Matyášovo privátní Inferno

...o tom by si i Dante mohl nechat jenom zdát.
14. srpna 2021
Praha - Karlův most

"Nezapomeň... dnes večer v půl desáté tě čekáme."
Zadívám se na otce, přejedu ho očima od hlavy až k patě. Žertuje? V jeho tváři ale nevidím ani náznak něčeho podobného.

"Nevadí ti, že... kvůli tomu nepůjdeš na ten školní večírek."
Tak proto ještě pořád neodešel? Tohle ho trápilo?

"To setkání je důležité, tati. Večírků ještě pár bude." ujistím ho s pousmátím. Hlavně, když pak nepropásnu svůj vlastní. Natáhne paži a stiskne mi pevně rameno, pokývne hlavou a teď už spokojený vyjde ven, do ulic. Já ještě pár chvil pozoruju svůj odraz v zrcadle v předsíni pronajatého bytu. Ach, ta ješitnost...?
Pohled očí sklouzne na hodiny - před necelými dvěmi ta sláva odstartovala. Překontroluju ještě, že je vše připravené a na svém místě - jednak ze zvyku, ale jednak abych přestal myslet na ten divný, narůstající neklid někde uvnitř mě samotného. Srovnávat příbory na stole... se ukázalo jako naprosto neúčinné rozptýlení.

"Zatraceně..." zavrčím si pro sebe, vrátím do předsíně a natáhnu se pro kabát, který málem seberu i s věšákem. Skoro už vyrazím do večerních osvětlených ulic Prahy, když se přesně ve dveřích zadrhnu. Jak jsem mohl zapomenout? Sáhnu po kožených rukavicích - teprve až pak za sebou zamykám a odcházím. Ke Karlovu mostu to není nijak zvlášť daleko, přesto se můj krok zrychluje úměrně s tím, jak se napíná ta pomyslná struna v podbřišku.

Teď už se tomu neubráníš. Nic si nenalhávej, víš moc dobře, že je to zbytečné. Cuknu hlavou, skoro to připomíná až nějaký tik, a protřepnu prsty ruky, které se díky čím dál pevnějšímu sevření v pěst začaly dostávat do bolestivé křeče. Tohle je zlý, jenže teď už je pozdě na to se vracet - to by mě museli přikurtovat a odnést. Přitahuje mě to jako magnet... a současně varuje, že bych měl zůstat dál.
K uším se nese hudba, ale vnímám ji jako za skleněnou zdí - stejně tak všechno kolem, až na tu jednu jedinou věc, která začíná dusit. Věc, o které vím, ale nemůžu jí zabránit... A mohl jsem vlastně někdy?

K čemu to pak celé je?!
Natáhnu se po klice dveří, i když se mi podaří ji trefit až na druhý pokus. Potíže s koordinací? Když se mozku nedostává kyslíku, tak se to stane vcelku snadno. Sotva otevřu, neviditelná síla mě málem povalí a žaludek udělá kotrmelec při uvědomění, KDE jsem. Uvnitř se všichni očividně dobře baví - snad jen někteří víc, jiní méně - a nikdo nic netuší...
Pomyslná skleněná zeď zmléční, obrysy se začnou rozpíjet. Mhouřím oči ve snaze zaostřit. Snad bych měl něco říct, nějak je varovat - ale nejde to. Krk mám stažený, sotvaže se sám můžu alespoň trochu nadechnout. Stejně by to bylo k ničemu. Už se to nedá zastavit.
Nevím, o kolik okamžiků později se to stane - ani se nestihne objevit kouř, když vyšlehnou plameny a celou místnost rychle pohltí jejich žár.

Magie...
Je to tak podivně vzdálené, včetně mých vlastních myšlenek. I všechen ten křik, panika a hrůza v očích kolem. Sleduju plameny, jak šplhají po závěsech a z nich přeskočí na nádherné šaty jedné z absolventek. Trvalo to jen chvíli... než ji pohltily zcela a dál se skoro hladově vrhly na mladíka, který se snažil jí pomoci a octl se tak příliš blízko. Teď se sám svíjel v agónii na zemi, než se nad ním vlastní vědomí slitovalo.
Většina studentů se hrne ven, někteří rozbíjejí okna, jiní se něčím podobným nezdržují a proskakují přímo skrz sklo. Vchodem se všichni naráz neprotáhnou. Jiní stojí jako strnulé sochy na místě, zatímco se všechno kolem, včetně pár dalších, mění v živoucí pochodně.

Někdo do mě vrazí. V rameni skoro nezabolí, přesto mám pocit, jako bych se začal konečně vynořovat odněkud z hloubky a přicházet sám k sobě. Další drknutí - před očima mi zableskne oslnivě bílé světlo. Musím se něčeho aspoň na chvíli zachytit, abych neztratil rovnováhu. Několikrát zamrkám, po pár marných pokusech se už daří zaostřit. Celé okolí se barvitě rozbliká, do uší zakousne zvuk sirén hasičů.
Další náraz, další záblesk - tělem projede něco, co se těžko popisuje. Rozhodně ne typická bolest. Tohle je mnohem horší, jako by mě něco rvalo zevnitř. Nevím, jak se mi povede vypotácet ven. Snad se ještě ohlédnu na tu až skoro monstrózní scenérii, která fascinuje a děsí zároveň. Na hasiče, kteří se i pomocí kouzel snaží zkrotit plameny-bez větších výsledků.
Nohy to vzdají, přesto se na čtyřech snažím udržet při vědomí s pocitem, že se mi hlava každou chvíli rozletí na kusy.

"Je to jak časovaná bomba... otázkou je, KDY vybouchne..."
Rozmrzelý úšklebek je tou jedinou grimasou, na kterou se při vzpomínce vzmůžu. Je tohle TEN moment?

"Bojím se, že dnešní rodinnou večeři budu muset odložit..." zachrčím, když pohledem přeostřím na špičky bot Jana Mydláře, který se ke mě sklání. Neslyším už, co říká, jen vidím, jak se mu naprázdno pohybují rty. A to je taky to poslední, co si s jistotou pamatuju.

Zvracel jsem?
Dost pravděpodobně...

17.sprna 2021
Praha - Vyšehradská škola magie
Můj pokoj

Třetí den.... už to bude třetí den a já se pořád budím s pocitem jak po těžké kocovině. Možná to bude tím, že ve skutečnosti... ani moc nespím - a tenhle příběh začínají vyprávět i tmavnoucí kruhy pod očima. Žaludek sotva udrží čaj a vodu, natož něco k jídlu. Stačí jenom zavětřit cokoli z kuchyně a navaluje se mi. Ale člověk vydrží mnohem delší dobu bez jídla, než vody - takže zatím není důvod se bát. Od toho jsou tady mnohem horší věci.
Mírně třesoucíma se rukama si zkouším uvázat kravatu v barvě ročníku - už asi počtvrté. V příští vteřině mě už přejde trpělivost a jednoduše ji z krku servu, mezi zuby procedím pár dost šťavnatých nadávek. Mám na sebe neskutečný vztek - svědčí o tom i rozbité zrcadlo a ovázané klouby jedné ruky. V očích zapálí, rychle setřu prvních pár slz - ty rozhodně nejsou z lítosti - a silně skousnu spodní ret.

"Fyzicky jste naprosto vpořádku. Měl byste teď co nejvíc odpočívat a uvidíme, jak se to vyvine dál. Kdyby cokoliv... Víte, kde mě najít."
Mlčky doktorovi přikývnu a mám se k odchodu. Ošetřovna vzhledem k okolnostem není místo, kde bych chtěl strávit víc času, než musím.

"Ještě moment!" zadrží mě Mydlář, když se otočím, natahuje ke mě ruku s lahvičkou, ve které je nějaká tekutina.
"Tohle vám pomůže, když se nebudete cítit dobře... stačí lžička. Jen pak budete trochu unavený a otupělý." po krátkém zaváhání jen mlčky přikývnu namísto poděkování a lektvar si vezmu, v příštím okamžiku zmizí v kapse kalhot. Stejně tak i já zmizím z tohohle místa, i když mi to přinese jenom pramalou úlevu. Sám nevím, co se ty dva, skoro tři dny dělo. Moc si toho nepamatuju, i když to spíš vypadá, že hlava si pamatovat nechce. Jediné, co vím je, že fyzicky nemám snad ani škrábanec. Zbytek... je už jiný příběh.

Zadívám se na lahvičku na stolku. Zatím jsem nevypil ani kapku a stojí mě dost úsilí, abych ji neotevřel a neobrátil do sebe celou naráz. Nejde o případné následky, co mě drží na uzdě jako spíš o prostou skutečnost, že po tom, co se stalo, není úplně nejlepší nápad do sebe cpát cokoli, co vás utlumí. Snad možná dnes před spaním... ale kdo zaručí, že se něco nespustí zase přes noc?
Chodby začínají ožívat. Podívám se ke klice dveří, ale nemám ani tu nejmenší vůli pohnout byť jedním svalovým vláknem, abych se tím směrem vydal. Je mi ale naprosto jasné, že tady těžko můžu strávit zbytek života a že jednou budu muset vylézt - a čím dřív, tím líp. I když momentálně se mnou bylo bezpečno asi jako se sudem napěchovaným dynamitem hned vedle vesele plápolajícího táboráku.

Už to nejde odkládat... Musíš najít někoho, kdo bude schopný ti poradit. Jenže koho? Jediný, kdo zatím aspoň něco ví, je Mydlář. A já nevím, kolik mu toho chci ještě říct. S našima nebo kýmkoli z rodiny vůbec nebyl čas cokoli probírat. Měli a ještě mají víc jak dost práce.

Ještě několik chvil tam jenom nehybně stojím, rukama zapřený o stolek. Nakonec se ale narovnám, poupravím límeček košile a vyrazím z pokoje ven.

Skleníky

Anežka, Bea, >Petr + další možní

Někde se k nám přidala Bea s Petrem, ale copak já vím kde? Měl jsem co dělat, abych nevyhodil někde plíce a do toho prostě pronásleduju hada. Větší mentál než já prostě ve škole není. Dobře hádat se nebudu určitě se najde jinej idiot, ale já si s ním v klidu můžu měřit hůlky. Skleníky jsme nechávaly za sebou a já už jsem si přestával být jistý kde jsme. Tady bych věřil Anežce, že to tu zná, ale já kytky fakt moc nešéfoval a tohle nebyl můj rajon. Náš školník se s těmi dveřmi ne zrovna páral a já jsme si uvědomil, že bych opravdu nechtěl být tím, kdo ho naštve. Když mě Anežka pustí tak i já dám ruku na hůlku a jsem připravený ji použít. Kývnutím pobídnu Anežku, že jdeme dál.

"Jsi magor Löwe víš o tom? Proč jde za hadem?"

Tělo jsem měl napjaté a moc jsem nevnímal okolí jen jsem sledoval Myška co dělá a vytáhl jsem svoji hůlku, když bral do náručí zbědovaného Romana. Já bych určitě nestihl vyslat včas kouzlo, ale bylo to pro mě jaksi uklidňující. Kdyby cokoliv mohl jsem se bránit, i když je otázka co bych zmohl. Myšek se, ale zachová více než umírněně a já chtě nechtě musím jeho klid obdivovat. V tuhle chvíli položím ruku Anežce na ruku, protože cítím, že to potřebuje taky.

"Myško můžeme nějak pomoct?"

Zeptám se a stojí mě to asi všechny síly, které mám. Bojuje se mnou má fóbie, ale dokážu se vcítit co asi prožívá, protože rodina. S Romanem si poradí Petr, takže teď je na řadě školník.

Skleníky

Otto, Bea, Petr + další přiběživší

17. Srpna

Když se ocitáme u Velké síně, zaznamenám, že se k nám přidala Bea a Petr, se kterým se osobně neznám. Nemám ovšem nyní kapacitu to v mysli nějak víc zpracovávat. Plně se soustředím na to, aby nám Myško nezmizel na moc dlouho a abychom se nerozmázli na schodech.

Dorazíme do skleníků a já pustím Ottovu ruku, abych si připravila hůlku. Nemám absolutní tušení, co se tu mohlo Romanovi stát, a proč na pomoc volá právě hospodáříčka. Zpomalím a zastavím se, když Myško rozrazí dveře jednoho zapomenutého skleníku a vpluje dovnitř. Nikdy jsem v téhle části nebyla.

Podívám se na Otta, Beu a Petra jako bych chtěla jejich tichý souhlas, že se můžeme společně do toho skelníku podívat. Zastavím se u vstupu, slyším Romanův hlas a následující výjev je celkem děsivý. Nejsem si jistá, jestli to Otto ustojí. Tohle možná bude jeho noční můra. Obrovský plaz zdvihající do náruče Romanovo zhroucené tělo jako hadrovou panenku. Na okamžik jsem si myslela, že…ne…naštěstí mu Myško nic neudělal. V ten moment jsem stejně byla ochromená a zaražená, že bych ani kletbu spoutání nevyslala včas.

Potom Myško promluví a mně se na hrudi usadí tíživý pocit. O životě hospodáříčků toho příliš nevím, pouze, že je to ohrožený druh. Jak se vůbec rozmnožují, jak vychovávají svá mláďata…nemám zdání. Přesto mě to rozesmutní, protože o ně přišel. A Roman se z toho sesypal…co se tu vlastně stalo?

„Ach ne, Myško…to…to…“ vydechnu a sleduji, jak Romana dává do náruče Petrovi. „Musí za Janem…“ vydechnu automaticky. Bohužel, zde jsem bezmocná. Nemám, jak ta vejce zachránit. Ani můj bratr na to nemá dovednosti.

„Myško, neměl by je ještě vidět ..Horymír? Nebo Beo…“ otočím se bezradně na kamarádku, protože ona zvířata miluje a určitě se v nich vyzná víc než já. Možná by měla nějaký nápad, jak pomoci. I když hospodáříček už řekl, že vejce jsou mrtvá…já nevím…nedají se nějak oživit? Vždyť žijeme ve světě kouzel. Sakra. Sakra. Sakra.

„Proč tady vlastně není nikdo z profesorů?“ řeknu svojí myšlenku nahlas a podívám se směrem, odkud jsme přiběhli my, zda se k nám nepřipojí ještě někdo další.

Celou dobu jsem případně nablízku Ottovi, kdyby toho na něj bylo už moc a potřeboval by třeba podepřít nebo doprovodit spolu s Romanem na ošetřovnu.

Spolužák na kterém záleží

Johanka, Petr, Bea a Xenie

Johanka se rychle zvedne. Zamumlá něco o tom, že musí jít a zmizí. Co se to tu v té Velké síni jen děje? Nejdřív tu proběhne patron a pak takový mumraj...

Přemýšlím, co odpovědět Petrovi. Nejde mu o souboj. Tak co měl na mysli? Bea říkala, že si proti němu stoupne s hůlkou, aby se zjistilo jak obstojí. Jak jinak si to vyložit než soubojem? To chtěl Petr předvádět, že se zbraní dokáže trefit? Proč by potom zdůrazňovala tu hůlku? To Petr čekal, že se ho budu bát a odmítnu? Nebo se mu snad nelíbila moje podmínka, že nepůjde o mudlovský souboj? To do mě chtěl opravdu bít? Nebo se mu nelíbilo, že chci mít sekundanta, aby dohlédl na čestnost souboje? Těžko říct... Proč má problém dát mi vzpomínku? Lidi jsou na to celkově přehnaně háklivý. Jak pak mám ten klub založit? Knihovna se sama nevytvoří… Chtělo by to sehnat mozkomora... Jsem přeci ani neříkal, že si jí vezmu sám. By mi mohl předat jen flakónek. Možná se jen prostě nerad sází. Kdo ví...

Slyším jak se velkou síní žene Myšek. Asi ho chtějí následovat učitelé, ale zastaví je duch knížete Přemysla. Tohle se mi vůbec nelíbí. Nedošlo snad k dalšímu útoku? Místo toho duch vybídne zřejmě nás, abychom Myška následovali. Aspoň dle reakce spolužáků soudím, že pobídka neplatila jinému ročníku. Petr zakleje. Řekne, že si to dopovíme jindy a vydá se nejspíš za ním. Bea jde sním s povelem: „Jdeme“. To se jí řekne. Na běhaní mě neužije

Vytáhnu hůlku a jednou klepnu holí o zem, abych si udělal představu o okolí. Otočím hlavu směrem k Xenii. „Tušíš kam mířili? Jdeš taky?“. Vytaženou hůlku si přiložím k hlavě a vytáhnu vzpomínky na snídani a v rychlosti je vrhnu do myslánky. Bylo to zajímavé povídání, tak ho uchováme pro další studium. Sklapnu kufřík a zvednu se od stolu. Pokud Xenie nepůjde se mnou, tak je asi najdu jen horko těžko... “Dopy ukliď kufřík!“ houknu do prostoru a počkám až skřítek splní můj pokyn.

Konec snídaně

Petr, Jan, Johanka, Xénie Otto, Anežka

17. srpen 2021, čas snídaní
Praha - Vyšehradská škola magie
Velká síň

Na Petrovu princeznu jen protočím oči v sloup. Brzo ti ukážu, jaká já jsem princezna. Vypláznu na něj jazyk a opět ho zatahám za triko. "Jdeme!" Zasyčím vztekle, protože se nikdo zatím ani nehne a já začínám pociťovat nervozitu.
"U všech ďáblů, co se to tady děje!" Podupávám nervózně nohou a celá tahle situace se mi přestává líbit, víc než Janovo využívání myšlenek cizích lidí. Když se Petr pohne vpřed, rozejdu se taky. Věnuji pohled Kesi. "Najdu si tě, pokud nejdeš s námi!" Potom srovnám klus s Petrovým. Děkovala jsem své prozíravosti a vzala si pohodlné boty, ve kterých se běželo celkem dobře. Když vybíhám ven z Velké síně, minu Anežku a Ottu, vypadají, že jsou v pořádku, jen na ně kývnu a pokračuji v běhu.

"Příště mu zlomím hůl a dám Dopymu ponožku, aby se na ní mohl oběsit." Odvětím Petrovi. "Chápeš, že se chtěl hrabat v hlavě nemocné holce?" Už mne přestávalo bavit být hodnou holkou, zlost ve mně kypěla od osudné hádky s babičkou a drala se na povrch. "Ještě chvilku, by prudil a strčila bych mu hůl do kýble, abych zjistila, jestli má klaustrofobii." Petr ví, že se nemusím krotit a on snese to co mám na jazyku.
"Když nemá trabl Otto, tak není nikdo jiný, než Roman, kdo by ho mohl mít." Cítím jak se mi z tváří vytrácí barva, rty mě brní. Přidám v běhu a předběhnu Petra, chci být u Romana co nejrychleji. Za běhu z pouzdra vytahuji hůlku, abych byla připravena na cokoliv.