleníky, které dobře znám. Minuli jsme i pár vzdálenějších, které jsem navštívil možná třikrát za celé své působení zde. Ale Myšek mířil úplně dozadu. K opuštěnému skleníku, který si, co se do počtu drbů týče, neměl co vyčítat s mou osobou. Kde je pravda jsem se nikdy nestaral, ale tak nějak jsem tušil, že pravda bude na hony vzdálená tomu co se mezi studenty šušká. Skleníky jsem navštěvoval pouze kvůli bylinám a podle všeho v tomto skleníku žádné být nemají. Co se uvnitř opravdu skrývá, jsme se měli dozvědět záhy. Myšek ani nezpomalil, rozrazil dveře skleníku a zmizel v jeho útrobách. Ani já jsem nezaváhal a spolu s ostatními jsem se nahrnul dovnitř. Tenhle sprint byl příjemná rozcvička, na některých spolužácích bylo vidět, že jim dal trochu zabrat, ale já se cítil příjemně rozehřátý. Tělo napumpované adrenalinem už zase běželo v režimu autopilota, nemusel jsem se zatěžovat nepodstatnými detaily, čas jakoby se zpomalil a já měl dost prostoru k tomu, abych se zaměřil na to podstatné. Nic takového jsem ještě neviděl. Hadí vejce? Nějaké hnízdo? Nad tím sedící Roman, který do té scenerie úplně nezapadal. Pokud se už nezhroutil, tak se právě hroutil. Zoufalství? Pocit viny? Odevzdanost? Analyzoval jsem výraz jeho tváře. Hospodáříček byl zády, těžko říct k čemu se chystal, ale mířil si to rázně k Romanovi. Strach, nejistota, ale i rozhodnutí bojovat?, tak hovořili tváře mých spolužáků Jejich hůlky se obracely na Myška. Rozklepaný Roman cosi zakoktal, jak kdyby chtěl v poslední minutě omluvit svůj skutek. Ať už provedl cokoliv. A ano, Přemysl nás sem poslal kvůli záchraně spolužáka. Nasrat! Já si tuhle stranu nevybral. A tohle je mezi nima. Udělal jsem krok vpřed, a vstoupil tak mezi Myška a své spolužáky. Rozpažoval jsem ruce, abych je tímto gestem zastavil. "Nechte ho, ať...", to už jsem nedořekl. Myško udělal něco zcela nečekaného. Čas se zase zrychlil do svého obvyklého tempa a já měl najednou Romana v naručí. ... A co já s ním? Mi hlavou prolítlo jako první. Sice pár kurzů mám, ale většinou jsme cvičili na zranění. A stejný to bylo s praktickýma zkušenostma. Tohle jsme nikdy moc netrénovali. Matně jsem si vybavoval jen pár nějakých pouček. 4T? 5P? 6P? Kolik sakra? Pak se mi vybavilo Mali, tam jsme měli týpka v podobném stavu. Najednou jsem věděl. Mezitím nám Myšek stručně sdělil o co tu jde. Co tu dělal Roman nám neřekl, možná ani sám nevěděl. Ostatně Myšek teď ani nevypadal zrovna sebejistě, nebo že ví co dělat. A moji spolužáci na tom byli podobně. A já, možná jsem věděl co s člověkem v šoku, ale první pomoc hadím vejcím? Tak na to jsem fakt nikdy netrénoval. Napadly mě stejné otázky, jaké už Bea řekla nahlas, takže proč se opakovat. Pojďme něco dělat. "Je v šoku, víc než na ošetřovnu se teď potřebuje dostat pryč odsud a do reality. Budu s ním támhle a zkusím ho probrat.", zhodnotil Romanův stav a pohodil jsem hlavou bokem, směrem ke jednomu, stále používanému skleníku. A pak se pustil do organizace a úkolování: "Myško, vždyťs je ani nezkontroloval!", vložil jsem do toho co nejvíc autority, i když jsem si sám nebyl jistý ničím. Ale jestli se nám tu rozsype i on, tak nám to moc nepomůže, radši ať se zaměstná. "Radši to ještě tady s... Anežkou?... ověřte pořádně." Je to Mydlářová, buď umí léčit a nebo zabíjet, snad to první. "Beo, ty zkus raději najít nějaký bylinky na uklidnění...", Dobromysl? Třezalka? Chmel? Ne, ty se nehodí "...možná bazalka. Něco co funguje v surovym stavu, bez dlouhýho louhování. A pak klidně něco léčivýho, k těm vajcům!" "Otíku?! Zvládneš ňáký léčivý kouzlo? Epidior? Pusť to do těch vajec. Pokud jim ubejvá životních sil, tohle nějakou dodá!", Tohle byla úplná improvizace. Už ze svý podstaty takový kouzlo neublíží a všechno navíc bude příjemný bonus. "Jestli to nezvládneš, jestli se necejtíš, tak prostě někoho sežeň. Nebo jim pomož jinak, pokud si tím budeš naprosto jistý." O vajca je na chvíli postaráno, takže je na řadě Roman. "Každý víte co dělat, tak se do toho pusťte. Tohle zvládnem! Pokud v tom hnízdě najdete alespoň kapku života, vím kdo by nám snad pomohl. Znám jednu samici hospodáříčka." Nebo jak se sakra těmhle hadicím říká. Ne, vůbec jsem si nebyl jistý, že nám pomůže. Vlastně mi na mysl přišla až ve chvíli, kdy jsem je tu úkoloval. Ale když ne ona, tak kdo? Teď jsem jim hlavně potřeboval dodat naději. "Dělejte co umíte, já se teď postarám o tohodle." Nepatrně jsem pozvedl Romana v náručí, aby bylo jasné koho tím myslím, znovu hlavou pohodil směrem k vyhlédnutému místu. "Budu s ním támhle. Postarejte se o to hnízdo, až budem vědět na čem jsme, řeknem si víc." | ||
| |||
| Dead man walkin' (Johanka) ...almost Vážně to byl nejlepší nápad? A vážně je nejlepší nápad přemýšlet zrovna o tomhle, sotva co vylezeš z pokoje? Když se člověku skoro všechno houpe před očima, co ho asi tak může napadat. Opřu se o zeď, několikrát zamrkám, než pevně stisknu víčka a zatřepu hlavou, což v momentálním stavu nebyl nejlepší nápad. Aspoň mě ta bolest probrala. Jeden ze studentů prochází kolem, otočí se a zírá, dokud nezmizí v zákrutu chodby. Jako by právě zahlédl ducha Šemíka mimo jeho obvyklou "sezónu". Nedělám si iluze o tom, jak vypadám, sebelepší oblečení to nijak nespraví. Teď je navíc daleko důležitější dostat se na ošetřovnu. Až tohle zvládnu, tak musím doufat, že tam nebude zástup pacientů. Tohle nechci řešit před kýmkoli jiným, než Mydlářem. Prsty putují po chladné zdi a dávají mi aspoň trochu jistoty, protože mám pocit, jako by všechno kolem plavalo. V životě bych si nepomyslel, že mě ten kousek cesty z pokoje na ošetřovnu takhle vyčerpá - ne dokud mi nebude aspoň pětadevadesát. Jsi na tom hůř, než by kdo doufal... Ale překvapení se nekoná - vždycky to totiž může být horší. Odlepím se od stěny o kterou jsem se opřel, abych nabral druhý dech, otřu mírně zpocené čelo. První část byla za mnou - druhá se ukáže jako daleko větší zádrhel. Samozřejmě, že doktor není sám... Ale že tady budou ještě navíc další profesoři? Nebýt toho, že mě motohlav doslova přišpendlí na nejbližší židli, bych se na patě otočil a zmizel. Načasování tedy opravdu perfektní. Hlavně jsi to měl udělat MNOHEM dřív... Dávno před sobotou. V odpověď sám sobě stisknu zuby až do čelisti vjede křeč. Teprve teď mi dojde, že je tady ještě Johanka. Krátce k ní zvednu oči a unaveně kývnu. Na nic moc dalšího se v danou chvíli nezmůžu a nedivil bych se, kdyby si mysleli, že jsem si spletl místnost a patro. Márnice je totiž docela jinde. Samozřejmě mi neujde rána, co má dívka na hlavě. Snad bude brzy vpořádku... momentálně jediné, tiché přání unavené mysli - ta jinak zeje prázdnotou. Trpělivě - nebo spíš odevzdaně - čekám, až se ošetřovna v rámci mezí vyprázdní a doktor nebude mít plné ruce práce - ne tolik, co obvykle. Jakmile se tak stane, neváhám a ani nemusím - Mydlář o mé přítomnosti podle všeho moc dobře ví. Výraz v jeho očích hovoří za vše. "Potřeboval bych si promluvit. A abych byl upřímný, nikdo jiný mě nenapadá." Presumpce neviny? Praha - Vyšehradská škola magie
"Je to moje vina." Nečekám, až začne mluvit jako první. "To, co se stalo. Mohl jsem tomu zabránit už dávno, ale ta schopnost..." chvíli skloním hlavu, zkouším v hlavě poskládat slova do vět, ale moc se mi to nedaří. Snažím se alespoň ovládnout vztek na sebe sama, který zas narůstá a tiskne dlaně v pěst, až na kloubech zraněné ruky znovu praskne kůže. Snad právě to nakonec podivně uspokojí pocit, co ve mě bublal. Stejně tak krátký pohled na čerstvou krev, prosakující přes provizorní obvaz. "Nevím si s ní rady. Přijde mi víc jako prokletí, než dar. Vždycky to tak bylo. Ale třeba táta to bere jinak... obchodně. Má za to, že je to naopak požehnání rodu a ti, co mají to štěstí, by ho měli co nejvíc využít. Jemu se vyhnulo, jako celé jeho generaci. Na jednu stranu ho chápu... i v čem vidí ten potenciál. Na tu druhou... kdo může být vděčný za to, že vycítí smrt? Aniž by s tím podle všeho mohl cokoliv udělat, nějak tomu zabránit? A nejenom to..." zajedu si prsty rukou do vlasů a přitlačím na spánky ve snaze aspoň trochu zmírnit narůstající bolest hlavy. "On ani netuší, jak moc... Vlastně nemůže, protože od toho posledního rozhovoru jsem s ním o tom už nemluvil. Doufal jsem, že když to nechám být... tak to zas odezní. Opaku jsem odmítal věřit." uchechtnu se ironicky sám nad sebou. Vzpomínky hořknou na jazyku. "Byl jsem idiot." pokývnu hlavou, zadívám se na Mydláře zpříma. "A čtrnáctého... se to vymklo kontrole. Přivedlo si mě to k tomu mostu jako psa." při posledních slovech zaskřípu zuby. Zase ten vztek... za neschopnost se ovládnout, za neschopnost jakkoli zakročit, někomu pomoct, celé té situaci třeba nakonec i předejít... Za to, že jsem léta byl takový zbabělec a sobec, který místo toho, aby se tomu, co zdědil, postavil čelem, raději otočil zády. Neviděl, neslyšel. "Jestli s tím ještě jde něco dělat, i kdyby aspoň zčásti dostat pod kontrolu - jsem odhodlaný pro to udělat cokoli." COKOLI! Pevně semknu rty, do podlitých očí se prodere záblesk přesvědčení o tom, co jsem teď řekl. Už žádné ústupky, žádné uhýbání stranou. A zoufalá víra, že ještě není pozdě a že Mydlář je ten, kdo mi může pomoci. "To, co se tam stalo... už nechci nikdy zažít. S každým dalším člověkem, co se mě dotkl než zemřel... Jako by mě něco zevnitř rvalo na kusy." A bylo jedno, jestli jsem byl při vědomí. Tohle se odehrává uvnitř mysli a nedá se tomu utéct. Ne tak snadno jako fyzické bolesti. Tělesná schránka se stává vězením. A víte, co je na tom nejděsivější? Že zatímco uvnitř sebe řvete z plných plic... navenek to nikdo neslyší. | ||
| |||
 | Skleníky Petr, Otto, Anežka,Roman Náš dusot se odráží od kamenných stěn, cesta se mi zdá neskonale dlouhá a děsím se toho co na jejím konci uvidím. Těsně před cílem mne udeří do nosu silný zápach zeminy, který se mísí s vůní vlhkosti. Zastavím se a sevře se mi žaludek, když ze skleníku slyším Romanův zoufalý hlas a pláč. Je mi jedno, jestli dostanu nějaký trest a vstoupím do skleníku, kde se nad Romanem sklání pobledlý hospodáříček Myšek. Krve by se ve mě nedořezal, když ho silné paže zvednou do výšky. Srdce se mi skoro zastaví a bezmyšlenkovitě namířím hůlku proti Myškovi, odhodlaná použít i některou z kleteb, které se nepromíjejí, jen abych ho zastavila, kdyby chtěl ublížit Romanovi. To co se stane potom, mi sevře srdce ještě víc, Myšek Romana vloží do náručí Petra, podívám se na něj a rty naznačím. "Díky."Je těžké odlepit jazyk od patra. Cítím jak mne pod víčky pálí slzy, pevně sevřu pěsti až mi bělají klouby a nadechnu se nosem. Podívám se na Anežku a jen přikývnu. "Myšku, mohu se na vejce podívat, třeba je některé ještě živé, třeba ho ještě můžeme zachránit." Snažím se hospodáříčka uklidnit a dát mu naději. "Pokud některé z nich žije. Musíme jej zachránit." Položím ruku na jeho šupinaté tělo. "Petře prosím, mohl bys odnést Romana na ošetřovnu?" Přejdu k němu a Romana pohladím po vlasech a políbím na čelo. "Bude to v pořádku, neboj."Konejšivě hladím Romana ve vlasech. Potom se podívám na Ottu a Anežku. "Jste v pořádku, oba dva?" Řeknu starostlivým tónem hlasu. | ||
| |||
|
| ||